V minulém díle jsme Bluesbreakers opustili v okamžiku, kdy za Erika Claptona a Petera Greena přicházela další veličina kytary, Mick Taylor. Takže zde také navážeme s tím, že opět upozorňuji na totéž - na na tři díly rozdělený strom vývoje skupiny.
Crusade (1967, Decca/London)
Obsazení: John Mayall - voc, key, harm, g; Mick Taylor/Terry Edmonds - g; John McVie - bg; Keef Hartley - dr; Chris Mercer/Rip Kant - sax
Album, které sice nahrávalo větší počet muzikantů, ale předznamenalo příchod dalšího velkého kytaristy, Micka Taylora. Ten se navíc dobře uvedl i jako autor, kdy se spolu s Mayallem podílel na Snowy Wood. Výraznou změnou je také stálé angažmá Keefa Hartleyho, technického bubeníka, pouze čtvrt roku trvající přítomnost druhého kytaristy Terryho Edmondse a ten fakt, že poprvé se dechaři stávají nikoli hostujícími, ale stálými členy kapely - v tomto případě šlo o Chrise Mercera a Ripa Kanta.
Diary of a Band, Vol.1 & Vol.2 (1968, Decca/Deram)
Obsazení: John Mayall - voc, key, harm, g; Mick Taylor - g; Paul Williams/Keith Tilman/Andy Fraser - bg; Keef Hartley - dr; Chris Mercer/Dick Heckstall-Smith - sax; Henry Lowther - trumpet
Obě dvě tato alba přinesla řadu svěžích koncertních ztvárnění prověřených skladeb z repertoáru kapely. Taylor se předvedl jako velmi citlivý kytarista s tónem, který měl blíže Claptonovi než Greenovi. Ovšem personální situace byla hodně proměnlivá. Na místě baskytaristy se postupně vystřídali Paul Williams, Keith Tillman a Andy Fraser, budoucí člen hardrockových Free. Navíc se rozšířila i dechová sekce, zvláště když přišel Dick Heckstall-Smith z budoucích Colosseum. Přes určité rozšíření zvukové palety kapely ale důraz na dechy začal (i když ne hned) vzdalovat Bluesbreakers rockovým fanouškům. Následující alba ale tato stigmata prozatím vůbec nepocítila.
Bare Wires (1968, Decca/Deram/Polygram)
Obsazení: John Mayall - voc, key, harm, g; Mick Taylor - g; Tony Reeves - bg; Jon Hiseman - dr; Chris Mercer/Dick Heckstall-Smith - sax; Henry Lowther - trumpet
Tato deska spolu s Blues From Laurel Canyon by se dala označit jako Taylorův triumf. Kapela navíc byla sehraná, jednotlivé výkony jsou přímo čítankové, spolu s Blues from Laurel Canyon, Blues Breakers with Eric Clapton a A Hard Road lze mluvit o nejsignálnějším albu Bluesbreakers šedesátých let. Problém ovšem nastal, když hned tři členové kapely, Dick Heckstall-Smith, bubeník Jon Hiseman a baskytarista Tony Reeves zjistili, že by jim bylo lépe bez Mayallova vedení, a odešli, aby založili jazzrockovou formaci Colosseum. Pro věhlasného Mayalla ovšem nebyl problém najít další muzikanty, takže jízda pokračovala bez škobrtnutí dál. Úspěch kompilace Blues Giant (1968, Decca) tento stav jen potvrzoval.
Blues From Laurel Canyon (1968, Decca/London/Polygram)
Obsazení: John Mayall - voc, key, harm, g; Mick Taylor - g; Steve Thompson - bg; Colin Allen - dr
Skupina byla sice opět "jen" čtyřčlenná, ale nemohu se ubránit dojmu, že jí to jen prospělo. Album je svěží, a jak se říká, poslouchá se samo. Stejně jako u jmenovaných desek u komentáře k předchozímu titulu, i zde máte chuť popadnout kytaru a přidat se.
Toto obsazení se ještě podílelo na záznamu z jam sessionu, který vyšel na desce Raw Blues (1968, Ace of Clubs) a na realizaci kompilace World of John Mayall, Vol. 1 & Vol.2 (1968, Decca). Jenže to by nebyl Mayall a jeho kapely, aby se opět neblýskalo na změny...
