„Bylo to podle mě nejlepší období Blue Effectu, ale i nejlepší hudební období mého života. A povídala mi Zlata, žena Radima Hladíka, jak i Radim krátce před tím, než zemřel, říkal, že považuje za nejlepší období to, kdy jsme hráli spolu,“ prozrazuje skladatel, zpěvák a klávesista Lešek Semelka v souvislosti s přelomovým artrockovým albem Svět hledačů z roku 1979.
S albem, pod nímž byla podepsána kapela Blue Effect, pár let před tím nedobrovolně přejmenovaná na M Efekt a již v té době tvořila čtveřice
brilantních muzikantů - vedle již jmenovaného Leška Semelky kytarista Radim Hladík, zpěvák a klávesista Oldřich Veselý a bubeník Vlado Čech. Svět hledačů přinesl na českou, respektive československou, rockovou scénu dosud neslýchaný zvuk, fascinující hráčské i pěvecké výkony, mnohavrstevnou skladatelskou invenci a nebývalou poetiku písňových textů. Bez kýčovité nadsázky se Svět hledačů stal jedním z dosud pevných pilířů tuzemské rockové muziky. Pojďme se proto vydat po jeho stopách ve společnosti toho, kdo k tomu všemu zásadní měrou přispěl, ve společnosti Leška Semelky.
K prvnímu spojení jmen Lešek Semelka a Blue Effect dochází už v průběhu roku 1969. Radim Hladík objevuje na koncertě na Slovensku výrazného třiadvacetiletého zpěváka a klávesistu v řadách kapely Cardinals. Zasviští lano a v roce 1970 už Semelka působí po boku československé kytarové rockové ikony. „Jsem hrdý na to, že jsem hrál s Radimem Hladíkem, ale jsem hrdý i na to, že jsem dokázal od Radima Hladíka odejít,“ říká s odstupem let. „S Jazzovým orchestrem Českoslovenkého rozhlasu jsme natočili dvě desky Nová syntéza 1 a Nová syntéza 2. Dodnes je hodně lidí, kteří je obdivují, ale já, abych pravdu řekl, až zas tak ne. Byly to věci, které se měly původně natočit normálně, jako kapela, jako Blue Effect, a byly přepsány pro bigband. Pak jsme měli točit nějaké elpíčko, a nakonec se v Supraphonu rozhodli, že to bude Radimova instrumentální deska s M Efektem.
A tak v průběhu roku 1975 Lešek Semelka kapelu opouští, aby stál u zrodu jiné výrazné formace, Bohemie. Blue Effect v té době prochází pod svým povinně počeštěným názvem i značným hudebním přerodem. Z rockové kytarové party konce šesté dekády k jazzrockovým experimentům, které však mají v té době i praktický význam. Razantně se utahující normalizace je přece jenom k jazzrocku, a zejména tomu instrumentálnímu, chovala méně likvidační. A tak paradoxně z československých gramofonových drážek znějí instrumentálně pojaté skladby, které ještě coby zpívané sklízejí úspěchy v sousedním Polsku a východním Německu. Dalším podstatným krokem v hudebním přerodu skupiny je slovenské album Svitanie (1977), na němž Leška Semelku za klávesami a sólovým mikrofonem nahrazuje brněnský rockový bard Oldřich Veselý a ze Slovenska přichází brilantní baskytarista Fedor Frešo. Svitanie, velmi silné album, je už prvním krokem k artrockové budoucnosti kapely, k níž je ovšem ještě nutný návrat Leška Semelky.
„Chodili jsme v té době v Praze do hospody ke Zpěváčkům a museli pít hodně piva, abychom byli zdraví. Pravidelně tam sedával i Vlado Čech, kterého jsem miloval. Byl to nejlepší bubeník, s jakým jsem kdy hrál. A on mě začal přemlouvat, ať se vrátím do Blue Effectu. Fedor byl výsostný hráč, vzdělaný ale tak precizní, až to bylo trochu profesorské. Radimovi a Vladovi to začalo vadit. Tak dostali nápad, abych se vrátil, že to zkusíme bez basy a basa se bude hrát na Moog. Já měl dva Moogy a nějaký polyfonní syntezátor, takže vybaven jsem byl na tu dobu poměrně slušně.
