Letem kytarovým světem - šedesátá léta
V minulých letech vycházely v rámci tohoto seriálu studie, kde jsme se zabývali historií rockové hudby a jejím vývojem v širším kontextu, vymezeném obdobím delším než posledních padesát šedesát let. V rámci těchto exkurzí jsme se věnovali základním stylům, které definovaly tento fenomén a v mnohých případech se staly určujícím synonymem rockové kultury vůbec. Ano, styly a jednotlivé scény byly v ohnisku našeho zájmu pro vykreslení základních nuancí rocku jako takového. Ovšem až na jednu výjimku jsme se vlastně nevěnovali určitým obdobím. A to musíme napravit. V jednom případě totiž určitě.
Někdy vlastně ani nešlo definovat určitý styl (či styly), zvláště, když stál na samém počátku své existence a v podstatě se teprve profiloval. A právě zde jsme zjistili náš určitý dluh a hodláme to napravit. Právě sem se totiž hodí otázka zmapování šedesátých let jako zásadního období pro vývoj celé další kultury. Z hlediska celosvětového jde o jednu ze tří základních etap vývoje současné nonartificiální hudby, vzhledem k britskému a potažmo evropskému náhledu na tuto otázku jde o první ze dvou určujících fází rozvoje rocku. Zkusili byste určit, o které další okamžiky se tedy jednalo? A nejsou od sebe zase tak daleko... Všechny další etapy byly v podstatě jen reakcí na podněty těchto základních fází...
Šedesátá léta mají z hlediska nástinu jejich vývoje jednu zásadní, i když milou a zcela pochopitelnou nevýhodu - pokud se píše o této dekádě, tak se píše většinou o The Beatles. Samozřejmě zcela správně. Ale celkový vývoj, vzájemná propojenost a nástup dalších nuancí vývoje této hudby se řeší spíše v pozadí tvorby a vlivu tohoto zásadního hudebního tělesa (pozor, tím nechci docílit toho, aby vznikla mýlka, že chci nějak snižovat přínos této čtveřice - The Beatles jsou moje srdeční záležitost). Mimochodem, stačí si uvědomit, že od rozpadu The Beatles vychází na světě každý týden jedna kniha o této FabFour!
Takže nasedněme do stroje času a zalétněme si do období, kdy se tato úžasná muzika rodila a kdy ještě posluchači hudbě opravdu naslouchali (nebo se jí aspoň nechali někdy až fatálně opájet jako desetitisíce vřeštících fanynek na koncertech The Beatles). Žádné jiné období (až na jednu výjimku) nenabídlo tak překotný rozvoj forem, žádné jiné období neovlivnilo tolik vztah hudba - společnost, a to často v řadě velmi zásadních oblastí sociálně-politického života, žádné jiné období nepřineslo tolik otevřenosti, oddanosti hudbě a někdy až sebezničující reflexe v propátrávání nových možných obzorů autorských, interpretačních i scénických vyjádření osobních pocitů...
Přehled článků s přímou návazností k vývoji rocku v rámci tématu Rockové styly
Pozn. č. 1: Všechny studie byly doprovozeny řadou nejrůznějších příloh, textových i tabulkových.
Pozn. č. 2: Řada těchto studií byla doplněna samostatnými články.
Nultý díl: Rockové styly - Přehled vývoje rockové hudby za posledních 40 let: Muzikus 1/2003
1. díl: Blues, Blues rock:Muzikus 4/2003.
