Na základě vašich žádostí jsme tady opět s profilem kapely. To zní sice trochu suše, ale to, co přijde, je svým významem z hlediska vývoje rockového fenoménu, bluesové a bluesrockové hudby všeobecně, a kytary jako takové, opravdu výjimečnou záležitostí. Čeká nás totiž osobnost, jejíž kapelou prošla celá řada skvělých muzikantů, kteří se sami stali určujícími osobnostmi vývoje rockové hudby v celé její šíři. Navíc jde o člověka, kterého svým významem můžeme s klidným svědomím řadit na ta nejvyšší místa historie soudobé hudby. Ptáte se, proč hovořím o osobnosti, když bych měl spíše uvádět kapelu? Protože onou osobností není nikdo jiný, než John Mayall. A když se řekne Mayall, tak nemůže zaznít žádný jiný dovětek, než Bluesbreakers. A když se řekne Bluesbreakers, tak to je, přátelé, hezká řádka jmen, která, daná za sebou, představují opravdu reprezentativní seznam who`s who in rock music.
Stačí si uvědomit, že s Mayallem začínali, či jeho kapelou prošli, takoví John McVie a Mick Fleetwood, Eric Clapton, Peter Green, Aynsley Dunbar, Mick Taylor, Keef Hartley, Andy Fraser, Dick Heckstall-Smith, Tony Reeves, Jon Hiseman, Harvey Mandel, Larry Taylor, Randy Resnick, Rick Vito, Coco Montoya, Walter Trout a řada dalších.
Ve třech dílech nás tedy čeká zpřehlednění vývoje Bluesbreakers a la doprovodného tělesa Johna Mayalla, kompletace, utřídění a charakteristika rozsáhlé a jinak všeobecně velmi nepřehledné diskografie. Samozřejmě upozorňuji na řadu příloh, na které jste si již v rámci našich článků zvykli, včetně stromu vývoje a miniprofilů. U těch jsem musel udělat už jenom z hlediska rozsahu výjimku, kdy se spokojíme pouze s odkazy a ucelujícími poznatky (u námi již uvedených kytaristů) či s nejdůležitějšími informacemi (z těch ostatních kytaristů u těch významnějších). Druhou výjimkou je zařazení miniprofilů. Ty z hlediska aktuálnosti a vzhledem k rozsáhlosti tématu zařadíme na konec každého dílu. Je to logické, protože kdybychom s jejich zařazením počkali až na samý konec druhého dílu, utekly by nám souvislosti z dílu prvního.
John Mayall se narodil 29. listopadu 1933 v MacClesfield, malé obci poblíž průmyslového Manchestru. Jeho otec vlastnil velkou sbírku jazzových alb, zejména nahrávky Django Reinhardta, Eddieho Langa a Lonnieho Johnsona, na jejichž poslechu John vyrostl.
Podle těchto desek se také začal sám, ve třinácti letech, učit na klavír (ten měl od sousedů), postupně se pustil i do kytary (tu si vypůjčil) a foukací harmoniky (tu získal z bazaru). Kytaře a harmonice se začal věnovat intenzivněji, zvláště když objevil blues. To ho oslovilo daleko více, takže mezi jeho první vzory začali brzy patřit Josh White, Leadbelly, Albert Ammons, Pinetop Smith, Eddie Lang a Big Bill Broonzy. A když se mu pak dostaly do rukou desky Muddyho Waterse, o jeho přesvědčení věnovat se blues bylo rozhodnuto. Původně ale nešlo o rozhodnutí stát se profesionálním muzikantem. Mayall prostě nepředpokládal, že by ho blues uživilo, takže se mu chtěl původně věnovat jen jako koníčku. Po zaměstnání, po večerech si dělat svou muziku, a to bez nějakého přemýšlení o existenčních starostech, zda se tím něco vydělá... To ovšem neznamená, že by až do jeho třiceti let, kdy do toho šlápnul naplno, byl jeho život nějak nudný, suchopárný, šedý...
