S kapelou Sunflower Caravan jsem se poprvé setkal již před drahnou dobou. Jeden známý mi ji doporučil s tím, že něco takového se prý jen tak nevidí. Jako starý skeptik jsem tehdy do Jazzklubu v Železné nešel s bůhvíjakým očekáváním, ale o to víc jsem byl nakonec překvapen.
Dokonale sehraná kapela kolem virtuózního hráče na hammondovy varhany s vlasy až pod pás, s tím se člověk nesetká každý den. Andy (jinak snad totiž Ondřeji Čermákovi nikdo ani neříká) předváděl veškeré finesy klávesové hry, které jsme zvyklí slýchat od klávesových čarodějů let sedmdesátých, navíc tu byla divoká pódiová show obsahující i dosti nebezpečné naklánění těžkých hammondů. Největším překvapením ale bylo, když jsem zjistil, že tento na pohled tak suverénní hráč není ještě ani oprávněn zvolit si ve volbách svého zastupitele.
Od těch dob uplynulo ve Vltavě hodně vody, kapela se vyvíjela, měnila styl i image, a já na ni příležitostně chodil i ze zvědavosti, kam se Sunflower Caravan posunou tentokrát. S lídrem kapely jsme si nedomluvili schůzku poblíž žižkovského Paláce Akropolis náhodou. Kapela zde totiž vyhrála populární soutěž Future Line, ve které by měly dostávat šanci mladé a nadějné kapely.
V jakém věku ses vlastně dostal k hraní na klávesy?
Začal jsem hrát na klavír, když mi byly asi čtyři nebo pět let. Přivedl mě k tomu tak trochu otec, protože jsme doma to piáno vůbec měli. On hrával v undergroundové kapele Hokr. Nijak mě do toho ale nenutil a vlastně jsem si za ně poprvé sednul sám. Šlo mi to od začátku docela lehce. Hrál jsem spíš improvizace, než že bych cvičil z not. Asi tak první tři roky jsem hrál jen na bílé klávesy, buď od céčka dur, anebo od a moll. To mi bohatě stačilo.
Jak to vypadalo dál s tvým hudebním vzděláváním?
Od první třídy až do konce devítky jsem chodil k jedné učitelce. Tam jsem celou dobu hrál klasiku a také jsem se dobře naučil číst z not. Na hodiny jsem cvičil nanejvýš tak pět minut týdně a ve volném čase jsem hrál to, co mě bavilo. Když se to rozloží do těch devíti let, není ani to tak špatný výsledek. Dalo mi to znalost klasické hudby a not, což se mi pak dost hodilo na konzervatoři. Většinu z toho, co doopravdy potřebuji, jsem se naučil hlavně sám.
A co tvůj hudební vkus. Poslouchal jsi také klasickou hudbu?
V té době jsem poslouchal nejvíc Zeppeliny, Sabbaty a hodně Ozzyho. Prostě tvrdou, třeskutou hudbu. K Emersonovi jsem se dostal až o něco později. Ohledně této hudby bylo štěstí, že jsem ji měl doma, protože to poslouchal otec.
Od svých hudebních začátků až dodnes hraješ v jediné kapele. Řekni mi něco o jejím vzniku.
Zase tu byla ta výhoda, že bratr hraje na bicí. Přibrali jsme basáka a už se hrálo. Doma jsme měli i zkušebnu, takže kdykoli jsme chtěli, mohli jsme jít hrát do sklepa. Poprvé jsme vystupovali, když mi bylo devět let a po vzoru rodičů to tehdy byla undergroundová hudba. Hráli jsme vlastně něco jako Plastic People, jenom jsme už byli možná o trochu sehranější. Měli jsme velmi temný, pochmurný sound a hráli jsme proti komunistům, i když jsme ani nevěděli, co že to vlastně je.
