Letem kytarovým světem - Jak šel dál vývoj... Elektrické kytary

V srpnu jsme se v rámci tohoto seriálu rozhodli přistoupit k aktualizaci přehledu vývoje a nabídky základních firem kytarového světa, kdy jsme začali u gigantů výrobců akustických kytar (Martin a Ovation). V lednu jsme pak tuto problematiku rozšířili o dvě základní firmy elektrických kytar, Gibson a Fender, které si dnes doplníme, a někdy v příštím díle si ještě přiblížíme vývoj u nejklasičtějších výrobců aparátů. Tak pojďme na to, protože dnes nás čekají Ibanez, Paul Reed Smith a Rickenbacker.

Každá z těchto tří firem má své nezastupitelné místo v historii elektrických kytar po boku mocenského bloku Gibson-Fender Rickenbacker svou ranou historií a úlohou v šedesátých letech, Ibanez svou variabilitou a originalitou a Paul Reed Smith svým velice kvalitním vklíněním mezi ony dvě klasické firmy. Žádná jiná firma, byť jakkoli po právu skvělá a v dnešní době či jindy preferovaná, nedosahuje svým celkovým významem na tyto tři výrobce. O duu Gibson -Fender nemluvě.

Ibanez

Japonská firma, která nejen že dokázala oslovit kytarovou veřejnost v sedmdesátých letech řemeslně velmi dobře zpracovanými kopiemi slavných modelů klasických firem, ale která se i po soudních sporech (zejména s Gibsonem) pustila vlastní cestou, a to natolik kvalitně, že se dnes její jméno u řady sérií vyslovuje se stejnou vážností, jako je tomu u těch nejslavnějších firem.

Tento trend nastal již v osmdesátých letech, kdy se k této značce přihlásily takové osobnosti jako Joe Satriani, Steve Vai, Paul Gilbert a další. A nemuseli bychom zůstat ve světě masivních nástrojů - firma se brzy proslavila i svými elektroakustickými pololubovými, nízkolubovými či lubovými signature kytarami, kdy můžeme uvést jména jako George Benson, Pat Metheny, Lee Ritenour a další.

Co se tedy od doby uvedení našeho článku u Ibaneze změnilo?

Je logické nejdříve začít těmi modely, které se pro firmu v mnoha případech staly synonymem jejího úspěchu, totiž signature kytarami. Obecně známé a inovované série JS (Joe Satriani), JEM/UV (Steve Vai), FRM (Paul Gilbert) a AT (Andy Timmons) nově doplnily modely APEX (signature Munky), a to APEX2 se strunami skrz tělo a APEX100 s tremolem, dále MTS, „přívětivě“ tvarované modely od Micka Thompsona od Slipknot, osmistrunné monstrum MSM kytaristů Meshuggah, taktéž osmistrunka Tosina Abasiho (TAM100), kytary řady EGEN s typicky zubatým horním rohem rychlejšího než všichni rychlí Hermana Liho, patří sem na tvaru Icemana postavená STM2 (Sam Totman), vzdáleně Telecasterem inspirovaný NOM3 (Noodles z Offspring), dvouoktávový model BBM Bena Bruceho (Asking Alexandria) a „lespaulovitý“ CLM1 Camerona Liddella ze stejné kapely.

Řada sérií a řad byla časem zrušena či se některé modely zařadily do existujících nebo nově vzniklých sérií. U Ibaneze tento proces neproběhl nijak dramaticky (ve srovnání například s Paul Reed Smith), ale změny zde přesto byly značné.

Série RG zaznamenala velké rozšíření své nabídky, v podstatě zde nezůstal kámen na kameni. U šestistrunných kytar série obsahuje řady RGIR20 se snímači EMG (E s tremolem, FE s pevnou kobylkou) linie Iron Label, dále RG35 se snímači DiMarzio (3550, 3521), RG3250, RG2620, RG2550 a RG1570 jako součást linie Prestige.

Jak linie Iron Label, tak i Prestige nabízejí také sedmistrunné a osmistrunné kytary. Ze sedmistrunných nástrojů to u první linie jsou modely RGIR27 (E, FE), v linii Prestige jsou tyto kytary zastoupeny modelem RG2627. Osmistrunná monstra jsou v prvním případě u modelu RGIR28FE, linie Prestige nabízí hned tři nástroje řady RG2228, a to M (s EMG), Classic (kobylka Edge III) a A (s DiMarzio).

Další velkou linií je Premium (tělo většinou z lípy nebo topolu), obsahující řadu RG9 (50, 70, 20, 21) a RG721 a sedmistrunné kytary RG927.

