Letem kytarovým světem - Jak a proč aneb Postřehy z praxe (7. díl)

Co to vzít dneska úplně jinak? Netradičně, třeba ulítle, ale prostě jinak? No dobře, dobře, aspoň tedy na začátku to kvůli návaznosti vezmeme tak, jak jsme si navykli.

Takže už zase nastal čas podívat se na ty nejběžnější problémy a témata, která více či méně často přicházejí mezi muzikanty na přetřes. A je vlastně jedno, jestli se tak stane třeba v době cesty na "kšeft" nebo v čase čekání v zákulisí nějakého festivalu či jen tak při tlachání u piva po zkoušce, v přestávce mezi natáčením atd. Ano, prostě jde o to, že se dnes opět budeme věnovat těm záležitostem, se kterými se běžný český muzikant setkává na každém kroku.

Musím samozřejmě přispěchat s vysvětlením slova "běžný", a to zejména pro ty, kteří nečetli předcházející díly tohoto tematického celku. Nejde o nic hanlivého, to vůbec ne. Jednoduše si zase budeme povídat o tom, s čím se setká do hudby úplně ujetý jedinec, obecně nazývaný termínem muzikant, který s partičkou stejně potrefených kámošů odhodí jednou za čas běžné starosti všedního dne, bafnou futrál s nástrojem a dají si zkoušku, někdy pak, když se daří, tak v rychlých (jak kdy) a rozměrnějších ("... snad se nám to tam vejde...") dodávkách se táhnou na koncert, zábavu nebo do studia a, pokud je čas, pak někde zasednou a pořádně to všechno proberou (za závistivého přihlížení řidiče, který si nemůže nic dát). A právě na základě vašich ohlasů jsme se přesvědčili, že o těchto otázkách je nutno hovořit, a že určitě valná část z vás nestojí o rady typu, jestli má mít kytarista jednoho technika nebo čtyři, jednoho na kytary, druhého na aparáty, třetího na efekty a čtvrtého... třeba na utírání potu z čela.

Možná, že se některým může zdát, že volím až příliš ironický tón. Ano. A to přímo záměrně. Protože právě tento díl nese podtitul Co se tak povídá o situaci a možnostech "malých" kapel u nás aneb Zlobivé slovo o situaci "nehvězd". A domnívám se, že tedy už nemusím vysvětlovat, jak myslím ta slova "malý" a "nehvězda". No a že to bude opravdu zlobivé slovo, které pravděpodobně někomu zrovna moc nesedne, rozčílí se až běda a se slovy "tak teď už tam fakt napíšu" si sedne k mailu... Co se dá dělat, to už tak chodí.

Kdysi jsem použil na závěr jednoho článku takovou radu, aby se hudebníci nesnažili bezdůvodně naplňovat obsah starého, otřepaného, ale nesmírně pravdivého a stále platného vtipu - Sejdou se dva muzikanti a nepomlouvaj` třetího. Dnes to ale bude tak trochu právě o tom. Zesumarizoval jsem totiž názory jak svých žáků, tak i kolegů muzikantů, v neposlední řadě jsem nezapomněl ani na své zkušenosti z pětadvacetiletého ježdění se svou kapelou (letos na podzim ono čtvrtstoletí nepřetržité činnosti opravdu slavíme). Z celého kvanta problémů tak začaly vyčnívat dva základní okruhy, na nichž lze nejlépe dokumentovat onen vztah mezi, řečeno lapidárně, amatérskou scénou (a opět připomínám, že to nemyslíme hanlivě) a profesionálními soubory, a to i z oblasti médii masově podporované a všudypřítomné pop kultury. Za prvé jde tedy o možnost domluvit si vystoupení, koncert třeba v klubu, účast na prestižnějším festivalu, prostě si někde zahrát a za druhé možnost nejen natočit, ale i vydat desku, CD, a hlavně ho následně i uplatnit na trhu.

