Mixy, které bychom měli znát! - Ať si kdo chce naříká, hážu na to bobíka! aneb Non Je ne regrette rien

Motto: Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, co ochutnáš.

Kdo: Edith Piaf, orchestr Roberta Chauvigny

Co: Non, je ne regrette rien

Kdy: 1961

Kde: Pathe Marconi studios, Paříž, Francie

Aranžér

Pochodují vojáci

Bývalý jazzový trumpetista Charles Dumont se v 50. letech ocitá na pokraji bídy. Zuby nehty to zkouší všelijak a své depresivní rozpoložení promítá do písně, kterou právě skládá. Protože k ní potřebuje slova, obrací se na „šansonového básníka“ Michela Vaucaireho. Ten s otextováním ze začátku řácky bojuje. Nakonec Dumont najde odvahu, objedná se u tehdy již hvězdné, ale kritické Edith Piaf. Rozdělanou píseň jí zahraje. Šansoniérka obvykle sarkastická k většině nabídek se s obsahem ztotožňuje okamžitě, nadchne ji. Odpovídá přesně její životní filosofii. Dílo zařazuje na přední list svého repertoáru, píseň v roce 1961 nahrává a věnuje ji cizinecké legii bojující ve válce v Alžíru. Ta ji skutečně zpívá při pochodech. A šanson se šíří úspěšně po celém světě.  

Ne, nenajdu nic!

Traduje se, že Vaucaire měl při textování okno, byl bezradný. Několikrát si při práci postěžoval: „Ne, já nenajdu nic.“ No, a tahle fráze se stala pilířem. Později i její obrovskou vnitřní sílu: Non! rien de rien, Non! Je ne regrette rien. Ni le bien, qu’on m’a fait, ni le mal, tout ca m est bien égal! (Ne! Vůbec ničeho! Ne! Nelituji ničeho! To dobré, co se přihodilo, i to zlé, vše je mi lhostejné!)

Pokud jde o básnické metrum, rytmický půdorys originálu je díky volnější francouzštině založen na kombinaci jambu (u-) a anapestu (uu-), tedy stopách začínajících lehkými dobami. C’est payé, balayé, oublié, je me fous du passé! Avec mes souveniers, j’ai allumé le feu. Mes chagrins, mes plaisirs, je n’ai plus besoin d eux! Balayés les amours, et tous leurs trémolos, balayés pour toujour, je repars a zéro... (Zaplaceno... zameteno... z mysli pryč, na minulost kašlu, ze vzpomínek svých, oheň zapálím, mé strasti i slasti, nevím nač je mám, smetla jsem i lásky s jejich vábením (trylky/tremoly), zametla jsem navždy, od nuly začínám...)

Ostří žiletky číslo 142

Podle dobových zpráv holčičí prcek čítající od paty k hlavě všehovšudy 142 cm disponoval něčím, co posluchače doslova omračovalo. Břitkým průrazným hlasem, který od dívenky s hlubokými smutnými kukadly neočekávali. A tak nás napadá: Jde dnes jakost Editina hlasu změřit?

Ano! Například v jiné písni Les mots d’amour existují stopky, po kterých Piafka pokračuje a cappella. To umožňuje z melodie vyzobnout ostré vokální d#1 a prohnat je spektrální analýzou (programem Sound Forge). Graf měřící vertikálně (zleva doprava) výšku (Hz) a horizontálně (zespod nahoru) sílu (dB) zobrazí až 25-30 vyšších harmonických rozprostírajících se v pěti oktávách od fundamentu (Obr. 1). Znamená to, že ostrý rejstřík zpěvačky se dá co do plnosti přirovnat k „útočným“ nástrojům jako trubce, pozounu i silně nakreslené kytaře.

Naplno žít, naplno 5 (pět)

Z toho vyplývá, že co do generování tónu, dostávalo se Ptáčátko leckdy až za hranici forsírování - přebuzení hlasivek, ale také rovnoměrného zapojení všech rezonančních dutin (především nosohltanu a čelních prostor), které plný, někdy více a někdy méně nakreslený signál hlasivek rovnoměrně ve všech oktávách zesílily. Odměnou za přetažení hlasu byla jeho průraznost. Takový užitečný signál proleze jak opileckým hlukem v putykách, tak zaplněnou orchestrální aranží. Pokud bychom hlas Edith co do plnosti rejstříku porovnali s operním světem, pozor, křehké, nemocemi prolezlé tělíčko vyprodukovalo témbr, který by počtem harmonických, a tím i průbojností tónu, velkou část operních královen lehce zastínil! A navíc co do průraznosti můžeme pěvkyni, jejímž těžištěm byly introvertní melancholické šansony, přiřadit po bok těžkooděnců, jako třeba Briana Johnsona z AC/DC, Stinga v horních polohách, Michaela Jacksona, Whitney Houston ad.

