Dnes se opět v rámci našeho seriálu soustředíme na další pokračování článku rockové styly - přehled vývoje rockové hudby za posledních 40 let z Muzikusu č. 1/2003, který jsme pojali jako nultý, úvodní, díl k dalším studiím a kde jsme předeslali detailnější přístup na nejsilnější hudební žánry včetně podrobnějšího pohledu na jejich vnitřní vývoj.
Stejně jako tomu bylo u předchozích dílů, i zde se budeme snažit v zájmu přehlednosti a návaznosti na již realizované články postupovat jednotně, takže i dnes zde ve dvou dílech vedle celkového zhodnocení a obecné charakteristiky stylu naleznete jeho jednotlivé trendy a vývojové nuance, spolu s typickými představiteli žánru uvedeme i ty méně adresné, kdy se pro určitou specifiku tohoto stylu zmíníme i o zástupcích některých dosti okrajových žánrů, samozřejmě to vše včetně odkazů jejich tvorby a řadu dalších faktů. Upozorňuji vás také na tabulkové přílohy, které podstatnou měrou doplňují zobecňující text článků a co nejpřehledněji dokreslují celkový obraz vývoje stylu. První z nich, uvedená v tomto díle, přibližuje vývoj a postavení jednotlivých skupin a osobností stylu, druhá, kterou najdete až v dalším díle, pak bude prezentovat jednotlivé etapy žánru včetně dobově zařazených nejvýznamnějších alb. Další nezbytné přílohy obsahují rozšiřující poznatky o vývoji punku jako celku, velmi podnětná a pro tyto studie již obvyklá příloha se statistikou nejčastějších sestav punkových a punkrockových part obecně bude uvedena také až na konci druhého dílu.
Ještě než se podíváme na jednu z nejšokujících, nejpřevratnějších a nejbouřlivějších událostí rockové historie, chtěl bych vás, tak jako vždycky, upozornit, že je dobré si všechny články s touto tematikou dávat do souvislosti, protože tak daleko lépe a přesněji vyplyne mnohdy velmi složité předivo vývoje hudby, pro níž se vžil všeobecný název rock.
Ještě bych chtěl zmínit ryze osobní poznámku. Na následujících řádcích uvedu ve snaze co nejpřesněji a nejnázorněji přiblížit celkové klima vně i uvnitř punkových kapel a vývoje stylu několik výrazů a názorů (včetně techniky hry), které ale nemají vůbec nic co dělat s nějakým podceňujícím, znevažujícím stanoviskem z mé strany. Naopak, mám hodně kamarádů, kteří, jak říkají, mydlí punk a nic neřeší - a tak to také má být. Jenom, jak znovu opakuji, je nutné, při veškeré úctě ke tvorbě Ramones, Stranglers (ty jsem obzvláště rád poslouchal), Sex Pistols, Clash a X-Ray Spex (další kapely, které jsem mohl poslouchat) a jiných uvést fakta, jež právě už jenom z hlediska charakteristiky punku vyzní lépe v syrovější formě podání.
Když se řekne punk, je nutné si nejdříve uvědomit místo či oblast projevu této hudby a zejména čas, období, v němž se hudba takto označovaná zrovna ve svém stadiu vývoje nachází. Přesná charakteristika tohoto stylu je velmi obtížná už jenom z těchto hledisek. Pokud např. vezmeme v potaz dvě základní oblasti vzniku a rozvoje punku, USA a Velkou Británii, tak přes vzájemnou ovlivnitelnost (jak v začátcích, tak i v dalších letech vývoje) nacházíme výrazné odlišnosti, a to nejen z hlediska zrodu stylu a žánrových kořenů, na kterých tato hudba stavěla, což je v podstatě samozřejmé a logické a nacházíme to i u ostatních stylů, ale (a to u tohoto fenoménu zejména) i z hlediska dopadu na společnost a hudbu jako takovou jak z časového, tak i stylového pohledu.
1) Hledisko první: Oblast
Takže např. americký punk, když odhlédneme od některých specifik lokálních scén včetně těch nejvýznamnějších oblastí jako New York, Los Angeles, Boston a Cleveland, nenarušil a nevykořenil okamžitě hudební scénu kolem sebe do té míry, jako se to úspěšně ve velmi krátké době podařilo britské scéně, ale jeho dopad a vliv byl zase v některých ohledech rozhodně delší (včetně vlivu na underground a kalifornské revivalové hnutí), než tomu bylo u anglických kapel. Z hlediska celkového pohledu na americkou hudební scénu nešlo tehdy až na výjimky o tak zásadní průlom do hlavního proudu vývoje hudby jako právě v Londýně.
90. léta se svým probuzením zájmu o punk ale americkou scénu výrazně etablovala, a to i s jejími odnožemi, a do značné míry zvýraznila jeho odkaz ve tvorbě revivalových a neo- či new-punkových kapel.
