Nick Beggs - Bass profil

Nepříliš známý hráč, který si ale vyzkoušel, co to je být megahvězda i studiový muzikant. Nejen výborný a rozpoznatelný baskytarista, ale i hráč na Chapman Stick. A také frontman kapely Kajagoogoo a vyhledávaný skladatel.

Počátky

Nick Beggs se narodil 15. prosince 1961 v anglickém Winslow v hrabství Buckinghamshire rodičům Herbertu a Joan Beggsovým. Ještě když byl dítě, se rodina přestěhovala do městečka Leighton Buzzard nedaleko Londýna, kde Nick Beggs žije dosud.

Již od mládí ho fascinovala hudba, především potom artrockové kapely v čele s Yes. Již v deseti letech založil svoji první kapelu Johnny and The Martians, kde hrál na bicí a jeho dva přátelé na trubku a akustickou kytaru.

Zásadnější ovšem bylo navštěvování střední školy Linsdale Secondary School, kde se setkává se Stevem Askewem, Stuartem Nealem a Jazem Strodem. S nimi zakládá v roce 1979 kapelu Art Nouveau. V té době už působil na umělecké škole Barnfield College v Lutonu, odkud ale záhy po smrti matky odchází a živí se jako popelář v Leighton Buzzard.

Kapela přesvědčuje Beggse, že pokud chtějí uspět, musí se věnovat spíše krátkým, tří až čtyřminutovým písničkám a Beggs ustupuje od svého pobláznění art rockem. Mezitím obrážejí všechny hospody a kluby ve městě a jeho širokém okolí a snaží se za každou cenu prorazit.

V roce 1980 natočili svou první desku, Fear Machine, jíž se sice dostalo určité publicity v radiovém programu legendárního Johna Piela, ale prodalo se jí jen několik set kusů a k nahrávací smlouvě s velkou společností nevedla.

K úspěchu jim citelně chybí frontman, a proto v roce 1981 vyhlásí konkurz na místo hlavního zpěváka. Ten posléze obsazuje sólový performer a herec Limahl (přesmyčka z jeho pravého příjmení Hamill) a kapela se na Beggsův návrh přejmenovává na

Kajagoogoo

Inspirací k tomuto názvu údajně byly první zvuky, které vydává dítě - Gaga Goo Goo - a s trochou úpravy z toho vychází konečně Kajagoogoo. Nick Beggs na tento název údajně přišel, ještě když pracoval jako popelář.

V roce 1982 se kapela dostala na prestižní pódium londýnského Embassy Clubu. Tady si jich všimli nejen zástupci nahrávací společnosti EMI, ale i klávesista Duran Duran Nick Rhodes. Kapela tak díky jednomu koncertu získala jak nahrávací smlouvu, tak producenta svého prvního alba.

První album, White Feathers, vyšlo v roce 1983 a produkce se po boku Nicka Rhodese ujal Colin Thurston, který produkoval i předchozí desky Duran Duran. Deska se dostala na pátou pozici v britském prodejním žebříčku a na 35. pozici v americkém. Singl, který desce nejvíce pomohl k tomuto úspěchu, byl Too Shy, který se v několika zemích dostal do Top 5. Z desky vzešly i další hity - Ooh To Be Aah a Hang on Now, které se oba dostaly do Top 20 ve Velké Británii. Paradoxem je, že Kajagoogoo měli hit na vrcholu hitparády dříve než jejich mentoři z Duran Duran. Během následujícího turné, které kapela absolvovala po Evropě, se z nich staly megahvězdy mezi kapelami nové vlny, jako byli již zmínění Duran Duran nebo The Police, Spandau Ballet a další.

S tím, jak přišel úspěch, narostlo ale i napětí v kapele, což v polovině roku 1983 vyústilo ve vyhození Limahla z kapely. Jeho roli frontmana převzal Nick Beggs a teď již jen čtyřčlenná sestava se pustila do práce na novém albu.

Prvním singlem, který nové album ohlašoval, byl Big Apple, který se dostal v Británii do Top 10. Následoval The Lion’s Mouth, který zaznamenal podstatně menší úspěch a skončil v Top 30. Samotné album Islands vyšlo v květnu 1985. Jeho produkce se ujali samotní členové společně s Colinem Thurstonem. Album se nakonec dostalo na 35. místo v britském prodejním žebříčku a ve Spojených státech se sotva dostalo do Top 200. Pro potřeby amerického trhu se kapela navíc přejmenovala na Kaja a pozvolnou ztrátu fanoušků se snažili vyrovnat nekonečným koncertováním.

Zřejmě znechucen vývojem v kapele a ústupem ze slávy odešel na počátku roku 1985 z kapely bubeník Jaz Strode. V reakci na jeho odchod se kapela rozhodla přejmenovat definitivně na Kaja (své v tom sehrálo i přesvědčení, že se tím zbaví své „bubblegum“ nálepky).

V roce 1985 vydávají album Crazy People’s Right To Speak, jež se dostává na 65. místo v britské hitparádě a prakticky tak předpovídá brzký zánik kapely. Ve studiu se ale s kapelou objevuje několik zajímavých lidí - na bicí Dave Mattacks (Fairport Convention, Jethro Tull, Chris Rea ad.), perkusista Luis Jardim (McCartney, Rolling Stones, Asia, Elton John, Jeff Beck ad.) nebo kytarista Michael Thompson. V roce 1986 se kroky kapely na dlouhých osmnáct let rozchází.

