Letem kytarovým světem - Pomp rock (1. díl)

A jak jsme slíbili, tak jsme i dodrželi. Ano, v rámci našeho rozkrývání vývoje rockové hudby a jeho zákonitostí jsme tu opět s exkurzí do nitra nádherného a širokého fenoménu, obecně zvaného rocková muzika. A na rozdíl od minulého vstupu jsme se tentokrát zaměřili na jednu velice zajímavou, dobově velmi silnou a proslulou a do jisté míry i nesnadně žánrově vymezitelnou oblast hudby, obecně řazenou pod křídla hard rocku. Správně, dnes bude řeč o pomp rocku.

Pomp rock jako takový je velmi svébytná oblast rockové hudby. Když jsme v úvodu prohlásili, že je obecně řazen do ranku hard rocku, nebylo to zcela tak úplně přesné. Tvorba a přístup skupin a umělců k řadě aspektů hudebního výraziva, včetně feelingu, instrumentace a skladby, by mohl celou problematiku vytýčení řečiště tohoto stylu zavést do chybných interpretací, což se mnohdy i děje. Pojďme se tedy podívat na styl, lépe řečeno substyl, který v druhé polovině sedmdesátých let zažíval svůj obrovský a zasloužený zenit a ani probíhající změny na dobové hudební scéně ho nedokázaly umlčet. Pozor, mluvíme o celkovém žánru, ne o jednotlivých kapelách. A to je na tom právě to zajímavé. Dovolme si dokonce i prohlásit, že rozvoj této scény byl v podstatě logickou alternativou na tehdejší „žánrovou čistku“, které řada velkých jmen jiných stylů nedokázala vzdorovat...

1. Vymezení stylu

1.1 Obecná specifikace

Jak už jsme naznačili, pomp rock je hudební směr s často velmi nevýraznými stylovými hranicemi. Jednoznačně vyrůstá z hard rocku, ať už z hlediska zaměření skupin (prvotního či následného na základě vývoje), stylové preference protagonistů souborů či jednoduše historického kontextu vývoje hudby. U těchto souborů tvoří tedy základ hudební složky stejné premisy jako u klasických hardrockových kapel, ovšem jednoznačně zcela v jiných poměrech. Je zde daleko větší preference vlivu klasické hudby (i včetně instrumentace), úloha riffu a powerchordů zde není tak typická, rozložení úlohy jednotlivých nástrojů není až na výjimky tak určující apod.

Velmi důležitým faktorem je pak skutečnost, že tento styl již jako součást hard rocku přebírá navíc a mnohdy výrazně některá vyjádření artrockového směru. Máme zde na mysli rozsáhlejší kompozice, zcela určitě všudypřítomný patos, práce s větší orchestrací, nevyhýbání se zapojení i jiných, než všeobecně rockových nástrojů (například houslí), větší úlohu akustické kytary, ujednocení složky hudební a scénické do uceleného pompézního tvaru, není od věci prohlásit, že některé pasáže jsou mnohdy doplňovány někdy až jazzrockovými hudebními vložkami (ne samostatně, ale jako součást vyznění), patří sem i ta skutečnost, že sólové party jsou více než u klasických hardrockových (ale i artrockových) sestav vnořenější součástí skladeb. Ve srovnání s nosnými rockovými styly lze prohlásit, že jádrem je propracovaná skladba s artrockovými postupy a hardrockovým nasazením, široká orchestrace (atribut art rocku), vycizelovaná produkce (atributy hard rocku i art rocku), pompézní vyznění (atribut art rocku) a energičnost projevu (atribut hard rocku).

1.2 Eliminace nesprávných vymezení

Nyní jenom krátce o některých nepřesných zařazováních. Ze všech příbuzných stylů bývají k pomp rocku v určité fázi jeho vývoje řazeny soubory z oblasti AOR (a naopak), tedy adult oriented rock, rock pro dospělé. Skupiny a osobnosti, řazené do tohoto směru, oslovují svou tvorbou nejen rockové teenagery, ale také již starší generaci rockových fanoušků včetně vyzrálejších posluchačů z oblasti posluchačsky obecně méně náročného světa popu.

