„Jak to říct, byla to deska, která vlastně nějakým způsobem Abraxas vymrštila do první ligy,“ vzpomíná Slávek Janda, kytarista, skladatel a duše skupiny Abraxas na albu Box, které se v roce 1982 stalo přelomovým počinem rodící se české nové vlny.
Pro staré fanoušky kapely bylo trochu překvapivé svým novým směřováním, nové fanoušky přitáhlo svěžím trendem s palcem přitisknutým na tepu hudební doby. Ať tak, či tak, nesporně se stalo jedním z podstatných zápisů do české, respektive československé rockové historie. A Slávek
Janda dodává: „S deskami je to složitější. Některá se povede víc, některá méně, to dopředu nevíš. Něco se dá odhadnout, něco ne. Jsou to věci mezi nebem a zemí. S něčím můžeš uspět, a udělal-li bys to samé za rok a už s tím neuspěješ. Řekl bych, že to byla prostě trefa, ale trefa nevykalkulovaná. Všechno šlo prostě a normální cestou.“
Jehla měkce dosedne do úvodní drážky LP desky a po chvilce se z reproduktorů ozve hlas Slávka Jandy a jeho kytary společně zkreslený talk boxem. „Dnešní den byl jeden, snad za to stál, my stále jedem’ a jsme o kus dál...“ Dodnes naprosto charakteristický zvuk pro skupinu Abraxas, k němuž Slávek dodává: „Talk box používal Jeff Beck, ale ten už s tím přestal, Peter Frampton, u kterého momentálně nevím, ale myslím, že jsem u nás určitě jediný, kdo ho stále používá. Ono také není jednoduché ho sehnat a současné náhražky neznějí zdaleka tak jako ten starý původní.“
Než v roce 1982 první, zato však už velmi početní fanoušci kapely Abraxas zaslechnou úvodní slova a tóny písně Každý den je to jinak, skladby, která otevírá debutové album Box, má už Abraxas kus solidní hudební cesty za sebou. V roce 1976 se zformoval na základě někdejší skupiny Abram, která do té doby spíše jamovala ve zkušebně, a právě Jandův příchod pro ni znamenal nové pojetí a nový směr. Záhy se ke kapele také připojí zpěvák Miroslav Imrich, který usoudí, že je to právě on, koho doposud instrumentální formace potřebuje, a má pravdu. Od prvotních až pinkfloydovských kompozic reprezentovaných singlem Cesta jinam, kde každá strana přináší jednu část skladby, se kapela vydává k ostřejší, ale svým způsobem stále nekonvenční muzice. Je to muzika členitá, teatrální, punkově drzá, ale současně i harmonicky bohatá a invenční. S blížícím se koncem sedmé dekády se Abraxas nejprve stávají generační senzací pražských klubů, pronikají do větších sálů, ale na skutečnou „celoplošnou“ popularitu si musejí počkat až v souvislosti s vydáním debutového alba. Přibývají další singly, přičemž zmíněnou dobu nejlépe reprezentují Ptáci / Vzpoura moogů (1980) a následné směřování blíž k nové vlně pak singl Muž stroj /Praha-Bohumín (1981). Nakrátko na něm zaujal post basisty Vladimír Padrůněk, který vystřídal dosavadního Vladimíra Boháčka. Díky jeho osobním problémům bylo ovšem Padrůňkovo působení v Abraxasu pouze intermezzem. S baskytarou se tedy vrací Michal Ditrich, který se coby náctiletý objevoval už v abramovské zkušebně. A sestava, tedy Miroslav Imrich voc., Slávek Janda g., voc., Ivan Pelíšek ds. a zmíněný Michal Ditrich bg., sestava pro debutové album je na světě. „My jsme se samozřejmě o album pokoušeli už dřív,“ vzpomíná Slávek Janda, „Aleš Sigmund, který tehdy působil v Pantonu jako dramaturg, mi ovšem oznámil, že dokud tam bude tenhle zpěvák, tím mínil Míru Imricha, tak mi desku nevydá. Přibližná intonace, přibližný rytmus. Hodně nám v té době pomohl redaktor Melodie Franta Horáček. Zní to neuvěřitelně, ale také Petr Hannig. Měl tehdy v rozhlase pod palcem Studio A, nechal nás tam natočit čtyři věci a s tím už jsme potom mohli lépe operovat, takže nakonec se to zdařilo.“Jak už bylo naznačeno, představuje album Box nejen jednu z prvních vlaštovek rodící se československé nové vlny, ale i výrazný stylový posun v rámci kapely jako takové. Slávek Janda shrnuje: „Já jsem začínal na blues. Tenkrát bylo blues v podstatě esencí všech tehdejších kapel. Všichni hráli nějakým způsobem trochu blues, i když to třeba nebylo blues ortodoxní. Formou dvanáctky z něj vycházel i rock ‘n’ roll. To, co mě ovšem na nové vlně zaujalo nejvíc, bylo, že podíl blues se v téhle muzice značně zmenšil, přibyl podíl reggae.
