Na vaše četné žádosti jsme opět tady se slíbeným pokračováním článku Rockové styly - Přehled vývoje rockové hudby za poslední 40 let z Muzikusu č. 1/2003, kde jsme předeslali podrobnější pohled na nejsilnější hudební žánry včetně detailního pohledu na jejich vnitřní vývoj.
Protože se v zájmu přehlednosti a návaznosti na již realizované články snažíme postupovat jednotně, tak i dnes zde vedle celkového zhodnocení a charakteristiky stylu naleznete i jeho jednotlivé nuance a trendy, dále typické představitele žánru a jejich zařazení do jednotlivých období včetně odkazů jejich tvorby a celou řadu dalších zajímavostí. Rád bych vás také upozornil na obě dvě tabulkové přílohy, které výrazně doplňují text článku a co nejpřehledněji vytváří celkový obraz vývoje stylu. První z nich, která bude uvedena v tomto díle, vám přiblíží vývoj jednotlivých skupin a nevýraznějších osobností, druhá pak prezentuje jednotlivé etapy žánru a uvádí dobově zařazená nejdůležitější LP (tu najdete v příštím díle). V dalších přílohách jsou pak uvedeny rozšiřující poznatky o vývoji southern rocku, kdy na obvyklou přílohu se statistikou nejčastějších sestav jižanských kapel, která o tomto stylu při bližším studiu může také hodně prozradit, si musíte počkat do dalšího dílu.
Ještě než se pustíme do jižárny, chtěl bych tak jako vždycky upozornit, že je dobré si tyto studie včetně jejich příloh dávat do vzájemné souvislosti, kdy tak lépe vyplyne mnohdy složitá mozaika vývoje nádherného fenoménu, pro nějž se vžil všeobecný název rock...
Southern rock neboli jižárna je velmi svébytným a snadno rozpoznatelným stylem, který zahrnuje poměrně široké spektrum feelingu a žánrových nuancí. Na rozdíl od jiných rockových žánrů neprocházel jeho vnitřní vývoj zvlášť výraznými a překvapujícími výkyvy; a to jak z hlediska stylu, tak i vzhledem k jednotlivým časovým obdobím. Rozhodně zde tedy nenajdeme tak dramatické změny a stylové proměny jako např. u hard rocku či, a to ještě více, u art rocku. Což je u hudby, jež se tak dlouho drží na všeobecném žebříčku popularity, zajímavá věc.
Příčinu můžeme vedle charakteru stylu samotného jako regionálně podmíněné hudby hledat i v geografických podmínkách. Oblast států pod Mason-Dixonovou linií vždy poskytla těmto kapelám velmi širokou základnu oddaných fanoušků, a to i v dobách, kdy světem duněla léta osmdesátá a žebříčkům kralovaly jiné, mnohdy stylově zcela odlišné žánry. Právě možnost opřít se o víceméně stálou (a relativně početnou) podporu oblastí, z nichž kapela vzešla, dávalo těmto souborům mj. i možnost neohlížet si nijak zvlášť po nových trendech ve snaze proniknout za každou cenu do mezinárodních anket.
Na druhou stranu si ale musíme uvědomit, že ty kapely, kterým se to podařilo, to rozhodně nezískaly samoúčelnou a úpornou snahou o naklonování různých moderních prvků. Ba naopak. Pokud se některé jižanské party nechaly příliš okatě zavléct do jiných vyznění své muziky, většinou na to doplatily jak ztrátou vlastního publika (viz např. Doc Holiday), tak i ztrátou potenciálního evropského - anglického (potažmo severoamerického) posluchačstva, protože ti si zase mohli poslechnout originální podání nových přístupů a nepotřebovali to slyšet v různých nápodobách. A pokud pak tedy "vnější" svět preferoval kapely z Jihu, tak rozhodně a právě pro jejich jižanský šmrnc, melodiku, stavbu skladby a další příznaky.
Jen těm nejsilnějším se podařilo v několika vlnách ovlivnit světovou tvorbu, a to jak svým přístupem (např. Allman Brothers Band s Duanem Allmanem na slide kytaru), stálou aktivitou a instrumentální stylovou dovedností (Dickey Betts, Les Dudek, Warren Haynes...), vlastní výraznou tvorbou a dotažením stylu do dokonalosti (Lynyrd Skynyrd...), tak i sevřeností skladeb, melodikou, valivým zvukem, čitelností a precizností výkonů, bezchybnou produkcí a zapamatovatelnými riffy (ZZ Top...).
