Letem kytarovým světem - Rock and roll
Před nějakým časem jsme na těchto stránkách uvedli poměrně rozsáhlou řadu studií, které se týkaly vývoje fenoménu obecně zvaného rock či rocková hudba. A vzali jsme to ze všech možných úhlů, včetně detailního pohledu do kořenů této hudby. Ovšem přeskočili jsme tehdy několik závažných okamžiků a období (lépe řečeno jsme se jich jen dotkli), které měly jak vliv na utváření rocku, tak se staly i zcela svébytnými hudebními entitami s neoddiskutovatelnou úlohou v celkovém obrazu současné hudební scény. A jednou z těch záležitostí, kterým se letos budeme věnovat, je něco hodně silného - totiž rock and roll!
V rámci jednotného přístupu budeme i zde postupovat tak, jak jste byli v avizovaných článcích již zvyklí - to znamená, že si celkově zcharakterizujeme uvedený styl, podíváme se na zákonitosti jeho vývoje a doplníme celou řadou nejrůznějších příloh.
1. Vymezení stylu
1.1 Obecná specifikace
Už jenom název rock and roll je v kontextu celého současného spektra populární hudby někdy dosti zavádějící záležitostí. V Americe se tak, nadneseně řečeno, nazývá snad každá hudba, která není klasická, country či standardní jazz. Ovšem z hlediska vývoje hudby druhé poloviny dvacátého století se jedná o velmi silný fenomén. Rock and roll doslova vyrval dobovou poklidnou atmosféru v hudebním světě z jejích kořenů a dokázal výrazně urychlit změny, ke kterým se pomalu schylovalo. Ano, tvář světa se měnila a to vnášelo změny do všech oblastí, tedy i do hudební. Ovšem když se obrátíme na naše již uvedené závěry z předchozích článků, probíhající změny nebyly tak razantní a celospolečenské. Blues se sice přestěhovalo z venkova do hlučných měst a elektrifikovalo se, ale rozhodně nešlo o masovou záležitost. Navíc zde působily i rasové bariéry. Jazz měl své fanoušky, ale za prvé byl určitou komunitou brán mj. jako taneční hudba a za druhé jeho posluchačská obec byla dosti striktně vyhraněna. Rhythm and blues teprve zapouštělo své kořeny a nic nenasvědčovalo tomu, že by se dostalo výrazněji na výsluní zájmu. A country? Jako lidová hudba amerických milovníků stetsonů mělo řadu svých obdivovatelů, výrazně přispělo k rozvoji nástrojů (Leo Fender, Adolph Rickenbacker), ale že by šlo o nějakou explozi, která by přesáhla až do Evropy, o tom tehdy nemůže být řeč. A byl to právě rock and roll, který vysublimoval z přednastavených změn, vybral si z nich to podstatné pro svou existenci, přetavil vše do naléhavé formy a roznesl soudobou scénu doslova na kopytech. Od základů změnil tvář populární hudby, přesáhl její rámec a obletěl svět i z hlediska společenských (od módy přes jazyk po životní styl) a politických změn, jimž dokázal mnohdy výrazně napomoci. A když už ne sám (koneckonců, neměl na to právě moc času), tak v každém případě v podobě mohutného vývoje dalších stylů hudby, který svou explozí zažehl. Nemám rád fabulaci, postavenou na vodě (česky řečeno, kdyby jsou chyby), ale v každém případě by se ona slavná šedesátá léta (tzn. i Beatles) bez rock and rollu vyvíjela jinak.
Někde jsem četl, že vedle dvou světových válek byl rock and roll tou třetí událostí, která nejvíce poznamenala tvář 20. století. Koneckonců, není moc důvodů tomu nevěřit...
