Letem kytarovým světem - Jazz rock

Jazz rock

Jó, to bylo ale slávy! Tento styl, jehož nejklasičtější vrchol se odehrál v první polovině sedmdesátých let, se stal vysoce vlivným a ve své době i velmi slavným (jakkoli se to zdá z dnešního pohledu nadnesené). V každém případě odkaz mnohých osobností tohoto stylu z uvedeného období je silně nadčasový a prvky onoho spojení obou břehů žánru se propálily do výrazů celé řady umělců ostatních stylů. A to více než jazz jako takový.

Ano, opět tu jsme s doplněním našeho interního seriálu Rockové styly, kdy si tak zasadíme další kamínek do mozaiky obecných povědomostí o rockovém fenoménu...

1 Klasifikace stylu

Jazz rock je produktem neuvěřitelného gejzíru rozvoje rockové hudby přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Nástupem nových forem výrazu s velice často určující a definující rolí nově vznikajících stylů, z nichž mnohé se staly synonymem rocku, a zároveň i raketovým vývojem instrumentality a obecně interpretačních možností jednotlivých souborů a osobností se do rockové muziky více než kdy jindy dostávají i další styly. Pokud pomineme rock and roll a jeho vliv na samém počátku šedesátých let, tak vzhledem k míře ovlivnění rocku se jazz (tak trochu i s folkem) stává historicky druhým významným stylem, který vstupuje do vod rychle se rozvíjející rockové hudby.

Teď ovšem je také čas na mé oblíbené téma: Proč, že zde najednou byla celá subkultura s velkým ohlasem nejen ze strany kritiků, ale i posluchačské obce? Protože - a to je prostě fakt - tehdy fanoušci opravdu naslouchali, přátelé. Nechci tím sice říct, že ti dnešní jenom mlátí hlavou do rytmu (to tehdy také), ale řada hudebních forem se ve své, dnes už historicky obdivované, šíři mohla vyvinout právě kvůli tomu, že posluchač, fanoušek dovedl naslouchat, dovedl zhodnotit, a neposlouchal hudbu tím stylem jako dnes à la: „... co to je za skladbu, běží už deset sekund, a pořád tu není refrén...? Tak to přeskočme k další.“

Z hlediska propojenosti stylů tak jazz rock staví na syntéze rockové naléhavosti a sevřenějších metrorytmických struktur z jedné strany a způsobem instrumentace a stavby skladby na straně druhé. Melodická složka se prosazuje zezačátku jenom sporadicky, harmonie je cca na půl cesty mezi tehdejším rockovým světem a jazzem konce šedesátých let. Stavba sama, jak jsme o ní říkali, pak velice rychle osciluje mezi oběma stylovými břehy a začíná se přiklánět spíše k rocku. Velkou úlohu zde hraje i nebývalý rozvoj art rocku, velký význam mají i osobnosti hard rocku, instrumentálně vyrostlé mj. i na poslechu jazzových desek. Nepominutelnou úlohu zde má i blues, zejména z hlediska rozvoje frázování (nejdříve u sól). Ostatní styly včetně ohraničeného vlivu etna měly spíše dobovou než závažnou roli na formování tohoto žánru.

Pustit se na pole našeho zkoumání z hlediska rozvoje nástrojů je hodně odvážné. Pokud si ale přiznáme určitý vývoj, kytara jako taková přes všechna ta jména (až na McLaughlina) byla na počátku tohoto stylu přece jenom upozaděna, zejména vzhledem ke klávesovým nástrojům, baskytaře (obrovský rozvoj tohoto nástroje), bicím a v některých případech i dechům. Ovšem i zde dokázala tento jejich náskok velice rychle vyrovnat a naopak se stát v mnoha případech vůdčím nástrojem i tohoto stylu. Vivat!

A ještě jedno upozornění - zařazovat do jazz rocku kapely, které si do svého výrazu občas rádi zařadily některé jazzové prvky (ať už z hlediska instrumentality nebo skladby), ale jinak stály žánrově někde úplně jinde, je nesprávné. Často zde bývá přání otcem myšlenky (takže jsem viděl i označení Cream jako jazzrockového tria), nepochopení kořenů a vlivů (ani Robert Fripp, ani Jeff Beck, ani Carlos Santana není typickým jazzrockovým kytaristou, byť se o tento styl výrazněji otřel - také ho to stálo pokles popularity) - nota bene právě tato propojení jen dávají důkaz mimořádné obecně hudební vyspělosti interpretů rockového světa první poloviny sedmdesátých let. Celá léta netvrdím nic jiného...