Jih vedle těchto nesporných velikánů dokázal rovněž vyslat další kapely, které se v určitých dobách své existence také velmi slušně zapsaly do celkového rockového povědomí (Blackfoot, Molly Hatchet...), ale zde nešlo o dlouhé setrvání ve všeobecné pozornosti. Ostatní party přes občasné, spíše ojedinělé, pokusy se do celosvětových žebříčků nedostaly vůbec - a to šlo mnohdy o velmi dobré kapely (např. Marshall Tucker Band, Charlie Daniels Band, Outlaws...). Uvědomme si ale, že zůstat populární na Jihu, tzn. v podstatě se pohybovat po jižních státech USA, to už je pořádně velká oblast...
To nás také přivádí na myšlenku určitého srovnání. Charakteristika hard rocku nebo art rocku (na ty ostatní žánry si počkáme v některých z následujících dílů) je totiž víceméně uspořádanou záležitostí (pozor, mluvíme o charakteristice, ne o vývoji!), a i když zde najdeme jiné styly včetně jazzu a folku, nedochází zde v rámci poznatelnosti stylu k velkým vyhrocením do odlišných oblastí. Jinými slovy, i když Deep Purple, Motörhead, Jethro Tull, Pink Floyd a další zahrajou něco, co se více či méně vymyká jejich stylu, pořád je tam ta rozeznatelnost zaměření, pořád se jedná o napětí hard rocku či vzletnost art rocku jednoduše řečeno. Většina těchto kapel byla anglické či dokonce (aspoň ve svých začátcích) londýnské provenience a vzájemně se ovlivňovaly a dokázaly jedna druhou inspirovat.
Jih není tak jednoznačný. Když zde mluvíme o jednotlivých kapelách, tak pokud pomineme takřka rodinný okruh muzikantů Lynyrd Skynyrd a Allman Brothers Band a jejich další nástupní kapely, jde o velmi širokou oblast několika desítek států, kde ten prvotní kontakt sice byl navázán, ale ve svých počátcích tyto skupiny rostly až na výjimky samy. A i to může vysvětlovat široký, žánrově nijak zvlášť omezený feeling southernrockových skupin.
Ve vzájemném srovnání ale zase musíme podotknout, že všeobecně navzájem se ovlivňující a prakticky společně vyrůstající anglické a některé americké kapely hard rocku a art rocku se po svém nástupu dostaly do širokého řečiště dalších vlivů, které dokázaly zpracovat velmi osobitě a přispět tak k dalšímu rozvoji své muziky bez ztráty identifikace. Jižanské kapely byly již od počátku vystavěny na určitých základech, které dál rozvíjely (měly koneckonců z čeho čerpat). V podstatě hned tak uhnout nemohly (pokud je to vůbec napadlo, a to až na výjimky, uvedené ze začátku).
Zrod stylu
Kořeny tohoto stylu můžeme vysledovat již ve druhé polovině let šedesátých, kdy se do Ameriky vecpala britská hudební scéna, která ve svých počátcích přinesla píseň jako celek. To by ovšem nestačilo, protože i když country scéna něco zaznamenala a folk se začal elektrizovat, na náplň nového směru to bylo málo. Jenže šedesátá léta také velmi rychle přišla s blues rockem, výrazným posílením kytary jako sólového nástroje (Jimi Hendrix, Eric Clapton...) a ke konci této dekády s rychle propuknuvším hard rockem (Cream, Led Zeppelin, Deep Purple...). A právě energie hard rocku konce 60. let, zemitost bílého blues rocku, okořeněná folkrockovým vypravěčstvím, postavená na soulové scéně Memphiské oblasti (včetně Billa Deala, Johna Freda, bílé části souboru Bookera T. atd.) a americkém rhythm and blues a nakonec smíchaná s všeamerickým odkazem country a jeho durových melodií nastartovala fenomén, který se během velmi krátké doby stal specifický právě pro oblast jižanských států (sever USA podlehl jiným vlivům a tematicky byl dost roztříštěn). Hlavními sjednocujícími prvky pak byly tyto charakteristické znaky:
1) Dlouhé kytarové improvizace (občas i jiných nástrojů, ale není to převládajícím pravidlem), jež v kontextu s repertoárem té určité skupiny a s jejím nasazením rozhodně nepůsobí nudně, jsou čítankovými ukázkami stavby sól a improvizace vůbec. U značné řady těchto kapel využívají jejich sóloví kytaristé hodně nápadité harmonie (což je další prvek jižárny), takže svá sóla často prokládají ostinátními motivy a nechávají na kapele vyznít celou sekvenci.