Přehled článků s přímou návazností k vývoji rocku v rámci tématu Rockové styly
Pozn.: Všechny studie byly doprovozeny řadou nejrůznějších příloh, textových i tabulkových
Nultý díl: Rockové styly - Přehled vývoje rockové hudby za posledních 40 let: Muzikus 1/2003
1. díl: Blues, Blues rock: Muzikus 4/2003
Pozn.: K tomuto dílu je z hlediska komplexnosti nutné přiřadit:
a) Hluboké kořeny akustického blues: Muzikus 8/2002, 9/2002
b) Elektrifikace blues (Cesta blues od W. C. Handyho k Johnu Mayallovi):
Muzikus 4/2007
2. díl: Hard rock: Muzikus 7/2003
3. díl: Art rock: Muzikus 11/2003, 12/2003
4. díl: Southern rock: Muzikus 4/2004, 5/2004
5. díl: Heavy metal: Muzikus 9/2004, 10/2004, 11/2004
6. díl: Punk, punk rock: Muzikus 2/2005, 3/2005
7. díl: New wave: Muzikus 10/2005, 11/2005
8. díl: Grunge: Muzikus 5/2006, 6/2006
9. díl: Rockové styly - závěrečné shrnutí: Muzikus 6/2007, 7/2007
1.2 Charakteristika a vymezení termínu
Pokud bychom chtěli přistoupit k vymezení termínu z hudebního hlediska čistě puristicky, tak v ryzí formě tohoto stylu se vlastně jedná o tři základní akordy, tóniku, subdominantu a dominantu. Pokud si někdo řekne, že je to bluesová struktura, má pravdu. Ovšem, lapidárněji řečeno, zahraná rychleji, v naléhavějším rytmu, s uzavřenější stavbou skladby a se silnější melodickou linkou.
I když můžeme při podrobnějším hledání najít ranější příklady, obecně se za první oficiální použití termínu rock and roll považuje rok 1951, kdy ho ve svém pořadu použil clevelandský diskžokej Alan Freed. Samotný název má několik překladů, od frivolního po některé úplné „ujetiny“, to ovšem není třeba zde uvádět. Důležité pro další řádky je, že vznikl v Americe na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století. A jako takový si ho dnes přiblížíme. S tím, že i když si své publikum zachoval i v následujících desetiletích, až na určité revivalové vlny včetně některých umělců rockabilly, byl v těchto obdobích převálcován dalšími styly, jejichž vznik, jak jsme si již řekli, sám inicioval.
V raných formách v rockandrollových komb byly hlavními nástroji klavír a saxofon. S vývojem této hudby ve všech jejích charakteristických kategoriích se v průběhu padesátých let stala základním nástrojem kytara, ať už sólová či doprovodná, doprovázená nejdříve kontrabasem a později basovou kytarou, vše samozřejmě posazené na bicí soupravě, kde mj. vzrostla úloha esáku, malého bubínku (výrazný backbeat).
2. Vývoj stylu
2.1 Kořeny stylu
Raný rock and roll do sebe natáhl, jak jsme již uvedli, řadu stylů. Nejdůležitějšími byly blues, rhythm and blues a country, svůj vliv, ze začátku více či méně v určitých větvích této hudby, měly i jazz, gospel a folk. Všechny tyto vlivy byly zformovány do přehledné (nechci použít slovo jednoduché, protože je zavádějící) písňové struktury, založené na bluesovém základu a interpretované v rychlejším, tanec evokujícím stylu.
Je ovšem pravdou, že tyto základy můžeme v hudbě, kterou bychom mohli sem také zařadit, slyšet již na dřívějších nahrávkách, ať už se jedná o country hudbu z třicátých let či ještě dříve u bluesových umělců z let dvacátých. U některých časných forem bychom mohli hovořit i o vývoji z dobové rockabilly, která se pohybovala mezi rhythm and blues a country music. Nám zde ale bude stačit následující:
a) hudební základy: Z blues si rock and roll vzal strukturu skladby, základní harmonii a později hodně rozvinutou improvizaci u sólových nástrojů, z country pak rytmus (zejména v okolí Memphisu), jazz poskytl rozvíjející se míru instrumentality, gospel pak nápěvy a jejich masovost.
