Na základě vašich ohlasů jsme už zase tady s další kupou takových otázek, témat a problémů, které se v běžném muzikantském světě bez přestání řeší stále dokola. Ačkoli jsou možná tato témata v hudebních kruzích na všech možných úrovních probírána po tisící a prvé, i když jde na první pohled o všední, otřepané, pro někoho až triviální problémy, přesto jsou to záležitosti, jejichž banalita je velmi často pouze zdánlivá a jejichž dopad může mít nemalý vliv na vývoj jednotlivce povšechně zvaného muzikant.
V úvodní větě jsem použil slovo běžný. Těm, co se dostali k tomuto pokračování až tímto dílem, musím vysvětlit, že tento výraz není uveden v hanlivém významu. Jde mi jen o to, že si dnes přiblížíme takové problémy, které se neustále řeší třeba někde u piva po zkoušce v oblíbené hospůdce či osvědčeném bufetu, při drkocání se od štace ke štaci v naplno nabouchané, záplatované a přetížené dodávce, která prostě příští technickou kontrolu nemůže v žádném případě přežít, při zdlouhavém čekání v zákulisí na začátek vystoupení na nějakém festivalu - prostě, jak vždycky říkám, pojďme se pobavit o takové praxi, jakou většina z nás důvěrně zná.
Samozřejmě bych vám zde rád, stejně jako v úvodu minulého dílu, poděkoval za vaše ohlasy, kterými reagujete právě na tuto řadu. Je to signál, že se nám podařilo oslovit všechny muzikanty, kteří se po pracovní době sejdou se stejně "postiženými" jedinci, hodí za hlavu problémy všedního dne a začnou zkoušet nové věci, pilovat staré, vyjedou někam do klubu, zahrají si na festivalu, občas natočí nějaké to demo, účastní se sessionu... Jsou prostě rádi, že hrajou. A že se jim jejich muzika nestala hlavním zdrojem příjmů? Zcela teď chápu tu záplavu ironických úšklebků všech, kteří hrají většinou za "cesťák" a za "... něco k jídlu a pití se pro vás najde..."
Takže fajn. Drtivá většina kytaristů opravdu nepotřebuje poradit, zda tahat na každý koncert jednadvacet kytar ve třech velkých pojízdných "kejsech", nebo mít pro každou zvlášť kufr (ať se technici pronesou) či jaký původně čisticí prostředek je nejvíce vhodný k tomu, aby struník a kobylka vypadaly "řádně prorezlé" naším potem...
Dnes nás čekají hned dvě témata. V prvním z nich se podíváme na osobní vztahy mezi muzikanty a obsahem druhého budou některé z praktických rad, a to v té nejobecnější rovině. Půjde zde v podstatě o to, doplnit některé náměty, kterým jsme se věnovali již v minulých dílech, včetně těch, na které se v rámci náplně předchozích témat prostě nedostalo. Navíc si dovolím i osobní shrnující hledisko.
A) Téma č. 6: Osobní vztahy v kapele
A je to tady. Zdánlivě jednoduchý problém, řeknete si. Jenže tak jednoznačné to rozhodně není. Z hlediska muzikantského jsme si tuto otázku sice již přiblížili v seriálu Letem kytarovým světem v Muzikusu 2/2006, ale měli bychom se na ni podívat i z obecnějšího, lidského hlediska. A zde je ten zakopaný pes. Všeobecně platí, že "lidé jsou různí". Jakmile totiž začnete pracovat s lidmi, tak se v podstatě můžete nadít čehokoli. Zvláště pak v takovém povolání či při takové činnosti, kde se vzájemný vztah, ať už jakýkoli, předpokládá...
A.1) Slušnost
Vzájemná tolerance - to není jenom prázdné sousloví. Znám poměrně dost kapel (i z vyprávění svých studentů), kde si jednotliví členové nadávají, jeden druhého uráží a tento stav není omezen pouze na zkušebnu, ale často se tak děje i veřejně (a zdaleka se nejedná o peníze, což je téma, které by si vyžádalo samostatný článek).
Samozřejmě, pokud jde o drsnou image, jakkoli vypočítanou, je to něco jiného. Ale v tomto případě se tak vytváří značně nervní prostředí, kde se těžko může dařit všem přítomným. Je pravdou, že sice existují výjimky, kde právě napjatá atmosféra přispěla ke vzniku někdy až vrcholných děl určitého souboru, ale na druhou stranu rozhodně nešlo o plnohodnotnou spolupráci všech členů skupiny, a navíc tyto podmínky téměř stoprocentně předznamenávaly brzký rozpad (či alespoň výrazné přeskupení) takového seskupení.
