„Festival ve Woodstocku byl hvězdným návratem nejstaršího a nejzákladnějšího náboženského rituálu, tj. pohanské oslavy života a čisté přírody, klasickou ukázkou obřadu posedlosti, při kterém věřící vystupují ze svých myslí, aby bez obav předstoupili před vyšší mocnosti chráněni skupinovým zázemím.“ (Timothy Leary: Chaos a kyberkultura)
Předehra
Měsíce a dny před woodstockým festivalem jsou z historického hlediska možná stejně důležité jako akce sama. Události den po dni odhalují rodící se mechanismy rockového byznysu, ale také píli, statečnost a vytrvalost, vynalézavost i smysl pro improvizaci, které musely být vynaloženy, aby se dějinný zvrat udál. Napínavá předehra osciluje mezi naivní agitkou, spletitou tragikomedií a absurdním dramatem.
Hlavní hrdinové jsou čtyři. Žádnému z nich není koncem roku 1968 víc než šestadvacet let a v té době všichni působí v New Yorku. Přesto jsou to nesmírně odlišné typy.
John Roberts (26), majitel továrny na drogistické zboží a specialista na zubní pasty, viděl do té doby jediný koncert v životě - a to byli Beach Boys.
Joel Rosenman (24) absolvoval práva na univerzitě v Yale a hrál na kytaru v barových kapelách na Long Islandu.
John Roberts a Joel Rosenman se sešli na golfovém hřišti už na podzim 1966 a chtěli napsat nějakou úžasnou televizní situační komedii, která by začínala třeba tím, že někde v novinách vyjde inzerát tohoto znění: „Mladý muž s neomezeným kapitálem hledá zajímavé a legální investiční a obchodní projekty.“ Přesně tak to v březnu roku 1968 stálo ve Wall Street Journal a v New York Times. Dostali dva tisíce odpovědí s nejnemožnějšími návrhy.
Artie Kornfeld (25) coby viceprezident vydavatelské firmy Capitol Records sice musel nosit sako, ale v kanceláři prý kouřil hašiš. Byl vybrán, aby se přiblížil mladým rockovým kapelám, které začaly prodávat milióny desek. Občas jim nabídl svou písničku.
Hippie Michael Lang (24) sice málokdy nosil boty, ale pod třásnitou vestou na holém těle tlouklo chladné byznysmanské srdce. Po zpackaném festivalu v Miami (1968) dělal manažera skupině Train a chtěl, aby podepsala kontrakt s firmou Capitol.
Artie Kornfeld a Hippie Michael Lang si padli do oka okamžitě. Lang se ke Kornfeldovi dokonce nastěhoval a společně spřádali plány. Jeden z nich předpokládal zřídit nahrávací studio někde v klidu, nejméně sto mil od Manhattanu, třeba tam u městečka Woodstock, kde v té době bydlel třeba Bob Dylan a The Band, kam zajížděl Van Morrison, Jimi Hendrix a Janis Joplin. A při té příležitosti by možná šlo udělat nějakou výstavu nebo koncert, zkrátka něco hodně avantgardního. A začali shánět finanční prostředky. Pověsti praví, že si v té době přečetli inzerát o „mladém muži s neomezeným kapitálem“, ve skutečnosti je však na Robertse a Rosenmana upozornil právník.
„Čtyřka“ se poprvé sešla v březnu 1969. Dva „jako hippies“ a dva „jako yuppies“ se začali oťukávat. Lang s Korfeldem chtěli hlavně studio s velkolepou zaváděcí party, Rosenman a Roberts přišli s ideou velkého rockového koncertu. Na třetí schůzce se dohodli. Uspořádají největší rock‘n’rollový koncert na světě pro padesát tisíc lidí. Nechali si zaregistrovat společnost Woodstock Ventures, v níž měl každý z nich dvacet pět procent.