Na stromě
Ještě jako student se rozhodl odejít od rodičů a ubytoval se ve vlastnoručně postaveném příbytku v koruně stromu na zahradě. Postupem času si na tento způsob ubytování zvykl, boudu (i další jím postavené domy v korunách stromů včetně legendárního Laurel Canyon Home) rozšířil, zavedl elektřinu, vodu, přistavil patro... Dokonce i první manželka, Pamela, s ním takto bydlela několik let.
Mayall po ukončení základního vzdělání vystudoval uměleckou průmyslovku a po tříleté vojenské službě, kterou většinou strávil s britskou armádou v Koreji, působil několik let jako grafik.
Své lásce k hudbě se ale nezpronevěřil, takže po několika prvních, ještě studentských pokusech o kapelu, vytvořil roku 1955 skupinu The Powerhouse Blues, s kterou o rok později začal brázdit různé večírky a taneční zábavy. Sestava postupně přešla do seskupení Blues Syndicate, ale to již nastoupila šedesátá léta, kdy se britskou hudební scénou začala valit bluesová vlna. Ta sebou přinesla řadu jmen a kapel, které se postupem času staly jejími nositeli a buď ji přetavily ve svém následném vývoji do vlastní podoby (viz například tvorba Rolling Stones), vyrostly z ní (sestavy Manfreda Manna), pokračovaly v ní s různými výsledky dál (Spencer Davis Group), či z ní postupně, ať už z jakýchkoli důvodů, zběhly (za všechny příklad Yardbirds před nástupem Jimmyho Pagea). Bylo zde ale pár osobností, které do této hudby zabředly tak silně, že se jim stala doslova a do písmene životní záležitostí. A právě ty Mayall svým nadšením pro "modré tóny" přesvědčil, a to natolik, že mu pomohly z regionálních scén do klubů přímo v centru dění - totiž v Londýně. Zejména vliv Alexise Kornera pak způsobil, že pod vidinou stále častějšího hraní se Mayall rozhodl založit kapelu zcela podle svých představ a věnovat se blues profesionálně. Nová formace nesla jméno John Mayall`s Bluesbreakers.
John Mayall`s Bluesbreakers
První sestava, která měla trvání pouhé dva měsíce, od ledna do března 1963, byla ve znamení velmi rychlých personálních změn. V podstatě šlo podle Mayallových vzpomínek o tříbení stylu a obsazení. Během této doby se zde vystřídali kytaristé Sammy Prosser a Davy Graham (ten hrál na španělku se snímačem), z bubeníků si John vyzkoušel dva, Sama Stonea a Briana Mayalla, a baskytaristé byli hned tři, Ricky Brown, Pete Burford a John McVie. Ten se nakonec stal jedním ze stálých členů skupiny (odešel až na jaře 1967 do Fleetwood Mac).
Koncertů sice přibývalo, ale personální kolotoč kolem Mayalla a Johna McVie byl stále v pohybu. A to až do dubna 1964. Do té doby kapelou prošla řada dalších jmen, kytaristé John Gilbey a Bernie Watson a bubeníci Keith Robertson, Peter Ward a Martin Hard. Žádný z těchto muzikantů nevydržel rychle se roztáčející kolotoč stále častějších vystoupení, intenzitu koncertů, a v neposlední řadě i vysoké nároky kapelníka na své spoluhráče. Stranou by neměl zůstat ani další důvod tohoto dosti častého střídání muzikantů - jak Mayall jednou uvedl, bluesová muzika nikdy nebyla o velkých balících peněz, aspoň ne takových, které se v 60. letech začaly točit kolem nahoru rychle jdoucích osobností a kapel. A právě i to byl jeden z důvodů počátečního zmatku v obsazení Bluesbreakers, neboť pro Mayalla bylo blues vším - a protože nešlo zezačátku všechno tak hladce, vydrželi s ním pouze ti, kteří byli do tohoto typu hudby stejně "ulítlí" jako on. Samozřejmě, že snaha prorazit jim nebyla cizí, ale jak jednou prohlásil John Lennon, sešla se prostě parta kluků z ulice a začali spolu hrát muziku, co je bavila. A to bylo celé.