A.2) Vědomí postradatelnosti
Nejde zde o hledisko muzikantské, ale o stránku mezilidských vztahů v kapele. Ty jsou totiž stejně důležité jako vztahy hudební. Různí ti arogantní, svárliví a domýšliví jednici by si měli uvědomit (pokud jim to ještě nedošlo), že skupina vlastně neexistuje pouze na pódiu, ale lidé spolu stráví čas i na cestách, ve zkušebnách... Často dochází i k tomu, že kapela může fungovat také jako katalyzátor nějakých problémů - určitě jste již zažili situaci, kdy z vás až na zkoušce či při hraní všechno spadne, až v kruhu spřízněných, stejně "ulítlých duší jako vy" najdete pochopení nebo alespoň příležitost se vymluvit, vyzpívat, vyhrát se z problému... prostě na chvíli myslet na něco jiného. A teď si vezměte, že tam, kde předpokládáte únik od problémů všedního dne, se nachází někdo, kdo se chová vůči všem zpupně, panovačně, je vysoce samolibý, pouze jeho názor je ten správný. Že pak nejde o pohodové prostředí, je nabíledni.
Ano, onen dotyčný ješita může být po muzikantské stránce hodně dobrý, ale nedá se nic dělat - pokud jde o homogenní skupinu jako takovou, rozhodně to nebude fungovat ke spokojenosti všech zúčastněných. Velmi rychle se pak dostaví problémy, které mohou vyústit v rozpad seskupení.
A.3) Vztah muzikant - kamarád
Existují soubory, kde se lidé sejdou pouze ke hraní, a jinak si dohromady nemají co říct. To není zdravé klima ani ve skupinách, kde se jedná o zaměstnanecké poměry (muzikant pracuje na smlouvu, je dosazen agenturou atd.). Natož pak u kapel amatérských či poloprofesionálních.
Je zřejmé, že i tento problém má své dvě mezní polohy. Existují například taková seskupení, kde jsou jednotliví členové vůči sobě blízkými kamarády, a to až do takové míry, že když jeden z nich začne být v průběhu hudebního a interpretačního vývoje skupiny nevyhovujícím, ostatní se mu to zdráhají říct. Je to přece kámoš... V žádném případě zde nechci navádět k tomu, aby kdokoli, kdo zrovna technicky trochu zakolísal či se z různých důvodů (zdravotních či osobních) nedokázal na krátkou dobu plně (nebo alespoň podle představ ostatních) zapojit do života kapely, byl okamžitě a nemilosrdně vyhozen. To ne. Jedná se totiž o to, že parta lidí, která spolu kdysi začínala, zjistí, že jeden z nich prostě nestíhá. A to se neprojeví ze dne na den, během týdne...
Ovšem až když se tento problém vyhrotí, je třeba se rozhodnout. Ano, namítnete, že existují skupiny a la K. M. Č., neboli Kdo Má Čas. O tyto soubory, které fungují jen v rámci příležitostných setkání, nám ale nejde.
O druhém extrému jsme se již zmínili. Jenom dodejme, že u neprofesionálních skupin "chladné" členství jednoho či několika muzikantů celkovému projevu určitě nenapomáhá.
Ideální stav je, když se muzikanti vzájemně respektují po osobní i hudební stránce a nebojí se říci jeden druhému, že by to měl třeba zkusit zahrát jinak. Zde je ovšem velmi důležitá forma sdělení. Na druhou stranu by si měl každý jedinec uvědomovat, co je pro kapelu dobré jako pro celek, a netlačit ji někam, kam většina členů nechce (jedná se třeba i o otázky image). Opět je možné namítnout, že skupina by měla mít nějakého leadera. "Brutální" demokracie se v umělecké branži samozřejmě nevyplácí. Ale zase, pokud nám jde o klasické pojetí skupiny (čili ne o sólistu a jeho doprovodné těleso či o skupiny, kde je role kapelníka z jakýchkoli důvodů předem určená a všemi ostatními ctěná), určitá nezastupitelnost individuálního projevu každého člena je potřebná.
Pokud se v kapele přece jenom objeví natolik výrazný jedinec, který má tendence orientovat soubor do těch vod, kam se většině členů nechce (a v dohledné době nedojde ke změně jejich názoru), je potom nutné řešit to jinak. Pokud se nechce skupina rozklížit, tak není špatné, když onen muzikant rozjede svůj vlastní projekt (potom někdy bývá problém časově sladit těchto víc aktivit najednou), začne hrát jako host ve více souborech...