Pozn.: K tomuto dílu je z hlediska komplexnosti nutné přiřadit:
a) Hluboké kořeny akustického blues: Muzikusy 8/2002, 9/2002
b) Elektrifikace blues (Cesta blues od W.C.Handyho k Johnu Mayallovi): Muzikus 4/2007
2. díl: Hard rock: Muzikus 7/2003
3. díl: Art rock: Muzikusy 11/2003, 12/2003
4. díl: Southern rock: Muzikusy 4/2004, 5/2004
5. díl: Heavy metal: Muzikusy 9/2004, 10/2004, 11/2004
6. díl: Punk, punk rock: Muzikusy 2/2005, 3/2005
7. díl: New wave: Muzikusy 10/2005, 11/2005
8. díl: Grunge: Muzikusy 5/2006, 6/2006
9. díl: Rockové styly - závěrečné shrnutí: Muzikusy 6/2007, 7/2007
10. díl: Rock and Roll: Muzikus 3/2011
11. díl: Kanadská scéna: Muzikus 7/2011
1. Vymezení období
1.1 Obecná specifikace
Léta šedesátá je nutno právě z hlediska obrovského a zásadního rozvoje forem hudby rozdělit pro větší přehlednost do několika období. Základním důvodem tohoto rozdělení byly vývojové změny, které se tehdy udály. První část datujeme do rozmezí let 1960-1962, kdy se zúročovalo období nástupu rock and rollu z minulé dekády a nově se utvářel základní pojem dalšího vývoje, totiž hudební skupina. Druhou část situujeme do období od roku 1962 do poloviny šedesátých let, kdy zásadně nastupuje vliv britských kapel. Do této etapy většinou vkládáme další údobí, pro které se již vžil termín první zlaté období vývoje elektrické kytary - jde o léta 1965 až přelom let 1967/1968. Třetí část vlastních šedesátých let tvoří druhá polovina této dekády, kde toto vymezení ovšem chápeme jen jako pokračování předchozích částí. Zcela samostatně se zde totiž vymezuje zcela ojedinělá a už nikdy neopakovatelná část vývoje rocku, totiž přelom šedesátých a sedmdesátých let. Toto období máme ale pro vás připraveno zvlášť.
1.2 Termín hudební skupina
Na samém počátku této dekády se zformovalo ojedinělé hudební těleso, hudební skupina. Začala se totiž tvořit taková tělesa, kde nebyl vedoucí či určující osobností jen jeden člověk, ať už zpěvák či instrumentalista (role tzv. frontmana i po stránce instrumentální nastala v dějinách rockové hudby až v následujících obdobích), ale skupinka více či méně navzájem nepostradatelných osobností, které dokázaly svůj vklad sjednotit na celkovém výrazu vzniklého komba. Tato skutečnost pak měla za následek, že v případě výměny určitého člena, jeho odchodu nebo při rozšíření sestavy o dalšího muzikanta či další muzikanty, došlo v převažující většině případů k charakteristické změně celé tvorby a života skupiny. Anonymita obsazení tak byla v podstatě zcela setřena, což přineslo výrazný nárůst variability feelingu, techniky hry a tvorby na jedné straně a zvýraznění nástrojů ve skupině na straně druhé.
Šedesátá léta tak již ve svém počátku nově definovala hudební skupinu jako kompaktní těleso, kde každý člen přináší do celkového vyznění kapely svou osobnost, je v podstatě nenahraditelný a případné změny v obsazení se mohou výrazně promítnout do stylového zaměření skupiny. Takto chápané soubory, byť jsou tvořeny výraznými jednotlivci, produkují jednotně definovaný a nezaměnitelný zvuk, přístup a styl, často typický právě jen pro ten určitý soubor. Tímto způsobem se zpětně promítá individualita každého z členů kapely do celkového projevu skupiny a dává vzniknout celé řadě stylů, žánrů a směrů hudby. Tato rozmanitost se zdaleka nejvíce pak projevuje v období od druhé poloviny šedesátých let do začátku druhé poloviny let sedmdesátých, pro něž se vžilo všeobecné označení zlatý věk rockové hudby.
2. Vlastní vývoj dekády
2.1 Počátek let šedesátých
Základním nositelem těchto změn se stala kytara. Jedním z prvních, kdo tyto změny uvedl do života, byť ještě ne na tak výrazné úrovni, byl kupříkladu Buddy Holly (jeden z největších propagátorů Fendera Stratocastera, That’ll Be the Day, Peggy Sue, Maybe Baby). Bill Haley (jeden z tvůrců rock and rollu, se svou skupinou Comets zaznamenává úspěchy v podobě hitů Rock Around the Clock, Shake Rattle and Roll a dalších) tento nový trend celistvosti skupiny ještě více potvrdil, nemluvě o raných vystoupeních americké písničkářské dvojice Everly Brothers (vycházeli z country, ovlivněni byli rock and rollem a E. Presleym, hity ByeBye Love atd.) a dalších.
V USA v tomto období začalo ztrácet svůj vliv neworleanské rhythm and blues v čele s takovými interprety jako kupříkladu Fats Domino (jeden z černošských průkopníků rock and rollu, např. Ain’t that a Shame) a naopak kulminoval zájem o surf music, hudbu, představovanou tvorbou Beach Boys (jedna z nejvýznamnějších kapel 60. let, výborné aranže a harmonie vokálů, představitelé surf music) z hlediska vokální linie a Ventures (americká instrumentální skupina, styloví předchůdci britských Shadows) z hlediska linie instrumentální.