Teprve až jaro 1964 tedy přineslo první stálejší sestavu, která ve složení Mayall, John McVie, Roger Dean (g) a Hughie Flint (dr) objížděla se stále větším ohlasem anglické kluby. Jméno Mayalla a jeho kapely si těmito koncerty sice získávalo renomé, ale nastala také potřeba přenést fluidum jejich vystoupení na vinyl. První singl, Crawling Up A Hill, se mezi londýnskými bluesovými nadšenci docela dobře uchytil, takže label Decca se rozhodl Mayallovu kapelu vydat i na LP.
John Mayall Plays John Mayall
(1965/1988, Decca/London)
Obsazení: John Mayall - voc, key, harm, g; Roger Dean - g; John McVie - bg; Hughie Flint - dr
První album sestavy se tedy nahrálo nejjednodušším způsobem - vzniklo záznamem klubového vystoupení v Klooks Kleek ze 7. prosince 1964, takže se občas prezentuje pod názvem Live. Neprodalo se ho zrovna moc, asi kolem tisíce kusů, ale důležité bylo vůbec, že vyšlo. Přineslo i Crawling Up A Hill, z dalších skladeb je nutno zmínit Lucille, Runaway či When I`m Gone. Jako host zde v některých skladbách vystoupil saxofonista Nigel Stanger.
V tomto období došlo k dalším personálním otřesům, kdy za odstoupivšího Deana zaskočil Eric Clapton, tehdy člen stále populárnějších Yardbirds. Claptonův tón a jeho hluboká oddanost blues Mayalla nadchla, ale k trvalému angažmá ještě neuzrál čas. Po několika měsících se Clapton znova, tentokrát již na velice krátkou dobu, vrací k Yardbirds a narychlo ho na několik vystoupení zastupuje Peter Green. Tehdy se na postu kytaristy objevuje další jméno, Jeff Krobbett, a sestavou se pod dojmem Claptonova jména mihnul i Jack Bruce, budoucí hvězda Cream. Přesto však v listopadu 1965 dochází k tomu, že Mayall získává Claptona do svých řad, vrací se i John McVie a nejklasičtější složení Bluesbreakers je na světě. "Byl jsem přesvědčen o síle blues a nechtěl jsem se zahazovat prvoplánovými melodiemi typu For Your Love," komentuje tehdy Eric Clapton svůj odchod od Yardbirds.
Po Londýně se začal šířit kult nového Mayallova kytaristy, a to doslova jako lavina. Obrovský ohlas na jejich vystoupení přiměl management labelu Decca, aby zkusil s Bluesbreakers realizovat další desku. V Decca byli sice opatrnější, debut byl v podstatě propadák, ale přesto se k tomu odhodlali. A nelitovali.
Blues Breakers: John Mayall with Eric Clapton (1966, Decca/Deram/Polygram)
Obsazení: John Mayall - voc, key, harm, g; Eric Clapton - g; John McVie - bg; Hughie Flint - dr
Jedním slovem: klasika. V polovině devadesátých let jsem dělal v rámci tohoto seriálu takový shrnující průzkum, z něhož vyplynulo, že většina kytaristů (šlo zhruba o šedesát procent) řadí právě toto album mezi ta, které je nejvíce inspirovala a ovlivnila. Není divu. Album přineslo řadu nadčasových výkonů, nenajdete zde slabé místo, z hlediska kytarové hry jde o jednu z nejzákladnějších učebnic plynulosti hry, bluesového feelingu, kvality tónu, preciznosti výrazu a rozvinutí vlastního přístupu. I když zde ve třech skladbách hostovali tři dechaři, John Almond, Alan Skidmore a Dennis Healey, sehranost základního kvarteta a Claptonovy výkony jsou tou pravou ozdobou desky. Prostě a jednoduše - není možné zaposlouchat se do tohoto LP a zůstat netečný. Když z tohoto LP pouštím studijní ukázky svým posluchačům, většina z nich se nevěřícně dívá na rok vydání...
Mimochodem, na první zátah se tohoto alba prodalo na dvacet pět tisíc kusů. Což byl u bluesové desky prakticky ještě neprofláklého kvarteta opravdu úspěch.