A.4) Buďme dochvilní!
Dochvilnost je vlastností králů a muzikantů! Některé skupiny to řeší tak, že za pozdní příchody na zkoušky a koncerty vypisují peněžité tresty. Domníváte se ovšem, že právě tohle opatření dobrým vztahům v kapele nějak prospěje?
A.5) Nebuďme egoisti!
Aneb jinými slovy - i ostatní muzikanti se chtějí projevit. Jde zcela jednoznačně o hodně citlivou záležitost. Zvláště v případě, že například úspěch už delší dobu sklízí skladby jednoho ze členů souboru, a tak se jim i jeho nápadům dává přednost. Ti druzí mohou být po nějakém čase přesvědčeni, že je také něco dobrého napadlo, ale najednou se může stát, že zbytek kapely k nácviku skladby někoho jiného přistupuje neochotně... Líbilo by se vám to?
Jistěže to neznamená vrhat se s nadšením na každý nový nápad (i když těch nikdy není dost). Naskýtá se zde také otázka, aby si kdokoli z kapely, tedy i autor, úspěšný či méně úspěšný, při prosazování svého nápadu uvědomil, zda to bude pro skupinu přínosem... Hodí se to k našemu stylu? Nebo to vezmeme jako "sranda" skladbu a uvidíme, jak se vyvine? Někdy ale právě z tohoto přístupu vznikla řada dobrých, svěžích věcí...
Další body by již postrádaly potřebnou míru objektivity a zavedly by nás do rovin, které by nemusely být obecně platné. Takže by se toto téma dalo uzavřít mottem: "Buďme rádi, že hrajeme."
B) Téma č. 7: Praktické všeobecné rady kytaristům
B.1) Obecně platné zásady
Hodně lidí věří tomu, že talent samotný je zárukou úspěchu v hudebním byznysu. Realita ovšem každého dříve či později poučí, že v tomto případě jde o dokonalý omyl. I v této oblasti (hudba je vlastně nejabstraktnější umění) platí, že muzikant by měl "mít" jednotu tří hlavních součástí úspěchu - totiž jednotu talentu, píle a tak zvaného uměleckého štěstí.
B.1.a) Talent (nadání) je pro každého kytaristu pochopitelně ten úplný základ, ale jak praví jeden producent: "Ať už jsi prstový kytarista nebo zavilý obouruční tappingista, na to, abys přežil tvrdost hudebního byznysu, musíš být mezi tou smečkou tisíců jiných kytaristů rozeznatelný - ať už z hlediska zvuku, přístupu, repertoáru, techniky, ohlasu posluchačů, či zatvrzelým odmítáním být za každou cenu neotřelý. A hlavně své muzice musíš věřit, to se na výsledku hodně podepíše."
B.1.b) Píle, to by měl být přívlastek každého umělce, protože ten, kdo chce něco dokázat, by u toho měl vytrvat. Výjimky sice potvrzují pravidlo, ale ve valném procentu případů se nejedná o nic stálejšího.
B.1.c) A umělecké štěstí? Tento terminus technicus znamená opravdu hodně. Třeba to, že si vás jako kapely (či přímo vaší osobnosti) všimne producent nebo že najdete bohatého sponzora, že konečně dáte dohromady kapelu, která vám bude vyhovovat po všech stránkách (nebo do ní vstoupíte), že se svou tvorbou trefíte do správné doby a správného místa, proto na vás začnou chodit davy lidí (třeba víc než dvacet stálých kamarádů). Může to znamenat i to, že si vás všimnou velké firmy, které si většinou hýčkají své tahouny, jež jim zaručí zisk v každém případě, a z hlediska byznysu odmítají investovat do začínajících jmen.
Nesporné je, že když se jednoho z těchto hledisek nedostává, je problém. A nemusí jít zrovna o to, že byste chtěli dosáhnout (pokud vůbec) takového postavení v hudebním světě, kdy třeba budete zásadně odmítat přespávat po hotelích, kde v pokoji není barva tapet taková, jakou máte rádi...
Vždycky je totiž důležité uvědomit si, o co nám každému osobně v muzice vlastně jde... A pokud máme muziku rádi, pokud je pro nás naprosto nepostradatelné vzít do ruky nástroj a zahrát si, tak je to z čistě muzikantského hlediska naprosto v pořádku. A koneckonců, mezi námi, kdo ví... Možná ten den D, kdy se začne dařit i podle našich představ, přijde! Proč ne?