Protože se jedná o interprety, vyrůstající na kořenech hardrockové hudby, je chybné zaměňovat toto označení se soft rockem. Můžeme tedy také prohlásit, že AOR je vlastně označení pro výrazově umírněnější tvář hard rocku (zejména v období 70. let). Foreigner, Loverboy, určitou částí své tvorby i Journey a Toto byli určujícími představiteli této hudby, po všech stránkách vyvážené, ovšem kromě dobových, často významných anketních úspěchů, nijak výrazně se zapisující do povědomí hudebních dějin.

Měli bychom zde i uvést ten fakt, že ve dvou dílech (původní text by se vešel do čtyř až pěti dílů) se budeme zabývat nejtypičtějšími nositeli tohoto stylu. Takže zde nebudeme uvádět interprety, kteří bývali dobově také řazeni k pomp rocku, často na základě jednoho hitu či alba. Jejich kořeny totiž tkví někde jinde. Namátkou zde můžeme jmenovat Iona Andersona, Barclay James Harvest (syntéza spíše art - pomp - folk), Eloy, Moody Blues (období konce 60. let) atd. Do pomp rocku svými novovlnnými názvuky zasáhli i Cars kytaristy Rica Ocaseka, kdy jak deska The Cars (1978, Elektra), tak i následující alba se setkala s širokým ohlasem včetně Candy-O (1979, Elektra) a Panorama (1980, Elektra). Některé okamžiky jejich tehdejší tvorby měly blízko k pojetí Roxy Music či Davida Bowieho. Patří sem třeba i Cult, anglický kvartet, vycházející ve své tvorbě z odkazu rockové scény 60. a 70. let a mající ve svém výrazu i prvky gothic rocku a posléze i pomp rocku. Blue Öyster Cult se také lehce otřou o pomp rock, kdy albem Fire of Unknown Origin (1981, CBS) dobývají zpět ztracené pozice a chvilku se v tomto stylu i drží. Ovšem ne nosně.

My se zaměříme ale jinak.

2. Vlastní vývoj stylu

2.1 První polovina 70. let (Vznik, kořeny)

O původu a stylových kořenech budoucích pomprockových formací jsme hovořili již v úvodu. V tomto období se pozdější představitelé tohoto stylu teprve formují či již fungují a jejich přístup se začíná od úvodního směřování transformovat. Můžeme zde sice uvést některé představitele ze samého konce 60. let, ale jednalo se spíše o ojedinělý přístup. Určitou výjimkou mohou být Moody Blues, ale tento příklad by byl mimo kontext návaznosti vlivů nehledě na ne zcela prokázaný vliv (aspoň zpočátku vývoje pomp rocku).

Vedle dvou alb kapely Argent, souboru klávesisty Roda Argenta (ex-Zombie), Ring of Hands s hitem Hold Your Head Up a následného All Together Now můžeme v tomto období najít vstup dvou velkých souborů, Queen a Rush, později řazených k základnímu čtyřlístku představitelů pomp rocku.

I když Queen na svých prvních albech výrazně inklinují k odkazu svých prvotních vlivů, velmi brzy si vytvářejí zcela vlastní, nezastupitelný zvuk.

Roku 1973 vychází debut Queen (1973, EMI), který díky skladbám jako Liar a Keep Yourself Alive pomáhá skupině roku 1974 obsadit ve čtenářské anketě časopisu Melody Maker první místo v kategorii Skupina roku. Druhé album, Queen II (1974, EMI), obsahující White Queen či Seven Seas of Rhye s multitrackovými kytarovými party je také zlaté a následné LP Sheer Heart Attack (1974, EMI) s hitem Killer Queen ukončuje z hlediska další historie tvorby skupiny hardrockovější část jejího vývoje. Kapela se vydává směrem, který se pro ni stává charakterističtější.

K novým klíčovým jménům tohoto stylu nesporně patří kanadští Rush. Jejich často rozsáhlé skladby, nepostrádající naléhavost vyznění, instrumentální dovednost, zvukovou kompaktnost, patetickou formu a někdy až poměrně náročné kompoziční postupy ustanovily toto trio jako jeden z vrcholů syntézy hard rocku a pomp rocku. Svým významem se jim v tomto směru může vyrovnat jen tvorba Queen.

I když kapela existuje od roku 1968, na klasické trio se ustálila roku 1974. Do tohoto období bychom pak zařadili pouze album Rush (1974, Anthem), kde se tvorba kapely začala cizelovat.

