Hned několik vzájemně souvisejících muzikantských bytostí v sobě spojuje kytarista Honza Ponocný. Hráče se samozřejmým, sugestivním a vzdušným stylem, zpěváka obdařeného příjemnou nenuceností projevu, producenta i nápaditého skladatele. O tom, jak se tyhle muzikantské bytosti rodily a postupně dostávaly ke slovu v průběhu dosavadní Honzovy hudební kariéry, o tom, co předcházelo, přicházelo a následuje, vyprávějí příští řádky.
Co se v mládí naučíš
Začalo to klavírem, tedy, abychom byli úplně přesní, mělo to začít klavírem. Příštího muzikanta Honzu Ponocného k tomuto nástroji přivedla jeho matka, která na klavír často a dobře hrála, a která ho také do hodin klavíru přihlásila. Jak už to tak chodí, setkal se ale klavír u malého Honzy se vším jiným než s nadšením, pročež s ním po čtyřech letech skončil, pevně rozhodnut, nemít už nikdy v životě s hudbou nic společného. Tohle rozhodnutí se však zcela zhroutilo zhruba v patnácti letech, díky prvnímu setkání s kytarou. "Někteří kluci říkají, že s kytarou to u nich začalo tak, že chtěli zapůsobit na holky nebo chtěli být šéfové u ohně. Takhle to u mě vůbec nefungovalo. Já jsem najednou zjistil, že mám kytaru v ruce, sám z vlastního rozhodnutí jsem na ní začal hrát, hrozně mě to přitahovalo. Seděl jsem denně zavřený v pokoji a několik hodin hrál a hrál."
Je tu ale další podstatná skutečnost, kterou si Honza odnesl ze svého dětství a let dospívání. Doma vyrůstal obklopen hudbou Beatles, Hendrixe a sixties, ke kterým se ve čtrnácti přidaly desky Clash, Stranglers a vůbec punkové a novovlnné generace. Vznikl tak zvláštní mix, který Honzu, coby hráče a skladatele, ovlivňuje dodnes. "Pořád se snažím, aby muzika, kterou dělám, byla svěží, přitom tak nějak beatlesácká a byl v ní i pankáčský přístup, kde energie je důležitější než naprostá dokonalost. Mám pro to přirovnání, svůj ideál, že bych chtěl bydlet vysoko v horách na kraji moře pět minut od Václaváku. Myslím si, že pro muzikanta je velice podstatné to co poslouchá, a to nejen v době, kdy začíná. Je to jako u doktorů. Taky se musejí celý život vzdělávat, dozvídat se co je právě nového v oboru, aby ho mohli vykonávat. A s hudbou je to taky tak. Já sám jsem fanatický posluchač, a kdybych se musel rozhodnout jestli přestat hudbu hrát nebo poslouchat, vlastně nevím, co bych si vybral."
Z lázeňského města k Ivanu Hlasovi
Ač rodák ze severomoravského Třince, prožil Honza Ponocný kompletně svá školní a studentská léta v lázeňském městě Poděbradech... Tady se po skončení ZDŠ rozhodl pro, jak sám říká, "nerockerskou školu" - střední školu zemědělskou. "Druhá alternativa byl gympl. Jednou, bylo to v osmičce, jsem sedl na kolo a vyzkoušel, kolik šlápnutí to mám na gympl, kolik na zemědělku. Zemědělka byla blíž, a tak vyhrála, protože to znamenalo později vstávat. Ještě si vzpomínám, že vždycky ráno jsem slýchal z rádia nějakého slovenského zpěváka a jeho optimistické písničky mě v tu ranní hodinu strašlivě rozčilovaly. Byl to Meky Žbirka. Když jsem s ním mnoho let poté začal hrát, zjistil jsem zajímavou věc. Nikdy jsem neměl žádnou jeho desku, neposlouchal jeho věci, ale ty písničky, co jsem tenkrát slýchal z rádia, se mi uložily v hlavě natolik, že jsem je mohl začít hrát rovnou."
Na už zmíněném kole si Honza dojel do Nymburka pro svou první elektrickou kytaru Iris. Od kamaráda, pozdějšího klávesisty MCH Bandu, Ládi Helebranta se naučil první riffy, s Panchem a dalšími poděbradskými muzikanty založil první, nikdy nevystoupivší, kapelu Panchava. Ovšem skutečná cesta k muzikantské profesi začala Honzovým odchodem po maturitě do Prahy. Tady krátce prošel kapelami Modrý pondělí a Bonsai, z níž poté vzešla Bílá nemoc. Pak přišel rok 1991 a s ním Ivan Hlas. "Ivan se zastavil na zkoušce Bílé nemoci, když připravoval desku Cesta tam a zase zpátky. Neměl tehdy kapelu, a tak mě požádal, abych na ni spolu s Vaškem Veselým natočil kytary. S Ivanem jsem pak s jednou tříletou přestávkou hrál zhruba dvanáct let. Pauza vznikla v době, kdy jsem měl hodně práce s Cirkusem Praha a krom toho, Ivan jako zpěvák a autor dostal chuť zkusit to jinak a s jinou sestavou. Chuť, kterou naprosto respektuji. Potkali jsme se potom při natáčení projektu Alias, kde jsem točil kytary. Ivan se chystal nahrávat svoji novou desku, zase mě pozval, a tak jsme plynule znovu navázali a hráli spolu až do doby, kdy asi před třemi lety postavil Ivan svou současnou kapelu."