Prvním úkolem bylo nalézt místo, kde by se taková akce mohla uskutečnit. Jednu sobotu koncem března přijeli do městečka Wallkill a za deset tisíc dolarů si najali tři sta akrů v místním „průmyslovém parku“. „To místo nebylo nejlepší, nemělo atmosféru... ale hlavně že jsme měli něco,“ vzpomíná Roberts. Byly tam perfektní přístupové cesty a veškeré zázemí (voda, elektřina...). Nejvíc nešťastný byl Lang: „Nenáviděl jsem Wallkill.“ Osud ho na poslední chvíli vyslyšel.
Symboly, promo a drama dramaturgie
Mezitím se o festivalu, tehdy se ještě měl jmenovat Výstava Vodnáře (Lang chtěl nepochybně kapitalizovat popularitu muzikálu Hair i s jeho odkazy na zvěrokruh), pozvolna dozvídala i veřejnost. Koncem dubna a začátkem května se začaly objevovat první inzeráty, které měly kultivovaně navodit image celé akce. Nebyla řeč o stavění pódií či prodeji lístků, festival byl prezentován jako „stav mysli, hnutí jedné generace.“
V té době se také zrodil slogan „Tři dny míru a lásky“, který měl vyjádřit antimilitaristické naladění mládeže a zároveň měl posloužit coby morální imperativ pro možné násilí davu.
Vylíhlo se taky bílé ptáče, hnízdící na krku kytary. „Stylizovaný pták je původně ,cat bird‘ čili drozd,“ vzpomíná výtvarník Arnold Skolnick. „Nejdřív jsem ho usadil na flétnu, asi proto, že jsem poslouchal spíš jazz, no a pak se uhnízdil na kytaře.“
Další rozměr získal festival vyhlášením, že jde o „víkend na venkově“, tak to alespoň hlásily oficiální i undergroundové rozhlasové stanice po celé Americe. A taky přidávaly jednu podstatnou informaci, která se za pár měsíců projevila jako osudná. Totiž, že lístky bude možné koupit přímo na místě.
Co se prvotní dramaturgie festivalu ve Woodstocku týče, zde se pravdy už asi nikdy nedobereme. Každý ze čtyř organizátorů si pamatuje „sběr účinkujících“ poněkud jinak. Víme, že prvním „zabukovaným“ umělcem byla v té době nepříliš známá folkařka Melanie Safka, která měla v té době v rádiu hezkou písničku Beautiful People (u nás ji nazpívala k nějakému festivalu mládeže - sic! Helena Vondráčková). „Chcete hrát na největším festivalu na světě?“ zeptal se jí po telefonu Lang. „Sure,“ odpověděla. První počinek by byl, ale Woodstock Ventures měli ambice sezvat největší a nejslavnější rockové kapely z celé Ameriky a z Anglie. „Aby člověk s někým uzavřel kontrakt, musí mít jeho důvěru. A důvěru získá kontrakty, které už uzavřel,“ popisuje začarovaný kruh Rosenman. Počáteční nedůvěru prolomili noví hrdinové nové generace - psychedelické kapely. První podepsali Jefferson Airplane (12 000 dolarů), ačkoli obvykle dostávali za koncert sotva polovinu. Pak přišli na řadu Creedence Clearwater Revival a šťastnou shodou okolností i The Who, kteří se pak stali jedněmi z hlavních hvězd festivalu. A pak už se podepisovalo jako na drátku. Strop pro jedno vystoupení byl 15 000 dolarů. Výjimku měl jen Jimi Hendrix, který dostal 32 000 dolarů. Jediným, koho se Langovi nepodařilo přemluvit, byl Bob Dylan. Lang za ním jel ještě tři týdny před začátkem festivalu, setkali se, ale nijak to nedopadlo, a Lang dodnes neví nebo nechce říct, proč. Festival měl ozvučit majitel obchodu s hudebními nástroji a aparaturami v Middletownu, čtyřiadvacetiletý Allan Markoff. Lang jeho jméno vybral náhodnou z inzerátu v časopisu. „Chtěli po mně, abych připravil aparaturu, která by pojala prostor pro padesát, možná sto a možná sto padesát tisíc diváků. To jsou ale cvoci, řekl jsem si, to tady ještě fakt nebylo. Pak jsem uviděl jejich kancelář a všichni tam telefonovali, běhali a zařizovali. Tehdy mi došlo, že to je doopravdy, a že se to nejspíš povede,“ vzpomíná zvukař, který k Woodstocku přišel jak slepý k houslím.
