Dnes si řekneme něco o swingovém frázování a artikulaci. Toto téma je pro jazz velmi důležité. Swing je druh jazzového rytmu, který je pro jazz základním charakteristickým pilířem. Má různé podoby (starý swing, be-bop, moderní swing) a profesionální hráči dokážou interpretovat všechny možné varianty. Je to ale také osobní věcí každého hudebníka.
Co je to tedy jazzový či swingový rytmus? Především je potřeba pochopit, že oproti drtivé většině (západní, klasické) hudby, kde těžké doby jsou první a třetí, tady cítíme akcenty na druhé a čtvrté době. Základní jednotkou jsou osminové noty. Ty ale zní jinak, než jak jsou napsány na papíře. Podle saxofonisty Davida Liebmana (v knize Understanding Jazz Rhythm) je to kombinace klasického evropského cítění (1. a 3. doba ve 4/4 taktu jsou těžké - přízvučné) a afrického rytmického pohybu založeného na polyrytmech. Výsledkem této kombinace je, že 2. a 4. doba přebírají funkci těžkých (přízvučných) dob. Na většině swingových nahrávek ilustruje tyto doby hi-hatka.
Obrázek 1 ukazuje dva nejčastější zápisy frázovaných osminových not. První („tečkovaný rytmus“) se často objevuje v naší literatuře, v jazzových etudách a podobně. Druhý zápis (triolový, shuffle) je možná trochu blíže znějící pravdě a je jednoduché jej pochopit, hrajeme totiž první a třetí notu z trioly. Evokuje však spíše 12/8 takt. Ke správné interpretaci se dostaneme kombinací těchto dvou zápisů. Nelze však zapomenout na fakt, že v tomto případě není důležitý zápis, ale zvuk. Zápis totiž nedokáže přesně postihnout to podstatné, kde součástí dobře znějícího swingu jsou i drobné nedokonalosti či nepravidelnosti („houpání“). Další aspekt jazzového rytmu je artikulace, tedy způsob, jakým akcentujeme a pouštíme jednotlivé noty a také způsob, jak je spojujeme.
Častou chybou mnoha mladých hráčů zabývajících se improvizací je fakt, že nevěnují dostatek energie cvičení obyčejného frázování osminových not. Jejich hra brzy přechází od triol, až k rychlým a efektním běhům, které často bývají technicky jednodušší, než se zdá. Další chybou je příliš okázalé frázování, které působí přehnaně. Ukažme si tedy, jak se lze přiblížit správné interpretaci. Vycházíme z durové stupnice (F) s přidaným půltónem mezi 5. a 6. stupněm. Zůstaneme tedy u zápisu osminových not a frázování naznačíme artikulací (viz Obrázek 2). Další způsob zápisu „legátuje“ druhou osminovou notu s první osminou následující doby (viz Obrázek 3). Artikulace tady ale znamená něco trochu jiného než v hudbě klasické. Krátkou notu většinou označujeme staccatem, dlouhou tenutem. Na piano je vhodné hrát osminové noty lehce odděleně (non-legato), tím lépe vytvoříme charakteristický swingový rytmus. Obecně platí pravidlo, že pokud je za osminovou notou pauza, hrajeme ji krátce. Při hraní triol je vhodné svázat první dvě noty trioly a poslední zahrát krátce. To vlastně pomůže vytvořit akcent, aniž by bylo nutné ho přehnaně zdůraznit.
Cvičení stupnic se nabízí jako první, protože to jsou základní stavební kameny, které při improvizaci používáme. Můžeme je cvičit od různých akordických tónů a samozřejmě v různých intervalech (nejčastěji tercie, resp. decimy, ale i sexty aj.). Na začátku je nutné procvičit vše s metronomem, mysleme však i na to, že ideálem swingu nemusí být hrát absolutně přesně s metronomem. (To také nejlépe poznáte ze starších nahrávek zhruba před vynálezem automatického bubeníka, který vnímání rytmu zásadně změnil - můžeme polemizovat, zda k lepšímu či horšímu...) Metronom si pouštějte tak, aby ťukal druhou a čtvrtou dobu, a snažte se správně akcentovat. Cvičit je potřeba nejdříve v pomalých tempech, a pokud vám připadá, že stupnice jsou příliš fádní či neinspirativní, můžete si stáhnout krátké osminové fráze svých oblíbených hráčů. Není nutné stahovat pouze pianisty. U stahování však dejte pozor, abyste netrávili čas tím, že se budete pokoušet vše napsat. (I to je důležité, ale je to trochu jiná disciplína.) Podstatné je, naučit se sóla s nahrávkou zpívat a potom zahrát. Pokud si takto připravíte několik chorusů od různých hudebníků, uděláte pro zlepšení svého frázování skutečně mnoho. U swingového frázování platí slavné rčení: „Když dva dělají totéž, není to vždy totéž.“ John Coltrane swinguje jinak než Joe Henderson. Lennie Tristano swinguje jinak než Keith Jarrett. A nejde říct, že jeden hraje správně, a druhý ne. (Jarrett třeba tvrdí, že přestože si Tristana nesmírně váží, jeho frázování mu nikdy nepřirostlo k srdci.)
Mnoho velkých osobností hudebního světa má osobitý přístup k rytmu a právě díky tomu jsou rozpoznatelní. Frank Sinatra se stal ikonou nejen jako komerčně úspěšný zpěvák, ale také jako člověk, od kterého je dobré učit se „swingovat“. Díky rytmickému cítění od sebe jednoznačně odlišíte saxofonisty Johna Coltranea a Dextera Gordona, trumpetisty Clifforda Browna a Milese Davise, pianisty Billa Evanse a Chicka Coreu a tak dále. Poslouchání a studium nahrávek jazzových velikánů je něco, čemu se v podstatě nedá vyhnout. Drtivá většina hudebníků musí strávit mnoho času právě touto aktivitou. Kromě rytmu se tím zároveň cvičí hudební sluch a paměť. A v neposlední řadě i technika hry na nástroj.
Na závěr se podívejme na několik cvičení, které nám pomůžou se swingovým doprovodem. Obrázek 4 ukazuje druh zápisu, jaký často najdeme třeba v bigbandových partech, kde je potřeba frázovat přesně, protože piano je součástí velkého aranžmá. Obrázek 5 zase procvičuje walking bass v levé ruce a doprovod v pravé ruce. Často se takhle doprovází například zpěváci nebo instrumentalisté...