V Anglii zase velký třesk, který přišel s kapelami typu Sex Pistols, rozhodil ve velmi krátkém období zavedené zvyklosti v dosavadní rockové hudbě a stal se nejen odpovědí na tehdejší určitou překomplikovanost hudební scény, ale přinesl i velmi razantně projevované sociální postoje muzikantů a jejich velmi rychle vzrůstajícího počtu fanoušků. Z hudebního hlediska punk reagoval na velmi složitou hudební scénu, kdy na vrcholu stály kapely, jejichž koncerty, perfektně připravené a zorganizované, se odehrávaly ve velkých prostorách včetně otevřených stadiónů, což nastupující generaci připadalo sterilní, vyumělkované, nadnesené, příliš řízené managementem a gramofonovými společnostmi atd.
Přicházející generace také chtěla více reality, chtěla mít před sebou někoho, kdo má k ní nejen generačně, ale i názorově blíž, vyžadovala těsnější kontakt mezi sebou a pódiem, chtěla znovu prožít svou hudbu v klubech a hospodách, chtěla se při koncertu bavit, něco si dát a ne se účastnit sterilních dinosauřích představení pod širým nebem... Prostě, najednou se do poklidné atmosféry anglické společnosti a zavedených zvyklostí rockové scény vřítily jako uragán názory typu - 'chci, aby někdo vyjádřil moje postoje, moje problémy, proč se pořád jenom řídit podle toho, kdo mi něco nařizuje, co se všeobecně považuje za správný - můj život není správnej, všechno kolem mě sere, sere mě královna, sere mě Londýn, sere mě to, že si mě nikdo nevšímá, tak proč bych se z toho nemohl jednou za týden aspoň vyřvat na nějakým koncertě, nechci žádnej řád, nechci žádnej dril, nechci přemýšlet nad svou budoucností, proč uznávat systém, kterej mi nic nedává, ať si každej dělá, co chce, chci anarchii, ať žije chaos...'
Svou úlohu sehrála nepřímo i otázka vlastní techniky hry, a to jak z pohledu muzikantů, tak i z pohledu posluchačů. Jednoduše řečeno (opět připomínám, že při veškeré úctě ke Stranglers a podobným technicky vyzrálým představitelům), proč se tak dlouho a úmorně učit hrát, když stejně nebudu umět to co Steve Howe, Eric Clapton nebo Ritchie Blackmore, stačí přece jenom vzít do ruky kytaru, umět pár akordů, postavit se na pódiu s pár dalšími kamarády a pustit to do lidí.
Stejný názor bychom mohli v polovině sedmdesátých let (a nejen tehdy) vysledovat i u posluchačů či lépe řečeno příznivců této hudby, které vůbec a naprosto nezajímalo, jak kdo technicky či stylově přesně hraje, jak je postavena skladba, co všechno je na pódiu, jaká je kvalita zvuku, sálu atd.
Celkový svět hudebního byznysu se také podepsal na vzniku této vlny, která se svými postoji pokoušela znegovat celou tu obrovskou mašinérii kolem velkých kapel a společností. Ironií osudu se právě mnozí z čelních představitelů klasické punkové revolty poloviny sedmdesátých let ocitli po nějaké době přesně v úloze těch, které původně svou tvorbou negovali, a sami se pak stali nástrojem opovržení pro nové styly (hard core, Oi...), jimž se v pohledu předchozí klasický punk přetavil do pouhé pózy a programových hlášek.
2) Hledisko druhé: Období
Jak už jsem uvedl, ani časové hledisko zde nesmíme zanedbat. V polovině šedesátých let se několik amerických skupin výrazně přiblížilo k tomu, co se dnes obecně chápe pod pojmem punk; a to ještě předtím, než se tento termín díky své explozi v polovině sedmdesátých let definoval. Když půjdeme do extrému (a trochu se tím i můžeme pobavit), punkem jako názorem se koncem šedesátých let ohánělo nemálo kapel a osobností, do kterých by to člověk ani neřekl ("Už dávno jsme hráli spoustu punku," Yoko Ono, John Lennon, Sekce mladé hudby, 1982). Samozřejmě se také musí brát v potaz úloha hudebního tisku, kde můžeme narazit na zpětnou kvalifikaci některých skupin jako punkových záležitostí, ale např. soubory typu Stooges, sestavy Iggyho Popa či New York Dolls měly významný vliv na formování punku americké provenience - a to rozhodně větší než první pokusy některých skupin v polovině šedesátých let, které se snažili svou tvorbou negovat promyšlenější a komplikovanější tvorbu tehdy již známých producentů.
Pojďme si tedy určit, že punk budeme především chápat jako hudbu, která se jako ničivá bouře přihnala v polovině sedmdesátých let, udeřila obrovskou silou, a i když její vrchol netrval nijak dlouho, vpálila se nesmazatelně do povědomí rockového světa a její výhonky se s větší či menší silou neustále objevují.
