Dnes budeme pokračovat v tématu základů afrokubánské hudby a podíváme se hlavně na to, jak zahrát stylově sólo na jednoduché harmonické schéma, které jsme si ukázali v minulém díle. Všimněte si, že harmonie sestává pouze z „kolečka“ C-F-G-F, obsahujícího jen základní harmonické funkce (tónika, dominanta, subdominanta) v tónině C dur. To není v latinskoamerické hudbě nic výjimečného, právě naopak - harmonicky jsou písně velmi jednoduché, z pohledu evropské hudby se v nich pracuje mnohem více s rytmem (či případně formou, která často využívá méně pravidelné fráze) než s harmonií.
Musíme zde ale odlišit dvě skupiny této hudby, a to „latin music“ a „latin jazz“. V prvním případě se jedná spíše o geografický pojem - je to hudba oblasti Jižní a Střední Ameriky (tedy země, kde se mluví španělsky nebo portugalsky) se spoustou podstylů (jen namátkou např. samba, bossa nova, rumba, salsa, reggae, tango aj.), které se vyvíjely víceméně samostatně a tvoří vlastně populární hudbu těchto zemí. Podobně jako v evropském či (severo)americkém popu vychází jejich harmonie z klasické evropské hudby, je tedy víceméně jednoduchá (tonální). Pokud ale mluvíme o hudbě zvané „latin jazz“, je v ní samozřejmě patrný silný vliv všeho severoamerického - jazzového, tj. i velký důraz na složitější („jazzovou“) harmonii a melodiku v improvizaci, rytmická stránka je také složitější, a v neposlední řadě je to velmi často jen instrumentální hudba bez zpěvu. Ze známých pianistů by do této kategorie mohli patřit např. Chick Corea, Michel Camilo, Gonzalo Rubalcaba, ale také třeba George Duke. Z jiných instrumentalistů např. fenomenální trumpetista Arturo Sandoval, saxofonista Paquito D’Rivera nebo kytarista Laurindo Almeida. Daly by se sem jistě zařadit i zřejmě nejznámější latiny vůbec - skladby Antonia Carlose Jobima (např. The Girl from Ipanema, Desafinado, Triste, Wave aj.) ve stylu bossa nova, který je sám směsicí vlivů brazilské samby, evropské a jazzové hudby.
Na učení této hudby je latin jazz pro začátek těžký, protože obsahuje příliš mnoho komplikovaných prvků najednou (rytmus, harmonie, melodika, často i forma). Lepší je začít na jednodušším základu (hlavně harmonicky a melodicky), který by patřil spíše do latin music. Proto se nyní omezíme pouze na jednoduché harmonické schéma a tóninu C dur. Větší důraz ale věnujme tomu, naučit se vnímat a cítit základní rytmické prvky basy a bicích (clave + tombo + montuno) tak, abychom se neztratili a nemuseli si (tolik) počítat doby. Sólo bychom tedy měli zkusit až tehdy, když zvládneme zahrát jednoduché montuno jako doprovod a pořád víme bezpečně, kde se rytmicky nacházíme.
Můžeme ostatně z montuna přímo vyjít a použít v sóle vlastně jen rozklady akordů dané harmonie, ve kterých si ale trochu pohrajeme s umístěním not do rytmu, aby nebyly tak mechanické - je to v latině velmi stylotvorné a dost často vypadá sólo víceméně podobně jako na Obrázku 1.
Potom můžeme zkusit sólo doplnit dalšími prvky, které jsou na Obrázku 2. Přidali jsme k rozkladům akordů ještě kousky stupnice a trochu rytmus obohatili, zejména o další zásadní stylotvorný prvek, a tím jsou (zejména velké) trioly, hrané ale přes stále „rovný“ doprovod, což vytváří charakteristické rytmické napětí. Dále v závěru můžeme najít opakované tóny (jednoduchý prvek, který ale pianisté často opomíjejí - snad proto, že se na klávesách hrají hůře než na jiných nástrojích) a oktávy. Ty jsou také naprosto zásadní a zvukově typické, ti pokročilejší z vás mohou zkusit zahrát celé sólo oběma rukama v oktávách (jednu nebo dvě od sebe).
Důležité je při nácviku dbát od počátku na zvukovou stránku - pro latinu je typický „ležérní“ non legato úhoz, kdy nehrajeme ani moc legato, ani staccato, ale tóny od sebe lehce oddělujeme. A nezapomínejme na dynamiku a akcenty, bez nich nikdy sólo nedostane ten pravý výraz. Pro cvičení sól můžete využít nahraný základ, který opakuje harmonické kolečko C-F-G-F čtyřikrát za sebou. Ciao amigos!
