Letem kytarovým světem - Kanadská scéna

V rámci našeho seriálu vycházely v minulých letech studie, které mapovaly více než půlstoletí vývoje rockové hudby. Rozebrali jsme si tuto problematiku z nejrůznějších úhlů a věnovali jsme se mnoha zásadním okamžikům, scénám, obdobím a zejména stylům této hudby. Je ovšem zcela zřejmé, že jsme přitom nemohli podrobněji zobrazit řadu ve svém konečném důsledku velmi závažných etap této velmi vzrušující historie, souvztažnosti a vlivu jednotlivých důležitých stavebních prvků celé této kultury. Jenom jsme se jich třeba dotkli, majíce za to, že jde o obecně známé věci. A protože vaše reakce byly více než potěšující, začali jsme toto opomenutí pomalu napravovat

v rámci tzv. doplňků. Samozřejmě to neznamená, že by námi uváděné styly či scény byly nějak méně výrazné, to je nesmysl. Jde pouze o doplnění, dokreslení celkového pohledu na vývoj toho krásného fenoménu, pro který se vžil obecný název rock, rocková hudba. A právě takový další kamínek do celkové mozaiky představuje kanadská rocková scéna.

V rámci jednotného přístupu budeme i zde postupovat tak, jak jste byli v avizovaných článcích již zvyklí - to znamená, že si celkově zcharakterizujeme uvedený styl či předmětnou scénu, podíváme se na zákonitosti interního vývoje a doplníme řadou nejrůznějších příloh.

1. Vymezení scény

1.1 Obecná specifikace

Kanadská scéna obecně se vyvíjela velmi specificky. Stačí si jen uvědomit, že sousedila s USA, tedy s obrovskou a silnou scénou, která měla spolu s Anglií základní vliv na utváření rockové hudby. Přes to všechno není moudré Kanadu jako zemi hudby podceňovat. Ba právě naopak. Když si vezmeme šedesátá, určující, léta, dokonce pokud si přiblížíme i léta padesátá, zjistíme, že právě v Kanadě existovali umělci, kteří dokázali proslavit svou tvorbu i za hranicemi své vlasti. A to nejen v rámci Severní Ameriky, ale i celosvětově. Nemluvě pak o obrovské hardrockové a pomprockové smršti let sedmdesátých. Pamatuji si, že na burzách právě alba Rush patřila mezi ta nejdražší, nejvíce žádaná a také i nejhůře dostupná. Ironií osudu (světa českých posluchačů) pak je, že album Moving Pictures, jehož cena se před třiceti lety dosahovala na několik stovek korun, jsem sehnal v jednom výprodeji před pěti lety za třicet korun...

1.2 Charakteristika a vymezení termínu

V rámci kanadské scény si zde uvedeme zejména oblast rockové muziky se všemi potřebnými nuancemi, vyplývajícími jak z předchozích dílů, tak i z celkového vývoje rocku. Což znamená, že se zde nebudeme zabývat vývojem specifických oblastí a žánrů a jejich sub-forem, ale podíváme se na tuto scénu celkovým pohledem. Což v důsledku znamená, že byť se třeba zmíníme o některých osobnostech či skupinách výrazně z jiné oblasti než rockové či zcela nesouvisející s náplní článku, nebudeme na nich stavět (za všechny kupříkladu Leonard Cohen, Celine Dion, K. D. Lang, Skinny Puppy, Front Line Assembly, jazzman Oscar Peterson a řada dalších).

Do souboru kanadská rocková scéna jsme po určitém zvážení zařadili i ty interprety, kteří pak po výraznou část své kariéry působili v jiných zemích. Kanaďané to však jsou, nikdy to neopomenou uvést a jejich země je stále považuje za svůj export a za svůj poklad (u některých z nich).

2. Vývoj scény

2.1 Padesátá léta. Kořeny

V padesátých letech v sousedních Spojených státech řinčel rock and roll, Alanem Freedem definovaný a řadou muzikantů specifikovaný styl. Soubor, který se na kanadské scéně výrazněji připojil k tomuto trendu, byl kvartet The Four Lads, skupina z Toronta se svým hitem Mocking Bird z roku 1952. Four Lads se tak spolu s dalšími vokálními skupinami, Crew-Cuts a The Diamonds, výrazně zasloužili o první výraznější proniknutí kanadské podoby této hudby do obecného povědomí. Což na konci tohoto období zcela jednoznačně potvrdil Paul Anka, první skutečný rockandrollový idol Kanady. Jeho Diana pronikla na 1. místo Billboardu, další skladby se také dostaly do Top 20. Úspěšnými byli i další interpreti tohoto období, Jack Scott, který sice působil v Detroitu, ale jeho My True Story, Leroy a další skladby zaznamenaly velký úspěch. Totéž lze prohlásit o Ronnie Hawkinsovi, sice narozeném mimo Kanadu, ale v Kanadě žijícím, který založil soubor Hawks, ze kterého se poté vyvinula kapela The Band - ano, ta, která pak doprovázela například Boba Dylana...

