Není moc skupin, na které by se hodilo toto označení. Kohorta kolem Petea Townshenda měla vysoce výrazný vliv na formování rockového světa, ať už ji v jejich jednotlivých vývojových fázích vezmeme jako R & B, mods či později jednu z hlavních komodit třetí roviny proto-hard rocku období, včetně úlohy riffu, pojetí kytary při stírání rozdílů mezi doprovodem a sóly či významnou pozicí rockových oper.
Při nazírání na postavení Who je potřeba si uvědomit jednu z jejích devíz - v té době patřila k vlně souborů se stále častěji zřetelným vymaněním
se z bluesové výstavby skladeb (tohle třeba o Cream či o pozdějších Led Zeppelin říci nemůžeme). Připočtěme jejich hřmící rock, šokující pódiovou prezentaci, při níž létaly třísky kromě basové kytary a aparatury snad ze všeho na jevišti, důraz na riffy a dynamiku hry. Who tak dokázali oslovit jinou než na na blues zaměřenou část mládeže. Navíc, po textové stránce na sebe skupina upozornila i mnohdy až velmi bizarními a ironicky ztvárněnými tématy a díky Townshendově skladatelskému umu dokázala kapela překonat časové a kompoziční omezení do té doby standardní rockové písničky. V neposlední řadě se Who podepsali i na nástupu vizuálních efektů při pódiové prezentaci (otevřené ohně, otáčivé zrcadlové plochy, stroboskop...).
Kapela za svou existenci prodala více, než 100 miliónů alb, Pete Townshend je jedním ze dvou kandidátů na to, kdo vlastně vynalezl full stack (tím druhým, i podle slov Sira Jima Marshalla, je Ritchie Blackmore), šokovými historkami z jejich soukromí se může srovnávat málokterá kapela (ale jsou takové, ha, Rolling Stones, Led Zeppelin...), dodnes se Townshendovy opery hrají na Broadwayi - ale zatím vším jsou takové skvosty, jako třeba album Who’s Next, které osobně považuji za jedno z 50 nejzásadnějších alb rockové historie vůbec a takto ho i prezentuji na svých přednáškách.
Skupina vznikla roku 1964 z kapely The Detours. Po přejmenování na The Who se v sestavě Pete Townshend (g), Roger Daltrey (voc), John Entwistle (bg) a Dougie Sandom (dr) dostali k manažerovi Helmutu Gordenovi, který jim ale brzy přestal vyhovovat, protože je dostal do finančních nesnází. Dalším manažerem se tedy stal Pete Meaden, který kapelu přejmenovává na High Numbers a stylizuje ji do představitelů hnutí mods. Ani zde se ale úspěch nedostavil, takže nakonec přijali nabídku manažerské dvojice Kita Lamberta a Chrise Stampa, opětně se přejmenovali na Who a vyměnili bubeníka, kdy na místo Sandona přichází Keith Moon - ten se na své místo dostal tak, že při jednom z vystoupení skupiny povstal a prohlásil, že by part jejich bubeníka zvládl daleko lépe. Při pobídce, aby svá slova doložil, vstal a zhostil se svého úkolu tak, že na konci vystoupení zůstaly rozlámané, nepoužitelné bicí. Ohlas publika pak přispěl k tomu, že byl Moon přijat za člena skupiny.
Po řadě výborných singlů (I Can’t Explain či My Generation) se Who stávají rovnocennými soupeři Beatles či Rolling Stones a produkují desky, vesměs výborně přijaté: My Generation (1965, Brunswick), A Quick One (1966, Reaction) a The Who Sell Out (1967, Track/Decca), kde některé skladby jsou již stereo. Vedle nonkonformního vystupování a následné pověsti si dobývají věhlas i svým velmi otevřeným vyjadřováním se k tématům, která byla obecně tabu.
