Letem kytarovým světem ...
aneb
Top struny
aneb
Které struny nejlépe drží ladění a nejdéle vydrží?
No tak to se zase povedlo. Struna, to je vlastně jazyk, kterým se vytváří tón. A na to má každý kytarista svůj zcela jasný, nepřekonatelný a ničím jiným neovlivněný názor. Fajn. Přesto ale můžeme ukázat pro ještě lepší orientaci, které značky, které sady jsou prostě ty nej, takové, které jsou užívány nejvíce a jsou na ně ty nejlepší recenze.
Nakonec proč ne? Nebo jsme všichni natolik pilní (a movití), že si na své kytary napřed natáhneme (a předtím koupíme) všechny dostupné sady (a nezapomeneme přitom upravit i prohnutí krku atd.), a potom si teprve zvolíme tu „svoji“ značku? No tak vidíte...
Než si uvedeme ty nejlepší značky a sady, které byly vyhodnoceny na základě několika kategorií a podle výsledků hodnocení těch nejprestižnějších magazínů a webů, tak si jen letmo přibližme některá fakta. Už třeba jen proto, abychom rozuměli všem těm údajům na obalech strun.
Nejdříve tedy co nejobecněji a co nejjednodušeji, a hlavně bez uvádění značek strun a firem, jež je vyrábějí.
Vinutí? Tedy u strun d, A, E (u silných strun někdy i u struny g)?
Buď kulaté (roundwound, nejběžnější, nejpoužívanější), nebo hlazené, ploché (flatwound, mají rádi zejména jazzmani) nebo něco mezi tím.
Jádro u vinutých strun?
Zase buď kulaté (round core), nebo šestihranné (hex core), které je odolnější proti prokluzování jádra a vinutí (lepší stabilita struny). Mezi námi - u strun, zrezivěllých potem a špínou je úplně jedno, jaké mají jádro.
Materiál?
Většinou jsou strun e1, h, a g z hladké tažené oceli. Struny d, A a E jsou většinou buď z poniklované oceli (nickel-plated steel), přinášející velkou všestrannost a rovnováhu frekvencí tónu, potom z čistého niklu (pure-nickel), mající dlouhou životnost a poskytující „měkký“ pocit v rukou, a pak z nerezu (steinless steel) s hodně jasným, břeskným tónem. Z dalších materiálů můžeme jmenovat kobalt, titan, chrom, některé struny jsou navíc pokryty různými materiály a nanomateriály - ale to už chce fakt zkoušet.
Síla strun
Psát o výhodách a nevýhodách slabých a silných strun je nevděčné, protože je to již běžná praxe každého kytaristy, který se v tom dokáže orientovat sám. Navíc existuje již tolik proměnných mezi strunou a zvukem z aparátu, že je obtížně něco generalizovat. Přesto ale existuje několik obecných pravd, které uvést můžeme:
| Slabé struny | Silné struny |
| Výhody: | Nevýhody: |
| – lehčeji se ohýbají | – hůře se ohýbají |
| – snadněji se mačkají | – hůře se mačkají |
| – méně namáhají krk | – více namáhají krk kytary |
| Nevýhody: | Výhody: |
| – menší sustain | – delší sustain |
| – tenčí, méně výrazný zvuk | – bohatší, výraznější zvuk |
| – hůře se ladí | – lépe se ladí |
| – ladí kratší dobu | – ladí delší dobu |
| – větší náchylnost k drnčení o pražce | – menší náchylnost k drnčení o pražce |
| – snadněji a rychleji ztratí zvuk ohmatáním, ušpiněním | – zvuk jim déle vydrží i přes ohmatání a ušpinění |
| – snadněji se trhají | – hůře se trhají |
Že zde existuje i přímá vazba na nejrůznější hybridy (nejvíce jde o 9/10 a 10/11), je pak jasné. A také není špatné pro objektivitu (a zároveň i individualitu) vědět, že Stevie Ray Vaughan používal třináctky, Billy Gibbons (ZZ Top) hraje na osmičky... A oba dva zní jak?