2.2 Druhá polovina 70. let, období 1975/76 - 1980/81 (Zlatá éra)

Celých pět měsíců se Queen věnují práci na svém průlomovém díle A Night at the Opera (1975, EMI). Platinové album je všeobecně považováno za první z trilogie nejsignálnějších desek skupiny. Proslulá Bohemian Rhapsody obsahuje vrstvená kytarová sóla, snoubící se s originálně pojatými mnohovrstvými vokály. Deska obsahuje i řadu dalších skladeb, z nichž za zmínku stojí např. ’39 či velmi energická Sweet Lady.

O rok později kapela dokončuje A Day at the Races (1976, EMI), logické pokračování předcházejícího opusu, které obsahuje další nadčasový hit, Somebody to Love. Skupina se ve svém dalším vývoji lehce podvolila lekci doby a výrazně zmodernizovala svůj zvuk. V létě roku 1977 pak realizovala News of the World (1977, EMI). Album obsahovalo světový hit We Are the Champions, navazující hudebně na We Will Rock You Briana Maye. Tato trilogie desek dokonale charakterizovala onen typický, plný, orchestrální zvuk, jenž byl pro jejich celkový přístup tak příznačný.

Následné album Jazz (1978, EMI) s hity jako Fat Bottomed Girls a Bicycle Race ve srovnání s předchozími opusy obsahovalo sice všechny prvky předchozího vývoje, ale zahrnovalo i předzvěsti budoucích stylově-zvukových změn. Určitým předznamenáním věcí příštích se pak stal singl Crazy Little Thing Called Love. Markantněji, i když ne ještě zcela jednoznačně, se tyto změny projevily už na následujícím albu The Game (1980, EMI) s hitem Another One Bites the Dust.

U Rush alba Fly by Night (1975, Anthem), Caress of Steel (1975, Anthem) a 2112 (1976, Anthem) zaznamenala vzestupný ohlas a kapela se nadobro prosadila deskou A Farewell to Kings (1977, Anthem). Od tohoto LP skupina produkuje hutný a přitom pateticky mohutný zvuk plný výrazných a náročných instrumentálních výkonů zejména ze stran baskytaristy a bubeníka. Oba dva se stávají významnými osobnostmi svého nástroje a daleko přesahují ohlas kapely.

Už následující LP Hemispheres (1978, Anthem) zaznamenává velký zájem rockových fanoušků na celém světě, Permanent Waves (1980, Anthem) a zejména Moving Pictures (1981, Anthem) s nehynoucí skladbou Tom Sawyer jsou pak vrcholem tvorby tohoto instrumentálně a invenčně nesmírně energického a plodného tria.

Nejvýraznějšími a nejtypičtějšími jsou Boston kytaristy Toma Scholze. Hned první dvě alba, Boston (1976, Epic) a Don’t Look Back (1978, Epic), mají nebývalý úspěch. Prvního z nich se prodalo takové množství, že dodnes drží v Guinessově knize rekord v kategorii Nejúspěšnější albový debut všech dob. Skupina uvedla rozevláté, široce patetické kompozice plné vzletných sól a dvojhlasů. Proslula i výborným zvukovým souladem s party akustických kytar.

Pomp rock zastupují v této epoše i Kansas, jejichž tvorba hodně čerpá z odkazu Yes a Genesis, ELO a Queen. Po větším příklonu k naléhavosti hard rocku slaví úspěch s Carry On Wayward Son z čtyřnásobně platinového alba Leftoverture (1976, Kirshner). Stejný ohlas má i taktéž čtyřnásobně platinové LP Point of Know Return (1977, Kirshner) s hitem Dust in the Wind. Skupina proslula svým zařazením houslí, sestava byla v tomto období plná invence.

Další zástupci pomp rocku, Styx, sice už existují od roku 1964, ale ve větším měřítku se prosazují až albem Grand Illusion (1977, A & M). Vliv Queen a ELO je v jejich podání zjemněn, ale přitom neztrácí nic na své naléhavosti - skupina se opírá o spolupráci kytaristů Jamese Younga a Tommyho Shawa, a to i po stránce celkového vyznění kapely. Jednoznačným vrcholem představuje v jejich tvorbě album Paradise Theater (1981, A&M), které žádné jejich další LP už nepřekoná.