The Turning Point (1969, Polydor)
Obsazení: John Mayall - voc, key, harm, g; Duster Bennett - g, voc; Jon Mark - g; Steve Thompson/Alex Dmochowski/Larry Taylor - bg; Johnny Almond - sax
Na konci šedesátých let se Mayall stále více nechával ovlivnit jazzovou hudbou. To mu v následujících letech přineslo sice řadu uznání a ocenění, ale prakticky jen z řad odborníků. Fanoušci z dob minulých se na tento stylový posun netvářili zvlášť přívětivě a pro dobové publikum, naladěné na nejrůznější fúze nezabíhaly Mayallovy experimenty do tehdy požadovaných a ceněných krajních mezí možností spojení různých stylů. Přesto se live album The Turning Point, nahrané na vystoupení ve Fillmore East v New Yorku, setkalo s odpovídajícím zájmem, k němuž jistě přispěla i jeho realizace bez bubeníka a postavení v podstatě zcela nové kapely. Ta už přestává vystupovat pod názvem Bluesbreakers, a i když je tak všeobecně chápána, oficiálně je prezentována "jen" jako doprovodná skupina Johna Mayalla. I to může leccos napovědět o určité ztrátě kompaktnosti přístupu z hlediska fungující, jen pro věc kapely zapálené sestavy.
Mayall se zde jinak hezky blýskl na slide kytaru, za zmínku stojí práce obou kytaristů, Dustera Bennetta (včetně jeho zpěvu) a zejména Jona Marka na akustiku, na niž hraje klasickým způsobem, prsty.
Tři změny za baskytarou v podstatě už nikoho nepřekvapily, pouze s tím dodatkem, že po Thompsonovi a Dmochovském se další baskytarista, Larry Taylor, stal skoro na dva roky stálicí v sestavě. Za zmínku také stojí vynikající hra Johnnyho Almonda na tenor a alt saxofon.
Určitou zajímavost představuje skladba I`m Gonna Fight for You, věnovaná J. B. Lenoirovi, americkému bluesmanovi, který zemřel roku 1967. Na dalších vydáních se k tomuto materiálu přiřadily i další stopy. V tomto období také vyšla z řady kompilací méně známá deska So Many Roads (1969, Decca).
Empty Rooms (1970, Polydor)
Obsazení: viz výše
To, co fungovalo na pódiu, nefungovalo až tak dobře ve studiu. Navíc nahrávání probíhala ve čtyřech studiích, DeLane Lea v Londýně, Broadway Studios v New Yorku, Larrabee Studios v Los Angeles a Advison Studios v Londýně, což přes veškerou snahu Johna Mayalla jako producenta nevyznělo dobře. Jednotlivé skladby jsou rozházeny, bylo jasné, že na obzoru jsou další změny v obsazení...
USA Union (1970, Polydor)
Obsazení: John Mayall - voc, key, harm, g; Harvey Mandel - g; Larry Taylor - bg; Don Sugarcane Harris - vi
Personální otřesy přežil jen Taylor, jinak "vše bylo jinak". Na rozdíl od předcházejících změn ale tentokrát Mayall natrefil na dva muzikanty, kteří se u něj "zdrželi" podstatně déle. Opět šlo ale o sestavu bez bubeníka. Skupina ale působí mnohem kompaktněji, než tomu bylo u předchozí sestavy, na celkovém výsledku se podepsal zejména výborný výkon ostříleného Harveyho Mandela. Možná i proto se Mayall rozhodl oživit starého ducha svých Bluesbreakers a odhodlal se překročit svůj vlastní stín realizací následujícího projektu.
Back to the Roots (1970/1971, Polydor)
Obsazení: John Mayall - voc, key, harm, g; Harvey Mandel/Eric Clapton/Mick Taylor - g; Larry Taylor- bg; Keef Hartley - dr; Don Sugarcane Harris - vi
Toto dvojalbum bylo koncipováno jako projekt, tedy nic stálejšího. Výsledek byl ovšem výborný, je velmi zajímavé zaposlouchat se do osobitých přístupů k tématu u všech tří kytaristů.
