Tak jsme se k tomu konečně dostali. K producentům. Aneb k oněm osobnostem v pozadí, které mají neoddiskutovatelný vliv na úspěch, ale také i na neúspěch interpreta či kapely.
Ano, můžeme zde namítnout, že řada kapel si dělá produkci sama. Jistě. Zářným příkladem je zde třeba Jimmy Page, který svým přístupem k natáčení, kdy ponechával maximální prostor přirozenému vyznění nástrojů (rozhodně nehýřil počty mikrofonů), měl lví podíl na statutu Led Zeppelin. Hodně kapel se tomuto řemeslu přiučí a působí i jako koproducenti - opět jako příklad zde poslouží třeba Roger Glover z Deep Purple. Ale většina umělců k případné vlastní produkci přistoupí až poté, co to alespoň pořádně okoukali. A i v tom případě se nedá říci, že se jim pak jednoznačně daří...
Než se pustíme do představení těch historicky i výkonem nejlepších producentů, tak si ještě aspoň objasněme, co nebo kdo to vlastně producent je. V našich zemích tato role není ještě pořád pevně uchopena a velkou roli zde hraje management kapely a management labelu, případně smluvní zaměstnanec studia. Ovšem časy se mění...
Co by měl všechno producent dělat? Je toho dost (i to někdy vadí interpretům, protože buď ztratí tvář s vyhlídkou jistého výsledku, nebo si prosadí svou a nemusí jim to vyjít...). Obecně jde v podstatě o to, že producent má pod palcem vznik a realizaci nahrávky (bavíme se o muzice).
Když si vezmeme ty nejzásadnější pozice, tak máme na mysli tyto body (bez pořadí):
A: Má mnohdy na starosti finanční stránku. Buď dovede peníze sehnat, nebo se stará o to, aby se náklady vešly do labelem, kapelou či studiem stanovené částky. Anebo do toho vloží své vlastní peníze (a nejde o málo případů a nemusí jít vždy jen o členy kapely - namátkou Chas Chandler a jeho víra v Jimiho Hendrixe).
B: Ohlídá si výsledný zvuk, takže dohlédne na náběr zvuku, jeho úpravu, míchačku, mastering, a vůbec obecně postprodukci. Může mít připomínky k vyznění nahrávky a feelingu kapely, což je vždy velmi citlivá záležitost, která ne vždy se setká s pochopením (někdy ani není divu). Ovšem již ve fázi mixu by měl jednoznačně tvrdit barvy kapely. Občas se stane, že za mix usedá i sám (například Brian Wilson z Beach Boys).
C: Hlídá výkony muzikantů a žene je k těm nejlepším - sami víte, že po čase ve studiu člověk nejen tzv. ohluchne, ale začne být nekritický k vlastním výkonům. A tady je právě potřeba onoho bdělého oka: Takhle ne, máš na víc.
D: Může mluvit do skladby. Tohle ale muzikanti většinou nesnášejí, tedy reagujte na to, že právě to vaše sólo je ve skladbě úplně zbytečné nebo příliš dlouhé nebo příliš komplikované. Zde je hodně důležité, co chce kapela (a jaké má i jméno) a co chce label (dtto). Přes všechny pozice by zde mělo dojít k tomu, aby producent reagoval na připomínky kapely a snažil se o to, aby se vlk nažral a koza zůstala celá - sorry, aby to zapadlo do jím zamýšleného konceptu nahrávky.
E: Dokáže poradit s aranží, umí dodat různé další muzikanty, navrhuje jejich zapojení do nahrávky.
F: Umí přijít v případných rozpacích ve studiu s dalšími hudebními nápady (většinou se jedná o ukončování skladby).
G: Pomáhá s výběrem skladeb na album. To mělo velký význam v dobách LP desek a v časech, kdy kapely uměly shromáždit nové věci a jezdit s nimi nejdříve po koncertech, aby si ověřily reakce posluchačů.
H: V případě, že kapela chce převzít nějakou skladbu a má jich na výběr několik, pomáhá s výběrem.
I: Zajišťuje právní služby, kde úzce spolupracuje s manažerem kapely.
J: Odpovídá labelu či studiu či kapele za úroveň nahrávky.
Bylo by toho více (o moc více zase ne), ale toto je to podstatné. A nyní ta jména. Výběr až na prvních pár jmen byl opravdu velmi obtížný. Ale vzal jsem v potaz historický vklad, vliv na další generace producentů, objem a význam produkce a také i žebříčky z více než deseti prestižních magazínů, labelů a společností (to mělo ale nejmenší váhu). Takže bez pořadí. Jenom uveďme celky.
Na vrcholu stojí jednoznačně jména George Martin, Rick Rubin, Mutt Lange, Martin Birch, Eddie Kramer a Brendan O’Brien, kteří spolu s legendárním Philem Spectorem, Brianem Enem, Quincym Jonesem a Dr. Drem tvoří penzum nejvíce zmiňovaných producentů. A proč?
Sir George Martin - ať už produkoval kohokoli, už jen to, že produkoval The Beatles, mu zajistilo první místo v našem přehledu. Pátý Beatle, jak se mu občas i říkalo, má na kontě třiceti hitů, které obsadily první místo v Anglii a dvacet tři skladeb, které se staly jedničkami v Americe. Vedle produkce i muzikant, skladatel, zvukový technik a aranžér se krom The Beatles podepsal pod sólovou tvorbu Paula McCartneyho, Johna Lennona, Ringa Starra, Eltona Johna (Candle in the Wind), Mahavishnu Orchestra (Apocalypse), Jeffa Becka (Blow by Blow, Wired), Cheap Trick, UFO (No Place to Run), Ultravox, Celine Dion a mnoha dalších. Jeho výhodou bylo okamžité rozpoznání potenciálu muzikantů. A mimochodem - přínos jeho rady, aby za Petea Besta usedl k bicím Ringo, je snad jasný.
