Nejznámější instrumentálky
aneb
Zpěv? To je jen nudná přestávka mezi sóly.
Prostě na to muselo jednou dojít. V naší mozaice rockové hudby, kterou dáváme spolu dohromady v rámci tohoto seriálu už přes dvacet let, nemůžeme totiž vynechat vhled do této hodně osobité oblasti rockové hudby.
Instrumentálka. Co to vlastně je?
Nejběžnější chápání tohoto termínu zahrnuje skladbu, kde se nezpívá. Tuto definici můžeme brát jako zásadní.
Existuje ale i hodně názorů, že do této kategorie by měly být zařazeny i skladby, kde se sice zpívá, ale beze slov. Něco na tom je, protože lidský hlas je také nástroj, a pokud zde nejsou použita slova, jedná se o další vrstvu zvukové malby a linky. Bez dlouhých řečí, sem by patřila třeba slavná skladba od holandských Focus s Janem Akkermanem za kytarou, a to Hocus Pocus (vzpomeňte si, Thijs van Leer, klávesista a flétnista v jedné osobě, tam jódluje běhy nahoru a dolů). A protože tento názor se nám líbil, do výběru jsme zařadili i tyto skladby.
Sluší se také poznamenat, že řada skladeb by si zasloužila zařadit k instrumentálkám už jenom proto, že i když se tam zpívá, zcela jednoznačně je znát, že zpěv je pouhým doplňkem celkového díla. Určitě byste našli řadu případů, a to nejen ve světové tvorbě, ale i v domácí (jde zde jednoznačně o art rock). Ovšem, jednou se tam zpívá, tak to prostě nejde.
A ještě jedna poznámka: Složit instrumentální skladbu a ještě s ní uspět, to je určité znamení nejen muzikantské ale i skladatelské vyzrálosti. Tím opravdu nechci říci, že na jednu stranu všichni ti kytaroví střelci, vyžívající se v dlouhých improvizacích jsou „dokonalí“ skladatelé, ale pokud kapela dokáže vytvořit. a hlavně ustát, něco podobného, tak nejde o běžnou věc. Zvláště když jde o formaci, kde tento způsob prezentace není obvyklý.
Což ovšem také může vést u lidí, co nesnášejí instrumentální skladby, ke kousavé poznámce, že textař nedodal text, tak se to nahrálo bez zpěvu...
Na druhou stranu - na propagačních materiálech jedné megakytarové firmy byl zajímavý slogan, který v přeneseném slova smyslu znamenal: Text, zpěv - to je jen nudná přestávka mezi sóly...
Při výběru nejznámějších instrumentálních skladeb jsme vycházeli jako obvykle z co nejširšího možného seznamu těch nejprestižnějších anket. Ale protože i to nemusí znamenat, že jde o ten nejlepší výběr, zařadili jsme i kategorii, do které jsme zařadili skladby, významné i historicky jako přelomové záležitosti. Správnost našeho rozhodnutí potvrzuje i fakt, že se tyto kategorie i překrývají...
Nejznámější instrumentálky
Na co nejvíce narazíme při otázce, která instrumentálka je nejznámější? Většinou se uvádí pětice skladeb, která je doplněna ještě jednou záležitostí. Do této top šest/pětky (bez pořadí) tedy patří:
La Villa Strangiato
- interpret: Rush
- album: Hemispheres (1978, Atlantic)
- Poznámka: Dvanáct částí tvoří toto devítiapůlminutové dílo, které vykazuje všechny kvality kanadského tria Alex Lifeson, Geddy Lee a Neil Peart. Album nastavilo nové směřování kapely, které vyústilo epochální deskou Moving Pictures. Ovšem u Rush bychom mohli jmenovat více titulů, např. YYZ (Moving Pictures) a další.
Samba Pa Ti
- interpret: Carlos Santana
- album: Abraxas (1970, CBS)
- Poznámka: Oblíbená a vůbec ne lehká, jak se na první pohled může zdát, skladba řady kytaristů. Jde zde o velmi osobité spojení zpěvnosti sólové linky s rytmikou, charakteristickou právě a jenom pro Santanu. Taktéž i u tohoto kytaristy bychom mohli nalézt další skladby, navíc řada písní dost vyhovuje kategorii, o které jsme se zmínili, kdy zpěv je do určité míry pouze výplň mezi sóly. Ale to už je na uvážení každého z nás. Důležité je, že právě tato skladba vévodí v námi stanovené další speciální kategorii (viz níže).
Jessica
- interpret: Allman Brothers Band
- album: Brothers and Sisters (1973, Capricorn)
- Poznámka: Klasika jižanských kytaristů, kde sólové kytarové party natočil Dickey Betts. Naživo šlo stále o oblíbené číslo kapely, kde souhra dvou kytaristů se valila stejně pohodově jako jejich muzika.
Cliffs of Dover
- interpret: Eric Johsnon
- album: Ah Via Musicom
- Poznámka: Obecně méně známý kytarista, který se ale umístil hned pětkrát na špici ankety Guitar Player, což se podařilo pouze Stevemu Howeovi (Yes) a Stevemu Morsemu (Deep Purple). A třeba v Guitar Worldu je v anketě Top100 nejlepších kytarových sól zařazen na 17. místo, mimochodem mezi Heartbreaker (Led Zeppelin) a Little Wing (Jimi Hendrix).
