V rámci našeho seriálu jsme tu opět s těmi nejběžnějšími otázkami a tématy, které se v běžném muzikantském světě řeší neustále, pořád, prostě "furt". A jak už jsem jednou uvedl, slovo "běžný" zde rozhodně není užito v pejorativním, hanlivém významu. Prostě jde o to, že se dnes opět podíváme na ty záležitosti, které se pořád dokola řeší třeba někde u piva po zkoušce, při čekání na začátek koncertu, při debatách v backstage nějakého festivalu, při harcování se od města k městu v naplno narvané dodávce, která má, mírně řečeno, už toho hodně za sebou, prostě - pojďme se zase jednou pobavit o praxi té, oné, takové, jakou většina z nás zná.
Stejně jako minule i zde bych vám rád poděkoval za vaše ohlasy, kterými reagujete právě na tuto řadu. Je vidět, že se nám tak podařilo oslovit všechny ty nadšence, kteří po pracovní době odhodí veškeré běžné starosti všedního dne (nebo se o to aspoň pokusí) a s partou stejně "ulítlých" souputníků se začnou věnovat muzice. Občas koncertují, hrají sem tam nějakou tu zábavu, natáčejí demo snímky, účastní se více či méně profláklých festivalů a přitom - muzika rozhodně není hlavním zdrojem jejich příjmů (a zcela teď chápu ten ironický úšklebek všech těch, kteří hrají většinou za "cesťák" a "pivačenku"...).
Vaše ohlasy tak zcela potvrzují můj názor, že většina kytaristů opravdu nepotřebuje poradit, zda mít v zájezdovém autobuse jednu velkou chladničku pro celou kapelu, či několik menších pro každého člena zvlášť, nebo na jak dlouho umístit Fendera Stratocastera pod "horský sluníčko", aby povrch ochranného krytu získal jakoby letitou patinu...
Téma 5)
Obecné problémy při výuce elektrické kytary
aneb Jak a co mám cvičit
Samozřejmě, že v náplni tohoto článku nepůjde o seznam titulů, které je třeba nastudovat, a tím se stát dokonalým kytaristou. To určitě ne. Jedná se o podstatně širší problém. Toto téma totiž v některých aspektech nebude oslovovat pouze kytaristy. Řada závěrů, k nimž v rámci tohoto článku dojdeme, má širší, obecnější platnost, kterou lze aplikovat i na ostatní nástroje. Zejména pak z hlediska výuky samotné, totiž předávání informací či jejich získávání. Protože se však pohybujeme v rámci seriálu Letem kytarovým světem, bude kytara upřednostněna. Nejdříve mi ale v příloze "Úroveň výuky rockové kytary" dovolte takové malé odbočení, které může z možná trochu netradičního úhlu pohledu osvětlit celkovou důležitost tohoto tématu.
Tak tedy jak na to. Problém můžeme rozdělit do tří velkých oblastí. Buď (A) alespoň část svého muzikantského vývoje svěřím nějaké instituci, učiteli, nebo (B) budu zarytým samoukem, či (C) budu kombinovat oba způsoby a občas k nim přidám i něco dalšího (vlastní praxi, zkušenosti ze sessionů...). Tyto kategorie pak v rámci tohoto článku doplníme všeobecnými radami (D).
A) Osobní kontakt s vyučujícím
A.1) Největším problémem je ten fakt, že kvalita výuky může být právě z hlediska osobnosti učitele znehodnocena těmito následujícími faktory, takže jaké situace mohou nastat, na co je třeba si dávat pozor:
a) Vyučující je sice zdatný a zkušený rockový kytarista, ale neumí své vědomosti a dovednosti předat tak, aby studenta zaujal, jeho pedagogické zkušenosti jsou minimální. Tito kantoři často postrádají trpělivost, nehodlají vysvětlovt maličkosti, detaily, nechávají pod rouškou praxe vše na žákovi, jen mu něco předvedou a dál se tím nezabývají. Jejich výuka je neefektivní a často nemá rámec.
b) Vyučující je zkušeným rockovým kytaristou s bohatou praxí, do určité míry umí i naučit, ale v podstatě se vyzná jen ve vlastním výrazu, ve vlastní technice hry, učí tak sám sebe. Pokud to žák vyžaduje a chce se přiblížit feelingu svého kantora, zvláště, když jde o jeho vzor či jeden z jeho vzorů, může tento přístup sloužit k jeho rozvoji. Ale pouze v tom případě, že student má již základy vlastního výrazu položeny a orientuje se v nich.