Tuto základní sérii poté firma doplňuje celou plejádou vyčleněných samostatných modelů, vycházejících z filozofie této série, jejíž nástroje jsou určeny zejména pro hard & heavy styly.

Na samý závěr série umožňuje i výběr z řady GRG, tedy linie GIO, orientované spíše na levnější trh. Jedná se o modely 270, 250, 150, 170, 121, 140 různých snímačových konfigurací a sedmistrunnou 7221.

Na sérii RG navazuje série RGA s dvěma HB a klenutějším tělem, vycházejícím z tvaru řady JS a nabízející šestistrunné kytary 42, 32 a sedmistrunku GRGA32, tedy z linie GIO. I další série RGD doplňuje klasickou RG a to sedmistrunnými modely RGD2127 z linie Prestige a RGD7421.

Z minulých dob se udržela série S, vyznačující se širokou variabilitou tónu, svou konstrukcí a tvarem původně vycházejícího z dnes již nenabízeného modelu Franka Gambaleho FGM Classic. Z interní firemní linie Iron Label jsou zastoupeny dva modely, SIR70FD a sedmistrunný SIR27FD. Prestige nabízí model S5470, Premium S5970 a S920, zbytek tvoří většinou kytary, vycházející z původní nabídky série. Což znamená např. S770, S570, S420, S421, stranou pak stojí osmistrunný nástroj S8.

Další novinkou jsou pak ultrametalové tvary korpusů kytar sérií Falchion, Glaive a Xiphos. Pravda je, že když člověk srovná tyto modely například s dobově nadsazenými kytarami řady Reb Beach, tak se zase až na tu ježatost korpusu o zvláště velké výstřelky nejedná. Přesto se ale tato interní linie X vyznačuje odvážnými konturami: XF350 vykousnutými tvary snad všude, kde to jde, XG300 „sekeriózním“ korpusem a XPT700 dnes již klasičtějšími křivkami à la pozdní osmdesátá léta.

Úplným opakem jsou kytary Roadcore RC320 umírněných a FR 1620, 420 a 320 ještě umírněnějších tvarů.

Původně hodně široká série SA, určená pro co nejširší trh, se podstatně zmenšila, takže v současnosti je zastoupena modely 360, 160 a GSA60z linie GIO.

Příjemným překvapením pro toho, kdo má rád tvar Les Paulů, jsou pak nástroje série ARZ, a to modely 700, 300 a sedmistrunná 307. Tímto tvarem jsou inspirované i kytary série ART, vycházející z kdysi hodně ceněné linie Artist. S klasičtějším osazením ve srovnání s ARZ zde najdeme nástroje ART100 a ART90.

Odskokem v tvaru korpusu na jeho zadní části à la Iceman se vyznačuje model DN300, do vod hybridu mezi SG a některými PRS se zkusil vydat GAX30.

V současnosti firma Ibanez nijak neztrácí na své konkurenty, a i když spoléhá na své jméno a již prověřené řady, série a modely, neskrývá se za tím a snaží se udržet si tempo se současnou dobou. Což ji staví na jeden z nejvyšších piedestalů výrobců elektrických kytar.

Paul Reed Smith

Firma si svými precizními nástroji, kvalitním způsobem zpracování a osobitým, nikterak ovšem z běžných zvyklostí vybočujícím designem vydobyla záviděníhodné místo, kde bývá běžně řazena mezi sféry vlivu Gibsonu a Fendera.

Řada jejích nástrojů patří mezi vysoce ceněné kytary a jejich pověst se neustále drží na vysoké úrovni. Velmi dobrou firemní strategií bylo i spuštění linie SE, Student Edition, která svým kvalitním zpracováním, včetně použití materiálů a nastavenou vysokou laťkou celkového pojetí, dokáže v řadě případů přinést doslova hodně muziky za nižší, dobrou cenu (což mohu osobně potvrdit).

I zde můžeme začít výraznými signature modely, kdy na rozdíl od předchozích let se počet signovaných nástrojů rozšířil. Vedle již klasiky Santana (mimochodem úplně nádherné), Dave Navarro a Mark Tremonti s jedním výřezem se firma orientovala i na další kytaristy, kdy signature sérii doplnily nástroje Brenta Masona (významný studiový hráč v Nashvillu), dva krásné modely Neala Schona (NS-14 s Floyd Rose a lubovka NS-15, také s Floyd Rose) a další.