Ještě bych chtěl podotknout, že jsem zařadil i názory svých v současné době nejlepších studentů z První české rockové kytarové školy.

Tak a teď skončila ta oficialita a pojďme na jeden příběh. Neuvěřitelný? Ale vůbec ne.

Pohádka začíná

Byla, nebyla, za devaterými horami (skoro to tak i vychází) a jedním lamanšským průlivem existovala ve středu Evropy taková normální kapela. Měla běžné obsazení, zpěvák, kytara, baskytara a bicí. Navíc šlo o amatéry, jednotliví členové se živili jinou činností než muzikou. Důležitým faktorem ale bylo, že skupina hrála vlastní tvorbu. Nešlo tedy o žádný revival band, ani to nebyl soubor, jehož hlavní náplní by bylo přehrávání známých či méně známých hitů na plesech či tanečních zábavách. Nadto členové kapely ani nevyžadovali nějaké horentní sumy za svá vystoupení. Zadarmo vystupovat ale také nechtěli, nehledě na to, že brzy zjistili, že více "kšeftů" by jim to stejně nepřineslo, a ještě k tomu se na ně řada promotérů začala dívat s podezřením, jaká to asi musí být kvalita souboru, který je rád, že si vůbec zahraje, a nic za to nechce... Takže běžné záležitosti - cesťák, sem tam nějaká "pivačenka", otevřený účet na občerstvení tak do pěti set korun a, když to bylo všechno perfektní, smluvní honorář, ať už fixní nebo na základě vstupného, v nejlepším případě většinou nepřekračující tak pět set až tisíc korun na jednoho muzikanta. Doba trvání kapely? Dva tři roky - klasika. Styl? Záměrně neuvádíme. A možné interpretace zdarů či nezdarů? Osobnost A, člen kapely, je zapálený klasik, který svou muzikou žije, B je sžíravý ironik (pravděpodobně se mu nepovedla jeho vlastní skupina), C je pozér, nic neřešící, vždy nad věcí, nechápavě kroutící hlavou nad snažením druhých, D je kritik tělem i duší, protože on by to dělal samozřejmě jinak. A líp.

Tahle naše skupina, nazvěme ji třeba The 4X, proč ne, se jednou rozhodla jít do světa. A tak si řekla, že se zkusí dostat na nějaké festivaly, podívat se do vzdálenějších klubů, než je ten jeden v jejich městě, a třeba i natočit a dostat k potencionálním fanouškům svoje CD. Jenže...

1) ... třeba možnost dostat se na festivaly: Členové The 4X tedy začínají obtelefonovávat, obmailovávat a obesílat promotéry už v září v blahé představě, že raději dříve než pozdě. Ale dovídají se, že:

1. a) Už je pozdě, máme hotový program.

A: Koukal jsem na jejich stránky, vždyť tam jsou pořád ty stejný kapely, kdy už tam mám volat, je vůbec nějaká šance?

B: Jsou lepší než vy, to víš.

C: To neřeš, se nezblázni, pořád hraj, proč se tam cpeš, stačí si občas zahrát, ne?

D: Jsi něčím výjimečnej? Máte v kapele třeba dudy? No vidíš...

1. b) Máte sponzora? Ne? No protože si účast u nás musíte zaplatit.

A: Cože? To snad přehání, ne?

B: To je správný. Chceš vyniknout? To se musíš smířit s tím, že musíš něco vypustit. Proč si třeba dáváš tolik piv? Šetři...

C: No tak nic neplať. Co se furt divíš, to je to pro tebe tak důležitý tam hrát?

D: To je takovej problém sehnat peníze? Trváte tak dlouho, a nic jste nesehnali, jo? A kam dáváte ty prachy z koncertů?

1. c) Pošlete CD a my se ozveme. Nikdo se ale neozve a po dalším kontaktu se skupina dozví, že mají zase poslat CD. Po dalším mlčení a následném dotazu The 4X zjistí, že CD si nikdo neposlechl, a ozve se otázka, nejčastěji typu: A co vy jako hrajete za styl? A chodí na to lidi?