Journey jsou dalšími představiteli pomp rocku. Jedná se o projekt dvou bývalých členů sestav kytaristy Carlose Santany, kytaristy Neala Schona a klávesisty Gregga Rollieho. Přes někdy až jazzrockové a latinrockové počátky inklinují k hardrockovějšímu pojetí, kdy se prosazují až deskou Infinity (1978, Columbia). Úspěšné období s řadou alb vrcholí LP Escape (1981, Columbia) s hitem Who’s Crying Now.

Do pomp rocku bývají řazeni i mnohdy hardrockovější Magnum, sestavení kolem kytaristy Tonyho Clarkina. První album, Kingdom of Madness (1978, Jet), tak vzniká až ke konci první etapy vývoje. Marauder (1980, Jet), koncertní deska, pak jen potvrzuje preciznost jejich vystoupení, na kterých se ještě nezačíná podepisovat jejich poznenáhlý přechod k umírněnějšímu AOR.

Kanadské trio Triumph, postavené původně na hardrockových kořenech, přestavuje své skladby do patetičtěji laděných ploch a snaží se o monstróznější pódiové vyznění. Zejména jejich druhé LP, Rock ‘n’ Roll Machine (1977, Attic), je proslavuje i za hranicemi Kanady. Velmi úspěšnou se stalo i LP Allied Forces (1981, RCA).

Saga je další jméno kanadského rocku, které dotváří mozaiku scény pomp rocku z druhé poloviny sedmdesátých let. Ve své tvorbě nezapřeli vliv dalších pomprockových souborů včetně orchestrálního zvuku Queen a zvukové uhlazenosti Styx. První alba, od Saga (1978, Maze) do Worlds Apart (1981, Portrait), se nesla v tomto znamení, v následující etapě začala skupina zařazovat čím dál více i prvky klasické hudby.

Claudio Sanchez, kytarista, multiinstrumentalista a hnací motor amerických progresivistů Coheed and Cambria si zaslouží více pozornosti, než jaké mu můžeme věnovat v rámci tohoto miniseriálku. Takže s ním či s jeho kapelou budeme určitě počítat při plánování pro Kytarové velikány či Letem kytarovým světem. Zde si alespoň můžeme říci, že řada konceptuálních alb jeho kapely si získává stále více příznivců. I když již druhá deska In Keeping Secrets of Silent Earth: 3 (2003) získala v USA zlaté ocenění, jsou to právě ta další alba, která se vyhoupla na přední místa amerických anket a pronikla i do dalších zemí včetně evropských žebříčků. Obě dvě desky série, Good Apollo, I’m Burning Star, se tak umístily v Top 10, ještě lépe si vede Year of the Black Rainbow, která pronikla dokonce do Top 5 a v Kanadě se vyšplhala na 14. příčku.

2.3 První polovina 80. let (Nové osobnosti nebo dohra?)

Pomp rock má v tomto období značně rozkolísanou fázi existence. Na jedné straně dokáže soudobé publikum oslovit více než klasické hardrockové skupiny, na straně druhé se velmi těžko vyrovnává s nástupem heavy metalu. U punku šlo o diametrálně odlišnou větev, New Wave svými eklektickými plochami oslovovala, i když ne tak zcela odlišné, přece jenom jiné spektrum posluchačů. Heavy metal dokážou tyto skupiny ale vstřebávat velmi těžko. I když jejich tvorba obsahuje hardrockový podtext, z hlediska svého předchozího přístupu, tvorby a zvuku se nedovedou tak lehce vyrovnat s opětným návratem k hudebním základům, jejich přehodnocením do soudobé podoby a následnou aplikací na tvorbu. Na straně druhé i zde panuje celkem početná skupina fanoušků, kteří v nich spatřují potřebnou syntézu některých prvků hard rocku a art rocku a jejich tvorbu vyhledávají. Po zániku klasických hardrockových sestav jsou to právě tyto skupiny, které dokážou oslovit (alespoň na nějaký čas) část jejich původních fanoušků.

Queen se v tomto období vzdalují svému někdejšímu tvrdšímu projevu, ovšem pompa, široká orchestrace a silné skladby jim nejsou cizí ani nyní. Ovšem i když alba Flash Gordon (1980, Elektra) s hudbou k filmu, Hot Space (1982, Elektra) a The Works (1984, Elektra) s celosvětovým hitem Radio Ga Ga mají velký komerční úspěch, klasické jádro fanoušků, vyrostlé na předchozí tvorbě a tak trochu překvapené tímto posunem až do spektra pop rocku, se stahuje spíše do vyčkávací energickým koncertním dvojalbem Exit... Stage Left (1981, Anthem). Změny v polovině sedmdesátých let, nástup punku a nové vlny, se této trojice prakticky netknuly, i když některé podněty z oblasti new wave do svého obrazu zapracovala.