2 Vývoj

2.1 „Protojazz rock“

I když nalézáme mnoho nejrůznějších případů i během šedesátých let (pokud chceme, „najdeme“ jazzové postupy i na počátečních psychedelických nahrávkách Pink Floyd), dokonce i hodně raných (Graham Bond Organization), dalo by se poznamenat, že základy propojení obou stylů nalézáme na samém konci šedesátých let. Tehdy se na scéně objevil mj. i trumpetista a skladatel Miles Davis, který uvedl, když ne první, tak určitě jednu z prvních fusion desek In Silent Way. Důležité bylo, že zde hrály osobnosti, které se v následném čase staly tvůrci a nositeli nového stylu. Stačí uvést určitě tato jména: John McLaughlin (g, Mahavishnu Orchestra), Chick Corea (key, Return to Forever), Joe Zawinul (key, Weather Report). No vida -teď jsme totiž jmenovali tři kapely, které stály u zrodu jazz rocku, definovaly jazz rock a staly se synonymem pro tuto oblast hudby. Navíc s vlivem přetrvávajícím do dnešních dob.

Slušelo by se jmenovat i další členy té průlomové desky, určitě pak bubeníka Tonyho Williamse (vedl soubor Lifetime) a zcela jistě Herbieho Hancocka (key).

Nerad bych ale zůstával jen u jména Milese Davise (navíc ještě typičtější deskou jistě byla Bitches Brew). Pokud bychom totiž měli jmenovat kapelu (ne tedy jednu sólovou osobnost), o které by se dalo říci, že ve svém výrazu jako jedna z prvních, ne-li zcela první, vnesla poprvé na scénu termín jazz rock jako svůj převládající styl, tak by jí určitě byli Free Spirits. Ti vznikli v polovině šedesátých let. Stačí poznamenat, že v jejích řadách působil kytarista Larry Coryell, který postrčil původně jazzovou skupinu do vod rocku.

Vraťme se ale do posloupnosti času.

2.2 Klasická éra - 1. polovina 70. let

Jazz rock se naplno rozvíjí v první polovině sedmdesátých let, kdy hovoříme o klasické éře tohoto žánru. Všechny základní a určující atributy, od harmonických postupů přes instrumentální vyzrálost po skladbu jako takovou, nalezneme u největších představitelů této éry.

V podstatě synonymem pro jazz rock se stali Mahavishnu Orchestra, v podstatě superkapela v intencích tohoto označení. Aby ne, v zakládající sestavě byli John McLaughlin, český klávesista Jan Hammer, fenomenální bubeník Billy Cobham, baskytarista Rick Laird a houslista Jerry Goodman. Výsledkem byla dvojice alb, The Inner Mounting Flame a Birds of Fire, která nastavila pravidla pro jazz rock. Navíc je faktem i ta skutečnost, že tato prvotní tvorba McLaughlinovy kapely se setkala se širokým zájmem i mimo nastavené hranice stylu, a to dokonce velmi široce. Zkrátka a dobře, poslechli si ji jak rockeři, tak i jazzmani, mimo jiných samozřejmě.

Další ikona stylu, Weather Report, začali produkovat tento styl už dříve (ovšem ne s tak širokým vlivem jako Mahavishnu Orchestra) - ohlas vzbudila už první alba, Weather Report (např. s Milky Way), Sweetnighter a zejména Heavy Weather a Mr. Gone (ovšem to jsme již ve druhé polovině dekády). Weather Report tvořily také samé velké osobnosti, Joe Zawinul (key), Miroslav Vitouš (bg, ano, další Čech), Alphonze Mouson (dr), Wayne Shorter (sax) a Airto Moreira (perc). V kapele se postupem času objevil i Jaco Pastorius, baskytarista, který změnil svět baskytary - hrál totiž na bezpražec, a to takovým způsobem, který je dodnes obdivovaný.

Neméně slavná byla i další určující kapela stylu, Return to Forever. Skupina, také tvořená velkými jmény (Chick Corea - key, neuvěřitelný Stanley Clarke - bg, Airto Moreira - perc, Joe Farrell - sax a Flora Purim - voc) po svém počátečním období, kdy koketovala s latinskoamerickými rytmy, se do jazz rocku obula pořádně, navíc s velkou dávkou i dalších stylů na albech Hymn of the Seventh Galaxy (už s Lennym Whitem - dr a Billem Connorsem - g) a Where Have I Known You Before (už s Al DiMeolou - g).

