Protože se blíží konec tohoto seriálu, udělal jsem si takový průzkum, co všechno může trápit kytaristy mimo nenadále prasklých strun, špatného zvuku, nevlídného obecenstva, arogantního zvukaře, neschopného promotéra, liknavého manažera, znuděných spoluhráčů, najednou nehrajícího aparátu, vadného kabelu, špatného počasí, zapomenutého Ibalginu na bolest hlavy, kocoviny... Cože? To se dá ještě něco najít? Tak třeba:
1. Syndrom nikdy nekončící akvizice. Být kytarista je závislost. Je jedno, kolik máte kytar, krabiček, aparátů (tam to tolik nebují) a jaké je máte. Je prostě třeba koupit ještě tohle a tohle a tohle...
2. A překonávej se furt! Ten neustálý pocit viny, že když už druhý den nehmátneš na kytaru, tak se v mozku vytvoří myšlenka, že ty prsty už nepůjdou tak dobře. Takže rychle kytaru na krk a jedeš, co to dá. I když je pak někdy prvním pocitem rozmrzelost z „jak to, že to nejde tak lehce?“.
3. Na jamech slyšíš pořád stejné žádosti o přehrání několika stále týchž skladeb. V jednom obchodě v USA zakázali návštěvníkům hrát Stairway to Heaven, Smoke on the Water či Iron Man, protože personál už z toho šílel. V modernějších dobách tohle postihlo skladbu Nothing Else Matter.
4. Pořád jsi na jevišti. Přijdeš do hudebnin, vezmeš ze stojanu nástroj a chceš ho vyzkoušet - a najednou cítíš, že se na tebe všichni dívají se slovy „no tak se předveď, frajere“. I když jsi každému ukradený, přesto tam ten pocit pořád je. Takže zkouška vhodnosti nástroje se změní o pokus co nejefektněji se předvést...
5. Kam se poděli ostatní muzikanti? Chceš sehnat do kapely někoho jiného než kytaristu? Těch je totiž všude kolem jak máku. Kam zmizeli bubeníci? Kam zmizeli basáci, kam zmizeli klávesisté?