Vedle méně vyrovnaného zájmu o černošský soul a rhythm and blues, soustředěných pod gramofonovou firmou Tamla Motown v Detroitu, počal sílit vliv tzv. „pouličních básníků“ (dobově vžité označení pro interprety, jež sami, pouze s kytarou v ruce, přinášeli do klubů a koncertních sálů poezii všedního dne, často výrazně ovlivňovanou sociálními aspekty). Hlavními představiteli byly již ve svých počátcích výrazné osobnosti, jako např. Bob Dylan (jedna z nejvýraznějších osobností světové hudby, široký stylový záběr, velký vliv na další interprety, významem řazen kThe Beatles, The Rolling Stones apod., mj. All Along the Watchtower, Blowin’ in the Wind, Like a Rolling Stones), Joan Baez (slavná americká písničkářka, často přebírá skladby ostatních, spolupráce s Dylanem ) a další.
Tento směr, historiky později označovaný jako hnutí protest songu, se ve své původní podobě rozmělňuje v dalších stylech hudby, a to zejména v polovině šedesátých let, kdy se sociální tematika stala někdy až prvoplánově módní náplní písňových textů.
2.2 První polovina let šedesátých
2.2.1 Vývoj celkový
Hlavní a zásadní změny se v tomto období ale udály ve Velké Británii, kde na základě amerického i domácího rock and rollu, kytarových instrumentálek a skiffle kapel (interpretace folklóru v rámci nově vznikajících skupin, jedním z hlavních představitelů tohoto směru byl Lonnie Donegan) vznikla řada skupin v čele s The Beatles, jejichž sound byl později označován za Mersey sound či Mersey beat (mezi další typické představitele patřili např. Billy J. Kramer, Gerry and The Pacemakers) atd.
V období vymezeném roky 1962 a 1965 tedy vznikaly soubory, jež dokázaly mnohdy i výrazně měnit své stylové zaměření a pod dojmem nových, rodících se směrů začaly do své tvorby zahrnovat i další vlivy. Je zřejmé, že klasický příklad představovali vedle The Beatles (je zbytečné zde uvádět základní fakta, uveďme jen, že tvorba a přínos čtveřice Lennon, McCartney, Harrison a Star je nenahraditelnou záležitostí a nadčasovým počinem - pokud se podíváme na prodejní světové rekordy, tak The Beatles jsou stále v mnoha kategoriích na špici, např. od prvních pěti singlů na prvních pěti místech v Billboardu přes největší prodeje v USA i ve světě po největší počet multiplatinových a diamantových desek) i další kapely. Patřili sem Shadows (instrumentální záležitost, postavená na kytaře Hanka Marvina, např. Apache, Kon-Tiki, Geronimo), Kinks (Ray Davies a spol., průkopníciskladby postavené na riffu - You Really Got Me), Animals (krátká, ale úspěšná existence, postavená na nadnárodním hitu The House of Rising Sun), The Rolling Stones (nehynoucí legenda, drsnější protipól The Beatles, další informace by byly také nošením dříví do lesa, takže aspoň některé hity - I Can’t Get No Satisfaction, Jumpin’ Jack Flash, Honky Tonk Woman, Ruby Tuesday, Brown Sugar, Wild Horses), Hollies (ve svém počátku nejzávažnější konkurenti nastupujících The Beatles, Just on Look, Here I Go Again, I’m Alive, úspěšná jsou i alba), Yardbirds (legendární kapela, např. Still I’m Sad, A Certain Girl, The Train Kept A-Rollin’, kolébka kytaristů, vycházejí z ní Eric „Slowhand“ Clapton, Jeff „Steel“ Beck a Jimmy „Little“ Page), Searchers (často přebírají skladby, další zástupci Mersey Beatu, např. Sweets for My Sweet) a mnoho dalších. Své místo zde měly skupiny s prvními známkami projevu dalšího vývoje dobové hudby jako Dave Clark Five (v počátku považování za londýnskou alternativu The Beatles, All Night Long, I Miss You, Do You Still Love Me), Lovin’ Spoonful (americká kapela Johna Sebastiana, hity jako Daydream, Summer in the City, You Didn’t Have to Be So Nice), Zombies (prvky klasické hudby a jazzu, výraznější zapojení kláves, Summertime, She’s Coming Home, Time of the Season), Herman’s Hermits (důraz na melodiku, na nahrávkách působí studioví muzikanti Jimmy Page a John Paul Jones, Silhouttes, No Milk Today, Listen People), své místo zde měly i kapely, vyznačujícími se dobově výrazně odlišnými zvukovými i skladatelskými postupy - vedle námi již uvedených Kinks a Yardbirds např. Pretty Things (tvůrci jedné z prvních rockových oper, S. F. Sorrow, mj. Rosalyn, S.F.SorrowIs Born, Don’t Bring Me Down), Moody Blues (od rhythm and blues postupně k pomp rocku, Go Now,Nights in White Satin, Legend of a Mind, Gemini Dream) a zejména Who (jedna z největších kapel vůbec, tvorba postavená na jiné než bluesové formě, významem na přelomu 60. a 70. let stavěná vedle Led Zeppelin, My Generation, I Can See for Miles, Baba O’Riley, Behind Blue Eyes, Won’t Get Fooled Again) a další, z nichž v následné etapě vykrystalizovala řada významných instrumentálních osobností.