b) obecné znaky: R ‘n’ R zrušil hranice mezi těmito čtyřmi základními styly, dodal hudbě větší hlasitost v závislosti na elektrifikaci nástrojů, větší energii (osobitý výraz, jednoznačný feeling, přednes), jednoznačnější rytmus, zavedl úlohu úvodních riffů (velmi důležité pro další vývoj rockové hudby), zapříčinil nástup a posléze prudký vzestup kytary, pevnější strukturu skladby, elektrifikaci nástrojů (i harmonika se začala foukat přes mikrofon), proniknutí do rádií a tím i zjednodušení cesty černošské hudby směrem k bílým posluchačům, což se ihned odrazilo v následné transformaci hudby a prudkém nárůstu její popularity). Velmi důležité je i jeho vydávání na deskách, v neposlední řadě posunul vývoj textů, od nasládlých textů ke všednějším otázkám vztahů mezi lidmi (neboli opět úloha blues), a konečně i širší možnost následné interpretace, zlidovění (základ rockandrollové písničky mohl zvládnout na kytaru každý, nemusel kvůli tomu studovat sólové postupy bluesmanů či jazzmanů...).
2.2 Dobové zařazení a časové vytčení
Vývoj rock and rollu můžeme rozdělit na několik základních období. Když pomineme kořeny stylu, tak můžeme hovořit o rané, formující se fázi, kterou obecně řadíme od konce čtyřicátých let do prvních roků let padesátých minulého století, většinou do roku 1952. Poté zhruba ve dvou letech dochází k nástupu umělců, gramofonových nakladatelství apod., aby potom explodovala ta pravá, ona zlatá éra rock and rollu. Ta už se datuje různě. Z celkového pohledu je ohraničována daty 1954-1964, do nástupu Beatles v USA. Není to ovšem zcela přesné vzhledem k tomu, co jsme si označili za ryzí rock and roll. Takže většinou se udává rozmezí let 1954-1958, které si vnitřně můžeme rozdělit na dvě období, kdy v prvním vykrystalizovalo pět základních větví této hudby, aby ve druhém vhodilo na scénu řadu dalších umělců, kteří tento odkaz, stále ovšem klasickým způsobem, rozvinuli.
2.3.Rané období - první nahrávky
Mohli bychom zde uvést i řadu souvisejících faktů - kupříkladu 4. ledna 1936 Billboard zavedl první žebříček nahrávek, Hit Parade, dále v září 1943 byl založen label King Records, zaměřující se na vydávání afroamerické hudby, v červnu 1948 Billboard uveřejnil žebříček prodejnosti nahrávek, kdy se na vrcholy dostaly první desky - LP na rychlost 33 1/3, patří sem i leden 1949, kdy RCA uvedla svůj první singl na rychlost 45 (což bylo výhodné pro všechny ty restaurace, shopy apod., kde sedělo, a tím pádem mohlo poslouchat hodně lidí). Ale zmiňme se spíše o tom, že 19. listopadu debutoval při otevření Fordova prodejního centra Jerry Lee Lewis jako sólista a o měsíc později klavírista a zpěvák Fats Domino vyprodukoval u Imperial Records nahrávku The Fat Man, která bývá považována za první rockandrollovou nahrávku. Tehdy se ale nezapsala tak výrazně do celkového kontextu vývoje hudby. Těmto prvním snahám konkurovaly už jenom v rhythm and blues další skladby, které směřovaly do přehlednější formy a dokázaly vybízet k tanci, jako Good Rocki’´ Tonight Roye Browna, Rock All Night Long od Ravens apod.
Takže první plnohodnotnou rockandrollovou desku, mající většinu námi uvedených atributů, zrealizoval v lednu 1951 kytarista a zpěvák Ike Turner. Jednalo se o Rocket 88 a byla nahrána v dnes už legendárním studiu Sama Phillipse v Memphisu. Jako singl ji vydal label Chess. Možná nešlo o první nahrávku, ale rozhodně šlo o první rockandrollovou desku, která se navíc tři měsíce po svém vydání (v dubnu) stala jedničkou v rhythmandbluesových žebříčcích Billboardu. Není bez zajímavosti uvést, že Bill Haley (and The Saddlemen) tuto skladbu tehdy převzal, ale bez většího ohlasu.
