I když bývá tato kapela řazena mezi ty, které jsou známé jen a jen kvůli jednomu hitu, není to v tomto případě tak úplně fér.
Navíc Steppenwolf patří k tzv. mezistupni mezi první a druhou platformou proto-hard rocku. Svou tvorbou a zapojením kláves tak mají výrazný podíl na formování tohoto stylu, obecně braného jako jednoho z nejtypičtějších součástí rockové hudby jako takové. V jejich přístupu zaznamenáváme úspěšné snoubení prvku razantních riffů s výraznou melodikou. Tato skupina také nastavila trend přímočarých tvrdých a z hlediska textové stránky i tematicky zaměřených skladeb. Je možné tuto kapelu brát zejména jako americkou záležitost, ale na druhou stranu
takové hity jako Born to Be Wild, Magic Carpet Ride a Rock Me zcela jistě patří mezi celosvětové záležitosti...
Honza Londýn a Vrabci
Kapela, která prodala celosvětově na 25 milionů alb, měla své počátky v kanadském souboru Jack London & The Sparrows, kam roku 1965 přistoupil John Kay a svým vlivem změnil dosavadní směřování kapely. Skupina se nasměrovala na syrový blues rock, hraný tvrdě, nekompromisně - a hlasitě. Během roku se také změnil název kapely na strohé The Sparrows, změny doznalo i osazení, kdy na samém konci roku 1967 kvintet tvořili John Kay (voc), Dennis Edmonton (pseudonym Mars Bonfire) (g), Nick St. Nicholas (bg), Jerry Edmonton (dr) a Goldy McJohn (key). Že to je v podstatě složení budoucí skupiny Steppenwolf? No ano. Mimochodem, historie zná několik příkladů, kdy do kapely nastoupí nový člen, většinu původních členů vyhází a převezme otěže... Dáte to? Třeba příběh Duhy... Ale to jen tak na okraj.
Stepní vlk vyráží...
Když se činnost The Sparrows na konci roku 1967 zastavila, produkce naléhala na Kaye, aby obnovil činnost kapely, ale pod jiným jménem. Navržené jméno Steppenwolf bylo inspirováno stejnojmenným románem Hermanna Hesseho. Kay na to přistoupil, vyměnil pozice na sólové a basové kytaře - a vznikla skupina, která se rozjela po americkém trhu přímo motocyklovým tempem, jako ve filmu Easy Rider. No aby ne...
V sestavě John Kay (voc), Michael Monarch (g), Rushton Moreve (bg), Jerry Edmonton (dr), Goldy McJohn (key) jim vychází debut Steppenwolf (1968, Dunhill), který skáče na šesté místo v Billboardu a získává americké zlato. Deska boduje i v zahraničí, v Kanadě se usazuje na prvním místě a dokáže proniknout i za oceán. To vše díky silným skladbám Born to Be Wild, Hootchie Cootchie Man a The Pusher (mimochodem, vše od autorů mimo kapelu).
Dvojka, The Second, vydaná v témže roce, byla opět velmi úspěšná. Řada kritiků se shodla, že toto album bylo stylově i provedením vyrovnanější než debut. V Billboardu se kapela posunula až na třetí pozici a výsledkem bylo opět zlaté ocenění. I když na desce najdeme vlastně jen jeden superhit, Magic Carpet Ride, a to již tentokrát přímo z dílny kapely, sestava ostatních skladeb je mnohem vyrovnanější.
Roku 1969 se do kin dostává úžasný film Bezstarostná jízda s Peterem Fondou, Dennisem Hopperem a Jackem Nicholsem, kde jsou v zásadních scénách použity dvě skladby od Steppenwolf - Born to Be Wild a The Pusher (když Fonda strká srolované bankovky do nádrže motorky). Film, který se stal kultovním, přinesl tento titul i použitým skladbám - zejména pak Born to Be Wild, z níž se stala až hymnózní záležitost...
Trojka, obecně důležité album v životě kapely, At Your Birthday Party (1969), zaznamenala sice lehký pokles (a změnu baskytaristy na Nicka St. Nicholase), ale zejména díky ohlasu filmu byla kapela stále v kurzu. Navíc na albu byl další hit, Rock Me od Johna Kaye.
Po kompilaci live nahrávek Early Steppenwolf (1969) vydává kapela další profilovku, Monster, což už je v podstatě již třetí album vydané ve stejném roce. Na americkém trhu získává opět zlato, ale celkově už neatakuje první místa v Billboardu. Zato ale skupina proráží na dalších trzích a stojí za to poznamenat, že je to jejich nejvíce angažované album, protože se texty točí kolem války ve Vietnamu. S novým jménem za kytarou (Larry Byrom) se kapela pouští do úspěšných turné, na trhu si dobře vedou i singly z alba.
