Jo, jasně, to je ta kapela, která má vždy na obálce nějakou ženskou...
Ano, i tento názor je možno zaslechnout při debatách typu: „ Hele, znáš Roxy Music?“ Pravda je, že z profilových alb jedině Avalon nemá obálku, kde by se rozvalovala nějaká dívčina. Proč začínám zrovna o tomhle a nemluvím o kapele jako takové a jejich stylu? Na to samozřejmě dojde, ale tento fakt je vskutku zajímavý, a ať navíc, chca nechca, jak říká klasik, obal prodává a série obalů oněch desek tento úkaz opravdu
vykazuje. Čímž neříkám, že se mi to nelíbí, spíše naopak. Žena je věčná inspirace a Bryan Ferry, Phil Manzanera a jejich avantgardní oddíl s prvky artrockových postupů to jednoznačně uvedl tímto způsobem (a co na tom, že úzkoprsí, zapšklí američtí kritici zařadili obal alba Country Life mezi desítku těch nejvíce pobuřujících obalů...). Tato kapela to vždy vyhrála svou muzikálností, nápaditostí a úspěšnou snahou skloubit melodiku s posouváním hudebních obzorů. A to je to hlavní.
Psal se listopad roku 1970, kdy tehdy už bývalý učitel keramiky na dívčí škole, Bryan Ferry dal do novin inzerát, že hledá k sobě klávesistu pro své sessiony s baskytaristou Grahamem Simpsonem. Ten tehdy působil v umělecké skupině Gas Board. Ferry přistoupil k tomuto kroku ze dvou důvodů. Před třičtvrtě rokem se účastnil konkurzu na zpěváka King Crimson (za Grega Lakea). Sice neuspěl, ale Peter Sinfield, dvorní textař King Crimson a zakladatel kapely, Robert Fripp byli docela okouzleni jeho přístupem a rozhodli se, že mu pomohou vytvořit jeho vlastní kapelu. To byl ten druhý impuls.
Na inzerát odpověděl nejdříve Andy Mackay (i když vlastnil klávesy, přihlásil se jako saxofonista), poté se ozval Ferryho dlouholetý kamarád Brian Eno, sice nehudebník, ale ovládat syntezátor mohl, a nakonec přišli kytarista Roger Bunn a bubeník Dexter Lloyd (vystudoval klasické tympány). A název? Původní nápad pouze Roxy Ferry změnil, poté co zjistil, že se tak jmenuje jedna americká kapela a přidal slůvko Music. A kapela byla na světě.
Celý rok 1971 skupina hrála, kde se dalo, a velmi rychle rozšiřovala svůj věhlas pro své kompozice a netypické postupy. Doba tomu přála, artrock byl na vzestupu a návštěvníci koncertů - a teď pozor - tehdy opravdu poslouchali, naslouchali, analyzovali. Během roku ale došlo k personálním změnám, kdy odešel Lloyd (nastoupil za něj Paul Thompson) a kytarista Bunn. Za něj kapela vypsala konkurz, kde se do finále dostali dva, David O’List, bývalý kytarista The Nice, a Phil Manzanera. Konkurz sice vyhrál O’List, ale kapela byla výkonem Manzanery tak uchvácená, že ho nechtěli ztratit z dohledu a nabídli mu alespoň místo bedňáka. Což Manzanera přijal...
V polovině roku 1971 se kapela v novém složení objevila ve vysílání BBC a v článcích renomovaného časopisu Melody Makeru. Jenže pak došlo k zásadní změně - O’List se při podepisování smlouvy s novým labelem prudce pohádal s Thompsonem a odešel. Kapela rychle povolala Manzaneru pod záminkou pohlídat výsledný mix. Ten přišel, dostal do ruky kytaru - a měl začít hrát. Dodnes prý ostatní nechápou, kdy se Manzanera naučil jejich repertoár, ale on to prostě vystřihl - a nazdar. A tak 14. února 1972 se Manzanera jako kytarista stává členem Roxy Music. Čtrnáct dní předtím, než kapela podepsala smlouvu s labelem na debutové album. Tomu říkám za pět minut dvanáct...
To, že kapela byla vyhraná a měla svou vizi, to, že artpopové hnutí bylo na vzestupu, to vše zapříčinilo, že svěží a odsýpající skladby debutu Roxy Music (1972, Island) zaznamenaly úspěch. Uvažte - první deska, a hned desáté místo v UK a zlaté ocenění. Produkci měl pod palcem Peter Sinfield (ano, ten, který Ferryho nevzal ke King Crimson). Mimochodem, na obálce je modelka, která si později vzala Chrise Jaggera, Mickova bratra. Sextet Bryan Ferry (voc), Brian Eno (synth), Andy Mackay (sax), Phil Manzanera (g), Paul Thompson (dr) a Graham Simpson (bg) mohl být spokojen.