2.4 Období 1952-1954: Nástup
V tomto úseku vývoje sehráli výraznou úlohu dvě osobnosti. Bez ohledu na řadu nastupujících umělců to byl v první řadě Alan Freed. Ne, to nebyl muzikant. To byl opravdu rozhlasový diskžokej a promotér koncertů, který rozšířil nový, probouzející se styl v podstatě do celého světa. Roku 1952 pojmenoval svůj pořad Moondog’s Rock and Roll Party. Vzhledem k nastalému ohlasu se rozhodl již v 21. března 1952 zorganizovat velký koncert v hale Cleveland Arena, kde by mělo vystoupit několik nejpopulárnějších černých interpretů té doby. Pokud pomineme samotnou akci a nevoli okolního establishmentu, stojí za zaznamenání, že zájem projevilo na třicet tisíc lidí, dovnitř se jich mohlo dostat pouze deset tisíc. Boj o místa nakonec propukl ve zmatek, který vešel do dějin jako první velká výtržnost v dějinách moderní hudby. Je také nutné poznamenat, že nejméně dvě třetiny zájemců byli běloši. Už to byl signál, že tato muzika má v sobě hodně široký potenciál.
Freed vlastně sousloví rock and roll nevymyslel, ale použil ho pro označení některých forem R & B, což byla hudba, která byla v obecném povědomí řazena k černým Američanům. Nové označení si tak lehčeji našlo cestu i k bílé části Ameriky. A když se tak díky tomu dostali k této muzice i bílí interpreti, tvář původního materiálu se pozměnila zcela a to byl vlastně počátek „toho pravého“ rock and rollu (v první fázi s sebou bílí muzikanti přinesli vliv hillbilly a country music).
Druhou osobností byl Bill Haley. Tento zpěvák a kytarista roku 1952 natočil skladbu Rock the Joint, o které tvrdil, že je první rockandrollovou deskou. Více se v tomto kontextu dá hovořit až o Crazy Man Crazy, která vyšla v lednu 1953 a jako první skladba tohoto žánru vstoupila do celostátního (tedy ne do stylově vymezeného) žebříčku (mimochodem, v tomto období se osmnáctiletý Presley odhodlal natočit v Sun Records pro svou matku dvě skladby jako dárek - vedení studia bylo ohromeno jeho hlasem). Ale potom přišlo to hlavní. Přišel totiž rok, kdy se zrodil rock and roll, rok 1954. Právě Bill Haley a jeho The Comets vydali nejdříve v lednu toho roku Shake, Rattle and Roll a poté 12. dubna legendární Rock around the Clock. Rock and roll byl na světě!
Shake, Rattle and Roll (převzatá věc od Joea Turnera), znovu natočená 7. července (v New Yorku ve studiu Pythian Temple) se v září toho roku dostala do Top 20 a udržela se tam po dalších dvacet týdnů. Rock around the Clock se to podařilo o něco později, v květnu 1955. Zato tam pobyla 22 týdnů a stala se celonárodní jedničkou (jako první rockandrollová skladba), a to nejen v USA, ale podobné úspěchy zaznamenala i v Evropě. Bill Haley si mohl na hlavu posadit korunu krále rock and rollu. Ne ovšem na dlouho. Ale to už jsme v dalším období.
2.5 Zlatá éra klasického rock and rollu
2.5.1 Období 1954 - 1955/56: Pět základních větví rock and rollu
Z hlediska celkového přehledu je nutné poznamenat, že 19. června 1954 vydává Elvis Presley svůj singl That’s All Right, Mama (původně od Arthura Cruddupa) / Blue Moon of Kentucky (původně od Billa Monroea). Alan Freed 1. srpna 1954 organizuje další velký koncert, kde vystupují mj. Fats Domino a Muddy Waters. Film Blackboard Jungle z roku 1955 s titulní skladbou Rock around the Clock získává obrovskou popularitu. Elvis Presley, Little Richard a Chuck Berry pronikají do celostátních anket, Fats Domino vypouští svůj hit Ain’t that a Shame (14. dubna 1955), v říjnu 1955 vznikají The Coasters, Little Richard boduje s Tutti-Frutti (14. ledna 1956) a Long Tall Sally (duben 1956), Elvis válcuje ankety se svým Heartbreaker Hotel (27. leden 1956).