Od Cirkusu k Heyday
"Na každé muzice do které se pustím, ať už se to týká hraní nebo produkování, se snažím nejdřív najít to, čím mě baví, čím mě zajímá. Naprosto respektuji, když je někdo autor a ty jako muzikant mu musíš udělat ten nejlepší vzduch okolo, vydláždit cestu, aby se mu po ní co nejlépe šlo. To mě bavilo i na hraní s Ivanem Hlasem, který pro mě představuje klasický písničkářský model, i když možná trošku konzervativní. Ale vždycky největší chuť má člověk být úplně za sebe, což je současně největší risk. Proto jsem dal svého času dohromady Cirkus Praha. Bylo to v době, kdy se hodně hrávalo v Gagu a tam jsem poprvé viděl Bradleyho Strattona, jak hrál s nějakým Australanem. Dali jsme se do řeči, já ho pozval do Malostranské besedy, aby si s námi zajamoval. Bylo to tuším v roce 1994 nebo 1995."
Kariéra skupiny Cirkus Praha je zaznamenána na dvojici příjemných a pro svou nenucenou přirozenost nestárnoucích alb. Návratem zpěváka a kytaristy Bradleyho Strattona do Spojených států se ovšem až na řídké koncertní výjimky prakticky uzavřela. "Zatím spíš nic dalšího neplánujeme, možná společnou akustickou desku. Ale Bradley má spoustu práce v New Yorku, kde působí v jednom velkém studiu, a pro mě je, upřímně řečeno, podstatnější práce na Heyday. To je současnost. Cirkus je bezvadná záležitost, ale už byla."
Od druhé poloviny devadesátých let se Honza Ponocný stále častěji objevuje ve studiích, a to nejprve jako vyhledávaný studiový hráč, posléze i jako producent. Desek, na kterých se podílel, je pořádně dlouhá a pořádně pestrá řada. "Jak už jsem říkal, vždycky musím najít něco, co mě na tom zajímá a proč bych to měl dělat. To se týká hlavně věcí, které jsou hodně za roh, třeba hodně popové, a je to stejné pro hraní, produkování i skládání. Dostal jsem třeba nabídku napsat písničku pro Vaška Jelínka ze skupiny Lunetic. Poslechl jsem si ho a řekl si, proč to nezkusit. Naproti tomu jsem třeba měl napsat věc pro jednu superstar, poslechl jsem si její desku a nenašel tam vůbec nic, co by mě oslovilo. To bych nedokázal a musel jsem písničku odmítnout. Vždycky musíš vědět, že to co děláš, má nějakou cenu. Když je to pop, budiž, ať je to pop, dobře udělaný pop, ale ať se to současně nesnaží tvářit jako umění. To je další průšvih."
Zhruba od roku 1998 se datuje už zmíněná spolupráce Honzy Ponocného s nestorem československé popmusic Miroslavem Žbirkou. Meky, který rovněž s otevřenýma očima a ušima sleduje co se v muzice děje, objevil Honzu nejprve na deskách Cirkusu Praha, kontaktoval ho prostřednictvím vydavatelství a přizval ke spolupráci. Nejdřív coby kytaristu a zpěváka na komorní vystoupení, poté, po desce Modrý album, jako páteř nové regulérní kapely. "Po čase, kdy jsem měl hodně práce s hraním s Ivanem Hlasem, Annou K. a Meky Žbirkou a měl jsem i hodně produkování, jsem si říkal, že bych měl zase chuť na vlastní kapelu. Před třemi lety jsem přestal hrát s Ivanem a Annou K. a postavil kapelu Heyday. Je tam bubeník Tomáš Brožek, s nímž hrajeme u Žbirky, byli jsme v kapele Marina Kučaje Proud a hlavně v Cirkusu Praha. Potom je tam Libor Mikoška, zvaný Mikeš, můj nejoblíbenější český kytarista z Brna, který hraje v kapele Narvan a na basu žák Gumy Kulhánka Vašek Vávra." Nově konsolidovaná kapela, opírající se prozatím výhradně o Honzův hudební materiál, začala nejprve natáčet hudbu k filmu Vaterland. V polovině loňského roku se pak objevil singl Dance, jenž s úspěchem proběhl rozhlasovým éterem. Ve stádiu dokončení je debutové album, které by se mělo objevit letos na podzim a jehož míchání se ujal věhlasný Steve Walsh. A tím se muzikantská biografie Honzy Ponocného přesouvá od pohledu nazpět k pohledu kupředu. Tady je hlavním bodem opět kapela Heyday, ale jsou tu i rozjednané producentské práce a samozřejmě spousta písniček, které je potřeba napsat, rozdat či zahrát a zazpívat.
Nástroje
1. Moje základní elektrická kytara je Fender Stratocaster - Custom Shop, který mi můj hodný Bradley koupil u nich v Brooklynu.
2. Další nepostradatelný kus je můj "pankovej" Gibson Les Paul Special.
3. Jsem velký fanatik do akustických kytar a ve studiu se skoro nepustím kytary Taylor, ale používám i Cort a Gibson a nedávno jsem u rodičů objevil malou akustiku neznámé výroby, ale při první příležitosti ji použiji ve studiu, protože hraje fakt divně.
Kytarista Jan Ponocný se narodil 9. 7. 1965 v Třinci. Prošel kapelami Modrý pondělí, Bonsai, Proud. Hrál s Ivanem Hlasem, Václavem Koubkem,
Annou K., založil formaci Cirkus Praha. V současnosti vystupuje s Meky Žbirkou, vlastní kapelou Heyday, jako studiový muzikant, aranžér a producent se podílel na několika desítkách alb. Píše hudbu pro řadu rockových a popových interpretů, ale i hudbu divadelní a filmovou.