Reunion

V roce 2004 přichází krátký reunion kapely. Původní pětice muzikantů spojila své síly pro program hudební stanice VH1 Bands Reunited. Přes nabídky na další hraní se kapely dohromady doopravdy nedala, neboť mezi nimi stále vládly neshody.

V roce 2007 se ovšem trojice, která v roce 1986 s kapelou končila - tedy Beggs, Askew a Neale -, rozhodla s Kajagoogoo pokračovat a začali koncertovat. V polovině roku vyšel singl Rocket Boy, který byl o rok později následován novým albem, Gone to the Moon. To už byla kapela znovu v pěti členech, neboť se připojili i Limahl a Jaz Strode. Společně začali objíždět pódia a ještě téhož roku vydávají EP Death Defying Headlines.

V roce 2009 pokračují v turné po Evropě a vydávají album Best of, jehož součástí je i několik dalších nových skladeb.

V současnosti kapela, resp. společnost EMI, vydává další album Best of, jehož součástí budou i remixy skladeb. A také stále koncertují.

Další projekty

Po rozpadu Kajagoogoo v roce 1986 se Nick Beggs snažil psát s různými dalšími autory nové skladby, vše si ale sedlo až s projektem Ellis, Beggs & Howard, který vznikl v březnu 1987. Vedle Beggse byli členy klávesista Simon Ellis a zpěvák Austin Howard. V Británii kritikou nepříliš dobře přijatý projekt se nakrátko uchytil v dalších evropských zemích, zejména díky hitu Big Bubbles, No Troubles. V Británii se skladba dostala pouze do Top 50 a kritika neměla tento projekt ráda hlavně kvůli Beggsovi a jeho předchozímu působení v Kajagoogoo. V roce 1987 předskakují Ronniemu Woodovi, Bo Diddleymu, T’Pau nebo Roachford.

V roce 1988 vydává kapela album Homelands, které ale nenásledovalo úspěch singlu a nezabodovalo. Přesto díky singlu kapela pobrala alespoň v kontinentální Evropě několik cen. A prakticky celý rok 1988 jsou na turné.

V roce 1989 se projekt rozpadá. Po několika letech potom Beggs dává k dispozici nahrávku The Lost Years Vol. 1, kterou stačili natočit těsně před svým rozpadem. Za zmínku stojí, že se na zmíněném albu podíleli i kytaristé Robert Fripp a Warren Cuccurullo. Na začátku roku 2010 dal Nick k dispozici pokračování The Lost Years Vol. 2 (na obal desky byl použit portrét kapely od Ronnieho Wooda).

Krátce po rozpadu kapely se Nick Beggs připojil k folk rockové kapele Iona. Nejdříve jako koncertní člen a od roku 1991 již jako plnohodnotný člen kapely. Společně s nimi natáčí dvě vydařená alba, The Book of Kells a Beyond These Shores, z nichž především první jmenované bylo velmi dobře přijato kritikou. V roce 1993 ale Nick Beggs odchází za finančně zajímavějšími projekty, neboť Iona často hrají za tak malé peníze, že si nemohou dovolit brát na turné celou kapelu.

V době působení v Ioně se ale NIck věnoval i dalším projektům - několikrát byl na turné s Cliffem Richardem a natočil několik alb (Steve Howe nebo Gary Numan). V roce 1989 začal studovat na Guitar Institute and Bass Tech v Londýně, kde o tři roky později začal i učit hru na baskytaru a Chapman Stick.

V polovině devadesátých let vystřídal několik zajímavých zaměstnání - ať už jako vyhledávač talentů pro Phonogram Records, nebo jako hudební ředitel německých Alphaville. Také natočil několik desek s jinými umělci (Tina Turner, Belinda Carlisle, Warren Cuccurullo, Howard Jones) a vyjel na turné s Warrenem Cuccurulloem, Vinniem Colaiutou nebo Howardem Jonesem.

Na počátku tisíciletí se konečně dostal k natočení sólového alba, pro které psal materiál již od poloviny osmdesátých let. Na rok se také stal členem tria Johna Paula Jonese (díky doporučení Roberta Frippa) a natočil s ním jedno album.

V té době také začal psát pro prestižní hudební časopis Bass Player pravidelné sloupky, stal se stálým členem kapely Kim Wilde a hrál na koncertech s ABC, Toyah, Midgem Ureem, Howardem Jonesem nebo Nenou.

V roce 2009 dostal lano do kapely bývalého kytaristy Genesis Steve Hacketta a od té doby s ním intenzivně koncertuje. V roce 2010 s ním také natočil desku Out of the Mouth’s Tunnel.

Jak přišel k Chapman Sticku

„V roce 1977 nebo 1978 jsem viděl v Knebworthu hrát Tonyho Levina s Peterem Gabrielem a myslel jsem si, že tam blbne s nějakým novým syntezátorem. O pár let později jsem se s tím svěřil svojí kapele Kajagoogoo, že bych jeden chtěl. A když jsme vyhodili Limahla, tak mi řekli, že pokud se stanu frontmanem, koupí mi ho. Já na to přistoupil a na druhé desce už jsem na něj hrál.“