Po úspěšném a opět zlatém koncertním albu Steppenwolf Live (1970, live), které vystoupalo na sedmou pozici v Billboardu a v Anglii se stalo jejich nejlépe se prodávajícím albem, skupina s novým baskytaristou Georgem Biondou produkuje Steppenwolf 7 (1970). Deska nese typické znaky tvorby Steppenwolf, ale žádná ze skladeb nedosahuje větší pozornosti. Síla kapely je ale stále značná, takže i díky skladbám Forty Days and Forty Nights, Snowblind Friend a Who Needs Ya je deska zase zlatá.
Kayovi začalo vadit, že už nepřichází onen skok nahoru, a cítil, že skupina je na sestupné dráze. Autorská invence skomírala, vývoj rockové hudby se začal ubírat ne jiným směrem, ale do jiných výšin. Změně nepomohla ani další výměna sólového kytaristy (Kent Henry), takže následné album
For Ladies Only (1971), textově silně zaměřené na feministické hnutí znamenalo propadák a rázem se ocitlo někde kolem 50. místa v Billboardu. Přitom titulní skladba a třeba Ride With Me jsou hodně dobré vypalovačky...
Přesto už nálada byla taková, že po koncertě v Los Angeles 14. února 1972 se kapela rozešla.
Snaha o návrat
Dva roky se jednotliví členové potáceli v různých neúspěšných projektech, aby se poté zkusili dát znovu dohromady (ovšem s Bobbym Cochranem, mimochodem synovcem Eddieho Cochrana jako kytaristou). Výsledné album Slow Flux (1974, Mums Records) je poznamenáno snahou o udržení se. Deska měla určitý hit, Straight Shootin’ Woman, ale docela dobrý ohlas byl jen reakcí na zvědavost, co udělá kapela po reunionu. Následná alba tento negativní trend jen potvrdila. Hour of the Wolf (1975, Epic) s klávesistou Andym Chapinem zaznamenává fatální propad a deskou Skullduggery (1976) s opět novým klávesistou (Wayne Cook) kapela nadobro opouští Billboard i další ankety. Kapela se opěr rozpadá a vypadá to, že jméno Steppenwolf už bude jen heslem v historických slovnících.
Kay sice kapelu rozpouští, ale zbývající členové to nechtějí akceptovat, a tak vytvářejí sestavu New Steppenwolf, která se pokouší existovat cca další čtyři roky. John Kay jakožto majitel jména své bývalé kolegy žene k soudům a spor, i když právě vyřešený až roku 2000, utichá roku 1980, kdy Kay kolem sebe vytváří novou sestavu, tentokrát již pod jménem John Kay & Steppenwolf. Zaměření à la „kdo-je-tady-šéf“ je tak jasné, takže pod hlavičkou nového názvu a v sestavě John Kay + Michael Palmer (g), Chad Peery (bg), Brett Tuggle (key), Steven Palmer (dr) jim vychází opatrnicky nejdříve koncertní LP Live in London (1981, Mercury) a o rok později studiovka Wolftracks (1982, Attic). To by ale nebyl Kay, aby zde opět nebyly personální změny - ty také nejvíce brzdí vývoj kapely (což stojí za povšimnutí u řady souborů s méně výrazným leaderem v čele). Ale ani posily za klávesy a baskytarou (Michael Wilk a Welton Gite) nepřispěly k žádanému úspěchu. Stejně dopadlo i další album, Paradox (1984), s baskytaristou Garym Linkem. Autorsky, nasazením, repertoárem, produkcí i celkovým feelingem se kapela prostě již nechytala a koncertně stavěla pouze a jen na svém jménu a odkazu přelomu 60. a 70. let.
Aspoň nakrátko se ale na Kaye a spol. usmálo štěstí - ke konci osmdesátek začíná sílit fenomén, pro který se později vžije označení renesance klasické rockové hudby, kdy enormně vzrůstá zájem o scénu šedesátých a první poloviny sedmdesátých let. To také poznamená jediný, byť skromný návrat do anket - Rock & Roll Rebels (1987, Qwill) se opět objevuje v Billboardu (byť na 177. místě) a v té době již jen kvarteto v sestavě John Kay (voc, g), Rocket Richotte (g), Michael Wilk (bg / key) a Ron Hurst (dr) vyjíždí opět „on the road“. Protože ale nedokážou plně využít vlnu renesance a jejich autorský potenciál je v podstatě vyčerpán, kapela opět míří dolů a nezachrání ji ani další album, Rise & Shine (1990, IRS). Po koncertních snímcích Live at 25 (1995, live, K-tel) a Live in Louisville (2004, Rainman) roku 2018 kapela ukončila svou činnost. Bezstarostná jízda tak končí a zůstává sice jen, ale přesto krásný odkaz jejich tvorby z přelomu 60. a 70. let.
Dodejme ještě, že ze všech jejich kompilací (je jich cca 14) bych doporučil (a mám je) zejména dvě, 16 Greatest Hits (1973, Dunhill) nebo 20th Century Masters - The Millenium Collection: The Best of Steppenwolf (1999, Universal).
