Michal patří k bubenické špičce mladé hudební scény u nás. V jeho hře je nejenom srdce, ale i celé tělo. Díky tomu je na něj během koncertu opravdu dobrý pohled. NiceLand ani Rara Avis sice nepatří mezi kapely s tvrdým repertoárem, Michal i přesto při hře vypadá, že své bicí kompletně rozbije. Pro kapelu NiceLand je bezpochyby velikým přínosem.
Jak jsi začal s hudbou? Co, nebo kdo tě k ní přivedl?
Odmala jsem byl fanatik do hudby. Jako dítě jsem do všeho neustále mlátil a zpíval si. Rodiče na nic nehráli, takže jsem se k hudbě vlastně přivedl sám. Na bicí jsem začal hrát v šestnácti letech u kámoše v garáži.
Máš hudební vzdělání. Myslíš, že je to důležité?
Začal jsem jako samouk, ale dospěl jsem do fáze, kdy jsem musel začít chodit na konzultace ke kamarádovi, který vystudoval bicí na „Ježkárně“. Hodně mi to pomohlo. Talent rozhodně není všechno - je potřeba ho umět správně uchopit. Hudební vzdělání je jedině k dobru věci - každý si z výuky může vzít jen to, co potřebuje a nemusí se nechat až příliš tzv. zformovat.
Jak často a jakým způsobem jsi cvičil?
Do té doby, než jsem si našel učitele, necvičil jsem vůbec. Potom to bylo téměř každej den asi půl roku. Ale to začalo opadávat, hlavně kvůli nedostatku času a přibývající práci v kapelách.
Kde jsi hrál a kde hraješ?
Začínal jsem s kapelou Spreading Happiness, kterou jsme založili na střední škole. Hráli jsme jen ve třech - basa, bicí a elektrický varhany. Následně jsem, po delší pauze kvůli problémům se zády, založil nový projekt, který se jmenoval Blond Site of the Life. V průběhu toho jsem dostal nabídku hrát v mé oblíbené, dnes už nefungující, kapele Rara Avis. V současnosti hraji s NiceLand.
S jakým basákem by sis rád zahrál a proč?
S Paulem McCartneym nebo Fleou. Protože jsou to oba geniální basáci po všech stránkách.
Na jakých nahrávkách si tě můžeme poslechnout?
Rara Avis - Expectations (2012), Blond Site of the Life - Question [EP] (2009), Song of Melody [single] (2010).
Jaký máš názor na techniku?
Technika je zásadní faktor hry každého muzikanta. Například já osobně rád hraji dost razantně - a bez ucházející techniky by to nešlo. Je potřeba přijít na to, jak být uvolněný natolik, aby se člověk za pár let neodrovnal.
Co bys doporučil začínajícím bubeníkům?
Aby hlavně našli svůj hráčskej ksicht, ale přitom tvrdě makali, protože to je recept, jak se z nadějného bubeníka stane extra třída. A taky aby poslouchali i ostatní muzikanty. Dobrý bubeník musí hlavně pochopit, co jednotlivé písničky potřebují, aby zněly co nejlépe.
Kontakt:
