"Nemám vůbec problém hrát znovu s kapelami, se kterými jsem hrál, přestože každá z nich dělá něco jiného. Pro mě je to jedna hudba bez rozdílu. Ať je to nová vlna, reggae, blues - tím vším jsem prošel a mám to rád. Jeden den můžu být s Mámou Bubo, druhý se Švihadlem, třetí s Babaletem a čtvrtý s Blues Sessionem." Říká kytarista Jiří Charypar na vrub svých jen zdánlivě odlišných hudebních tváří, které však spojuje jedno podstatné - neustálá chuť dobře a poctivě hrát pohodovou muziku a nejlépe pořád. Jiří totiž dodává: "Fakt je, že kdyby to šlo, ze všeho nejradši bych hrál neustále, večer co večer, protože hraní je věc, která mě baví úplně nejvíc."
Začalo to u rádia
"První muzika, kterou jsem v dětství doma zaregistroval, byl český pop hraný v rádiu. Z bigbítovějších věcí mě jako první vzali Petr Novák, Blue Effect, Flamengo, Ulrychovci a další. Pak jsem začal poslouchat rádio Luxemburg a rádio Monte Carlo, kde jsem poprvé slyšel Black Sabbath, Joplinku a objevil rockovou muziku. Pak samozřejmě přišla burza a já si začal opatřovat Rolling Stones, Creedence a tyhle partičky," popisuje Jirka Charypar svá první posluchačská setkání s muzikou. Po stránce aktivní mají jeho muzikantské začátky charakter až čítankový. Základní vlohy podědil po rodičích, kteří se v mládí hudbě věnovali ryze amatérsky, pak následovala tři léta neoblíbených hodin klavíru, až poté setkání s kytarou. "Když mi bylo asi tak čtrnáct, sebral jsem ségře kytaru a začal jsem se na ni učit. Zkoušel jsem písničky od Creedence, Stones a Beatles, protože jsem ze začátku měl strašně rád Harrisona. Podobné věci jsme hráli i s mou první kapelou. Měl jsem ji na gymplu a jmenovala se Omikron. Ten gympl, v Praze 5 na Turbové, měl totiž velkou tradici. Lidi, co byli starší než my, hráli v různých dixilandových partičkách a kolem v Košířích byla zase spousta kapel které hrály rock´n´roll a zkoušely po agitačních střediscích. Jako malí jsme je slýchali. Dokonce si vzpomínám, že někdy v roce 1966 jsem slyšel Donaldy, kde byl Guma Kulhánek ještě ve vojenském."
Po maturitě se Jirka Charypar vydal studovat na stavební fakultu ČVUT a pamětliv populárního studentského hesla, že vysoká škola není žádný rychlokurz, pobyl tam rovných sedm let, než ji úspěšně dokončil. Muzika ovšem nezůstala stranou. "Tou dobou jsme propadli jazzrocku, s Péťou Roškaňukem a Honzou Černým z Žentouru jsme měli kapelu JPR, poslouchali Cobhama, Mahavishnu, Hancocka a snažili se je hrát. Tehdy už jsem měl prvního Fendera Stratocastera, kterého mi přivezl za neuvěřitelnou cenu asi šest set marek z Německa tatínek Honzy Černého. Po škole jsem si ho odvezl na vojnu a každý den cvičil."
Volání reggae
Po "zeleném" vojenském roce, v němž naštěstí zbylo i dost času na muziku, se Jirka Charypar ocitl na tři léta v projektové kanceláři Vojenských staveb, ale je asi zbytečné zdůrazňovat, jak moc naplňuje radostí duši muzikanta taková práce. Navíc se věci kolem hudby daly do pohybu. V roce 1983 se na tehdy velmi dynamické tuzemské novovlnné scéně objevila nová formace, která se rychle dostala do jejího popředí, formace Máma Bubo. "Pořád jsme chodili na burzu a lovili nové kapely, novou muziku. Poslouchali jsme Clash, Police, Talking Heads, hrozně nás to chytlo a pokoušeli jsme se dělat věci taky tak. Začali jsme hudbu zjednodušovat, šli jsme hlavně po energii. Proto byla Máma Bubo taková punková či novovlnná, protože my jsme se v téhle muzice našli." V tomto místě se sluší připomenout, že Máma Bubo nepatří jen historii a ve své původní sestavě se v posledních měsících opět začala objevovat na klubových a festivalových jevištích. Nicméně zpět do poloviny osmdesátých let.
V roce 1984 si Aleš Drvota, frontman kapely Babalet a jedna z podstatných duší naší reggae music, vyhlédl Jirku a jeho spoluhráče Karla Babuljaka, aby je vedle Mámy Bubo zaangažoval taky v Babaletu. "V reggae jsem najednou našel svobodu, velkou pohodu a pozitivní energii, která v ostatních stylech tolik nebyla. Pod vlivem Aleše jsme začali poslouchat Marleyho, Petera Toshe, UB 40 a podobné věci a sami se ujišťovali, že je to přesně to, co chceme dělat. Navíc nás těšilo, jak tahle muzika funguje na lidi. Občas jsme přijeli někam, kde vůbec netušili o co půjde a chytlo se to. Měli jsme radost, že jsme svým způsobem progresivní, i když dneska se dá vlastně říct, že reggae je popík."