Samozřejmě, jak to tak bývalo, jednou nohou mimo zákon. Mí kamarádi vexláci mi rozuměli. Byl to podvod na podvod, ale jinak to v té době nešlo, jinak bychom neměli nic a neměli bychom na co hrát. Bohemie se s příchodem Michala Pavlíčka posunula také hodně k jazzrocku a já jazzrock nechtěl hrát, tak jsem se rozhodl vrátit. Nechal jsem se ukecat. Mluvilo se samozřejmě o tom, že teď bude všechno jinak, a nějaký čas to v tom nadšení opravdu vydrželo.“A v té době se začíná rodit materiál pro chystané album Svět hledačů. Základ svých dvou rozsáhlých skladeb Zmoudření babím létem a Zázrak jedné noci, které budou pokrývat stranu B, už má Lešek Semelka připravený z časů Bohemie a do nově formující se sestavy ho přináší s sebou. Sestava je skutečně originální. Neobvyklá je jednak absence baskytary a jednak dvojice sólových zpěváků, kteří jsou současně výraznými klávesisty a navíc skladateli.„Oldu Veselého jsem samozřejmě znal z Brna ze Synkop a najednou jsem zjistil, že jsme tam dva lidi v podstatě totožného cítění. Nikdy před tím jsme v Blue Effectu nemohli zpívat ani dvojhlasy, natož sbory. Radim nezazpíval a najednou jsme měli dva hlasy, co spolu skvěle fungovaly. Byl mi hrozně blízký i Oldův smysl pro harmonie, to všechno bylo vysloveně ku prospěchu věci. Blue Effect najednou dostal jinou dimenzi, jiný zvuk, zvuk do té doby tady neslyšený, protože nikdo tady předtím klávesové nástroje tímhle způsobem nepoužíval. S Oldou to fungovalo, jako kdybychom byli bratři.“Jak už bylo naznačeno, jednou ze zásadních deviz alba Svět hledačů jsou texty. Až na velmi čestné výjimky je jejich úroveň v české popové a rockové muzice 70. let naprosto zoufalá. O to víc se tedy vymykají ostrůvky kvality jako Svět hledačů. Desku otevírá Hladíkova skladba Za krokem žen, kterou slovy opatřil Jaroslav Hutka pod pseudonymem Daniel Macík, což je do mužského rodu převedené jméno jeho první ženy. Počínaje následnou Veselého Hledám své vlastní já přes Hladíkovy Rajky po Semelkovo Zmoudření babím létem a Zázrak jedné noci, jsou texty z pera Pavla Vrby, od té doby dvorního textaře kapely ale i Leška Semelky osobně a následně i skupiny Synkopy, k níž ho přivede Oldřich Veselý. Niterné, jazykově bohaté poetické texty, které nezapřou třeba autorovu zálibu ve verších Guillaumea Apollinaira.„V první řadě byl Pavel Vrba nesmírně inteligentní muž. Vystudoval Matfyz, což nemůžu pochopit, a zároveň měl obrovské vědomosti o výtvarném umění. Matematiku do textů asi nedostal, nebo tomu nerozumím natolik, abych si toho všiml, ale smysl pro výtvarno v nich určitě je. Říkával, že hudba ho oslovuje jako obraz a on pak text jako obraz napíše. Současně to byl neskutečný bohém. Co se napáchal věcí, o tom se dneska vypravují legendy. Když dostal hudbu, tak třeba měsíc seděl zavřený ve svém ateliéru, psal a nevytáhl paty. Chodila za ním jen jeho stará maminka a nosila mu housky a salám, aby chudák nezemřel hlady. Když měl napsáno, zavolal mi, pustili jsme demáče, přečetli si to a pak jsme rozvážně sestoupili Nerudovou ulicí z jeho ateliéru směrem do světa. Když dodělal jakoukoliv práci, potřeboval pochlubit se světu a zaradovat se. Tak jsme to vzali přes nejrůznější hospody a takhle jsme táhli třeba dva nebo tři dny Prahou. S ním to bylo šílené. Do rána, pak na Smíchově hospoda U váhy, pak ke Zpěváčkům, dál a dál. Byl nezlomný ale byla s ním ukrutná sranda. Měl IQ snad 200, ale jako opilec byl ďábel. Ovšem co věcí mě naučil, co jsem se od něj i v těhle situacích dozvěděl, to bylo neuvěřitelné.