V námi vymezeném období má rock and roll pět základních tváří. Za prvé je to tzv. severní, newyorkská odnož, postavená na úloze kytary, kapely jako celku a důrazu na klasickou rockandrollovou harmonii, kde jednoznačně nejznámějším interpretem byl Bill Haley. Jeho prvenství je v mnoha aspektech nezpochybnitelné - např. jako první vytvořil rockandrollovou kapelu, první se dostal do žebříčků, první prodal přes milión desek, první dostal zlatou desku, první se dostal do filmu a televize atd.
Druhou tváří byl tzv. neworleanský styl. Ten zase charakterizoval Fats Domino. Základem byla kombinace boogie woogie a rhythm and blues, kterou tento klavírista a osobitý zpěvák dokázal upravit tak, že s výslednou verzí oslovil široké publikum, a to na celonárodní úrovni (např. Walking to New Orleans či The Big Beat). Výrazné vedení melodie (např. Ain’t that a Shame či I’m in Love Again) oslovily i Evropu, dostaly se do tamních hitparád a patřily mezi jedny z prvních vlivů, které oslovily Beatles.
Třetím, velmi slavným, ale z hlediska osobnosti a vlastního stylu i dosti vymezeným byl memphiský country-rock. kterému (a poté nejen jemu) kraloval Elvis Presley. Styl zahrnoval jemnější frázování, rozvinutější melodiku hlavní linky a vnesl do harmonie i další prvky, včetně (později) popu. Z hlediska vývoje souborů zde byl nastaven model zpěvák - anonymní doprovodná kapela z více či méně známých muzikantů. Hity jako Heartbreak Hotel, That’s All Right, Mama, Mystery Train, Baby Let’s Play House, Hound Dog, Don’t Be Cruel, Jailhouse Rock, to vše hovoří samo za sebe. Díky tomuto stylu a osobnosti Presleyho se proslavil i label Sun Records, ale to až někdy jindy.
Čtvrtým stylem byl drsnější, přímější, razantnější a z dějinného hlediska daleko stylotvornější chicagský rhythmandbluesový styl, postavený na kytarách. Zde bychom mohli jmenovat dvě osobnosti, obě se staly zároveň prvním kytarovými velikány v tom pravém slova smyslu. Tím všeobecně známějším byl Chuck Berry, který poté, co zazářil v září 1955 v Top 20 se svou Maybelline, oslnil nejen svými riffy a sóly, které se staly dodnes nepostradatelnou klasikou včetně kachního kroku (od koho to, myslíte, má Angus Young?), ale i dalšími velkými hity, které můžete znát jako převzaté verze řady dalších interpretů včetně Beatles: Roll over Beethoven, Johny B. Goode, Rock and Roll Music, Let It Rock apod.
Druhým jménem je původně bubeník, poté však razantní kytarista a zpěvák Bo Diddley, proslulý zejména tlumením pravou rukou (metalisté by se divili) a osobitými tvary kytar (obdélník).