Když jsem byl asi tak v sedmé třídě, nastal radikální zlom. Do kapely přišel nový basák a hudba, kterou jsme tou dobou hráli, nám začala připadat až příliš depresivní. Chtěli jsme dělat něco po vzoru právě Zeppelinů anebo Emersona, prostě veselejší hudbu. A najednou jsme cítili, že to je ono, že to jde doopravdy z nás. Emerson, Lake and Palmer nás zároveň přivedli ke složitější hudbě, takže jsme za nějakou dobu hráli hrozně složité kompozice. Řídili jsme se heslem: čím složitější, tím lepší. Snažili jsme se prostě přiblížit ELP. Dnes je to právě naopak. Jednoduchá hudba je podle mě to, co má největší sílu, a přitom je hrozně těžké vymyslet dobrou, jednoduchou věc. Poslouchám mnohem víc popu a progresivní rock typu ELP jde naprosto mimo mě.
Hodláš se hudou živit?
Na základce jsem se rozhodl, že konzervatoř představuje tu jedinou cestu. Nechtěl jsem se také trápit chemií a matematikou. Doteď je to pro mě skvělá věc, hlavně proto, že nemusím myslet na nic jiného a můžu žít jenom hudbou. Stále věřím tomu, že nic než hudbu dělat nemůžu a nebudu.
Co ti tedy dalo studium na konzervatoři kromě toho, že se nemusíš učit matematiku?
To bylo to hlavní! Taky se mi moc zamlouvalo to, že tam není taková tuhá disciplína jako na gymnáziu. Dobré bylo, že jsem se celou dobu pohyboval mezi samými muzikanty. Sice mi často příliš neimponovali, nevěnovali se hudbě, která mě baví, přesto tam bylo dobré prostředí. Učila se hodně klasika a jazz, ale i tak to byly hlavně hudební předměty. Docela přínosnou věcí bylo to, že jsme mohli cvičit na docela dobré klavíry, takže když jsem měl třeba dvouhodinovou přestávku mezi předměty, mohl jsem hrát, a ne jen ztrácet čas. Každý den jsem žil hudbou, což je nejdůležitější. Trochu mi vadilo, že většina lidí hrála asi s pěti kapelami a víc než o hudbu pak šlo o kšeft. Výhody ale převažovaly.
Přinejmenším v Praze jsi velmi oblíbený muzikant. Dostáváš také často nabídky ke spolupráci?
Dostávám často nabídky od různých kapel. Lidi totiž většinou nechápou, že my to chceme mít tím starým způsobem, který považuji za správný. Hraji v jedné kapele, se kterou se snažím dělat tu nejlepší hudbu, jakou můžu. Kapelu už mám a ani mě nenapadne jít někam jinam. Do dvou projektů jsem nahrál na desku nějaké podklady, ale tady šlo vyloženě o peníze. Nemělo to žádnou uměleckou hodnotu.
Jak jsi na tom s technikou hry?
Tady mám výhodu v tom, že na klavír hraji odmalička. Nikdy jsem si nemyslel, že základem techniky je tvrdé cvičení etud a prstokladů. Nejvíc jsem se naučil improvizací. Když mi něco složitého nejde zahrát, tak sednu a naučím se to. Prvních pět let jsem myslím občas i tvrdě zacvičil, když to bylo nutné. Cvičení jako takové však příliš nevyhledávám. Důležitější je nad hudbou přemýšlet. U mě je hraní neoddělitelně spjaté s komponováním.
Máš nějakého oblíbeného skladatele?
Mám rád takové ty klasiky, Bacha, Mozarta, Beethovena či Musorgského. Obecně mám rád ruské skladatele, Čajkovského a Stravinského. Kromě rockové hudby mě poslední dobou oslovuje spíše hudba filmová. Je totiž hodně podobná té romantické, kterou mám hodně rád. Je tu Thomas Ehman, který dělal hudbu k filmu Americká krása, John Williams... Poslední dobou mě vlastně nejvíc inspiruje hudba k filmům a myslím, že se to odráží i v tvorbě pro kapelu.
A co rockové vlivy?