A: Proč jsme to tam vůbec posílali? Úplně zbytečný!

B: Všichni se tam už třesou na to, jak si se zatajeným dechem poslechnou celý vaše CD.

C: Pořád se někam cpete, to je neuvěřitelný... Nechte tomu volnej průběh.

D: No a chodí na vás lidi? Těch padesát v klubu považuješ za úspěch, jo? To, co hrajete, už dneska nikdo neposlouchá, neblázni.

1. d) Vy nehrajete převzatý skladby? A zníte asi jako jaká kapela? Že máte svůj styl a vlastní věci? No to asi ... my se vám když tak ozveme.

A: To se mám furt do někoho stylizovat? Proč si tam nevezmou rovnou jukebox? Vždyť by je to přišlo levněji!

B: Proč by se někdo namáhal s jukeboxem? Vždyť vy si tam, když na vás kývnou, rádi zahrajete! A zadarmo!

C: Tak proč jim teda neřekneš, že zníš jako XY, vždyť je to jedno, ne? Co furt máš se svým stylem?

D: Jo, hoši, a jste mimo. Říkal jsem, zahrajte občas pár převzatejch fláků a nebo něco okopněte, ale to vy ne. Tak se nedivte.

Kapela The 4X rezignuje a soustředí se na ta místa, kde už ji znají a není pro ni problém si tam zahrát. Může se i stát, a stává se to překvapivě dost často, že zjistí, že menší, tzv. venkovské festivaly, pokud nejsou zaměřeny vysloveně pouze a jenom na místní kapely, jsou kolikrát vděčnější, a hlavně přístupnější destinací s přívětivějším publikem a chápavějším organizačním týmem než ty pro ni nedostupné. Také se ale může stát, že přes známé nebo nenadálý úspěch či neustálou činností se nakonec na scénu vysněných festivalů dostane. Proč ne? Pohádka je pohádka.

2) Zkusme výsledky eventuální snahy vyjet si někam dál a zahrát si ve vzdálenějších klubech.

2. a) Jak se jmenujete? To mi nic neříká. Já nemám čas poslouchat vaše CD. Nemáte známý jméno, to asi nepřijdou lidi. No, když chcete přijet... Ale nemůžu vám slíbit žádný peníze. A přijeďte v týdnu, pátek je vyhrazenej hvězdám a v sobotu tu mám DJ...

A: Tak co, vyjedeme? Riskneme to, ne?

B: No, to bude výborný. Zase jednou veřejná zkouška. Vy, jeden maník za barem a dva opilci, kteří pak budou před váma vrávorat a vyžadovat, abyste zahráli něco od "Kvínů".

C: Tak to zkuste, ne? Bude to poprvé, co pohoříte?

D: To je tím, že nedokážete vyšokovat lidi. Podívej, třeba XY, ti vystupujou bosí a na čele maj` namalovanou pavučinu. A dostali se s tím až do televize.

2. b) Při dalších intervencích The 4X zjistí, že řada klubů, pokud se vůbec zaobírají amatérskou scénou, tak angažují pouze místní skupiny a nehodlají nic riskovat nějakými přespolními soubory. Pravda je, že otázka kapacity klubu ve vztahu k aspoň uhrazení dopravy se přehlížet nedá. Ve větších městech, kde je více klubů, nebo v komplexu menších obcí, majících každá svou scénu, je to pro místní kapely celkem pohoda. Mají kde hrát a jednou za rok či nějaké období celé to kolečko možných a hlavně blízkých scén odjedou. Ovšem v městech, a to i krajských, kde je taktak jeden pořádný klub a ostatní buď v krátké době krachují nebo jsou úzce stylově zaměřeny, to může být problém. Dva tři koncerty za rok je tak akorát míra na to, aby se skupina svým místním fanouškům tzv. nepřejedla. A vyjet dál?