A když už jsem použil příměr bouře, tak si také musíme uvědomit, že taková bouře může vedle destruktivních účinků i zdravě vyčistit příliš ztěžklé a zatuchlé podnebí...
Kořeny stylu a jeho zrod
Snahy o menší komplikovanost hudby a větší neformálnost při jejím vyjádření tedy můžeme v USA vysledovat už v polovině 60. let. Nešlo ale o žádné výraznější hnutí, takže zůstalo prakticky bez odezvy a vplynulo do směru později obecně označovaného jako psychedelie.
Období druhé poloviny 60. let a přelom šedesátých a sedmdesátých let už tak jednoznačné nebylo. Na scénu se drala řada souborů, které stavěly svůj feeling na syrovém minimalismu, např. Velvet Underground, jedna z nejvlivnějších kapel rockové historie, či Modern Lovers, dále na nekompromisním a drsném vyjádření (MC5..) a na přímočarých, riffových skladbách (New York Dolls s víceméně šokující image) včetně zcela osobitého a velmi těžko definovaného přístupu Iggyho Popa a jeho The Stooges.
Význam těchto skupin byl doceněn vlastně až během první poloviny 70. let a při vlastním nástupu punku, kdy se vedle britské vlny nejvíce projevil na newyorské scéně.
V Anglii v té době probíhalo vzepětí bohatosti forem rockové hudby, kde podobné snahy měly punc pouhé provinciálnosti a zdaleka neměly takovou sílu jako v USA. Není divu, vždyť v tomto období, v druhé polovině šedesátých let a na přelomu 60. a 70. let, vznikala v Anglii ta nejvýznamnější alba, nejvlivnější seskupení a výrazné styly, což v podstatě završovalo celý běh neopakovatelných a nádherných šedesátých let a předznamenávalo se tak směřování rocku do další dekády. Stačí si uvědomit, že tehdy už jel naplno hard rock, art rock, blues a blues rock, rozvíjel se folk rock, s velkým nadšením se setkávala konceptuální alba, později zastřešená termínem rocková opera, rozvíjel se jazz rock, country rock, latin rock, swamp rock, své základy položil southern rock, space rock, vzletný pomp rock, extrovertní glam rock a řada dalších (viz obě přílohy, První výrazné nahrávky, Vývoj nejdůležitějších směrů k nultému dílu těchto studií, Rockové styly - Přehled vývoje rockové hudby za posledních 40 let - Muzikus 1/2003). Podhoubí hnutí, později zvaného jako punk, tedy zrálo daleko více plíživěji než v USA, ale o to pak na této scéně nastala větší a zničující exploze. Ovšem také i včetně sebedestruktivních snah řady jejích protagonistů.
Proto-punk
Z hlediska uvedených skutečností tedy můžeme na počátku sedmdesátých let o proto-punku jako takovém hovořit pouze z hlediska americké scény, kde vedle námi již uvedených jmen patřili k nejvýraznějším představitelům New York Dolls, kterým se dokonce jednu dobu snažil dělat manažera Malcolm McLaren, legendární manažer pozdějších Sex Pistols. Dolls vedle svých hudebních dispozic dokázali upoutat pozornost i svou do glamu stylizovanou image. Co je ovšem důležité, stali se nejen spouštěcím momentem pro nástup punku v USA, ale dokázali obrátit pozornost na další umělce, kteří v této oblasti působili a jejichž vliv byl oceněn až za tři čtyři roky. Zde máme na mysli zejména ortodoxní básnířku, zpěvačku a scénáristku Patti Smith, jež v tomto období spolupracuje vedle Blue Öyster Cult zejména s kytaristou Lennym Kayem a zakládá svou vlastní skupinu, a Richarda Hella a zvláště Toma Verlainea, kteří se sešli již v kapelách Neon Boys a Goo Goo a vytvořili spolu velmi vlivnou skupinu Television, později obecně řazenou spíše k new wave. Oba dva jsou známí i pro své sólové počiny, Verlaine jednu dobu spolupracoval s Patti Smith.
K těmto jménům můžeme přiřadit již jen málo kapel, z hlediska začátku tvorby a jejího zaměření zde lze jmenovat např. ještě newyorské Dictators.
Vlastní punkovou explozi si tedy necháme až na příští díl, kdy se vedle dvou hlavních směrů klasického období let 1975-77, britského a amerického punku, zaměříme přes výrazné scény v USA i na nástupnické trendy včetně street, Oi, hardcore, straight edge, post punku, garage, skatepunku a dalších, zmíníme se i o některých revivalech, neo a new-punku a dotáhneme tak historii tohoto bouřlivého stylu až dodnes. Čeká vás také tabulková příloha s přehledem vývoje stylu a nejdůležitějších alb, uvedeme i statistiku nejčastějších sestav atd.