Thru the Years (1971)
Obsazení: John Mayall - voc, key, harm, g; Harvey Mandel - g; Larry Taylor - bg; Don Sugarcane Harris - vi
V době trvání této sestavy vyšlo 2LP, mající spíše charakter kompilace. Obsahuje mj. i vzácné nahrávky ze singlů raných šedesátých let včetně Crawling up a Hill. Také zde najdeme i skladby z období Petera Greena a Micka Taylora, pozdější vydání přidala i tracky z dalších sestav.
Memories (1971, Polydor)
Obsazení: John Mayall - voc, key, harm, g, Gerry McGee - g, Larry Taylor- bg
Ani Harvey Mandel nevydržel moc dlouho a jeho místo zaujal Gerry McGee. Spolu s Taylorem tak Mayall vytvořil trio a... Při poslechu se prostě neubráníte otázce, kam se poděla ona bezprostřednost starých Bluesbreakers...
Jazz Blues Fusion (1972, Polydor)
Obsazení: John Mayall - voc, key, harm, g; Freddy Robinson - g; Larry Taylor - bg; Clifford Solomon - sax; Blue Mitchell - trumpet; Ron Selico - perc
Název tohoto live alba je jednoznačný. V tomto období jazzové vlivy na Mayallovu tvorbu kulminovaly. Každý si jistě udělá úsudek sám, ale pod pojmem Mayall si těžko lze představit něco jiného než ryzí, osobité blues. Nový kytarista, Freddy Robinson zde ale má několik dobrých čísel.
Moving On (1972/1973, Polydor)
Obsazení: John Mayall - voc, key, harm, g; Freddy Robinson - g; Larry Taylor/Victor Gaskin - bg; Keef Hartley - dr; Fred Jackson/Ernie Watts/Red Holloway (fl) - sax; Charlie Owens - fl; Blue Mitchell - trumpet; Clifford Solomon - sax
Autorem všech skladeb je Mayall a osobně se mi toto album líbí více než předcházející titul. Že se Mayall začal více obracet za svou minulostí, naznačuje i jím produkovaná raritní kompilace Down the Line (1973), která obsahuje demo nahrávky z 60. let a první album.
Ten Years Are Gone (1973, Polydor)
Obsazení: John Mayall - voc, key, harm, g; Freddy Robinson - g; Victor Gaskin - bg; Keef Hartley - dr; Don Sugarcane Harris - vi; Blue Mitchell - trumpet
V uvedené sestavě vyšlo toto 2LP, což byla částečná kompilace, doplněná o nahrávky v Sunset Sound Studios v L. A. Za zmínku ještě stojí, že v Undecided nezpívá Mayall, ale Robinson. V tomto období také vycházejí dnes dosti vyhledávané kompilace The Best of John Mayall (1973, Decca/Polydor), Star Portrait (1973, Polydor) a raritní dvojalbum Pop History (1973, Polydor).
The Latest Edition (1974/1975, Polydor)
Obsazení: John Mayall - voc, key, harm, g; Randy Resnick - g; Hightide Harris - g, (bg); Soko Richardson - dr; Red Holloway - fl, sax; Larry Taylor - bg
I když šlo spíše o přechodnou sestavu, album nepůsobí nijak "rozháraně", navíc Randy Resnick se uvedl velmi dobře. Mayall ale tehdy začal pociťovat nutnost vymanit se ze zajetých kolejí, které se mu začaly zdát nudné a nikam nevedoucí. Navíc se pořád nevzdal možnosti stálého zkoušení ozvláštnit sound kapely i stálého hledání výrazného kytaristy. Resnick, přes bezproblémový debut, se nakonec vhodným neukázal, nemluvě o nevýrazném Hightide Harrisovi, takže během trvání této sestavy vyšla již jen kompilace Something New (1974).