Špek 1: Šanson stojí na čtyřech základních akordech: T, II. stupni, S a D, avšak krokovými průchody dosáhne mnohem pestřejších jakostí akordů: + (zvětšený), 6, 7, 9 (nónový), -9 (Obr. 2).

Špek 2: Je vlastně jakýmsi vojenským pochodem s houpavými triolami.

Špek 3: Poměrně pompézní aranžmá - smyčce, žestě, spinet, harfa, elektrická kytara ad. - sjednocuje smutný výraz v roce 1961 již hubeňoučké, vetché pařížské stařenky.

Špek 4: Instrumentačně sytá skladba je vyvážena jak v čase - citlivé střídání prázdnějších a plnějších míst -, tak v prostoru - rozložení ve stereu.

Zvukař

Vrabčák na Seinou

Mohlo by se zdát, že nahrávka z roku 1961 nemůže být ničím zajímavá. Omyl! Dnes si ukážeme, jak tehdy mistři zvuku pojali jeden z prvních stereo mixů.

Doprovody

Sloka je navzdory pohledu na 3D mix velice střídmá až komorní. Základy tu nejsou zastoupeny. Doprovody se omezily na elektrickou kytaru 90%L s měkkým kulatým zvukem a spinet 100%R s tenkou ostřejší barvou. Oba nástroje hrají identický part a díky rozmístění ve stereobázi a různým barvám jsou dobře čitelné.

Vše podbarvuje měkký valér smyčcové sekce (zřejmě cella a violy) 20%R-90%R.

V posledním taktu se přidají „ravelovsko-bolerovským“ ostinátem bicí (100%L), trubky s trombony (80%L-20%L) a hornová sekce (30%R-60%R).

Zpěv

pařížského Vrabčáka je uprostřed báze (Center) a přirozeně sloce dominuje.

Prostory

Každý nástroj nebo sekce jsou obaleny přirozenou ambiencí nabranou už při natáčení. Dál jsou všechny nástroje včetně zpěvu ještě puštěny do umělého hallu (tehdy zřejmě „plate“).

Špek 1: Nově vznikající stereo je tu využito na svou dobu nadčasově. Zpěvák uprostřed a nástroje okolo.

Špek 2: „Plate“ (deska) je jedno z nejstarších elektromechanických dozvukových zařízení. Zavěšená kovová deska je rozechvívána cívkou napojenou na zesilovač, chvění desky je pak snímáno elektromagnetickým snímačem.

Špek 3: Poslechněte si pregnantní ritardando kytary a spinetu v předposledním taktu!

Rozbor B - verze M. Jacksona

Základy

tu jsou zastoupeny bicími (100%L) a kontrabasem umístěným tamtéž (100%L). Crescenda a akcenty potvrzují tympány (Center). Tak trošku vyvažují basy táhnoucí ucho doleva.

Doprovody

Kytara na levém křídle (90%L) téměř neslyšně (jsouc maskována ostatními nástroji) potvrzuje harmonii akordickými čtvrtkami. Ostrý spinet ze sloky vystřídala měkčí harfa (100%R).

Trubky s trombony a horny umístěné po stranách zpěvu dobarvují ostináto bicích. Ke smyčcům na pravé straně stereobáze přibyly i housle a tím barevně vyvažují ostřejší trubky a bicí vlevo.

Zpěv

nebylo důvod měnit. Neustále je umístěn uprostřed a díky vyšší poloze a Edithině expresi se přirozeně prosazuje vůči celému orchestru hrajícímu forte až fortissimo.

Prostory

Ani v prostorech se neodehrála žádná samoúčelná změna. Doplňují barvu a vyplňují mezery a stopky.

Špek 1: Basa umístěná striktně vlevo není z dnešního pohledu nejšťastnější řešení (zvláště při poslechu na sluchátka). Jedná se ale o začátky sterea.

Špek 2: Dodaný hall (Plate) je mono. To je znát zvláště v pauze před poslední frází zpěvu, kdy široká ambience od nástrojů přeroste do „plate“ - dozvuk ze zúží a nese se prostředkem v dál. Nechtěný, ale zajímavý efekt.

Špek 3: Nejvyšší smyčce (housle) jsou více na straně a tím barevně uvolňují střed pro sólový zpěv.

Závěr

Frekvenční rozsah je poplatný technickým možnostem. Nástroje se dobře pojí a jsou i dobře čitelné. Uvědomíme-li si, že stereo v době vzniku ukázky bylo v plenkách a ještě mnoho let poté se např. kapela umísťovala na jednu stranu a sólo na druhou, je tato nahrávka nadčasová a její pojetí navodilo dodnes praktikovaný standard.