Lidi to neslyší rádi, ale reggae do určité míry připomíná polku, kterou máme v krvi. Neslyší to rádi, ale je to tak. Navíc to byla nová muzika, my jsme byli mladí a chtěli taky přijít s něčím novým. Tehdy, na rozdíl od dnešní doby bylo důležité, aby kapela byla nějakým způsobem originální. Řekl bych, že jsme stáli někde na rozmezí staré a nové vlny. Punk v Anglii začal mnohem dřív, sem se dostával až ke konci sedmdesátých let a punk byl také vlastně trochu odlišné pojetí rock ‘n’ rollu. Už tam nebyl tolik bluesový feeling, byl přímočařejší, takže docela dobrá inspirace. V klasickém rocku, zejména art rocku, už nebylo kam jít, nastala potřeba změny, tak přišel punk a po něm nová vlna.“
Členové skupiny Abraxas tehdy budují svou novou tvář a nový sound na pevných základech, a to s ušima doširoka otevřenýma k dobovým trendům, což pochopitelně na naší straně železné opony nebylo nejjednodušší. „Vždycky, když byl na německé televizi Rockpalast, jezdili jsme na jednu faru u Loun, kde se to dalo chytit, anebo do Plzně k jistému Fredovi. Jeli jsme vždycky jako celá kapela. Už přesně nevím, kde jsme poprvé viděli Police, ale samozřejmě jsme si je natáčeli na video, pak si je pouštěli u Ditricha a pro mě to bylo zjevení. Najednou byla kytara úplně jiná. Už to nebyl ani Eric Clapton ani Jimi Hendrix, najednou tam byly jiné akordy, moderní flangerový zvuk, krabičky. Já s nimi taky hodně experimentoval, třeba od sedmasedmdesátého mám už zmíněný talk box. Police nás tenkrát všechny zaujali svým pojetím, odlišnou muzikou a mě i docela odlišným stylem hry a zvukem kytary.“
Novému směřování kapely v podstatě odpovídá náplň celého debutového alba, nicméně nechybí ani jeden prověřený a divácky velmi oblíbený kousek, kterým koncerty Abraxasu končily už v minulosti, totiž Nekonečný Boogie. „To je starší věc, kterou jsme hráli už dřív. Ty další s čistším zvukem kytary se začaly dělat až tak po roce 1980, ovšem většinou už jsme je hráli na koncertech před tím, než jsme je šli natáčet.“
Na obalu desky se také objevuje jedno v podstatě nové jméno, jméno autora textů Pavla Zemana. „Pavla Zemana jednou přivedl Ivan Pelíšek a přinesl nějaké jeho texty. Udělali jsme jednu věc, která se jmenovala Tchýně řezník, což byl text hodně naturalistický, ale pak už jsme zásadně pokračovali způsobem texty na muziku.“
V případě klasické černé LP desky skončí každá její strana orchestrální skladbou. Na straně první je to Magická noc, na straně druhé pak V baru. „Upřímně řečeno, už ani nevím, proč nás to napadlo. Možná jsme už neměli co tam dát... Ale ne, tak to nebylo. Samozřejmě jsme měli. Písničky ze starší doby byly vesměs strašlivě dlouhé, takže by se tam nedaly dát. Navíc jsme na desku chtěli dát hlavně novinky, ale proč jsme nakonec udělali ty dvě orchestrálky, to už vážně nevím. Přece jenom je to skoro čtyřicet let.“
Vlastní natáčení alba Box pak probíhalo v květnu 1982 ve studiu Smetanova divadla. „Točili jsme na osmistopý magnetofon a došlo tam k chybě. Dělalo se to totiž tak, že se nahrála kytara, basa, bicí - bicí maximálně do čtyř stop. Pak se to muselo smíchat a playbackovalo se to dál. Při prvotním míchání jsme neodhadli poměr, takže ve výsledku je tam hodně basy. Je jí tam víc, než by mělo být, jenže už se s tím nedalo nic dělat, protože základ už byl smíchaný dohromady. Za rok poté už tam měli šestnáctistopák a do toho jsme se vešli