“Skladby z alba Svět hledačů hraje kapela nejprve na četných koncertech, a jak to žádá doba a do jisté míry i konceptuální podoba budoucí desky, jsou koncerty doprovázeny jistou vizuální složkou v podobě projekcí a světelné režie. Na jejich podobě se podílel režisér Juraj Herz.„Chtěli jsme mít ty věci zažité, než jsme je dali na desku, takže jsme je hráli nejdříve po koncertech. Lidi reagovali úžasně, byli úplně fascinovaní. To na publiku poznáš. Najednou prostě zírají s otevřenými pusami, protože slyší něco, co tu předtím nebylo. Dohromady s vizuální stránkou to byl působivý celek.“V průběhu roku 1978 vzniká ve studiu v pražském Smetanově divadle albová podoba Světa hledačů. O zvukovou režii se postaral Jan Štěpánek a o hudební Svatoslav Rychlý. Na realizaci spolupracuje i Vladimír Mertlík, tehdejší manažer kapely, ovšem producenta v současném chápání slova smyslu nahrávka nemá. Výsledná tvář je tak dílem celé kapely.„Mám pocit, že ve Smetanově divadle byl tenkrát nový šestnáctistopák..., anebo osmistopák, nejsem si úplně jistý. Tenkrát to bylo ale jinak. Měli jsme všechny ty věci zažité ze zkoušek, z koncertů, nebylo to jako dneska, kdy každý zvlášť natáčí do počítače, pak se to upravuje - to neexistovalo. Musels to zahrát z fleku, bez chyby, přesně. Muselo to ladit, maximálně kvůli výrazu jsi to zopakoval třikrát čtyřikrát. Hráli jsme najednou, Vlado s bicími byl ve speciální kukani, byla kolem něj postavena taková prosklená chatka, Radim byl ve speciální kukani a já jsem nahrával basu na Moogu přímo v režii, zapojený do pultu. Okénkem jsem viděl na Vlada i na Radima, abychom mohli být v kontaktu. To je totiž nesmírně důležitá věc, být v kontaktu. Když to někdo zkazil, tak jsme zastavili. Ono se dalo navázat, střihnout, ale většinou jsme to vzali celé znova. Muselo to být prostě bez chyby, museli jsme umět hrát.“
Jestliže se v případě Světa hledačů jedná o mimořádné album po hudební, hráčské i textové stránce, je třeba nepřehlédnout také jeho původní obal, který je dílem výtvarníka Petra Síse.
„Na obalu je krom jiného kruh a figurka, která pořád jde, jde a nenalézá. To je ten hledač. Já jsem si pak ale uvědomil, že je to všechno jinak, že je to spirála, jak každý člověk jde, jak jdou lidi. Je to spirála. Opakují se stejné úspěchy, stejné chyby, a to všechno ve spirále. Je to přirozené a bylo by to nekonečné. Já ale začal pochybovat o tom, jestli to nekonečné opravdu je. Zdá se mi, že lidstvo se dostalo do těžkého úpadku ve všech ohledech, a mám pocit, že spirála nějakým tlakem končí, poslední drážka se smrskla, napojila se na předchozí a změnila se v bludný kruh. Původně jsme chtěli, když vycházel Svět hledačů na LP, kde jsou vlastně drážky také spirála, aby se ta poslední u středu desky spojila do kruhu. Závěrečná skladba končí dlouhým basovým tónem a já chtěl, aby byl nekonečný, aby jel pořád a pořád, třeba hodinu, dokud člověk gramofon nevypne. Vysvětlili mi, že to technicky nejde, ale takhle to původně mělo být. A to si myslím, že se právě teď děje s celým světem, s celou lidskou společností. Napojili jsme se do posledního kolečka a bezvýchodně, bez cílů, bez naděje bloudíme technickým světem, o kterém si myslíme, jak je úžasný. A přitom úžasný není.“
Naštěstí ale i v něm se lze stále nechat okouzlovat silou fantazie, obraznosti a umu, vetknutou třeba do bezmála čtyřiačtyřiceti minut jedenačtyřiceti let starého alba Svět hledačů. A kouzlo stále funguje.