I s nástupem heavy metalu mají jejich alba stále úspěch - Rush totiž patří mezi ty skupiny, které si své fanoušky vychovali do té míry, že jim jejich případné stylové posuny nejen akceptují, ale přijímají je v podstatě bez výhrad. Což znamená, že i taková LP této etapy, jako Signals (1982, Anthem), Grace Under Pressure (1984, Anthem) a Power Windows (1985, Anthem) se setkávají s odpovídajícím zájmem. Přesto se ale o jejich tvorbě v rámci vývoje hard rocku (či pomp rocku) pomalu ale jistě ustaluje tvrzení, že jde ve značné míře o hudbu pro hudbu.

U Kansas dochází ke střetu zájmů. Steve Walsh i Kerry Livgren vydávají svá sólová alba a desky Vinyl Confessions (1982, Kirshner) a Drastic Measures (1983, CBS) postrádají nápaditost a energii děl z předchozí dekády. Livgren, Elefante a posléze i David Hope odcházejí a skupina roku 1983 přestává existovat.

Styx poměrně úspěšně navazují na úspěch svého předělového alba Paradise Theater (1981, A&M) a pokračují deskou Kilroy Was Here (1983, A&M). Jednotliví členové se ale nedovedou vyrovnat s nastalými úspěchy, vydávají sólové desky, což předznamenává rozpad souboru.

Zato Journey sklízejí úspěch za úspěchem. Hity jako Who’s Crying Now či Open Arms dosahují vrcholů amerických hitparád, velmi dobře si vedou i jednotlivá alba, zvláště pak Frontiers (1983, Columbia), kterým skupina proráží i na britském trhu.

I Magnum mají stále výraznější úspěchy. Již čtvrté jejich album, Chase the Dragon (1982, Jet), zaznamenává velký ohlas, silné je i The Eleventh Hour! (1983, Jet) a po personálních změnách, kdy Marka Stanwaye (key) a Kexe Gorina (dr) střídají Eddie George a Jim Simpson, si špatně nevede ani On a Story - Teller’s Night (1985, FM). Nejlepší období ale na ně teprve čeká.

Také kanadské trio Triumph slaví triumf, vedle svých stále pompéznějších a výpravnějších koncertů i deskami, zejména Allied Forces (1981, RCA) a Never Surrender (1983, RCA). Úspěch těchto alb se v další tvorbě ale již nezdaří zopakovat, výrazná změna nenastane ani po angažování čtvrtého člena, kytaristy Ricka Santerse.

Saga nijak zvlášť ani v tomto období nevybočuje ze svého standardu. Drží se své tvorby a řada alb, počínaje Worlds Apart (1981, Portrait) a konče Behaviour (1985, Portrait), jen potvrzuje stálost repertoáru této torontské skupiny. Což právě nemalou část jejich fanoušků, kteří neotuží po neustálých změnách, láká. Ale také nepřitahuje nové.

Čtvrtou skupinou, mající na vyznění pomp rocku nemalý vliv, jsou Asia. V jejich tvorbě můžeme vidět završení pomp roku. Tato anglická skupina, mající již svým složením plný nárok na označení superskupina, vydává roku 1982 album Asia (1982, Geffen), které nese veškeré atributy tohoto subžánru, nemluvě o vysoké instrumentální náročnosti partů jednotlivých nástrojů. Skupina se ocitá doslova přes noc na výsluní zájmu, ale nese s sebou i veškeré průvodní jevy superskupin - sestava, složená ze samých již předtím uznávaných osobností s již vytvořeným muzikantským zázemím a feelingem, velmi brzy není jednotná v názoru na další směřování produkce. V této atmosféře vychází i druhé album, Alpha (1983, Geffen), které je již stínem debutu. Následují personální změny, které spějí k rozpadu skupiny, takže LP Astra (1985, Geffen) vyjde prakticky již bez valného povšimnutí ze stran fanoušků i odborného tisku.

Dokončení příště...