Příběh jedné desky - Pražský výběr - Pražský výběr / Straka v hrsti (1988/1982)
Poněkud komplikovaný titulek této části našeho seriálu má svou logiku, na rozdíl od absurdních peripetií, které s tímto albem kapela v 80. letech prožila. Tedy s eponymní deskou Pražský výběr, nazývanou později rovněž Straka v hrsti, která byla její první rockovou, vyšla ovšem až jako třetí, a to šest let po svém natočení. Mezitím ale nebylo od Aše po Michalovce snad jediného rockového fanouška, který by album neznal do posledního tónu ze stokrát obehrávaných kazet a magnetofonových pásků.
Všemocná cenzura prokázala pevnost řešeta a na světě bylo jedno z bez nadsázky kultovních alb tuzemské rockové historie. Album moderní, progresivní, nabité nápady i elektrizující energií, o brilantních muzikantských výkonech nemluvě. Album, které vtrhlo na tuzemskou scénu jako zjevení a už natrvalo zůstalo coby pojem. A právě k němu se budeme v následujících řádcích vracet ve společnosti velmi povolané, ve společnosti Michaela Kocába.
Pražský výběr přivedl na svět Michael Kocáb už v roce 1976, tehdy ovšem jako formaci ryze jazzrockovou, zachycenou albem Žízeň z roku 1978. Paradoxně i tohle album bylo později po zákazu kapely v roce 1983 staženo z prodeje a stalo se tak cennou trofejí přiváženou fanoušky z NDR, kde za výlohami prodejen Amiga přece jenom zůstalo. Vstup do osmé dekády znamená pro Pražský výběr zásadní přerod. Vedle klávesisty a zpěváka Michaela Kocába se stává páteří svébytný kytarista Michal Pavlíček, s nímž za bicí soupravu přichází „atomový“ Jiří Hrubeš. S perkusemi z počátku asistuje Jiří Tomek. Na rockovém slunci se v kapele ohřeje také Kocábův jazzrockový spoluhráč, basista Ondřej Soukup, kterého po jeho odchodu ke Karlu Gottovi nahradí neřízená střela v osobě Viléma Čoka. Nová podoba kapely ovlivněná punkem, britskou New wave, ale vybudovaná na více než solidních muzikantských základech, kapela s neuvěřitelným nábojem, který provází její koncertní crazy show, je na světě. Rychle se rodí i repertoár, po hudební stránce především v hlavách Kocába a Pavlíčka, repertoár, který se stane základem alba, o němž je a bude řeč. Michael Kocáb vysvětluje: „Šlo to úplně jednoduše. Jeden z nás přinesl celkovou koncepci písničky. Většinou bez textu, ty přicházely dodatečně. Často jsme na prvních koncertech zpívali svahilsky, existují takové nahrávky Hraběte X ale i dalších věcí. Koncepci jsme společně dodělávali. Protože máme hodně speciálů, speciálních chorusů, přínos obou se prolnul. Ovšem zpětně lze určit, kdo je převážným autorem. Písničky jsme podepisovali společně, ale ten, kdo základní rys písně přinesl, je uveden jako první. Kocáb, Pavlíček nebo Pavlíček, Kocáb. Na Václavským Václaváků dodal Vilém, přinesl jí od Zikkuratu, ale my jsme jí upravili do podoby Výběru. Nevzpomínám si, že bychom měli mezi sebou někdy nějaké třenice, možná nějaké umělecké dohadování, ale že by došlo k vyložené hádanici, na to si fakt nevzpomínám. Michal přidával kytarové riffy, já zase různé speciály nebo kritické šlehy v textech. Tak jako v případě Prachů (S.O.S. pozn. autora), kterou jsem vysloveně psal s určitým záměrem a sdělením.“Odhlédneme-li od dalších peripetií, které na kapelu a její album čekaly po roce 1983 a po nechvalně známém likvidačním článku Nová vlna se starým obsahem, jevilo se v roce 1982 jako nemalý zázrak, že tato osobitá, nekonformní rocková skupina dostává možnost natočit album. „Bylo to poměrně snadné, protože už jsem před tím udělal pár desek pod kuratelou pana Jiřího Maláska, což byl šéf Pantonu. Nebyl komunista a fandil hudbě. Malásek rozpoznal náš talent, protože sám ho měl taky a tihle lidi na to mají čuch. Držel nad námi ochrannou ruku a nějakým způsobem nám nahrávání umožnil. V té době už se Pražský výběr dostával do problémů, ale normalizace se projevovala také tím, že všechno mělo určité setrvačnosti. Na jednu stranu už jsme měli problémy s StB, už nás honili, a přitom jim unikalo, že točíme desku. Nebo jestli to věděli? - To dodnes nevím. Pak se to profláklo a zakázali to. Ale vzpomínám si, že už jsme měli veliké problémy a pořád jsme chodili do studia. Desku jsme v klidu natočili, ale vydaná pak už nebyla.