2) Až na výjimky bývá těžiště proslulosti kapel spíše v koncertní činnosti než ve vydávání studiových alb. Souvisí to i s předcházejícím bodem, kdy se dlouhé improvizace lépe prožívají na koncertech než na deskách. Přesto je nutné prohlásit, že ani v těchto případech (např. u Allman Brothers Band, Lynyrd Skynyrd, Black Oak Arkansas, Molly Hatchet...), kdy se musí počkat, až se vystřídají všichni sólisté (často znějící a uvažující podobně), se nedá mluvit o ztrátě původně nanesené melodie či stavby skladby. Na deskách také nalezneme spíše upravené studiové verze, ale některá live alba nesou záznamy těchto pódiových jamů, a jenom u těch nejvyzrálejších kapel lze mluvit o "odsejpání" skladby a ne jen nudném vyčkávání, až se všichni "zrealizují". I zde však najdeme výjimky (Allmani dokázali natáhnout skladbu na 40 minut...).
3) Velký důraz na kytaru už jenom v tom ohledu, že jižanské kapely disponovaly nejméně dvěma, velmi rády (a v jednom období převážně) třemi kytarami. Pro tyto ansámbly se nakonec vžilo pojmenování "kytarová armáda". Typickými představiteli jsou např. Lynyrd Skynyrd. Co je nutné také podotknout: až na výjimky zde nebyla obvyklá dělení na sólové a doprovodné kytary. Což dávalo zase hodně prostoru vyznít bodům 1. a 2.
4) Větší počet kytaristů tak dával i živě vyniknout dvoj až trojhlasům, které byly velmi dobře zaranžovány a obvykle skvěle interpretovány.
5) Velmi dobrá, přirozená souhra a sehranost. Mluvím zde o tom proto, že se zejména u klasiků žánru nejedná o souhru nacvičenou, ale o získanou. Většina skupin tehdy spolu žila skoro až v uzavřených společnostech, jež se společně nezabývaly ničím jiným, než jamováním a zase jenom jamováním. Získali tak vzájemný obraz celkových možností kapely a dokázali na pódiu zcela přirozeně odehrát plno nenadálých situací.
6) Skladby jsou spíše písničkového charakteru, hlavní motivy jsou (zejména od poloviny 70. let) výrazné, nejsou zde až na výjimky nijak zvlášť spletitá aranžmá, která by samoúčelně šokovala svou novotou. Jižárna prostě plyne. U country se říká, že má rytmus cválajícího koně. U jižárny je to tepot ujíždějícího auta po nekonečných silnicích Jihu.
7) Většina produkce působí při poslechu velice pohodově a optimisticky. Samozřejmě, jakákoli hudba, kterou má člověk rád, naladí optimisticky a dodá energii. Ale zde se o tom zmiňuji proto, že tento fakt doslova překvapí každého, kdo předtím o klasický southern rock nezavadil. Otázkou pak zůstává určitá uniformita výrazu. Sice se to dá z hlediska hudební teorie vysvětlit větší či menší fúzí s countryovými nádechy, které jsou postaveny na durových stupnicích, ale je zde ještě cosi obtížně definovatelného - prostě jako u každé muziky si to člověk musí poslechnout, podívat se na nějaké koncerty či na záznamy a sám nejlépe pozná...
Southern rock 70. let - Rozkvět
Už na konci šedesátých let se po Jihu potulovali dva bratři, Duane a Greg Allmanovi, kteří spolu hráli v různých kapelách jako The Escorts, House Rockers, Allman Joys a také Hour Glass, jež byla svým pojetím předzvěstí dalších událostí. Když pak Allman Brothers Band (g/voc, g, bg, voc/key, dr, dr) vznikli, dali tím podnět celé řadě skupin a připravili tak gramofonový trh na další osobnosti a jména. Postrčili tak dopředu kapely, které tu byly stejně dlouho či ještě déle, definovali styl a připravili ho tak na rozjezd 70. let.