Na dvojce For Your Pleasure (1973, Island) kapela zintenzivnila své artpopové snahy, vycizelovala řadu artrockových postupů a také vyměnila baskytaristu (stal se jím John Porter). Úspěch na sebe nedal dlouho čekat, deska vystoupala na čtvrté místo a dokázala proniknout i za oceán do Billboardu. Přišlo tak další zlato, ale v kapele se ukázalo, že při pouštění se do sofistikovanějších kompozic už nebude stačit pouhé ovládání elektroniky, a tak nakonec odchází Brain Eno (jeho minimalismus v sólové tvorbě pak slaví určitý úspěch).
Nahrazuje ho opačný pól pouhého „ovladače kláves“, virtuóz Eddie Jobson, který vedle syntezátoru perfektně ovládá i elektrické housle. Pokud je vám toto jméno povědomé, tak vězte, že právem, protože Jobson hrál třeba i s Jethro Tull...
A to ještě nebyl všem změnám konec. Před vydáním třetího alba odchází Porter a na jeho místo nastupuje John Gustafson, hřmotný baskytarista, který kapele dodává potřebný základ.
Třetí album, v životě kapely vysoce důležité album, se Roxy Music také povedlo. V Anglii už obsazuje místo první, získává opět zlato a i v ostatních anketách stoupá vzhůru. Stranded (1973, Island) zde předvádí usazenou sestavu, která exceluje i na řadě festivalů a světových turné.
Následné album je vyložený sukces. Country Life (1974, Island), zlaté v UK, přímo vystřelí v Billboardu nahoru a kapela se úspěšně etabluje i ve Státech. Obsazení funguje na sto procent, kapela se sehrává i autorsky, a tak není divu, že i následná deska v tomto složení, Siren (1975, Island), je opět v Anglii zlatá a drží postavení kapely na obou stranách Atlantiku.
Kapela se také rozhodla vydat i live album a zrovna to první, Viva! (1976, Island) je z desítky jejich koncertních alb to nejúspěšnější (v UK dostalo stříbro). Jenže potom přišel šok - úspěšná kapela se po turné k albu Siren rozpadá a členové se pouštějí do sólových projektů. Ty samozřejmě nejsou zdaleka tak úspěšné jako tvorba kapely, a tak se roku 1978 kapela schází ke zkusmému nahrání další desky. Ta nakonec ve složení Ferry, Mackay, Manzanera, Thompson, hosté Alan Spenner + Gary Tibbs (bg), Paul Carrack (key) a bubeníci Rick Marotta (spolupracoval i s Johnem Lennonem) a Steve Ferrone (mj. i s Tomem Petty) vychází pod názvem Manifesto (1979, Polydor) - a opět, v UK je zlatá a v Billboardu v USA dosahuje 23. pozice, nejvyššího umístění z celé tvorby Roxy Music.
Sestava ale stálá není a „zdravé“ jádro kapely se začíná smrskávat a orientovat se spíše na nájemné muzikanty.
Výsledkem je pak pouze trio Ferry, Mackay a Manzanera, které si k sobě jak do studia, tak i na pódia přibírá další dočasné členy. A kupodivu - ono to funguje. Vynikající deska Flesh and Blood (1980, Polydor) je nejen opět na prvním místě v UK, ale získává dokonce platinové ocenění. Dobře si vede i v USA a v Německu se dostává dokonce do top 10.
Totéž lze prohlásit i o další, tentokrát ale již poslední desce kapely, Avalon (1982, Polydor). Vynikající dílo, natočené podle stejného scénáře jako předchozí opus. Což znamená nejen první místo v UK a platinu, ale platinová deska dokonce i v USA. A teď by si člověk řekl: „No a maj’ to vychytaný, takže teď to půjde jen nahoru...“ Jenže ouha, skupina působí do roku 1983, kdy ji Bryan Ferry oficiálně rozpouští. A tečka.
Roxy Music byly kapelou, která si dokázala najít svou vlastní cestu s tím, že její odkaz se stal nadčasovým. Vliv této formace na pozdní sedmdesátky byl neoddiskutovatelný a kvalita jejího přístupu si dokázala najít úspěšnou cestu napříč celou dekádou a ustát tak všechny změny na hudební scéně oné doby. A to není málo...
Rád bych ještě zmínil jejich úspěšné kompilace, kdy z cca dvanácti titulů jsou asi nejlepší Street Life: 20 Great Hits (1986), The Ultimate Collection (1988), More Than This (1995) a The Best of Roxy Music (2001).