Ve srovnání s uspořádáním v předchozích letech firma v současnosti zcela změnila svůj přístup, a to dosti razantně. Nepustila se do sérií o více modelech a řadách, ale dala se cestou cizelace vybraných, trhem ověřených a promyšlených modelů, které neustále novelizuje. Z původních sérií tak toho mnoho nezbylo. Což ale vůbec nevadí, protože PRS je firmou, která úzkostlivě dbá na udržení těch nejvyhlášenějších prvků kvality, které ji a její produkty proslavily. Takže ač řada nových označení, máme pořád před sebou mnohdy dobře známé modely, jen někdy drobně (ale zato krásně) vylepšené (a stále a pořád vylepšované...).

Z klasické řady tak můžeme zmínit 305, vzhledem k ostatním modelům ne nijak zvlášť oblíbenou, vzniklou na základě 513 a obsahující tři singly. Patří sem krásná, již v dobrém slova smyslu plně klasická 408 ve variantách Maple Top a Standard. Na první pohled jsou tyto typy rozeznatelné svým snímačovým systémem (2 + 2 singly) nabízejícím celkem osm konfigurací, oválnými kryty snímačů, rozpínatelnými switchi a dvěma specificky umístěnými knoflíky.

Zmiňovaná řada 513 je v současnosti v nabídce firmy také, osazena HB/SC/HB. Jednoznačnou klasikou je samozřejmě nestárnoucí série Custom s pevnou kobylkou/struníkem a dvěma rozpínatelnými HB, které nelze prostě a jednoduše nic vytknout. To je totéž, jako kdybyste se chtěli pustit do Fendera Stratocasteru Standardu či Gibsona Les Paula Standardu... Custom 24 nabízí navíc 24pražcový krk.

PRS se pokusil jít i do jiných tvarů, což potvrzuje takovými modely jako DC3 (ploché tělo z olše, šroubovaný krk, tři singly), Mira (tenké mahagonové tělo, 24 pražců, méně obvyklý tvar pickguardu) či NF3 (plochý korpus z koriny, tvarová inspirace Stratocasterem, tři rozpínatelné dvojité snímače Narrowfield, šroubovaný krk).

Snaha oslovit současné hráče těmito modely nijak zvlášť firmě sice nevychází, ale tyto pokusy mají své opodstatnění, protože jméno tak nezamrzlo na neměnných modelech. Osobně si ale myslím, že pro PRS vyloženě tudy cesta nevede.

Piezosnímačem (PRS/LR Baggs) je vybaven model P22, jednou z nejposlednějších novinek je pak vymazlený model Paul’s Guitar ze zvlášť kvalitních materiálů.  

Modely s jedním výřezem, inspirované tvarem Gibsona Les Paula (což mělo za následek dlouhé soudní tahanice, které nakonec gigant Gibson v řadě aspektů prohrál), jsou v současnosti vedle signature modelů zastoupeny SC245 (klasicky čtyři knoflíky, 2 HB a mimochodem velmi příjemný, tenký krk).

Jednoznačnou zajímavostí je pak model Starla, obsahující trempko Bigsby, mechaniku Grover a mající třeskutě vintage zjev. Nemyslím si, že by šlo o kasovní trhák a považuji to spíše za rozmělňování jména, ale přiznejme si, Gibson Robot, to také nebylo nic moc...

Současnou nabídku běžných řad modelů tak zakončuje kytara Studio s osazením HB/SC/SC.

Řada SE je v současnosti postavena na sérii 245, kdy novinkou je kytara Soapbar, osazená, jak napovídá již název, dvojicí singlů, dále Custom24 s nově uvedenou sedmistrunkou, také i Singlecut Trem a Torero s Floyd Rose a EMG.

I linie SE nabízí nemálo signovaných modelů, osobně jsem úplně vedle z modelu Santana. Měl jsem v rukách také singlecuty Bernie Marsden a Mikael Akerfeldt s nádhernou grafikou, nejnovějšími přírůstky jsou Mark Tremonti Custom (představte si Les Paula s pákou) a Clint Lowery (od Seevndust).

Rickenbacker

Stará a klasická firma, která si svou nehynoucí proslulost získala, když na její kytary hráli Roger McGuinn (Byrds) a zejména John Lennon (zvláště model 325). Nemluvě o dvanáctistrunných kytarách. A už vůbec nemluvě o slavnější tváři této firmy, zcela osobitých baskytarách, bez nichž by jistě takoví velikáni jako Chris Squire, Lemmy, Roger Glover, Glen Hughes, Geezer Butler, John Entwistle a další nebyli tak typičtí, tak rozpoznatelní...