Uveďme si ještě většinové, převládající označení síly sad strun u firem:
(w - od této struny včetně jsou již silnější struny vinuty, slabší jsou taženy)
| e1 | h | g | d(w) | A | E | |
| Extra Super Light (8–38) – osmičky | .0080 | .0100 | .0150 | .0210 | .0300 | .0380 |
| Extra Super Light Plus (8,5–39) | .0085 | .0105 | .0150 | .0220 | .0320 | .0390 |
| Super Light (9–42) – devítky | .0090 | .0110 | .0160 | .0240 | .0320 | .0420 |
| Super Light Plus (9,5–44) | .0095 | .0115 | .0160 | .0240 | .0340 | .0440 |
| Super Light / Regular (9–46) – hybridy 9/10 | .0090 | .0110 | .0160 | .0260 | .0360 | .0460 |
| Regular Light (10–46) – desítky | .0100 | .0130 | .0170 | .0260 | .0360 | .0460 |
| Regular Light Plus (10,5–48) | .0105 | .0135 | .0180 | .0280 | .0380 | .0480 |
| Medium (11–49) | .0110 | .0140 | .0180 | .0280 | .0380 | .0490 |
| Light Top / Heavy Bottom (10–52) – hybridy 10/11 | .0100 | .0130 | .0170 | .0300 | .0420 | .0520 |
| Medium / Heavy (11–52) – jedenáctky | .0110 | .0140 | .0180 | .0300 | .0420 | .0520 |
| Heavy (12–54) – dvanáctky | .0120 | .0160 | .0200 | .0320 | .0420 | .0540 |
| Extra Heavy (13–56) – třináctky | .0130 | .0170 | .0260w | .0360 | .0460 | .0560 |
Řada firem se řídí mezními hodnotami těchto určení, tedy silou strun e1 a E, ale liší se silou strun vnitřních. Také to ovšem neplatí stoprocentně.
Co se běžně určuje u strun, co nás nejvíce zajímá? Většinou se jedná o:
1) Tón - jde o délku znělosti, barvu a kvalitu zvuku a jeho sílu.
2) Trvanlivost struny - prostě jak dlouho nám vydrží znít dobře a nepřetrhne se (za což někdy nemůže struna, ale „heavy“ ruka se silným trsátkem nebo ostré kameny nebo jiné techniky hry, třeba podpatek boty...).
3) Hratelnost - hodně individuální záležitost - prostě nám ta struna na hmatníku buď sedne, nebo se na ní hraje blbě. Proč? Nevím, zní většinou odpověď, ale sedí/nesedí mi to.
4) Intonace - jak si struna udržuje laditelnost, jak v závislosti na době používání ladí ve všech polohách, jak zní v jednotlivých polohách.
5) Spolehlivost - zde se jedná o dlouhodobější zkušenost s tou či onou značkou. Někdy to může být ale i zavádějící. Poslechněte si třeba tohle: „Po celá ta léta hraji na struny jedné značky. Jsem s nimi spokojen, drží ladění, nejsou zvukově sice tak trvanlivé, ale já struny dost často měním. Jsem také zvyklý kupovat si hned sady těchto strun, třeba deset najednou. Před sedmi lety se mi stalo to, že dvakrát po sobě jsem natáhl tyto struny a v podstatě hned na zkoušce jsem je vyhodil. Neladily, neměly zvuk, trhaly se, a přitom to byly pořád stejné sady a značky... Tehdy jsem měl blízko k tomu, že přejdu k té další, v našich zemích stejně oblíbené firmě. Nakonec ale ta třetí sada už byla zase v pořádku.“ Může se tedy stát (a i když by se nemělo), že člověk narazí na špatný výrobek. Na druhou stranu si říkám, že za třicet tři let hraní dvě špatné sady, to je dobrý průměr...
6) Flexibilita - aneb všestrannost. Může to být zavádějící, ale např. hlazené struny jsou opravdu spíše do jazzu a ty ostatní do všeho ostatního...
A jaké jsou nejnovější a zároveň neprověřenější hity současnosti?