B.2) Co by se ještě mohlo hodit?
B.2.a) Základem vyznění jakékoli kapely je celistvost projevu. Z ní pak vyrůstá cit pro skladbu a skloubení stylovosti s vlastní osobitostí.
B.2.b) Nejlepší vizitkou je, když nás doporučí někdo jiný. Proto je třeba co nejvíce hrát, účastnit se festivalů, sessionů, prostě nezůstat stát. I otázka jamování má ve vývoji každého muzikanta výraznou roli. Zvláště když jsou mezi protějšky technicky, výrazově a zkušenostně lepšími, vyzrálejšími muzikanty.
B.2.c) Obecně platí, že zhruba půlhodina s kapelou na jevišti znamená pro muzikanta dvakrát třikrát víc než hraní ve zkušebně a desetkrát víc, než když jenom cvičí doma sám. Neznamená to ovšem, že cvičit doma či kdekoli jinde je zbytečné, že praxe naučí... Ne. Za tento názor se totiž rád schovává nemalý počet těch, co cvičit ani nechtějí (a důvodů se najde vždycky dost) .
Druhý extrém, kdy zcela technicky nabušený jedinec jen občas vyleze před lidi a výsledek je studený a nesourodý - to také není ta správná cesta (zvláště, když trvá příliš dlouho).
B.3) A ještě něco ryze praktického
B.3.a) Na nízkých pódiích, nebo spíše stupíncích klubů, si opravdu dávejme pozor na efekty, na pedalboard. Mám na mysli třeba ty situace, kdy se mnohý nadšený fanoušek potácí v blízkosti našeho zařízení s pivem (či jiným nápojem) v ruce (chce nám ho třeba i podat, aby nás tak uctil za naše výkony) - jenže ten nápoj by mu také mohl upadnout, když se k nám pln nezkaleného nadšení natahuje!
B.3.b) S tímto problémem jsme se setkali i na vysokých pódiích. Zvláště na zábavách si mnohý posluchač rád odkládá nedopitý půllitr na okraj pódia, maje ho při rozevlátém tanci příhodně po ruce. I tyto nápoje se ochotně a rády rozlévají po kabelech...
B.3.c) Sám také nedovedu dost dobře pochopit otrlost některých muzikantů, kteří si na svoje komba či hlavy stacků odkládají pití (možná ale, že podceňuji jejich finanční zázemí...).
C) Osobní poznámka:
V každém případě bych chtěl k tematickému okruhu Jak a proč aneb postřehy z praxe ještě něco dodat. Omlouvám se za určitou sentimentalitu a lidovější slovník, ale domnívám se, že právě do tohoto dílu patří. Inspirací k následujícím slovům mi byla mimo jiné i řada muzikantů, se kterými se při své činnosti setkávám (a zdaleka nejde "jen" o rockery):
Na jedné straně totiž nemusíme být superhvězdami, abychom v muzice byli těmi spokojenými - ale na straně druhé zase vůbec nemá smysl všechno vzdát a jen hořce nadávat nad půllitry tuzemského piva, že kdybychom mohli, tak... Domnívám se, že na to je vždycky času dost. A když někdy, jednou, ten čas nastane (ať už z jakéhokoli důvodu, třeba kvůli stáří a artróze kloubů), tak pocit, který nám dala muzika za všechna ta léta, co jsme s ní prožili, je slovy nevylíčitelný. Zní to možná blbě, ale když se takhle jednou, třeba už v důchodu, otočíme zpátky, třeba si řekneme: "... jo tenkrát, kamaráde, to byly časy, To jsme ti jednou jeli tam a tam..."
No a zase...
Abychom nebyli tak patetičtí, tak ještě jedna všeobecná rada: Nesnažme se naplňovat profláklý vtip s celosvětovou platností: "Sejdou se dva muzikanti a nepomlouvaj` třetího..."
Kde najdete předchozí díly s touto tematikou?
Muzikus 1/2005: Na co všechno nezapomenout, když se vyjede na vystoupení, zejména na festival
Muzikus 8/2005: Jak se připravit do studia
Muzikus 2/2006: Co všechno je třeba k založení kapely, Jak se dostat z garáže ven
Muzikus 8/2006: Obecné problémy při výuce elektrické kytary aneb jak a co mám cvičit, Úroveň výuky rockové kytary na našich školách