A ještě druhé mimochodem - Clapton právě tímto albem nastartoval druhou vlnu zájmu o les pauly a podnítil ještě větší pozornost k marshallům - dlouhý, táhlý, kulatý tón z humbuckerů a čitelné středy z komba, pro které se vžil název Bluesbreaker, se staly synonymem pro spojení těchto dvou komponent.
Clapton ale dlouho nevydržel a dal se dohromady s Jackem Brucem: "S Mayallem jsme jenom napodobovali nahrávky, které se nám dostaly do rukou. S Jackem to bylo něco úplně nového. Skládal nové věci a já jsem nic podobného předtím neslyšel. A právě to mě posunulo o hodný kus dál. Řekl jsem si, že by to mohlo být konečně ono. Takže teď ještě sehnat bubeníka. No, a tak vznikli Cream." A tehdy k Mayallovi přišel další mistr tónu, Peter Green.
A Hard Road
(1967, Decca/Deram/Polygram)
Obsazení: John Mayall - voc, key, harm, g; Peter Green - g; John McVie - bg; Aynsley Dunbar - dr
Dychtivě očekávaná třetí deska měla rozkolísaný ohlas. Je zřejmé, že nahradit Erika Claptona byla pro Greena hodně nevděčná úloha. "Věděl jsem ale, že se Peter bude muset nejdřív vyrovnat s tím, že bude srovnáván s Claptonem," uvádí ve vzpomínkách Mayall. I když se jeho styl lišil od hry jeho předchůdce (nejen změna osobnosti, ale i tento fakt vedl zpočátku k velmi nepříjemným scénám při koncertech, kdy fanoušci dokázali být vůči Greenovi otevřeně nepřátelští a během jeho sól pokřikovali, že chtějí zpět Claptona...), měl opravdový cit pro blues - tam, kde Eric málem explodoval, Peter se tématu dotýkal jen zlehka. Vzhledem k této výměně už pak změna na postu bubeníka neměla tak výrazný hlas, i když Aynsley Dunbar, budoucí hvězda Jeff Beck Group a celé řady kapel z první rockové ligy, nahradil Hughieho Flinta více než dobře.
I zde najdeme tři hostující dechaře, Johna Almonda (ten se později stal stálým členem sestavy), Alana Skidmorea a Raye Warleigha.
Blues Alone
(1967, Ace of Clubs/Decca/Deram)
Obsazení: John Mayall - voc, key, harm, g; Peter Green - g; John McVie - bg; Mickey Waller/Mick Fleetwood - dr
Přes probíhající změny na židli bubeníka si Mayall "střihl" sólový projekt ve spolupráci s Keefem Hartleym. Šlo v podstatě o využití boomu, který vyvolala předešlá dvě alba. Mayall se zde blýskl v roli autora a multiinstrumentalisty, ale následující titul tuto desku zastínil.
K personálním změnám je třeba poznamenat, že se zde setkali hned tři budoucí protagonisté Fleetwood Mac; Green, McVie a bubeník Mick Fleetwood, který vystřídal Mickeyho Wallera. Green ovšem nevydržel dlouho: "Líbilo se mi to hrát u Mayalla po Erikovi. Celá ta skupina se mým příchodem změnila. Hrál jsem i věci, které hrál Clapton. Jenže nebyl v tom ten klid, musel jsem pořád myslet na to, že musím hrát tak dobře, jako Eric - a to unaví. Navíc mě Mayall začal nutit ke stále větším a větším plochám, a tak mě to nějak přestalo bavit."