Abychom nikoho neprotěžovali, vezmeme to podle abecedy. Nejpoužívanější rozhodně zmíníme, a to přímo už nyní na začátku. Nejvíce v současnosti narazíte na tři firmy, na tři značky (bez pořadí): D’Addario, Elixir a Ernie Ball. Tak a nyní konkrétně:
Kanadská firma Cleartone Strings pod hlavičkou Everly Music Company (ano, správně, založil ji člen Everly Brothers) se umístila zejména díky sadě Treated Nickel Plated 10-52, o které hlásá, že je o 36 % hlasitější než ostatní struny, nerezaví a má 3-5x delší životnost.
Prvním z avizovaných gigantů je americká značka D’Addario. Zde zcela převládá série NYXL, která se honosí o hodně vyšší pevností a mocnějším signálem, kdy výrobce přehodnotil svůj dosavadní výrobní systém a vybral nové ocelové slitiny s vysokým obsahem uhlíku včetně aplikace cínu proti korozi. Výsledkem je struna mající změřitelnou (tedy ne, jak je u některých firem pouze napsáno) vyšší výkonnost. Příkladem budiž sady D’Addario NYXL 1046 10-46, NYXL Medium Top Extra Bottom 11-56 nebo obecně NYXL Nickel Plated.
Samozřejmě že svůj podíl mají i klasické sady, a to jsou oblíbené série EXL s ocelovým šestihranným jádrem a vinutím, potaženým niklem. právě tyto struny potvrzují pověst firmy, že jde o jasně znějící struny. A příklad? Třeba EXL 160 Nickel Wound 09/42, EXL 110 3D 10/46 či třeba mé oblíbené EXL125 09-46 hybridy.
Následují struny značky DR Strings, u kterých se nejvíce prosadily sady Dragon Skin Hard Coated 10-46, struny vyráběné s vysokým podílem ruční práce. Sada je zaměřena na ty kytaristy, kteří, lapidárně řečeno, chtějí být hodně slyšet. Klasikou v nabídce jsou série Tite Fit 10-46 s kulatým ocelovým jádrem a s univerzálním použitím.
Druhou z velkých firem je jednoznačně značka Elixir, která upoutala veřejnost svou technologií Nanoweb. Nanotechnologií jsou zde ochráněny povrchy strun před vnějšími vlivy, nečistotami a promáčknutím, takže jejich zvuk je stálý opravdu hodně, hodně dlouho. Lapidárně řečeno - ty struny se prostě nikdy nešpiní (nebo aspoň výrazně dlouho zůstávají čisté oproti jiným značkám). Jedná se třeba o Elixir Light Nanoweb 10-46.
Hned třetím z kolosů je samozřejmě firma Ernie Ball, která má v přehledu hned tři série. Klasické Slinky - Ernie Ball 2221 Regular 10-46 či 2223 09-42 s šestihranným jádrem, vinutím z poniklované oceli a nevinutými strunami z pocínované oceli, což přináší dlouhou životnost a příjemné hraní, pak i sérii Cobalt, kdy materiál strun obsahuje kobalt, přinášející vyšší harmonickou odezvu ve vyšších a nízkých frekvencích a výraznější dynamiku (např. Ernie Ball Slinky Cobalt 10-46) a výbornou řadu M-Steel (Slinky M-Steel 09-42), produkující díky kobaltu a tvrzené ocele v jádru hlasitější výstup.
Poté zde máme ještě další firmy a sady, které si zaslouží naši pozornost. Patří sem určitě Fender zvláště se svou sadou Fender 3150R Original Bullets 09-42, která plně potvrzuje kvalitu této značky. Tyhle struny se umí prosadit, a to nejen u singlů, což je jasné, ale i u humbuckerů. Jejich jasný tón je typický.
Další sady byly zmíněny méně, ale přesto je jejich jméno výrazné. Patří sem pro svou ověřenou univerzálnost GHS Boomers Nickel-Plated Roundwound, velmi čistě znějící a pro spíše čistý a nakřáplý sound určené Jim Dunlop Nickel Wound Super Bright 10-46 a nesmí chybět historicky velkými osobnostmi (Jimi Hendrix, Pink Flyod...) ověřené Rotosoundy obecně (můžeme zde zmínit sadu Rotosound Nickel on Steel 10-46).