Rick Rubin - jméno tohoto producenta má velmi široký rozsah. A také i zvuk. Jeho jméno se skví na nahrávkách takových kapel a osobností, jako jsou ZZ Top (La Futura), Red Hot Chili Peppers (Blood Sugar Sex Magik), Black Crowes (Shake Your Money Maker), Slayer, Danizg, Tom Petty and the Heartbreakers (Wildflowers), Black Sabbath (13), Metallica, Slipknot, Johnny Cash, AC/DC (Ballbreaker), Aerosmith, Linkin Park, The Cult, Mick Jagger, System of a Down, Mars Volta, Rage Against the Machine, Audoslave, Sheryl Crow, Lady Gaga, Shakira, Eminem a řada dalších, též i v řadě rozsáhlé filmové produkce. Tedy, jak vidíme, jde o mnimálně zlatou, spíše o platinovou, produkci. Rubinův přístup se projevuje v tom, že nabírá zvuk na tom nejsyrovějším základě. Jde při nahrávkách úplně na dřeň, a když se tam povede feeling, upravuje to jen minimálně. Je pověstný i tím, že dokáže muzikanty neuvěřitelně vyhecovat.
Mutt Lange nepatří mezi vyloženě jen a jen hardrockové producenty. Vedle nesporných multiplatinových úspěchů s kapelami jako AC/DC (Highway to Hell, Back in Black) či Def Leppard (Pyromania, Hysteria, Adrenalize) a Foreigner (4) se skvěle uvedl i jako producent jednoho z nejprodávanějších alb vůbec - Come On Over od Shanii Twain. Jeho jméno je ale i spjato s dalšími styly, jako v případě Boomtown Rats, The Cars, Bryana Adamse, Billyho Oceana, The Corrs (In Blue), Maroon (Hands All Over), Nickelback (Dark Horse) či třeba s Muse (Drones). Faktem ale je, že nechává kapelám jejich feeling, a místo aby ho měnil, umí jej zpracovat a zhodnotit. Nebojuje s názory, naopak přidává svoje k jejich.
Totéž lze prohlásit i o dalším jménu, Martinu Birchovi. Jeho zaměření je sice užší, ale jeho přístup je podobný. Dokáže vycítit potenciál kapely a navíc umí vypíchnout jejich přednosti. Klasikou jeho práce jsou alba Deep Purple (všechny klasické tituly včetně In Rock, Machine Head a Live in Japan), Iron Maiden, Fleetwood Mac, Rainbow (všechna klasická včetně Rising), Whitesnake (opět klasika do Slide It In), Wishbone Ash (první tři alba včetně eponymního Argus), Black Sabbath (Heaven and Hell), Blue Öyster Cult, Jeff Beck (Beck-Ola), Peter Green, Canned Heat, Gary Moore, Michael Schenker Group (Assault Attack), Roger Glover, Cozy Powell...
Další velikánem je Eddie Kramer. A aby ne. Seznam hovoří za vše - Led Zeppelin (II), Beatles (dva singly), David Bowie, Kiss (včetně klasické live trilogie Alive), Eric Clapton, Jimi Hendrix (Cry of Love), Kinks, Rolling Stones, Triumph, Alcatrazz, Robin Trower, Buddy Guy, Brian May, Carlos Santana, Joe Cocker, John Mayall, Ten Years After, Nice ale také i Lez Zeppelin - což je dívčí analogie ke slavné čtveřici. Kramer mj. proslul i tím, že se nebál zvukových a skladebních experimentů. Navíc jako dlouholetý zvukový technik měl přesnou představu o možnostech aparátů a zařízení.
Brendan O’Brien je další slavné jméno do naší mozaiky. Proč? Stojí totiž za úspěchem třeba Pearl Jam (Vitalogy, Vs.), Stone Temple Pilots, ale také Bruce Springsteena, AC/DC (Black Ice, Rock or Bust), Rage Against the Machine, Red Hot Chili Peppers, Neila Younga, Kansas, Aerosmith (Get a Grip), Soundgarden (Superunknown), Offspring, Korn, My Chemical Romance a dalších. A důvod? Jako kytarista a vůbec hodně aktivní muzikant se dovede vmyslet do osobnosti muzikanta a tak mu vyjít ve studiu co nejvíce vstříc.
A nyní už jenom rychle. Do našho přehledu patří klasičtí Phil Spector se svou zvukovou stěnou (John Lennon), Brian Eno (U2, Coldplay, Genesis), Quincy Jones (Michael Jackson, Frank Sinatra), hiphopový Dr. Dre (Eminem), Tom Dowd (Eric Clapton, Lynyrd Skynyrd), legendární Sam Phillips (Elvis Presley), Don Was (Bonnie Raitt), Butch Vig se svým velkým úspěchem nevermind (Nirvana), Jeff Lynne, člen ELO ale také i Travelling Wilburys, David Foster (Alice Cooper), Paul Epworth (Coldplay), Steve Lillywhite (Peter Grabriel), Arif Mardin (Queen, Bee Gees), Rob Cavalo (Green Day), Todd Rungren (Grand Funk), Joe Meek (Gene Vincent)...
Zdaleka jsme zde, přátelé, nezmínili všechny, Ale to ani nebyl účel. Chtěli jsme jen podat sondu do světa, který je zdánlivě za muzikantem. Jenže často právě tato složka hudebního života se stala a bude stávat často i určujícím momentem k úspěchu. Hlavní je totiž jedno - aby to vždy všechno vyšlo ke spokojenosti muzikanta. A to už by mělo být na nás, na muzikantech, kteří tu muziku dělají...