Frankenstein
- interpret: Edgar Winter Group
- album: The Only Come Out at Night (1972, Epic)
- Poznámka: kapela s kytaristou Ronniem Montrosem vytvořila temný, hutný zvuk, který by zrovna u této kapely nikdo moc nečekal. Ale povedlo se a skladbu třeba převzali Phish, Overkill, Primus a další interpreti a kapely.
Moby Dick
- interpret: Led Zeppelin
- album: Led Zeppelin II (1969, Atlantic)
- Poznámka: Neuvěřitelný výkon Johna Bonhama. Tím je řečeno vše. Instrumentálka postavená na bicích. Ale jakých bicích...
Z dalších vybraných skladeb, které se velmi často ocitají ve všech možných anketách a výběrech, můžeme jmenovat třeba:
Eruption
- interpret: Van Halen
- album: Van Halen (1978, Warner Brothers)
- Poznámka: Eddie Van Halen se v tomto období ještě otáčel k publiku zády, aby nikdo nemohl snad okoukat jeho techniku hry, tapping. Že jde v podstatě o exhibici techniky? No a co...
Cause We’ve Ended As Lovers
- interpret: Jeff Beck
- album: Blow By Blow (1975, Epic)
- Poznámka: Vysoce osobitý přístup Beckova feelingu učinil tuto skladbu jednou z nejžádanějších z jeho repertoáru. Uvedení této skladby třeba na Crossroads Festivalu, kde hrál společně s nesmírně talentovanou baskytaristkou Tal Wilkenfeld, bylo jedním ze zlatých hřebů této prestižní akce.
Wring That Neck
- interpret: Deep Purple
- album: The Book of Taliesyn (1968, EMI)
- Poznámka: Ritchie Blackmore se svou kapelou měl až za dva roky vykročit albem In Rock k celosvětové slávě, ale už zde se jim podařil skvělý kousek, který nanesl zvuk a souhru kytara - klávesy, která se stala jednou z typických znaků feelingu Deep Purple.
Green Onions
- interpret: Booket T. & the MG’s
- album: Green Onions (1962, Atlantic)
- Poznámka: Vynikající nápady na klasický bluesový groove. Jako improvizace na dané téma je ostatně tato skladba i chápána. Což velmi hezky dokreslují sóla Steve Croopera, která vytvářejí k myšlenkám Bookera a jeho hammondek potřebný protipól.
A nyní přistupme ke zvláštní kategorii. Tyto skladby jsou sice součástí dlouhého seznamu z předchozích kategorií, ale nejsou na jeho vrcholu. Což je vyloženě škoda, protože jejich význam je nadčasový. Posuďte sami:
The Loner
- interpret: Gary Moore
- album: Wild Frontier (1987, Virgin)
- Poznámka: Nádherná ukázka feelingu, techniky, citu pro tón a pro melodiku, a hlavně vedení myšlenky celé stavby skladby a sóla. Způsob takto vystavěné instrumentálky inspiroval řadu muzikantů, dokonce i u nás.
Difficult to Cure
- interpret: Rainbow
- album: Difficult to Cure (1981, Polydor)
- Poznámka: Výborné zpracování motivu z Beethovenovy Deváté, navíc zcela ve stylu tehdy vyzrálé Blackmoreovy kapely. Řada kytaristů si zde vylámala zuby na tom, že ústřední kytarové linky jsou hrány - bottleneckem!
Apache
- interpret: Shadows
- singl: 1960, EMI
- Poznámka: Hank B. Marvin a jeho Shadows jsou vlastně instrumentální kapela. Takže vybrat z jejich repertoáru jednu věc je docela těžké. Ale vlastně ne. Právě tato skladba patří do zlatého fondu nejen instrumentálek, ale i obecně rockové kytarové muziky jako takové.
Clap + Mood for A Day
- interpret: Yes, Steve Howe
- album: Yes Album (1970, Atlantic), Fragile (1971, Atlantic)
- Poznámka: Tohle už je výzva, protože Steve Howe tady předvádí na akustických kytarách něco, na co sice naleznete noty, ale zahrát to takto lehce a s nadhledem...
Tak co, vybrali byste si? A myslíte, že by tam patřilo o hodně více skladeb? No ano, ale všechny jsme uvést nemohli, takže za všechny aspoň třeba Last of the Wilds (Nightwish a jejich extra porce severské mystiky), Flying in a Blue Dream (Joe Satriani), Glad (Traffic), Black Mountain Side (Led Zeppelin), Sparks (Who), Toad (Cream), For the Love of God (Steve Vai), Serenade to a Cuckoo nebo Bouree (Jethro Tull), Black Star (Yngwie Malmsteen), Beck’s Bolero nebo Freeway Jam (Jeff Beck), Autobahn (Kraftwerk)...
Ještě jste si nevybrali...?
Tak co třeba zkusit i naši scénu? Myslím, že tam je to jednoznačné. Stačí jedno jméno: Radim Hladík a Modrý efekt... A to nejen Čajovna, ale i celá alba, jako Nová syntéza, Coniunctio, a hlavně jeho sólové album a pro mne super album Svitanie (třeba Vysoká stolička, dlhý popol, V sobotu popoludní). Výborným počinem je třeba ale i album Premiéra Pavla Fořta. Nebo nahrávky Aleše Sigmunda. Či album 3 Guitars. A co třeba Capricornus Luboše Andršta nebo osobnosti z Czech Masters of Rock Guitars?
