„... rudé oči Marshallů...“ - tak to je část textu skladby Katapult, která mne fascinuje dodnes. Ten pocit cest s kapelou a hraní v mnoha sálcích a sálech tam prostě až neuvěřitelně je. Patří k mým nejoblíbenějším věcem stejně jako Vojín XY, Hlupák váhá, Chodníkový blues a Stovky hotelů. A věřte, přátelé, rozhodně to není kvůli nostalgii na dobu, kdy jsem začínal. Právě díky legendárnímu Katapultu a jeho maximum rocku jsme se s bráchou rozhodli, tehdy pro nás „v dobách pravěkých“, založit kapelu... A taky kdysi ve třech.
A jak se zpívá v oné skladbě, a když dovolíte, jak říkám já, že je hodně aparátů, ale jen jeden je Marshall, tak i tato sestava je založena na Marshallech, kdy hlavy jsou původní originální modely 1959. Na pódiu jsou funkční dvě, třetí je zásobní. Zajímavé je pak i zapojení hlav a beden. Říha je nemá zapojeny běžně, jako full stacky, jeden zesilovač do dvou beden nad sebou, ale jinak. Každá hlava má na starosti jednu řadu. První hlava jde do beden D1 (viz obrázek), Marshallů 1960A a druhá do D2, Marshallů 1960B.
Fenderů Telecasterů vlastní více, ve své sbírce má i Stratocastera a Gibsona Les Paul Juniora. Z akustických kytar si oblíbil Epiphone Jumbo.
Jaký je Váš nejhorší zážitek z koncertu? „V přímém televizním přenosu se mi vytrhl šroub s řemenem u krku kytary, a tak jsem musel s visícím řemenem u nohy odehrát jeden flák. Hrát levou rukou a ještě nahrazovat řemen - to nebyla prdel. Kolegové v zákulisí u monitoru říkali, že mi drželi i palce u nohou. Zvládl jsem to, ale vypotil jsem minimálně tři kila za tři minuty.“
A nejlepší zážitek? „Pokaždé, když v podstatě přestanu hrát a polovinu písničky diriguju zpívající publikum. T
o mě bere.“
A jak si čistíte své kytary? „Musím se na to zeptat svého pódiového technika. Takže - Někdy příště!“
Takže - Long Live Katapult!