Dalšími opusy se rychle dostávají na vrchol své tvorby, ke kterému se v budoucnosti přiblíží pak už jen dvakrát. Opouštějí platformu rebelie mods, chvíli zkoušejí orientaci na popart a koncem 60. let jsou inspirováni filozofií hippies. To již jsou světově uznávanou kapelou, zvláště po velkém úspěchu jejich vystoupení na Woodstocku. V tomto údobí jim vycházejí nejtypičtější alba jejich již usazeného feelingu a naplno rozvinutého muzikantství a skladatelství. Je to především Tommy (1969), v podstatě první úspěšná rocková opera, doceněná zejména až později s velmi silnou, skladebně i interpretačně gradující skladbou See Me, Feel Me. Pete Townshend (g) zde po hudební stránce projevil své již dlouho potlačované představy o delších hudebních celcích. Svou rockovou operou se tak Who propracovali na vrchol hudebního světa (uznání jim vyjádřil i Leonard Bernstein), vstupenky na koncerty byly běžně vyprodány během několika hodin po jejich vytištění a kapela se na základě těchto skutečností stala prvním souborem v historii rocku, který pravidelně svá vystoupení realizoval na plochách velkých stadiónů.
Po velice silném a energickém live albu Live at Leeds (1970) přichází vrchol jejich tvorby, a to úžasná deska Who’s Next (1971). LP vstoupilo do britských i amerických hudebních anket nejhůře z druhého místa, jeho prodej dosáhl na platinové ocenění. Síla tohoto alba tkví ve vycizelovaném způsobu tvorby, produkce, souhry, aranžmá a skladby. Díky těmto prvkům jde o jedno z nejzákladnějších studiových alb rockové historie vůbec. Na desce nalezneme skvosty rockové historie - Baba O’Riley, Bargain, Behind Blue Eyes a Won’t Get Fooled Again.
Who po Tommy realizují další rozsáhlý a úspěšný opus, rockovou operu Quadrophenia (1973), která zaznamenává velký úspěch i ve filmové verzi.
Špatně si nevede ani další LP, The Who By Numbers (1975), ale celková nálada alba vyvolává první domněnky o začátku postupného úpadku. Roku 1976 se Who dostávají do Guinessovy knihy rekordů jako nejhlasitější kapela a svou pozici potvrzují dalším silným dílem, albem Who Are You (1978). Jenže...
7. září 1978 umírá na předávkování bubeník Keith Moon a skupina ho po půl roce úvah o ukončení činnosti nahrazuje technicky vyzrálým Kennym Jonesem. Přidává se k nim i klávesista John „Rabbit“ Bundrick a kapela se ocitá opět ve středu zájmu rockového publika. Ten ale netrvá dlouho a po kritikou odmítnutém LP Face Dances (1981) se Who rozpadají. It’s Hard tak vychází až po jejich rozpadu.
Po krátkém znovuspojení roku 1985 kvůli festivalu Live Aid na scéně ve Wembley se kapela opět rozchází a až teprve o tři roky později se scházejí v sestavě Townshend, Daltrey, Entwistle, John „Rabbit“ Bundrick a Simon Phillips (dr) a soustřeďují se na koncerty.
Počátkem 90. let jsou Who uvedeni do Rockandrollové síně slávy a ověnčeni titulem Největší světová rocková kapela. Se stejným označením se mohou do té doby pochlubit pouze Beatles a Rolling Stones.
Roku 1999 se skupina znovu dává dohromady a spolu s Bundrickem (key) a Zakem Starkeym (dr) vystupují na několika charitativních akcích. Podzim 2001 je zastihl opět na turné, v říjnu vystoupili v New Yorku ve prospěch rodin obětí z 11. září, ale když se po krátké přestávce rozhodli pro další americké turné, 27. června 2002 zemřel náhle na infarkt ve věku 57 let John Entwistle.
I když následná alba Endless Wire (2006) a Who (2019) rozhodně nejsou špatná, i když až 32 kompilací pečuje o odkaz této kapely, přelom 60. a 70. let a léta sedmdesátá jsou v historii kapely nepřekonatelným odkazem.
V současnosti Who, tedy dvojice Townshend-Daltrey jezdí s touring muzikanty, kdy sestavu tvoří kytarista Simon Townshend (Peteův bratr), bubeník Zak Starkey (ano, syn Ringa), klávesista Loren Gold, baskytarista Jon Button a další (tohle je ale kapelový základ).