Zde se vynořují další klasikové žánru, Lynyrd Skynyrd (voc, g, g, g, bg, key, dr). Ti měli oproti jiným kapelám výhodu delší existence a hluboké zkušenosti z pódiové prezentace. I když se albově projevili až k polovině 70. let, kdy jižárna již jela na plný plyn, stali se určující silou stylu pro svou šlapavost, souhru, bluesovou zemitost a hardrockovou naléhavost. Jejich kytarová armáda nekompromisně šlapala, jejich muzika se valila a fanoušci velmi oceňovali smysl pro skladbu (a to u všech členů souboru). Z jejich výrazu se nedá odimplantovat ani určitá uvolněnost.
Přicházejí také ZZ Top (g, bg, dr) s virtuózním Billym Gibbonsem, kteří na bluesových základech bez zbytečných technických ekvilibristik stavějí syrově nadupané boogie. Zdůrazňují bezprostřední úlohu kytary, základem jejich kolektivního díla je soudržné vyznění tria a logická stavba skladeb.
V tomto období také dávají o sobě vědět Black Oak Arkansas (voc, g, g, g, bg, dr) se svým umíněným, ale nažhaveným boogie, přednášeném někdy až řinčivým nášlapem s často hardrockovými názvuky. Ale i když jejich hudba nepostrádala energii, nepodařilo se jim nijak zvlášť prorazit a byli celkem rychle zastíněni ostatními skupinami (zejména nekompromisními Lynyrd Skynyrd).
S velkou slávou a s příklonem ke country rocku si to na jižanská pódia přihasili zvukově průzrační Charlie Daniels Band (voc/g/vi, g, bg, key, dr, dr), velmi silnou členskou základnou se mohli brzy pochlubit i Atlanta Rhythm Section - typicky jižanští (voc, g, bg, key, dr), kterým se přezdívalo Lynyrd Skynyrd s jednou kytarou. Jejich muzika nevybočovala z intencí stylu, jednoduše nekoukali napravo ani nalevo a prostě jeli, co to dá. Tvorba byla nápaditá, více se orientovali k písňovým strukturám delších, ale rozhodně ne nudných, stopáží.
Ve 2. vlně tohoto období se hlásí ke slovu kapely, z nichž nejvýznamnější jsou Blackfoot (g/voc, g, bg/voc, dr/voc, později i klávesy) kytaristy Rickeyho Medlockea a Marshall Tucker Band (voc, g, g, bg, dr, fl/whi/sax). Hardrockoví Blackfoot znamenali spolu s budoucími Molly Hatchet nejlepší jižanskou alternativu pro fanoušky tvrdého roku. Blackfoot navíc přinesli větší ucelenost a soudržnost skladeb (narozdíl od dlouhých formátů jamujících klasiků), kratší stopáž a výraznější nápady.
Marshall Tucker Band, jedna z nejoblíbenějších pódiových kapel Jihu, předváděl pod taktovkou vynikajícího kytaristy Toye Caldwella (zemřel v roce 1980), dlouhé, ale velmi šlapající a přitom odlehčené improvizace, plné rocku, country rocku a občas i jazzrockových prvků.
Měli bychom se také zmínit o tvrdě nadupané, dříčské partě Grinderswitch (voc/g, g, bg, key, dr) a jejím hutném soundu s výraznými bluesrockovými riffy. Později do sebe natáhli i názvuky hard & heavy. Své místo zde jistě má hodně přehlížená, přímočará kapela Stillwater (voc, g, g, g, bg, key, dr), která proslula nejen svými častými koncerty, ale také velmi dobře zvládnutou rolí předkapely těch nejzvučnějších jmen. Svá alba ale začala vydávat až příliš pozdě.
V příštím díle, si přiblížíme další vývoj tohoto stylu včetně současné situace a uvedeme si, stejně jako u ostatních žánrů, přehlednou tabulku celého vývoje jižárny spolu s nejsignálnějšími alby.