bez problému. Jinak natáčení probíhalo velice v pohodě. Se zvukařem Josefem Celerinem jsem vycházel velmi dobře, hudební režii měl Svatoslav Rychlý. Tehdejší hudební režisér, to bylo něco jiného než dnešní producent. V podstatě hlídal, aby to nebylo falešné, aby tam nebyly chyby, aby to bylo dobře natočené. Dopředu dostal partituru, kterou jsem musel předem napsat, ale bylo to placené, takže člověk si tím ještě něco přivydělal. Režisér potom natáčení sledoval s partiturou. Pokud bylo třeba něco opravit, muselo se to dělat takzvaně letmým střihem, to znamená, že jsi chvíli hrál s už nahraným partem a režisér do něj v určitou chvíli vstoupil. Pak už se jenom playbackovaly zpěvy, sóla a pár přídavných nástrojů - saxofon, klávesy, ale těch tam moc není.“
Album Box vychází v roce 1982, a jak už bylo rovněž naznačeno, mění pozici skupiny Abraxas do té doby spíše kultovní, pro určité množství publika, na pozici kapely všeobecně populární. „Upřímně řečeno, vůbec jsem netušil, že to bude mít takový ohlas. V Praze jsme v tu dobu měli dobré návštěvnosti, ale přijel i jsme někam do Horní Dolní a tam už to tak slavné nebylo. A najednou po desce bylo narváno plně všude. Takže to udělalo strašně moc.“
Pojďme teď ještě na chvíli nahlédnout do studia při nahrávání alba Box. Konkrétně na vybavení, které Slávek Janda používal. „Kytaru jsem měl Stratocastera, zesilovač, který stavěl jistý Patera, a reprák od Andreje Cimbaly, to byl inženýr v Tesle Valašské Meziříčí, který tam stál u vývoje reproduktorů. Uměl je upravit tak, že hrály velice dobře. Byly stejně kvalitní jako ty z dovozu, a navíc bylo samozřejmě snazší je opravit. Po pravdě řečeno mi ale nikdy neodešel, zatímco těch západních jsem pár oddělal. Co se týče krabiček, používal jsem flanger, kompresor, což tehdy taky nebylo u nás moc obvyklé, ale mně se hrozně líbil zvuk Marka Knopflera. Jeho čistý dlouhý tón. Krom toho jsem měl zkreslovadlo Big Muff, ale to nebylo moc dobré. A myslím, že jsem měl ještě delay.“
Na černém vinylu se alba Box po jeho vydání prodalo zhruba na 80 000 výlisků. Slávek Janda ovšem dodává: „Bylo to asi tak nějak. Myslím, že by se prodalo ještě víc, jenže tenkrát to Panton dělal tak, že vyrobil třeba 20 000, když se prodaly, tak třeba zase 20 000, a takhle postupně, ovšem jenom do určitého množství. Navíc rok potom, co Box vyšel, nastalo neblahé období ‚Nové vlny se starým obsahem‘ - restrikce, zákazy a problémy - a to se do toho také promítlo.“
Album Box je ovšem na řadu let nejen debutem, ale i labutí písní Abraxasu s Miroslavem Imrichem za sólovým mikrofonem. Nedlouho poté se vydává na sólovou dráhu a zakládá kapelu Tango. Slávek Janda drží prapor Abraxasu ještě v dalších proměněných sestavách a pod logem s okřídleným áčkem se pak oba na určitou dobu setkají až v roce 1994. V roce 2000 se na etiketě Sony Music / Bonton dočká Box i znovu vydání na CD. Nahrávka je tehdy rozšířena i o kolekci singlů, které Boxu předcházely. Ať už ovšem do svého přehrávače vložíte cédéčko, nebo necháte dosednout přenosku gramofonu na první dlouhou drážku, aby se záhy z vašich reproduktorů ozvalo: „Dnešní den byl jeden, snad za to stál, my stále jedem a jsme o kus dál...“, následující minuty vás nenechají na pochybách, že posloucháte jeden z výrazných a důležitých milníků české, nebo přesněji řečeno československé, rockové muziky a poslech je to stále příjemný.
