Opět jeden z hráčů, kteří přispěli k experimentování se syntezátory. Na piano téměř samouk, ovšem s neuvěřitelným drivem. Jeho vzorem byl klavírista Eroll Garner, s nímž sdílel smysl pro výbušné melodické linky. Po službě u námořnictva ho Miles Davis doporučil do kapely Cannonballa Adderlyho. Les si to ale rozmyslel a raději založil vlastní trio Les McCann, Ltd. (Victor Gaskin - bs, Paul Humprey - dr). Debut u Pacific Jazz Plays the Truth (1960) znamenal zařazení na seznam nejprodávanějších interpretů firmy. Les je především groovový hráč s kořeny v duchovní hudbě a blues. Jeho styl by bylo možno (přibližně) zařadit jako soul-funk piano (začal hrát funk dávno předtím, než tento styl vůbec přijal název). Jeho aranžérské a kompoziční schopnosti dokládají skladby Compared to What? a Cold Duck Time,
jež se dočkaly mnoha cover verzí (první z nich zazněla dokonce i v soundtracku filmu Casino). Les si oblíbil skladby odehrávající se převážně na jednom akordu, kterým dokáže dodat barevnost, drive a nevšední gradaci.
Po úspěchu na jazzovém festivalu v Montreaux začal Les více experimentovat se syntezátory - jak dokládá album Layers (1972). Jeho pokorná a vstřícná povaha mu umožnila spolupráci s hráči jako Eddie Harris, Stanley Turrentine, Roberta Flack, The Memphis Horns, Denis Chambers, Abraham Laboriel, Maceo Parker nebo Joja Wendt. Dle slov tehdejšího producenta Atlantic Jazz: "... McCannovo dokonalé spojení kostela a swingu zachytilo ducha doby stejně, jako Ray Charlesova směs gospelu a blues předznamenala nástup soulu."
Osobně mohu doporučit desky: But Not Really (1964), Swiss Movement (1969), Listen Up! (1995). Klávesy: Clavinet, Fender Rhodes, ARP