2.2 Šedesátá léta. Základy vzniku scény

V první polovině šedesátých let interpreti předchozí dekády rychle začali ztrácet vliv. Na scénu se drala další generace jako The Beau-Marks s Clap Your Hands, Bobby Curtola s Hand in Hand with You či Fortune Teler, význam začaly získávat i ankety Chum Weekly Hit Parade (fungovala do roku 1986) a RPM (od 1964 do 2000). V této době začaly vystupovat a posléze i tvořit další osobnosti: Gordon Lightfoot, Joni Mitchell, Leonard Cohen, Denny Doherty (později z Mamas and Papas, jedné ze signifikantních skupin období léta lásky), Danny Clayton (poté u Blood, Sweat & Tears), Andy Kim, Zal Yanowski (Lovin’ Spoonful), již přistěhovavší se John Kay, leader Steppenwolf a další. Řada z těchto jmen spustila v druhé polovině lavinu takové tvorby, která období 1960-1965 v podstatě zastínila.

V polovině této dekády totiž měli Chad Allan & The Expressions (předtím Reflections) velký úspěch s Shakin’ All Over, předělávkou od Johhny Kidd and the Pirates.

Z této kapely se toho roku vyvinula kapela Guess Who, jejíž American Woman se v roce 1970 stala obrovským hitem (dodnes najdeme mnoho předělávek této hymnické písně).

Ke konci let šedesátých se také výrazně projevují The Band, kdy vydávají jedno z velmi vlivných alb, Music from The Big Pink, kde autorsky excelují Bob Dylan a Robbie Robertson.

Šedesátá léta se tedy v Kanadě vskutku rozjela, na samém konci této dekády vzniká řada souborů, které svůj mnohdy obrovský vliv uplatní až v letech sedmdesátých a později. Z nich pak ale ještě do tohoto období patří dvě jména: Steppenwolf a Joni Mitchell.

Steppenwolf doslova zazářili svým nehynoucím hitem Born to Be Wild, který je dodnes slyšet ze všech možných kompilací. Skladba se stala zvukovým synonymem legendárního filmu Easy Rider a zastínila tak celou další tvorbu kapely (i přes úspěch Magic Carpet Ride).

A Joni Mitchell? Tato slavná písničkářka začíná být ozdobou velkých festivalů a její hvězda jde nahoru díky krásné skladbě Woodstock (sama se festivalu neúčastnila), kterou proslavili ve své verzi CSN & Y na výbornému albu Clouds.

Ale to se již hlásí sedmdesátá léta, pro kanadskou hudbu velmi důležité období.

2.3 Sedmdesátá léta. Kanadská invaze

2.3.1 Nástup (1. polovina 70. let)

A rachot začal. A pořádně. A to nezačneme přímo u muzikantů. Rada pro vysílání přijala usnesení udělat všechno pro to, aby trh nebyl zaplaven pouze americkou produkcí, ale aby domácí tvorba dostala svůj prostor.Ttato chvályhodná snaha vedla v dalších letech a dekádách k tomu, že rádia nebyla omezena vysíláním tříminutových skladeb (à la pokud to nemá do třicet vteřin refrén, nemá to šanci), což dalo šanci progresivnějším souborům, dokonce pak kanadská vláda stanovila závazný poměr vysílání mezi americkou a domácí produkcí (pamatuji si na ty trapné debaty v médiích na počátku devadesátých let, kdy jsme se tak chvátali rychle poangloameričtit, že ovoce v této oblasti sklízíme dodnes...).

Nejdříve dal o sobě vědět Neil Young.

Svou tvorbou upozornil na kanadskou scénu, a to jak svým připojením k triu CS & N, tak ale zejména nadčasovým albem Harvest, které obsahovalo nadnárodní hit Heart of Gold. Young tak definoval pojem rocková písnička a stal se jedním z hlavních představitelů tohoto směru. Po celá sedmdesátá léta si udržoval vysoké renomé.