Firma se v současné době nepustila do výrazných změn. Vsadila jednoznačně na status quo své produkce. Takže třeba série 300 s široce rozevřenými rohy nabízí při menších úpravách tvaru těla (zaoblenější tvary) stále modely 330 (2 snímače), 340 (3 snímače), 360 (2 snímače, trojúhelníkové vykládání), 370 (3 snímače, dtto vykládání) a 380L (z ořechu s javorovým hmatníkem). Až na poslední model řada nabízí u každého modelu i dvanáctistrunnou verzi.

Série 600 s charakteristickým zobanem na horním rohu více posílila výrobu 620 (21 pražců), své místo zde má řada 650 (Colorado, Dakota s charakteristickým zvýrazněným průběžným krkem a S (ořech, zlatý hardware). Do stálé nabídky patří i tvarově výrazné 660 s odděleným pickguardem.

Série Vintage jednoznačně stojí na modelech 350 Liverpool (3 snímače) a 381 (2 snímače, 21 pražců), novinkou je pak model 1996.

U nízkolubových kytar série C pak vyčnívají samozřejmě klasické 325 se třemi snímači a 360/12 jakožto závan raných šedesátých let.

Rickenbacker, pokud mluvíme o kytarách, ne o baskytarách, nepatří mezi masově používané nástroje. Vzhledem k jejich pověsti a osobitému zvuku je to ale značka, která je na mapě vývoje rockové hudby naprosto nezastupitelná. Že má ale pořád co říci, je znát už jenom ze jmen osobností, které na ně hrají, a mezi něž patří namátkou třeba Peter Buck, Tom Petty, Michael Campbell, Tom Fogerty a další.

www:

www.ibanez.co.jp

www.prsguitars.com

www.rickenbacker.com

Navarro ve druhé polovině prvního desetiletí třetího tisíciletí (to jsou krásné číslovky) rozhodně nepolevil ve své činnosti. Po rozpadu Jane’s Addiction sestavil kolem sebe Panic Channel a jejich debut, nikterak ovšem úspěšný, vyšel 15. září 2006. Založil své vlastní internetové rádio Spread Radio Live a spojil své síly se stanicí Teravision k realizaci svého prvního filmu.

Roku 2008 se Jane’s Addiction sešli znovu. Prvotně šlo sice o ceny magazínu New Musical Express, ale brzy došlo na společné natáčení a nakonec i na turné, které reunion kapely tehdy potvrdilo. Šlo o společnou akci s Nine Inch Nails a koncerty se setkaly se značným úspěchem.

Roku 2012 byli do Rock and Roll Hall of Fame uvedeni Red Hot Chili Peppers. I když s nimi Navarro byl v letech 1993-1998 a hrál jen na jednom studiovém albu, přesto se této slávy dostalo i jemu.

Velmi zajímavou se ukázala jeho účast na projektu Spirits in the Sky, superskupině, vytvořené kolem Billyho Corgana (voc) ze

Smashing Pumpkins. Stále také hraje i se svou srdcovou záležitostí Camp Freddy, kde se spolu s dalšími známými osobnostmi, Billym Morrisonem (g), Mattem Sorumem (dr), Donovanem Leitchem (voc) a Chrisem Chaneym (bg), soustřeďují na cover verze svých oblíbenců.

Diskografie:

1 Dave Navarro + Panic Channel

ONe (2006, Capitol).

2 Dave Navarro + Jane’s Addiction

Up from the Catacombs - The Best of (2006, úspěšná kompilace, Rhino),

A Cabinet of Curiosities (2009, kompilační box s raritami, Rhino),

The Great Escape Artists (2011, Capitol).

3 Spolupráce, hostování, účasti na projektech

- s Red Hot Chili Peppers: Rock & Roll Hall of Fame (2012, EP, v 6. skladbě jako host),

- s Tommym Leem: Tommyland: The Ride (2005, v Tired),

- s Dead Celebrity Status: Blood Music (2006, ve We Fall We Fall).

Muzikus 12/2005 - Kytaroví velikáni (str.48, noty, diskografie)

Muzikus 12/2005 - Pódiové sestavy slavných kytaristů (str. 22)

Uznávaný sólový umělec, výborný americký bluesrockový kytarista a zpěvák, který sám a se svými Delaware Destroyers vydal prozatím na šestnáct alb, z nichž dvě získaly platinu a šest z nich bylo zlatých. Nemluvě o singlech jako Bad to the Bone, Born to Be Bad a dalších. A teď si tak říkám - proč jsme ho ještě neuvedli v seriálu Kytaroví velikáni? Tak to musíme v budoucnu napravit...