“Po textové stránce na albu převažují ty z autorské dílny Františka Ringo Čecha. „Už ti přesně neřeknu, jak to začalo. Já jsem ještě v průběhu původního Výběru, když jsme dělali jazz rock, oslovil Jiřího Suchého, Jirka nám naskládal spoustu krásných textů, ovšem z nich se na desku dostalo jenom Nádraží. Bylo mi to líto, snažil jsem se jeho texty vnucovat i rockovému Pražskému výběru, ale Michal Pavlíček byl proti. Byla to jediná věc, kterou jsem mu měl za zlé, ale zase jsem se nechtěl projevovat příliš autoritativně. Nechtěl jsem jít tak daleko, abych vnucoval textaře, s kterým Michal nesouhlasí. Tak jsem to vzdal. Tak jsme se společně vydali za Frantou Čechem a jeho ta hudba zaujala. Dostal pár písniček na zkoušku a hned přinesl několik bláznivých textů. Třeba k Pražákům, těm je tu hej byl původně text: ... protrhla se hráz u rybníka, všichni utíkaj, a ja jaj, lidí se zmocní hned panika, zoufale volaj a ja jaj, nám s tátou, nám je však hej, bydlíme nad rybníkem...‘ Na to zaútočilo PKS úplně směšnou argumentací, že je to buržoazní projev, kdy chudý lid, dělnická třída a rolnictvo bydlí pod rybníkem, když se protrhne hráz, jsou zaplaveni, zatímco my buržousti bydlíme nad rybníkem... Chápeš to? I kdyby nechtěli, tak nás touhle hloupostí zradikalizovali. Byl to nevinný vtip. Kdyby šlo o Ivana Mládka, tak by je to asi ani nenapadlo, ale v kombinaci s naším divokým punkovým projevem jim to zavánělo záměrem utopit dělnickou třídu. Kdybychom jim tam, prý, připravili alespoň nějaké kocábky. :-) Nebo když si nás předvolali na kobereček s tím, o kom jsou ty krysy. Původně to bylo míněno nevinně, že má Michal myši ve sklepě, ale oni nám přímo vnukli, že by to mohlo být o komunistech. Sami si to vygenerovali. Říkali - no, to zrovna vám budeme věřit, že se jedná o Pavlíčkův sklep. O nás je to. Na Proč jen já napsal text náš tehdejší manažer Josef Novotný, a tam už tedy byly politické narážky v prvním plánu, to si na nic nehrálo.“
Bylo už řečeno, že pro zmíněné album se postupem času zažil název Straka v hrsti podle jedné z písní na desce a také podle filmu Juraje Herze, na svou dobu velmi nekonformního, v němž hudba Pražského výběru zní. „Nejdřív to byla naše pecka Straka v hrsti a Herzův film podle ní dostal název. Dělal jsem na něj hudbu a vznikala paralelně s deskou. Často jsem používal naše základy, které herci přezpívávali s jiným textem. My v té době samozřejmě netušili, že děláme nějakou budoucí slavnou desku. Něco jsme natáčeli, mysleli si, že to nebude špatné, ale ve snu nás nenapadlo, že se to stane takhle kultovní deskou. Takže jsem s ním zacházel dosti svévolně. A pro Herzův film z toho vznikl takový derivát našeho alba.“
Vlastní nahrávky vznikají v létě roku 1982 v rozhlasovém studiu A v pražském Karlíně a za mixážním pultem se na nich podílejí Pavel Petřík a Svatoslav Rychlý. Studio přezdívané Áčko si získalo velké renomé už v 60. letech vysoce kvalitními nahrávkami přednormalizačního popu ale i jazzové muziky. Ovšem natáčení ostře rockové kapely, která svým zvukem navíc odpovídala moderním světovým trendům, muselo být dosti výraznou výzvou a nutno přiznat, výzvou v nejlepším slova smyslu naplněnou. Michael Kocáb popisuje: „Fakt je, že do téhle oblasti se dosti často dostávali lidi, kteří hodně uměli. Když se někdo prodral houštinou zákazů, šlo to buď cestou pochlebování bolševikům či přímo vstupem do strany, anebo nezpochybnitelnou kvalitou. Malásek nám velmi pomohl, když nás prohlašoval za fenomenální muzikanty, pravda je, že na danou dobu nám to hrálo mimořádně. No a dostali jsme malou zelenou. Do rozhlasu a televize ne, ale desku ať tedy kluci natočí. Co se týče posádky ve studiu, byli to kvalitní lidi. Třeba když si vezmu hudebního režiséra Svatoslava Rychlého, vybavuji si, že měl spoustu velmi případných poznámek, i když určitě nikdy před tím nic takového nedělal. Začalo to tím, když jsme poprvé přišli a on povídá: ‚Kde máte noty?‘ Nastalo velké otevření huby a já si dodneška pamatuji ten pocit provinilosti. On pokýval hlavou a povídá: ‚Aha, tak improvizando.‘ A pak se toho zhostil úplně perfektně. Dokonale stříhal, všechno šlo jak po másle a navíc, myslím, že i zvuk se podařil.“