Babalet se u nás stal i přes dané poměry osmdesátých let velmi populární a vyhledávanou kapelou. Hodně jezdil, koncertoval, což bylo v Jirkově případě sotva slučitelné s každodenním zaměstnáním. Vyměnil tedy rýsovací prkno za lopatu topičovu, nutnou pro razítko v občance, a v kotelně setrval až do zimní sezóny 1990. Mezitím spolu s Babaletem a statutem poloprofesionála šířil pohodu reggae. V prosinci 1987 ale všechno zvrátila tragická událost. Na následky autonehody v Budapešti zemřel zpěvák Aleš Drvota. V proměnlivých sestavách pak Babalet pokračoval nadále a Jiří Charypar v něm setrval do roku 1995. Projezdili i kus Evropy a na kontě po nich zůstalo jedno LP a tři CD. Také tady má historie své současné pokračování. S frontmanem Martinem Tankweyem, s Karlem Babuljakem, Stanislavem Švadlenou, Antonínem Korbem a samozřejmě s Jirkovou kytarou Babalet opět hraje. "Poměrně málo koncertujeme, ale hodně nás to baví. Snažíme se zase vrátit do povědomí. Jde to těžko, ale jde to."
Proč ne blues?
Už bezmála patnáct let je jméno Jiřího Charypara spjato s další populární reggae kapelou, Švihadlo. "Nejdřív jsem se Švihadlem začal spolupracovat jako host, produkoval jsem jim singl a při tom jsme zjistili, že jsme na stejné vlně. Nastoupil jsem k nim a zhruba od roku 1992 hrajeme reggae spolu. Je to moje hlavní kapela. Do toho se ovšem namotala nabídka Pavla Skály, abych hrál s Blues Sessionem Petra Kalandry. Udělalo mi to velikou radost, protože blues jsem měl vždycky rád. Nejdřív jsem jen zaskočil za Kalandrovu zlomenou ruku a hrál doprovodnou kytaru. Jezdili jsme pak tři roky až do Petrovy smrti." Třemi roky Blues Sessionu na počátku 90. let byl ovšem také položen základní kámen k další trvalejší a trvající spolupráci. Nejprve došlo k obnovení proslulé folkrockové skupiny Marsyas. Z iniciativy Jiřího Vondráčka se před necelými třemi lety Marsyas dali dohromady a půldruhého roku, až do loňského podzimu, koncertně oživovali vzpomínky. Souběžně se dala do pohybu i druhá postkalandrovská formace Blues Session. "Je v ní celá ta parta - Olin Nejezchleba, Pavel Skála, Ondřej Konrád, Pavel Skala na bicí, na dechy Michal Gera s Jirkou Hálou, basista Vašek Vávra a Kuba Zítko na varhany. Je to devítičlenný band, hrajeme Kalandrovy písničky, dylanovky, Cocain... občas si někde zahrajeme, a tak nějak udržujeme Kalandrovu tradici při životě."
Je ovšem další důvod, proč je jméno Jiří Charypar zhruba od roku 1993 jedním z nejfrekventovanějších jmen na obalech a bookletech českých desek. Tím důvodem je mastering. Sám si nevede přesnou evidenci, ale počet jím masterovaných a remasterovaných desek se pohybuje někde mezi patnácti sty a dvěma tisíci. "Mě na tom strašně baví, že dostanu do ruky třeba starý analogový pásek z roku 1963, který hraje dost bídně, a po dni práce se všechno rozsvítí, rozzáří, muzika z něj vyjede a začne hrát skoro jako současná nahrávka. Máš tím pádem někdy i šanci zachránit nahrávky, které byly v katastrofálním stavu, dát je do pořádku a udělat z nich poslouchatelnou muziku."
Je logické, že vedle vlastního hraní a práce ve studiu Jirkovi nezůstává moc času na věci další. A když, tak jsou vlastně povětšinou opět spjaty s muzikou. Od návštěv koncertů a festivalů, přes sbírání cédéček, až po experimentování a hledání nových zvuků, momentálně ve znamení návratu k analogovým krabičkám. "Občas jsem si chodil zajamovat někam do hospody, zahrát kdo co umí, od jazzu přes Semafor po rock´n´rolly a lidovky. Teď už na to není čas. Nejde to, i když bych hrozně chtěl, protože jsem zjistil, že tohle hraní v hospodě je nejpoctivější. Musíš lidi, co tam sedí a pijou pivo, pobavit. Když je nepobavíš, nebudou tě poslouchat, když je pobavíš, budou si s tebou zpívat do rána. Je to princip, který mám rád i na koncertech. Muziku děláš pro lidi, musíš s nimi komunikovat, bavit je. Ať hraješ cokoli, musíš je bavit. To je asi největší krédo - dívat se lidem do očí a hrát pro ně. A to je všechno."
Kytarista Jiří Charypar se narodil 14. 11. 1953 v Praze. Prošel kapelami Máma Bubo, Babalet, Marsyas, Blues Session a Švihadlo. Vedle aktivní muzikantské činnosti se intenzivně věnuje masteringu, kde má na svém kontě více než patnáct set titulů.
Nástroje
Komba: Vox AC-15, Fender Twin Silver Face 1970
Kytary: Fender Telecaster American Standart 1989, Fender Stratocaster American Standart 1989, Squier Telecaster (Made in China), česká gibsonka - lubovka 1959 + snímač Jaroslav Janecký, akustická Epiphone Jeff Baxter
Efekty: Roland GP8, Ibanez Tube Screamer TS8, DigiTech Crossroads, Boss DD20 delay