Jenže v tomto období se zde objevily dva soubory, které v celkovém měřítku úspěšnosti, dlouhodobého vlivu, pozice v historii rockové hudby vůbec a úspěšnosti nemají v Kanadě konkurenci. Ano, je řeč o Rush a BTO neboli Bachman-Turner Overdrive.

BTO přicházejí se sérií alb, kde svůj přímočarý hard rock umějí skloubit s akustickými tóny a často až „najazzlými“ postupy. To vše bez ztráty naléhavosti a nápaditosti. Hned debutové album získává dvě ceny Juno Awards, kanadské obdoby americké Grammy.

„Dvojka“ se vyšplhala na 4. místo amerického Billboardu a obdržela v osmi zemích zlaté ocenění. Skladba Takin’ Care of Business dosahuje prvního místa, album Not Fragile jde rovnou na vrcholy anket, její hit You Ain’t Seen Nothing Yet doslova proletí světem (v US je první, v UK druhý).

V tomto období ale mocně nastupuje famózní trio Rush. Se svým hard rockem, posléze vyšperkovaným po všech stránkách (zejména instrumentální a skladební) a nasazeným spíše do oblasti substylu, pro který se ujme název pomp rock, zachvacuje pozornost doslova po celém světě. Se svými dvaceti pěti zlatými, čtrnácti platinovými, z toho třemi multiplatinovými studiovými deskami, jsou z hlediska těchto cenných kovů z kapel na třetím místě za The Beatles a The Rolling Stones celkově.

Prvních pět alb opanuje Kanadu, angloamerickou scénu atakují A Farewell to Kings a Hemispheres, celosvětový úspěch přichází s deskami Permanent Waves a zejména Moving Pictures. Vyprodané stadióny jsou běžnou záležitostí.

První polovinu dekády doplňuje výrazná tvorba Gordona Lightfoota (zejména LP Sundown) a činnost dalších souborů, za všechny třeba The Bells, Andy Kim, Chilliwack, Five Man Electrical Band, Lighthouse, Wednesday, Stampenders a dalších.

2.3.2 Konkvista (2. polovina 70. let a začátek 80. let)

Z předchozího období se nově a schopně rozjíždějí kupříkladu hardrockoví April Wine, kdy jejich First Decade a Harder-Faster sklízejí zasloužený ohlas. Výrazný je i Bruce Cockburn, výborně se svým debutem uvádí Pat Travers a jeho Band. Nalezneme zde ale další výrazné soubory, kterým předchozí skupiny dokázaly dobře prošlapat cestu. Tak proč toho nevyužít?

Skoro jako klon Rush se jeví další power trio, Triumph. Skupina se vyhřívá v paprscích zaslouženém obdivu díky svým energickým koncertům a deskám jako Rock and Roll Machine a později i Alied Forces. Vpochodování powertrií na světovou scénu pomáhá i projekt Franka Marinoa, Mahogany Rush, zvláště pak v období alba World Anthem.

Dobře se uvádí i další pomprocková formace Saga, která výrazně dotváří celkový vzhled kanadského pomp rocku.

Ke konci této dekády, kdy jak nové, tak i prověřené soubory dávají o sobě světu vědět, se ustanovují další skupiny, které se v následných desetiletích neprojevují sice nějak zvlášť výrazně, ale zato stále a vyrovnaně. Máme na mysli kupříkladu punkové D.O.A a No Means No, metalové Anvil, thrashové Exciter a další (Viletones, Forgotten Rebels, Rough Trade...). Výjimkou jsou pak Heart. Ale to už jsme v dalším desetiletí.

2.4 Osmdesátá léta

2.4.1 Držení pozic (1. polovina 80. let)

Vedle prověřených velikánů, z nichž mnozí zahajují tuto dekádu vskutku impozantně (například Rush), se vynořují velmi silné a specifické soubory, vezoucí se zcela oprávněně na stále ještě silné vlně kanadského hudebního přílivu. Jedním z nich jsou zcela jistě Loverboy, kteří první trojící multiplatinových alb, zvláště pak díky Get Lucky, pronikají do mezinárodních anket. Z výraznějších metalových souborů zde pak můžeme jmenovat snad jen Voivod, kteří si své renomé drží v podstatě až dodnes.

2.4.2 Nové osobnosti (2. polovina 80. let)

Větší změny se odehrály až ve druhé polovině 90. let. Řada klasických souborů invenčně ztrácí dech a vytvářejí tak potřebný prostor pro nové tváře. Mezi nimi jsou pak jednoznačně nejvýraznější Lee Aaron, Jeff Healey Band a Heart.