New Year, New Band, New Company (1975, ABC/One Way)
Obsazení: John Mayall - voc, key, harm, g; Rick Vito - g; Larry Taylor - bg; Soko Richardson - dr; Jay Spell - key, Don Sugarcane Harris - vi; Dee McKinnie - voc
K názvu alba by šlo ještě přidat Nový styl, Nový kytarista (Rick Vito) a Nová snaha zaujmout. Ovšem všechny pokusy vyzněly naprázdno. Na rozdíl od dalšího LP, A Banquet in Blues zde sice ještě nevyčnívá na povrch Mayallův příklon k funky a jeho syntéze s popovějšími melodiemi, přesto je ústup z dosažených pozic hodně znatelný. Pokud si uvědomíme dobu, kdy některé styly kulminovaly (hard rock, art rock), jiné se halasně draly na svět (punk, alternativní scény, rock v opozici, new wave, futurismus nové vlny) a další zažívaly svůj rozkvět (jižani, kanadská rocková scéna, pomp rock), a nezapomeneme přitom ani na ty umělce, kteří se před všemi těmito změnami "stáhli" do vnitřního světa svého stylu a výrazu, kde si úzkostlivě, nepřekračujíce hranice žánru, drželi své pozice u řady oddaných fanoušků, kteří byli rádi, že v tomto období změn se mohou přidržet nějaké jistoty, tak není divu. Mayall navíc svým stylovým posunem ztratil jak zbytek svých předchozích posluchačů, tak rozhodně nenadchnul ani potenciální novou generaci fanoušků.
Time Expired, Notice to Appear (1975, ABC/One Way)
Obsazení: viz výše + hosté
Ani toto album, byť by zde na první pohled mohly být znát náznaky určité snahy o návrat, nepřineslo nic převratného.
A Banquet in Blues (1976, ABC/One Way)
Obsazení: viz výše
I přes její název byl z této desky znát ještě příznačnější Mayallův příklon k popu a funky. Soudržnosti alba, i přes relativní stálost základní sestavy, neprospělo ani velké množství hostů. Jediné, co v této době mohlo dávné fanoušky Bluesbreakers trochu uklidnit, bylo vydání kompilace John Mayall (1976, Polydor).
Lots of People (1977, ABC/One Way)
Obsazení: John Mayall - voc, key, harm, g; Gary Rowles - g; Larry Taylor - bg; Frank Wilson - dr; Jay Spell - key; Red Holloway - fl, sax; Warren Bryant - perc; Pepper Watkins/Patty Smith - voc
O trochu lépe dopadla tato deska, která byla nahrána live z vystoupení 24. listopadu 1976 v Roxy klubu v Los Angeles. Řada hostů tentokrát nepůsobí rušivě, ale přesto zde řada fanoušků postrádá onu jiskru, tak pověstnou z předchozí Mayallovy tvorby. Když se podíváme na několik předchozích alb z období sedmdesátých let, tak to vypadá, že sestavu kolem sebe Mayall vytvořil za tím účelem, aby prostě zkusil něco jiného. Bluesové muzice nezůstal nic dlužen, naopak, v těchto letech se naplno rozvinula jeho sólová práce, velmi často byl hostem na mnoha nahrávkách a turné věhlasných bluesmanů, zejména Američanů, které uváděl na jejich evropských turné. Vtírá se tak ovšem i myšlenka, jaké priority měla u něj tvorba s jeho kapelou oproti sólovým projektům a hostováním...
Jedno bylo jasné - změna musela přijít.
Mick Taylor
Hudební činnost: The Strangers, The Juniors, The Gods, John Mayall`s Bluesbreakers, Rolling Stones, sólová kariéra, Jack Bruce Band, All Star Blues Band
Celková data (chronologicky): seriály Kytaroví velikáni (Muzikus 8/2005), Letem kytarovým světem - Bluesoví a bluesrockoví slide kytaristé (Muzikus 10/2006)
Tony Duster Bennett
Narodil se 23. září 1943 ve Welshpoolu, zemřel 26. března 1976 ve Warwickshire na následky autonehody, těsně po koncertu s Memphis Slimem. Britský bluesový kytarista, skladatel a zpěvák. Od raných šedesátých let hrál i na foukací harmoniku. Už na prvním albu Smiling Like I`m Happy předvedl své multiinstrumentální schopnosti. Spolupracoval i s Peterem Greenem, B. B. Kingem, Alexisem Kornerem, Jimmym Reedem, Fleetwood Mac, Championem Jackem Dupreem a dalšími. Doporučené album - Jumpin` at Shadows (1995, Indigo).