To souvisí i s vývojem naší kapely. Nejdřív jsme tedy z undergroundu přešli na progres, z toho se to převtělilo do určitým způsobem jednodušší hudby. Začal nás zajímat pořádný groove. Hodně na mě působí soulová hudba, Hendrix, Cream a opět Zeppelini. Hodně mě inspirují kytaristé. Například od Ricka Wakemana jsem za poslední dva roky neslyšel ani notu. Když teď hraji na hammondy, tak je to hlavně kytarovým stylem.
Jak vidíš vaši budoucnost? Je možné vůbec prorazit s instrumentálním triem?
Doufám, že ano. Vždyť Santana nebo Apocalyptica měli také řadu instrumentálních hitů. Rozhodně se nebráníme zpěvu, ale zatím se nám nepodařilo najít ideálního zpěváka. Chystáme se proto používat orchestrální a vokální samply. Myslím si, že když zafunguje hudba a přidá se k tomu propracovaná show, tak je šance uspět.
Co považuješ za váš zatím největší úspěch?
Když do toho nepočítám založení kapely a to, že vůbec skládáme písničky, tak určitě spolupráci s kapelou The Ark. Je to asi nejznámější švédská kapela současnosti.
Jak jste se k nim vlastně dostali?
Hráli jsme právě v Akropoli, náhodou tam zašli dva kytaristé z kapely a strašně se jim to líbilo. Hned si na nás vzali mail a slíbili, že domluví turné po Švédsku. Takoví nadšenci za námi chodí častěji, ale většinou se nic dál nestane. Tentokrát opravdu za týden zavolali, jestli nejdeme hrát. My jsme souhlasili, odcestovali a bylo to naprosto dokonalé. Byl to svět, který nám naprosto sedí, něco takového jsme z Česka vůbec neznali. Všichni se tam chovali neuvěřitelně mile. Od té doby jsme tam byli ještě třikrát. Vždycky na tři koncerty. Dokonce jsme The Ark hráli na křtu alba. S tou kapelou jsme se velmi spřátelili a rádi bychom tu spolupráci ještě nějak rozvinuli. Rozhodně to je pro nás zatím ten největší impuls.
Mohl bys nějak porovnat švédské a domácí klubové zázemí?
Tam se o nás strašně moc starali. Většinou mají dva zvukaře a produkčního, který se postará o kapelu. Každopádně jsou všichni nadšení, že pro ně někdo hraje. Ty jsi ten člověk, o kterého jde. Tady v Čechách to někdy vypadá, jako by to bylo obráceně, stává se, že se majitel klubu dívá na muzikanta jako na póvl a zajímá ho jedině, jestli přijde dost lidí. Největší rozdíl je v tom, jak se lidi vůči muzikantům chovají. To pak přidá hroznou chuť a pohodu do hraní.
Jak jste na tom s nahrávkami?
Nahráli jsme zatím čtyři dema. Z toho dvě v profesionálním studiu, ale tam jsme zase pořádně nevěděli jak na to. Až před rokem se nám podařilo natočit pořádný promo-singl na profesionální úrovni. K tomu jsme na stejné úrovni udělali fotky, booklet a potištěná CD. I to bylo ale bez producenta, takže jsme na tom každý detail museli dělat sami. K dispozici byl pouze zvukař. V budoucnosti bychom chtěli natočit video, což je velmi nákladná záležitost. Zkoušíme také oslovit nějakou zahraniční nahrávací společnost. Třeba právě ve Švédsku. Jedna věc nám teď také vyšla na sampleru Championship Records (Frühling Feeling 2006 pozn. autora).
Ondřej Čermák
Rok a místo narození: 1984 Praha
Nástroj, na který hraješ: Hammond M 100, General Music PRO 2
Aparát: Marshall
Efekty: Marshall Bluesbreaker a Phaser Dunlop
Projekty, kterých se účastníš: působení v Sunflower Caravan
Vzory: The Beatles, Jimi Hendrix, The Who, David Bowie...