Vedle námi uvedených bychom pak určitě neměli zapomenout třeba na vklad Blood, Sweat & Tears či Chicaga (a nemusíme přemýšlet o jejich stylových proměnách). Dobře se uvedl i pianista Herbie Hancock, hlavně s albem Headhunters, neměli bychom zapomenout ani na britské Soft Machine a jejich zejména „Čtyřku“ a jejich souputníky Nucleus kytaristy Chrise Speddinga.

2.3 Sklízení ovoce - 2. polovina let sedmdesátých

Druhá polovina této dekády pak přinesla své ovoce v celé řadě interpretů a souborů, kteří nejen vyrostli na odkazu předchozích klasiků, ale navíc zařadili do svých výrazů i další vlivy, jak stylové, tak i výrazové. I zde narazíme na velká jména - od Johna Abercrombieho (Timeless)a Billyho Cobhama přes ostré Becker Brothers (Heavy Metal Be Bop) po fenomenálního Pata Methenyho (Pat Metheny Group), Philipa Catherineho (Twin House), Lee Ritenoura (ano, ano, kytara se nám více než vrátila, jak jsem říkal) a zcela určitě vynikající Colosseum II (s Garym Moorem, Donem Aireym, Neilem Murrayem) s prvními třemi deskami včetně určitých proměn řady předchozích jmen.

O slovo se přihlásili i kytarista Larry Coryell a jeho Eleventh House (Introducing) či Brand X Phila Collinse z Genesis.

2.4 Osmdesátá léta a dál

Osmdesátky zavedly hudbu někam zcela jinam. Řada osobností jazzrocku se více přimyká ke střednímu proudu a vytváří tak styl, pro který se vžil název AOR fusion. Klasickými tvářemi jsou třeba David Sanborn, Kenny G, Al Jarreau. Někteří ze starých bardů ale přesto chytají druhý dech (a to velmi dobře) a vyrážejí do světa v nových sestavách a s novými jmény za zády. Příkladem budiž Chick Corea a jeho Electric Band, kde hráli Dave Weckl (dr), John Patitucci (bg), Frank Gambale (g) a Eric Marienthal (sax).

Velmi široká a kvalitní hudební platforma nedala tomuto stylu zahynout ani v letech devadesátých a následných. Objevuje se zde kytarista Scott Henderson, který působí v Zawinul Syndicate i Electric Bandu a vede svou sestavu Tribal Tech. Allan Holdsworth naplno využívá SynthAxe a jeho vliv přiznávají mj,. i Eddie Van Halen, Joe Satriani, John Petrucci a další.

Neztrácí se ani John Scofield (upozornil na sebe na počátku 80. let výborným albem Shinola) a Bill Frisell, kteří jsou vyhledávanými koncertními umělci a jejich styl (zejména u Scofielda) se stává nadčasovým.

A příklady toho nejaktuálnějšího vlivu na další žánry? Můžeme zde jmenovat jazzmetalové Planet-X Tonnyho McAlpina, tech-fusion metalovou kapelu Aghora či stálice současného art rocku Mars Volta - ale to by bylo na dlouho.

J. T. Woodruff je kytarista, multiinstrumentalista a zároveň i zakládající člen americké kapely Hawthorne Heights, která se pohybuje v stylově dosti širokých vodách, kde bychom našli řadu žánrových názvuků včetně pop punku. Skupina se dostala do povědomí fanoušků hned prvními dvěma alby, která byla v USA oceněna zlatem. Potom už to taková sláva nebyla, prozatím poslední album Zero opustilo v Billboardu první stovku míst. Kapela se soustředila na koncerty a vydávání EP desek, kdy v tomto formátu vydala trilogii Hate.

„Album Clarity (1999, Capitol) od Jimmy Eat World bylo vysoce inspirativní záležitostí, a to nejen pro mě, ale troufám si tvrdit, že pro hodně muzikantů mojí generace. Muzika byla kompaktní, všechno to hrálo dohromady. Pravda ale je, že jako teenager jsem nejdřív odolal poslouchat pořád dokola tuhle desku. Všichni ji poslouchali, všude zněla a mě to otrávilo. Nešlo před tím nikam utéct. Pocházím z malého města a na každým rohu bylo slyšet Clarity a zase jenom Clarity. Ale nakonec si jeden z mých přátel tu desku také koupil a vlastně mě donutil si ji poslechnout. Tehdy jsem si uvědomil, jakej jsem byl idiot, že jsem to odmítal poslouchat. Ochudil jsem se o nejlepší album toho roku.