Není špatné, když se skupiny domluví mezi sebou. Jedna z nich třeba vlastní větší dodávku, kam se vleze aparát i té druhé (případně i členové), a ve dvou se náklady lépe táhnou. Pro kluby i jejich návštěvníky je pak dvojkoncert, byť pro ně neznámých kapel, daleko větším lákadlem. Pokud jsou skupiny z různých měst a oblastí, přináší výsledky, když se navzájem pozvou mezi sebou. Ta místní se může spolehnout na své fanoušky, druhá kapela pak má jistotu, že nebude hrát před prázdným sálem.

3) Zbývá třetí výrazná záležitost, a tou je možnost vydat, a hlavně distribuovat CD. Předpokládejme, že skupina si i sehnala prostředky na studio, album natočila, má master v ruce a oslovila vydavatele. Většinou se dozví, že ediční plán je plný a kapela se má ozvat za dva tři roky. Proč by label šel do něčeho, co se mu zdá třeba i životaschopné, ale rozhodně je to předem odsouzeno k zániku již z toho hlediska, že projekt nemá prakticky žádnou mediální podporu? A že by do toho měl vložit prostředky? Proč by to dělal, když má nasmlouvané interprety, kteří mu přinášejí milióny?

Často se také ozve otázka, zda je pod nahrávkou podepsán nějaký známý producent. Drtivá většina skupin, o kterých hovoříme, si ale nemůže dovolit věhlasné producenty, byť by to bylo určitou zárukou, že nahrávka se dokáže protlačit do nějakého vydavatelství.

Občas se může soubor setkat i s tím, že si čerstvě dokončenou nahrávku přijde do studia poslechnout nějaký "pan vlivný" a prohlásí, že by mohl eventuelně uvažovat o vydání, ale nazpívat by to musel někdo jiný (a uvede jedním dechem stájového, hýčkaného koně). A nastává zkouška soudržnosti skupiny a přesvědčení o jejích kvalitách. Velice citlivé a ožehavé téma. Než pronesete soud, uvědomte si, že stále mluvíme o kapelách, které nehodlají přes noc praštit se svým dosavadním životem a živit se pouze a jenom muzikou. Nedávno jsem slyšel pozoruhodný názor. Člen jedné dlouhotrvající amatérské skupiny prohlásil, že je rád, že se nikdy nestal profíkem. Takhle si může hrát jen to, co ho baví, a ne to, co by musel, aby zaplatil nájem.

Drtivé je, když si kapela poté, co možnému vydavateli poslala CD, zavolá o vyjádření a ozve se otázka typu: "No, dobrý, ale nemáte tam něco, co by se dalo vysílat v rádiu?"

Ale abychom se drželi pohádky. Kapely si může někdo všimnout, vyhraje nějakou soutěž a objeví se v televizi, natočí klip, který se ujme, pozve si je na své turné jako předskokany nějaká známá slavná skupina, její přístup se začne zamlouvat promotérům festivalů nebo prostě a jednoduše na ni začnou chodit kvanta lidí. A proč ne? Skupina začne být úspěšná, po letech drkocání se po malých scénách zažívá pocit satisfakce, dokonce ani neuteče od svého výrazu a jede pořád ve svých stylových kolejích, ať už jakékoli šíře - a nelze se divit, že nebude odmítat najednou se vynořivší nabídky všech možných firem, médií atd. Nadto si bude nadále tak věřit, že odolá i tlakům labelů a jejich producentů a nepostaví svou další tvorbu podle šablony jednoho či dvou svých nejúspěšnějších hitů. Dostává se tak se ctí, pokud to tak můžeme říci, na druhou stranu barikády - jenže se taky může stát, že najednou zazvoní zvonec, vlastně budík, sen končí a je tady zase modré pondělí. No a co. Vždyť za pár dní je zase pátek, dáme zkoušku, stavíme se na pivo, jo a v sobotu hrajeme, jsou tam čtyři kapely, my jdeme jako třetí.