Pátou odnoží se stal rock and roll vokálních skupin, občas označovaný termínem doo wop. Zde kralovala taková jména jako Platters, Coasters atd. rock ‘n’ roll
2.5.2 Období 1955/56-1958: Druhá vlna rockandrollové exploze, vítězné tažení světem
Rock and roll je v tomto období přes řadu nejrůznějších zákazů a odporů již pevně etablován. Vedle námi již jmenovaných se objevuje řada dalších interpretů. V dubnu 1956 vystoupá až na 6. místo klavírista s mnohdy efektním stylem hry, Little Richard s Long Talll Sally. V březnu 1957 se objevuje druhý singl klavíristy a osobitého bouřliváka Jerryho Leea Lewise s velkým hitem Whole Lotta Shakin’ Goin’on. V srpnu toho roku se objevuje třetí velká kytarová hvězda, Buddy Holly se svými Crickets a hity That‘ll Be The Day That’ll Be the Day a Oh, Boy. Nezapomenutelný je i Eddie Cochran, který skóruje v září 1958 skladbou Summertime Blues.
Vedle těchto jmen se po nastalé vlně (či spíše tsunami) veze řada dalších, jako Pat Boone (jemnější varianta Little Richarda), Platters, Gale Storm, Sanford Clark a mnoho jiných, ale až na pár výjimek se do historie současné hudby nezapsali tak jako předcházející velikáni. Těmi výjimkami zcela jistě byli mino jiné kupříkladu Carl Perkins, průkopník ohýbání tónu, Ike Turner (pracoval s vibrapákou), Gene Vincent s Be-Bop-a-Lula, Everly Brothers, Paul Burlison, propagátor zkresleného tónu, Guitar Slim a někteří další.
2.6 Konec zlaté éry rock and rollu
Rok 1958 bývá obecně označován jako konec zlaté éry klasického rock and rollu, a to z mnoha příčin. Jerry Lee Lewis se dostal do hodně velkých problémů, když se provalilo jeho manželství s třináctiletou sestřenicí (i když vzdálenou), Chuck Berry stanul před soudem za nezákonná převádění osob přes hranice za účelem kuplířství, Elvis Presley narukoval, Little Richard se odvrátil od rock and rollu ke gospelu, protože se s ním málem zřítilo letadlo a on to považoval za varování, Alan Freed čelil žalobám o uplácení. A řada neštěstí pokračovala i dál: 3. únor 1959 se zapsal do historických hudebních análů jako „den, kdy hudba zemřela“ - tehdy totiž v troskách letounu zahynul Buddy Holly, Ritchie Valens a Big Bopper. O rok později pak zahynul při automobilové nehodě Eddie Cochran.
Na scénu tehdy nastoupila generace tzv. čistých, vymydlených hochů, což bylo označení pro bezproblémové a stále ještě širokou zkostnatělou částí veřejnosti lépe přijímané umělce jako Fabian, Bobby Vee, Frankie Avalon s typickým „keep smiling“ a většinou i povrchními texty. Jen málo muzikantů dokázalo toto období stagnace trochu rozvlnit. Z hlediska rockandrollové muziky se to podařilo na chvilku snad jen Chubbymu Checkerovi, ovšem jeho vklad směřoval spíše do vod twistu.
V Anglii po vlně skiffle a Lonniem Doneganovi začínají působit muzikanti přímo inspirovaní americkým rock and rollem, jako Wee Willie Harris či Tommy Steele. Na samém konci padesátých let se v Británii objevují první hvězdy jako Cliff Richard (s hitem Move It), Billy Fury, Joe Brown a zejména Johnny Kidd & The Pirates s hitem Shakin’ All Over. Brzy se vytvořila centra této vlny, spolu s dalšími styly, zejména blues. Šlo hlavně o Liverpool, Manchester, Birmingham a Londýn. A právě v Liverpoolu se dala dohromady jedna famózní čtyřka...
Doplňky 86 - Mike Rutherford
Muzikus 7/2003 - Kytaroví velikáni (str. 48, noty, diskografie)
Tento výrazný baskytarista, osobitý kytarista a na první pohled nenápadný, přesto velmi plodný skladatel s charakteristickým citem pro vedení melodiky se po delší přestávce představil roku 2004, kdy si na Strat Pack Concert zahrál po boku Briana Maye, Davida Gilmoura a Joea Walshe.