Aaron dokonce spolupracuje se členy Triumph, její čtvrté album má vynikající recenze. Mezinárodně výraznější je ovšem pak bluesrockové (a poté i hardrockové) trio Jeff Healey Band. To přichází s velmi silnými alby See the Light a Hell To Pay (kde hostují George Harrison, Mark Knopfler a Jeff Lynne). Protagonista souboru je vysoce ceněn kytarovými osobnostmi, 2. března 2008 však umírá.

Obrovský úspěch Heart sester Wilsonových tkví ve spojení rockové, později až metalové naléhavosti a melodiky, ne nepatřičně převzaté z jejich předchozího působení. Bad Animals a další desky dosahují platiny a skupina vyprodává stadióny. Nestává se však stylotvornou, pouze se, jak se říká, veze v tom nejlepším slova smyslu.

„Osmdesátky“ pak obecně doplňují další umělci a soubory jako Annihilator, Aldo Nova, Corey Hart, Platinum Blonde, Helix, Parachute Club, Trans-X, Images in Vogue a další, nemluvě o obrovském úspěchu Bryana Adamse (vlastní dokonce mj. i Řád Kanady).

2.5 Devadesátá léta - dodnes

2.5.1 První polovina 90. let. Změna hodnot

Počátek tohoto období je poznamenán stejným vývojem jako ve světové hudbě. Nástup grunge, návrat prověřených „dinosaurů“, nepřehledný vývoj řady substylů (zvláště u HM), rozmělňování původních žánrových prohlášení (new wave, punk...).

Z Kanady si ale i v tomto období najdou někteří umělci cestu na světová pódia. Robbie Robertson z The Band si vytváří početný dav svých fanoušků, Crash Test Dummies svým Mmmm, Mmmm, Mmmm vévodí řadě anket. Přesto ale až na Rush, Neila Younga, Jeffa Healeyho a snad i Heart, Voivod a Joni Mitchell zažívá Kanada stejnou krizi. To dává možnost masivnímu nástupu poprockové písničky, kdy na scénu vstupují Alanis Morissette, Alannah Myles a Amanda Marshall. První z nich je ve světovém měřítku nepoměrně známější, kdy taková alba jako Jagged Little Pill (šestnástinásobná platina v US) a další založila její věhlas.

Spíše k rocku orientovaná zpěvačka Myles si vytváří pozici svým debutem (diamant v Kanadě, zlato v USA), poprockovější Amanda Marshall o něco později má s debutem podobný úspěch.

2.5.2 Druhá polovina 90. let. Pozvolný úpadek

Rocková muzika se ve druhé polovině let devadesátých opírá buď o klasické interprety, kteří ke konci tohoto období výrazně nabírají dech i z hlediska invenčního, nebo se vytrácí na menší pódia či se infiltruje do mainstreamovějších pozic. Důkazem je pak nástup a úspěch zpěvaček Sarah McLachlan, Celine Dion (nejprodávanější kanadský umělec), Shanii Twain (diamantová ocenění desek), Avril Lavigne (třicet miliónů prodaných alb), Diana Krall, Nelly Furtado, Deborah Cox apod.

2.5.3 Nové tisíciletí. Na houpačce

Po roce 2000 řada starých souborů a umělců využívá získaného statutu klasiky a vrací se ve své tvorbě k prověřeným postupům. U fanoušků se to setkává většinou s nadšením, protože interpreti tak předkládají očekávané dílo. Dlužno uznat, že ve většině případů to není ke škodě věci. Ba naopak. Pomalu se vrací i zájem o nově interprety, nikoli ovšem však v takové míře jako v letech sedmdesátých. Sum41, Billy Talent, Simple Plan, to všechno jsou kapely, které dokázaly oslovit svět, ale ne výrazně. Výjimkou jsou pak Nickelback, kteří ve světě prodávají na třicet pět miliónů desek a jejich How You Remind Me je z hlediska umístění hitu v anketách vynáší na stejnou pozici jako Guess Who a American Woman. A to už je co říct.