Zakázaný Woodstock a statečný Max
Woodstock Ventures bylo také jasné, že taková akce se musí nafilmovat, obzvlášť po úspěchu průkopnického dokumentu z Monterey Pop Festivalu. Najali tehdy sedmadvacetiletého Michaela Wadleigha, který měl pověst slušného kameramana a režiséra nezávislých filmů. Na film sice v rozpočtu chyběly peníze, ale Wadleigh do toho šel a prvních padesát tisíc na materiál dal ze svého nebo si půjčil. Těsně před festivalem se spojil ještě s Martinem Scorsesem a nakonec film natočili. „Woodstock, to jsou pro mne Canterburské povídky dnešních časů. Poutníci se vydávají hledat svou zem.“ Wadleigh chtěl, aby film byl víc o hippies než o hudbě na jevišti, chtěl natočit jejich příběh, jejich pocity z vietnamské války.
Čím reálnějších rysů festival nabýval, tím víc se bouřili obyvatelé městečka Wallkill. Věděli o hippies své, tedy že jsou to dlouhovlasé zrůdy, co fetují a dělají hromadný sex. Vztahy pořadatelů a městského zastupitelstva se pořád zhoršovaly. 15. července sekyra dopadla. Festival byl úředně zakázán proto, že typy přenosných toalet, které se měly na festivalu používat, neodpovídaly bezpečnostním normám města Wallkill. A bylo to. Místní burani se nechali ještě slyšet, že každého hippie, který překročí hranice města, bez milosti zastřelí.
Do hry vstupuje sice zapomenutá, ale pravděpodobně klíčová postava. Majitel hotelu El Monaco u Bílého jezera poblíž městysu Bethel (3900 obyvatel), Elliot Tiber, jehož podnik moc neprosperoval, a tak měl od bethelských úřadů povolení pořádat kulturní akce pod názvem White Lake Music & Art Festival. Byla to miniaturní lokální setkání tak pro sto padesát lidí a podle toho vypadal i prostor. Ale o tom povolení nic neříkalo. Muselo to být 18. července, kdy se Tiber poprvé setkal s Michaelem Langem. A ve stejný den Tiber poprvé navrhl Woodstock Ventures, když jim ve Wallkillu festival zakázali a jeho pozemek je příliš malý, proč nezkusí zavolat jeho kamarádovi Maxovi. Max Yasgur byl právník, ale ve čtyřicátých letech si založil farmu. Dařilo se mu a během příštích desetiletí se stal největším producentem mléka ze širokého okolí. 18. července 1969 si vykračoval po polích s dýmkou v ústech a s hippiesovsky vyhlížejícím Langem po boku.
„Bylo to kouzelné,“ vzpomíná Lang. „Perfektní, pomalu se svažující údolí s mírnou vyvýšeninou pro pódium. V pozadí jezero. Dohodli jsme se přímo na poli.“
Yasgur dostal sedmdesát pět tisíc dolarů a pak už nikdy nechtěl ani čtvrťák, ačkoli ještě dlouho po festivalu od něj někteří nechtěli brát mléko. Zemřel v roce 1973 na infarkt.
20. července 1969 všechny rozhlasové stanice v Americe oznámily, že Apollo 11 přistálo v Moři klidu a první člověk se prošel po Měsíci, a že hippie festival Woodstock se bude konat u městečka Bethel. Městským úřadům pořadatelé nahlásili počet návštěvníků okolo padesáti tisíc. „To byla součást strategie,“ říká Lang, „už tehdy jsem věděl, že může přijet až čtvrt milionu lidí, ale nechtěl jsem nikoho děsit.“
>> 2. dil