Jon Mark
Narodil se roku 1943 v Cornwallu. Vyhlášený studiový muzikant šedesátých let, propagátor akustického tónu (s oblíbenou kytarou Gibson J-45), který vedle Mayalla spolupracoval s řadou dalších celebrit, včetně Rolling Stones, Marianne Faithfull, Paulem Williamsem a dalšími. Výborný zpěvák a skladatel, jako kytarista začal být známý již v rámci Sweet Thursday, své bluesrockové skupiny z konce šedesátých let. Poté stylově často zaběhl až do jazzrockových vod. V sedmdesátých letech založil a spolu s dechařem Johnem Almondem vedl, jednu dobu hodně inspirativní sestavu, Mark-Almond Band - na LP To the Earth s nimi hrál i legendární bubeník Billy Cobham.
Sólová alba se nesetkávají s výrazným úspěchem, z celé jeho tvorby bych vyzdvihl debut Songs for a Friend (1975, CBS) a pak už snad jen A Sunday in Autumn (1995, White Cloud) a Leaving of Ireland (1999, White Cloud).
Freddy Robinson
Narodil se 24. února 1939 v Memphisu. Jeden z nejvýznamnějších "kytaristů za zády bluesových hvězd". Už počátkem šedesátých let na sebe upozornil spoluprací s Little Walterem, u něhož hrál i na baskytaru. Vedle Mayalla vystupoval a nahrával s řadou dalších legend, jako jsou třeba Howlin` Wolf, Buddy Rich, Bobby Bryant, Luther Tucker, Otis Spann, Gene Harris, Jimmy Witherspoon, Jimmy Rogers, Bob Welch, Willie Dixon a další.
Svou vlastní sólovou kariéru zahájil již v roce 1962 vydáním jazzově laděných skladeb The Buzzard a The Hawk, na řadě nahrávek i zpíval, roku 1968 rozjel projekt s klavíristou Monkem Higginsem. Sólová alba jsou až na jednu výjimku spíše pokusem o zhodnocení jeho zkušeností z hostování u slavnějších osobností. Onou výjimkou je At The Drive In (1972, Enterprise), přinášející zajímavé ukázky vývoje jeho hry. V současnosti zcela zapomenut.
Gerry McGee
Narodil se 17. listopadu 1937 v Eunice, Louisiana. Člen legendárních Ventures, amerických stylových předchůdců ještě legendárnějších britských Shadows. Vedle výrazné techniky, do níž výrazným způsobem patřila i slide hra, také velký propagátor kvality tónu. Podílel se i na nahrávkách The Monkees. Po angažmá u Mayalla pracoval pro řadu osobností, mezi nimiž bychom mohli zmínit Bookera T. Jonese, Delaneyho Bramletta, Everly Brothers, Lindu Ronstadt, Krise Kristoffersona, Sonnyho Terryho & Brownieho McGhee, Gene Clarka, Jimmyho Buffetta, Barbru Streisand, Ricka Nelsona, Dwight Yoakam a další. V současné době zapomenut. Mezi jeho oblíbené kytary patří Fender Broadcaster, Gibson Les Paul a řada stratocasterů z raných šedesátých let.
Harvey Snake Mandel
Narodil se 11. března 1945 v Detroitu. Kytarista s velmi širokým výrazem a vynikající technikou hry. Vedle Mayalla dal o sobě vědět již jako člen bluesrockových Canned Heat. V dalších letech vedl svůj vlastní jazz-bluesový soubor Pure Food And Drug Act, který ale pro nezájem publika upadl v zapomnění. Poté kolem sebe sestavil doprovodnou sestavu, roku 1975 byl jedním z nejvážnějších kandidátů na uvolněný post Micka Taylora v Rolling Stones. Nakonec s nimi pouze spolupracoval. Sólovou kariéru po několika předchozích méně úspěšných albech odstartoval pořádně až řadou desek Baby Batter (1971, Janus), The Snake (1972, Janus) a zejména Shagrenade (1973, Janus), kde tehdejší kytarový svět šokoval svým tappingovým stylem hry (obě ruce na hmatníku). Tento způsob hraní v podstatě prezentoval o celé roky dřív, než s ním přišel Eddie Van Halen a Stanley Jordan...
I když jeho alba obsahují kvalitní hudbu jak po stránce instrumentální, tak i skladatelské (z nejposlednějších kupříkladu West Coast Killaz (2003, Electra), přesto zůstávají ve stínu jeho hostování a předchozích členství.