3. Závěr

Kanada? Vždy synonymum pro kvalitní hudbu, která si dokázala najít fanoušky po celém světě. Ukázka skupin, které se nebály jít vlastní cestou a navíc si dokázaly vychovat i své fanoušky, kteří pak akceptovali veškeré jejich stylové proměny (Rush a další). Které se nebály melodiky (BTO), které dokázaly upnout pozornost opět na písničku jako takovou (Nickelback), které dovedly obohatit blues rock (Jeff Healey Band), které se nebály jít svou vlastní cestou (Crash Test Dummies), které se uměly dostat mezi tahouny substylů (Voivod, Exciter), které se nebály setrvat na svém (Saga, Neil Young)... Že tohle najdeme jinde také? S celosvětovým dosahem v USA a v Anglii při tomto objemu jistě - ale v ostatních zemích?

Na DVD příloze Muzikusu najdete v datové časti tabulky Rockové styly - Kanadská scéna - vývoj kapel a Rockové styly - Kanadská scéna - vývoj scény a LP.

Muzikus 11/2003 - Kytaroví velikáni (str. 48, noty, diskografie)

Muzikus 1/2004 - Z 50 alb, které by měl vlastnit každý kytarista - I.O.U. (str. 39)

Holdworth se v dalším období soustředil na koncertní činnost, zejména po USA a Kanadě. Výraznými pak byly jeho vystoupení s bubeníky Terrym Boziou a Patem Mastellotem a baskytaristou Tonym Levinem v projektu HoBoLeMa.

Práci na vlastních nahrávkách trochu omezil, věnoval se spíše hostování a záznamům vystoupení. Zajímavé bylo jeho spojení s klávesistou Dream Theater, Derekem Sherinianem a jeho kapelou Planet X, pohybujících se ve stylových vodách směrem k progresivním složkám současné metalové hudby. Velmi přínosným je ale album Blues for Tony. Jde o excelentní set live nahrávek, vytvořených na počest bubeníka Tonyho Williamse, který zemřel na infarkt 23. února 1997. Na realizaci desky se Holdsworth sešel s baskytaristou Jimmym Haslipem (z fusion kapely Yellowjackets), bubeníkem Chadem Wackermanem (spolurpacoval mj. i se Stevem Vaiem, Dweezilem Zappou apod.) a pianistou Alanem Pasquaou (člen Giant, spolupráce například se Santanou či novými Lifetime). Výsledkem je dvoualbová kompilace skladeb, většinou zkomponovaných Holdsworthem a Pasquaou.

Diskografie

1. Allan Holdsworth - sólová tvorba

Then! (2003, live, s Allan Holdsworth Group, záznam z května 1990, Alternity)

Against the Clock: The Best ofAllan Holdsworth (2005, kompilační 2CD, Alternity)

2. Spolupráce, účasti na projektech, hostování

2.1 Výrazné záležitosti

- s Derekem Sherinianem: Mythology (2004)

- s Quantum: Planet X (2007)

- s Jean-Lucem Pontym: The Acatama Experience (2007)

- s Johnnym Stevensem a Dannym Thompsonem: Propensity (2009, nahrávka z roku 1978)

- s Alanem Pasquou, Chadem Wackermanem a Jimmym Haslipem: Blues for Tony (2009, live)

- s Garym Husbandem: Dirty&Beatiful: Volume I (2010)

2.2 Další záležitosti

Patří sem kupříkladu: K2, David Hines, Corrado Rustici, Dan Carlin & Friends, Chris Buck, Eric Keyes, Snew, Paul Korda a další

Yngwie Malmsteen

Na přelomu osmdesátých let a v průběhu dalšího desetiletí spolu se Satrianim a Vaiem člen neoficiálního triumvirátu soudobých kytarových veličin. Tato nesporná osobnost, dnes již se statutem klasiky, proslula vedle své činnosti u souborů Steeler a Alcatrazz nejen řadou svých alb, ale i řadou hostování a spoluprací, z nichž pravděpodobně nejvýznamnější jsou série koncertů v projektu G3 Joea Satrianiho.

Blackmore znamenal pro Malmsteena vždy velkou inspiraci. Následná slova tedy nejsou tak úplně překvapující, koneckonců, stačí si pustit třeba i Inspiration, kde z deseti skladeb je plných šest od Deep Purple či Rainbow...

„Fireball jsem dostal od sestry k svým osmým narozeninám 30. června 1971. A ten den se můj život naprosto změnil. Prostě se ve mně něco zlomilo a já jsem poznal, že nechci být ničím jiným než kytaristou. Tam prostě nebyla cesta zpět, jiná volba už neexistovala. Přirovnal bych to k okamžiku, kdy si malý chlapec jen tak hraje s plastovými pistolemi a najednou mu dá někdo do ruky zasranou nukleární bombu!