Album Straka v hrsti je nahráno na šestnáct stop. Naprosto jednoznačný a typický sound Pražského výběru tvoří jak osobitý zvuk kytary Michala Pavlíčka, tak svébytně využívané klávesové nástroje Michaela Kocába, v případě Straky v hrsti se jedná o syntezátory ARP Odyssey, Moog Liberation, Yamaha DX7 a Fender piano. „Každý syntezátor dneska zahraje Fender piano, ale nikdy to doopravdy nebude znít jako originální mechanický Fender. Nikdy. Nebudou tam všechny chyby, co dělají jeho zvuk nenapodobitelný.“
Vedle razantní a osobité, na svou dobu velmi nekonformní rockové muziky, zdobí album přezdívané Straka v hrsti nejrůznější fórky a dílčí nápady. Zazní tu například pozpátku nápěv písničky Sedí ptáček na pařezu a obecně známé je i intro celé desky, refrén Mendocino (původně hit Sir. Douglas Quintetu z roku 1968 s bezpočtem cover verzí, pozn. aut.) v prapodivném dětském podání. „Moje máma, doktorka psychologie,“ vysvětluje Michael Kocáb, „tehdy ordinovala v Karlových Varech a měla pacienta, který se jmenoval Jára Tichovský. Nahrávala si vyšetření na kazetu a on najednou začal zpívat - mendocíno, mendocíno... byl to malý pětiletý kluk. Já na tu kazetu náhodou narazil a povídám: ‚Co to je, mami?‘ Dozvěděl jsem se, že je to Jára Tichovský, prsk a hned jsem ho dal před Hraběte X.“ K písničce S.O.S. napsal Michael Kocáb text inspirován odchodem Ondřeje Soukupa za výdělkem ke Karlu Gottovi. Je tam známá vsuvka s telefonátem přímo Ondřeji Soukupovi. „Je to písnička, kterou jsme opravdu složili na jeho odchod. Zároveň jsme se na něj moc nezlobili, možná, že jsme to tou písničkou odreagovali. Ale když už ta písnička byla, samozřejmě měla přesah na všechny nejrůznější chamtivce, napadlo mě, že by byl fór zavolat ze studia Soukupovi. Čáru přes rozpočet nám ale udělalo, když nám telefon zvedla jeho žena Gábina, to už jsme museli s pravdou ven. Vytočili jsme ho znovu a tím vznikla nahrávka, která je na desce. Ona ale pokračuje. Nepokrytě nám na ní nadává do pazdrátů z Výběru a tak, a tuhle rozšířenou podobu teď používáme na koncertech. Takže nápad byl autentický, pokazil se tím, že telefon zvedla Gábina, ale Ondřej s tím pak byl svolný.“
V roce 1982 je tedy zmíněné album Pražského výběru na světě. Do výroby se ovšem díky zákazu z následujícího roku nedostane, přesto se však nahrávce podaří ze studia velkolepě uniknout a kolovat ve statisících kopií po celé republice. Oficiálního vydání se dočká v roce 1988, rok po následné ale v tomto případě tedy předcházející desce Výběr. Své CD podoby se dočká v roce 1990, posléze jako součást kompletu v roce 1995 a pak ještě ve dvou reedicích v roce 2012 a 2018. A jak se na něj s odstupem času dívá Michael Kocáb osobně?
„To je těžká věc. Jde o to, že permanentním přáním fanoušků, abychom tyto věci hráli stále dokola, se ti trochu zprotiví. Často jsem říkal, že vytahujeme z klobouku angoráky, ale už to nejsou ani angoráci. Jsou to už jenom kožky, nemají na sobě už ani chlupy, jsou to oholené kůže dávno mrtvých králíků. Ovšem, když si sám sebe představím jako posluchače, na koncertě Paula McCartneyho jsem chtěl taky beatlesovské angoráky. Stejně tak u Rolling Stones. A když od téhle desky dostanu nějaký časový odstup, nějakou dobu jí nehrajeme, je nějaká pauza, znovu mě překvapuje, znovu se mi líbí. Jakou má šťávu, jak je rychlá. Navíc je to deska, která dostala několik cen. Jedna z nich, nevím, kdo to vyhodnocoval, byla za nejlepší desku vedle Krylova Bratříčka. Z toho má pochopitelně člověk velkou radost. Straka v hrsti se určitě stala kultovním albem pro spoustu mladých lidí, většinou protirežimně naladěných, jenom když jí povolili, jsme prodali hodně přes půl milionu, takže s kopiemi, které se rozšířily předtím, určitě hodně překročila milion. Je to nesporně naše nejúspěšnější deska. Stále se mi líbí, ale už jsem prostě jinde. Mám z ní radost, ale není to něco, z čeho bych chtěl žít po zbytek života.“