Ve stejném roce také vyšlo i se zvědavostí očekávané šesté studiové album jeho projektu Mike & The Mechanics, Rewired. Šlo o první desku, která vznikla po smrti jejich předchozího zpěváka, Paula Younga. Jeho místo zaujala další osobnost, zpěvák, skladatel a multiinstrumentalista Paul Carrack, který s Mike and the Mechanics působil od jejich vzniku v polovině osmdesátých let. Carrack proslul mj. i z řady hostování, například s Eltonem Johnem, Pretenders, B. B. Kingem, Ringo Starrem a dalšími.
O dva roky později došlo k velké radosti fanoušků k reunionu Genesis, kdy se opět dalo dohromady trio Tony Banks (key), Phil Collins (dr, voc) a Rutherford. V jejich úsilí je pro pódiová show doprovázeli Daryl Stuermer (g, bg) a Chester Thompson (dr). Výsledkem bylo rozsáhlé evropské turné, které bylo zaznamenáno na 2CD Live over Europe. Album, seskládané z osmi koncertů, je ukázkou preciznosti všech muzikantů a pro fanoušky artrockové muziky znamená velmi příjemné osvěžení, kdy je spojena notná dávka nostalgie se současnou tváří kapely.
Diskografie
1. Mike Rutherford + Mike & The Mechanics
Pozn.: Bez souhrnných vydání, kompilací, box setů a koncertních alb.
Rewired (2004, Virgin, Rhino)
2. Mike Rutherford + Genesis
Pozn.: Uvádíme vedle koncertních alb i některé další tituly, jako kompilace či box sety. Ovšem pouze úzký a doporučený výběr, protože celkový seznam by přesahoval číslo 40!
Platinum Collection (2004, EMI)
Live over Europe (2007, live, Atlantic, Virgin)
The Peter Gabriel Years (2007, Weton)
Genesis 1976-1982 (2007, EMI)
Genesis 1970-1975 (2008, Atlantic)
Genesis Live 1973-2007 (2009, live, Atlantic, Virgin)
Osudové album 3
Steve Stevens
A máme zde dalšího kytaristu, který si zavzpomíná na své Album s velkým A. Stevens proslul jako člen souboru Billyho Idola, kde působil a který i vedl prakticky po celá osmdesátá léta (pracuje s ním i v současnosti). Stal se i autorem většiny tehdejšího zpěvákova repertoáru, takže se výrazně podílel na úspěchu alb jako Rebel Yell, Whiplash Smile apod. Na konci osmdesátých let vydal své první sólové album, dobře se uvedl i jako člen supertria Bozzio, Levin & Stevens, je znám i z řady výrazných spoluprací, kde nechybí jména jako Michael Jackson, Peter Criss, Steve Lukather, Robert Palmer, Joni Mitchell, Pink, Gregg Bissonette, Juno Reacter s Benem Watkinsem atd.
„Asi zklamu hodně lidí v tom, co by si představovali, že poslouchal kytarista Billyho Idola. U mě to je ale jasné - byla to deska Fragile od Yes. Tady jsem poprvé slyšel rockové album, kdy kytarista zahrnuje ve svém projevu prakticky všechny možné styly, které jsem se tehdy snažil nějak vstřebat. Od rocku přes klasiku po jazz.
Vzal jsem tu desku na hodinu kytary s tím, že prostě potřebuju, aby mi můj učitel pomohl se skladbou Mood For a Day. Po mých nadšených tirádách mi nakonec slíbil, že si album vezme domů a že se na to podívá. Byl to hodně uznávaný jazzman a na ostatní muziku se díval tak trochu přezíravě. Jenže pak mi na další hodině řekl, že byl z toho úplně ohromený. Už si to moc nepamatuju, ale řekl něco jako - do p....e, ten chlap je opravdu dobrej!
Díky tomuto albu jsem se začal na kytaru a na skladbu jako takovou dívat úplně jinak. Když jsem si rozebral Howeovy party na Fragile, tak jsem třeba zjistil, že on nanáší kytarové party jako kdyby pracoval s orchestrálním aranžmá.
To je prostě deska, která vás opravdu vezme na výlet.“