Postavení kytary se v krátké době ustálilo na mnohdy celkem výrazném rozdělení na kytaru sólovou a kytaru doprovodnou. Mělo to své opodstatnění, a to jak z hlediska návaznosti na předcházející éru (zpěvák, doprovázející se na kytaru), tak i z dalších hledisek včetně doplňování se při doprovodné hře, podklad pro sólové linky při vystupování atd.
2.2.2 První, tzv. zlaté období vývoje elektrické kytary
Vrchol této etapy spatřujeme v období počátku druhé poloviny šedesátých let, projevující se v letech 1965 až přelomu let 1967 a 1968. Kytara se tehdy plně rozvinula i po stránce techniky hry a feelingu a posunula se interpretačně na místo, které, pokud ještě prozatím pomineme přelom šedesátých a sedmdesátých let a první polovinu let sedmdesátých, s menšími dobovými obměnami v podstatě zaujímá dodnes. Z tohoto důvodu se pro tuto epochu vžilo pojmenování, jež jsme použili jako název této podkapitoly. Během krátkého období se tak kytara stala určujícím prvkem většiny skupin a z hlediska interpretace získala post mistrovského nástroje. V mnoha ohledech se tak sice na jedné straně na okamžik prohloubil rozdíl mezi doprovodnou a sólovou kytarou, ale už v tomto období došlo k několika významným záležitostem.
Za prvé se zde objevily osobnosti, které přímo svou hrou začaly měnit zaběhlé již představy o jednoznačném zaměření kytary. Nejtypičtějším představitelem se stal Pete Townshend z Who, jehož hra v sobě začala osobitým způsobem výrazně spojovat prvky doprovodu i sól. Svým přístupem tak přispěl i ke změnám v nahlížení na úlohu dalších nástrojů ve skupině, kde, v případě Who u baskytaristy a bubeníka, muselo dojít k přehodnocení rytmického a harmonického vkladu (např. už jen při hraní sól).
Za druhé začalo přímo uvnitř skupin docházet k proměňování úloh obou kytaristů, jako tomu postupem času nastalo třeba u The Rolling Stones či pozdních The Beatles. Někdy až ostrá hranice mezi sólovým a doprovodným kytaristou se začala znevýrazňovat. Zatím sice nešlo o zvlášť rychlý proces, ale právě v tomto období se začal měnit pohled na úlohu dvou (či více) kytaristů, jenž později kulminoval nástupem takových skupin, jako Wishbone Ash a Thin Lizzy, v USA vznikem tzv. „kytarových armád“ v southern rocku (výraz, který se ustálil pro označení skupin jižanského rocku, v jejichž sestavě byli více než dva kytaristé) a následně sestavami heavy metalu.
Za třetí, úloha instrumentálně schopného kytaristy vešla natolik do popředí, že takto vzniklá osobnost mohla ve skupině působit zcela sama (tzn. i bez doprovodného kytaristy). A to jak z hlediska sólisty, tak i jako určující osobnost kapely. Klasickým příkladem tohoto období je Eric Clapton z doby působení u Johna Mayalla.
Celý vývoj nakonec dospěl k tomu, že další nástroje musely náskok kytary v podstatě dohnat, aby jí mohly přijatelně sekundovat.
K čemuž zejména koncem tohoto období došlo, takže se zde vytvořila kompaktní rovina instrumentálního složení souborů, kde mistrovské zvládnutí kytary bylo často doplněno (či dokonce předznamenáno) stejně kvalitním přístupem dalších nástrojů, zejména kláves, bicích a posléze i baskytary.