Kytarové líhně: Bluesbreakers vs. Yardbirds
Pokud se soustředíme na kytarové osobnosti a jejich celkový přínos, tak pouze jediná formace by mohla Mayallovým sestavám konkurovat, a to Yardbirds. Tato kapela ale postrádala silný jednotící prvek, a to jak z hlediska žánru, tak i z hlediska ústřední osobnosti. Nicméně obě skupiny vyslaly do světa kytaristy, kteří se stali velikány v tom pravém slova smyslu. O Claptonovi, který byl v obou souborech, se telegraficky zmíníme v rámci miniprofilů. Jeff Beck pokračoval v sestavách Jeff Beck Group, Beck, Bogert & Appice a v rámci své rozsáhlé sólové činnosti. Jimmy Page je pak kapitola sama pro sebe. Lídr Led Zeppelin, jeden ze tří nejuznávanějších hardrockových kytaristů - tato fakta blednou i před jeho dalšími projekty, jako Firm či Coverdale/Page. "Proti" těmto dvěma jménům pak můžeme u Mayalla najít neméně výrazné protějšky. A to Petera Greena a Micka Taylora. U těch si ale počkejte na miniprofily.
Mayall a kdo jiný?
K osobnosti Johna Mayalla bychom z historického hlediska, s přihlédnutím ke stylu a významu pro vývoj hudby celkově, mohli přiřadit už jen dvě osobnosti, a těmi jsou Alexis Korner (za anglickou hudební scénu) a s určitými výhradami i Al Kooper (z USA).
Alexis Korner (* 19. 4. 1928, Paříž, Francie, 0 1. 1. 1984, Londýn, UK) byl na přelomu 60. a 70. let výraznou postavou hudební scény obecně. S určitou nadsázkou by se dalo říci, že v jeho obývacím pokoji se zformovaly kapely jako Rolling Stones, Manfred Mann, Graham Bond Organisation, Cream, Led Zeppelin či Free. Tvorba jeho nejslavnějšího sdružení, Blues Incorporated, hodně čerpala z Big Billa Broonzyho, Charlieho Minguse či Cannonballa Adderleyho. Bluesovými fanatiky byl v určitou dobu, zejména koncem první poloviny šedesátých let, považován za výraznější bluesovou osobnost než John Mayall - to se ovšem rapidně změnilo po Mayallových albech z poloviny této dekády. Alexisovo pozdější sdružení CCS vyznělo pak spíše jako MOR big band, než jako bluesový revival.
Al Kooper (* 5. 2. 1944, New York, USA) se stal na přelomu šedesátých a sedmdesátých let klíčovou osobou americké hudební scény. Podílel se na vzniku souborů Blues Project a Blood, Sweat & Tears, spolupracoval s Bobem Dylanem na legendárních albech (Highway 61 Revisited a Blonde on Blonde), produkoval první sessiony např. u Lynyrd Skynyrd, vystupoval a natáčel s Mikem Bloomfieldem a Stephenem Stillsem. Super Session Live (1968) je považováno drtivou většinou milovníků procítěného bluesového feelingu za vrchol jeho tvorby. S Bloomfieldem poté vystřihl skvělé LP The Live Adventures of Mike Bloomfield & Al Kooper. Špatně si nevedla ani jeho alba ze sedmdesátých a osmdesátých let.
Peter Green
Hudební činnost (chronologicky): Peter B`s Looners, Shotgun Express, John Mayall`s Bluesbreakers, Fleetwood Mac, sólová kariéra, Splinter Group
Celková data: viz encyklopedie 33+333 světových kytaristů, druhé, aktualizované a rozšířené vydání, seriály Kytaroví velikáni (Muzikus 5/2006), Letem kytarovým světem - Fleetwood Mac (Muzikus 11/1998), Nejulítlejší kytaristé (Muzikus 1/2006).
Eric Clapton
Hudební činnost (chronologicky): The Roosters, Casey Jones and the Engineers, Yardbirds, John Mayall`s Bluesbreakers, Cream, Blind Faith, Delaney and Bonnie, Derek and the Dominos, sólová kariéra.
Celková data: viz encyklopedie 33+333 světových kytaristů, druhé, aktualizované a rozšířené vydání, seriály Kytaroví velikáni (Muzikus 11/1994-1/1995), Letem kytarovým světem - Yardbirds (Muzikus 3/1996, Muzikus 6/2004), Galerie slavných kytar (Muzikus 7/2000, Muzikus 10/2001, Muzikus 8/2002), Pódiové sestavy slavných kytaristů (Muzikus 11/2002), Doplňky (Muzikus 12/2005).