Dokončení příště.
Reeves Gabrels
Muzikus 4/2004 - Kytaroví velikáni (str. 48, noty, diskografie)
Další činnost tohoto jednoznačně osobitého kytaristy se nesla zejména v duchu řady hostování a účastí na zajímavých projektech. Nezapomněl ale ani na své sólové ambice - roku 2005 mu vyšla další deska, Rockonica. Gabrels je zde autorem či spoluautorem všech deseti skladeb, k jejich realizaci se obklopil zajímavými jmény. Můžeme uvést třeba bubeníky Ronnieho Ciaga, který spolupracoval s Mickem Taylorem či Billem Wardem, nebo Brocka Averyho od Wayneho Kramera, na desce je i baskytarista Paul Ill od Pink, Christiny Aguilery či Celine Dion...
Roku 2006 se Gabrels objevil v sestavě Club D’Elf na albu Now I Understand. Šlo o hodně svébytnou záležitost, kdy tato formace, vedená baskytaristou Mikem Rivardem, zmapovala spolu s řadou hostů širokou žánrovou oblast včetně exkurzí do jazzu, dubu, electronic, trance a dalších stylů.
Ještě zajímavějším počinem se stalo album New Universal Order, které vzniklo na základě činnosti nadupané metalové sestavy X-World/5. Jednalo se v podstatě o superskupinu, protože vedle Gabrelse se na desce podíleli Andy LaRocque, kytarista King Diamond, Nils K. Rue, norský zpěvák od metalových progresivistů Pagan’s Mind, dále švédský baskytarista MagnusRosén z Hammerfall a konečně bubeník Big Swede.
V současnosti je Gabrels nejvíc viděn spolu s bubeníkem Jeffem Brownem a baskytaristou Kevinem Hornbackem v jejich triu Reeves Gabrels & His Imaginary Fr13nds.
Diskografie
1. Reeves Gabrels - sólová tvorba
Rockonica (2005, Favored Nations Records)
2. Spolupráce, hostování, účasti na projektech
Patří sem kupříkladu: Scrote, Sean Malone, Razorball, Club D’Elf (Now I Understand, 2006, Accurate Records), X-World/5 (New Universal Order, 2008, 4FM) a další.
Osudové album: Joe Perry
Sólový kytarista amerických Aerosmith, kapely, která jenom v USA prodala přes šedesát šest miliónů alb a předběhla tak na tomto trhu takové celebrity, jakými jsou třeba The Rolling Stones, Metallica či Van Halen. A když už jsme v těch žebříčcích, Aerosmith z hlediska prodaných desek po celém světě patří do klubu těch umělců, u nichž se celkový prodej pohybuje kolem sto padesát miliónů nosičů (spolu s nimi tam jsou třeba U2 či Genesis). Ale abychom se vrátili přímo k Perrymu, kterému nedávno vyšla pátá sólová deska, Have Guitar, Will Travel (2009, Roman Records).
„Je víc důvodů, proč se tohle album, Having a Rave Up (1965, Epic) od Yardbirds stalo pro mě jako začínajícího kytaristu tak důležitým. Samozřejmě, celkově to bylo hlavně kvůli tehdy se hodně rozvíjejícímu bluesovému žánru, který mě neskutečně přitahoval, ten drsný, zemitý zvuk elektrického blues. Potom taky tohle album jakoby obsahovalo vše z tehdejší britské scény - našel jsem si tam Beatles, Rolling Stones, Dave Clark Five a další. Jenže všechny tyhle kapely měly punc něčeho nedosažitelného. Ale když jsem slyšel právě Having a Rave Up, tak jsem si řekl, hele, tohle přece můžeš zahrát! Takže jsem si sedl a začal jsem se strefovat do všeho, včetně The Train Kept A-Rollin’. Není divu, že ji s Aerosmith pořád hrajeme...
Bylo to vlastně úplně první album, kdy jsem slyšel, že kytarová sóla jsou stejně důležitá jako sólový zpěv či skladba sama. Navíc kytara tam hodně hrála i vyhrávky, prostě nejenom v místech vymezených pro sóla, ale i mezi částmi skladby. Dalším důvodem bylo to, že jste při poslechu cítili, že Jeff Beck kolikrát ani nevěděl, co tam bude hrát - prostě přišel a zahrál, co ho napadlo. Takže prostor pro improvizaci, který miluju.
A najdeme zde i riffy jako základ skladby, což se v té době moc nenosilo. Tohle album je prostě super!“