c) Vyučující je zkušeným rockerem, ale je příliš zaměřený na teorii. Existuje nemalé procento kantorů s tímto přístupem, kteří upřednostňují teoretické poznatky a zcela jim uniká feeling a praxe (tito vyučující jsou doslova pohromou pro ty žáky, zejména začínající, již by si rádi co nejrychleji dokázali zahrát se svou kapelou, naučili se nějaké riffy, reakce na ně, měli radost z praktické hry...). Může být přínosem pro zkušenější adepty s již vlastní, rozvinutou technikou, kteří si chtějí prohloubit svoje vědomosti. Absence praktického hlediska je ale v celkovém přístupu znát i zde.
d) Vyučující rockové kytary je učitel klasické kytary bez rozsáhlejší praxe s elektrickou kytarou. Tento přístup je velmi zavádějící už jenom z toho hlediska, že většina těchto kantorů, ač určitým způsobem pedagogicky zkušení, chápou rockovou kytaru pouze jako elektrifikovanou akustickou kytaru. Takže zde nenajdeme specifika při tvorbě tónu, nemluvě o hluboké neznalosti vhodnosti jednotlivých škol, přístupů, technik a v neposlední řadě i celkového hudebního rozhledu.
Samozřejmě se naskýtá otázka, jak tohle všechno poznat, když jste ještě s tím určitým kantorem nepřišli do styku? Nejjednodušší je dát na různá doporučení (i svých vrstevníků), některé školy mají v osobách výrazných kytaristů i své garanty, osobnost učitele a jeho přístup můžete poznat i podle jeho učebnic a publikací či podle jeho hudebních aktivit, hodně napoví první kontakt na úvodní lekci, není špatné si přiblížit program škol na základě studia jejich webových stránek...
A.2) Otázka vztahu učitel - žák
Interakce by zejména v tomto typu individuální výuky měla fungovat stoprocentně. Pokud získáte ke svému učiteli důvěru, nebojte či nestyďte se mu svěřit svoje problémy z muzikantské praxe, ať už je jakákoli (například málo pohyblivý malíček levé ruky, malá rychlost pravé ruky, obtížnost orientace na hmatníku zejména na strunách D, g od páté polohy nahoru). Dobrému učiteli to může ukázat cestu k žákovi (občas jsme na hodinách řešili i otázky osobních vztahů v kapele nebo problémy typu ,co bych měl poslouchat, neměl bych si pořídit jinou kytaru, proč všichni chtějí hrát na lampy, když se mi zdá, že moje digitální kombo zní taky dobře...).
A.3) Otázka přístupu žáka
Pokud začínáš chodit k nějakému vyučujícímu, zbav se těch představ, že v pondělí začneš a v pátek se už můžeš postavit na pódium. Jakýkoli nástroj chce svůj čas a rocková kytara není samozřejmě výjimkou. Dávej si pozor na řadu některých tzv. rychlokurzů, kde nejde o nic jiného než o rychlé tahání peněz z tvých kapes bez výrazného efektu (nemám teď samozřejmě na mysli různé "dílny", které mohou být určitým přínosem k rozšíření znalostí a dovedností).
Důležité také je, aby sis uvědomil, že sice máš rád určitý styl, určitou kapelu a jejího kytarového protagonistu, ale k širšímu pochopení nástroje by ses měl šířeji porozhlédnout po hudebním světě. Takže neodmítej bezhlavě učitelovy návrhy na procvičování určitých technik či způsobů hry, protože jeho rozhled a zkušenosti ti mohou být zárukou, že se dozvíš něco nového, co obohatí tvoji hru, i když to zrovna v tom okamžiku nevidíš (nebo nechceš vidět).
Celkové zhodnocení bodu A
Jednoznačnou výhodou osobního kontaktu s dobrým vyučujícím je právě ten osobní kontakt. Nenahradí ho žádná učebnice, žádný internetový kurz. Kvalitní učitel může podchytit tvoji individualitu, dokáže tě pak lépe vést a inspirovat (občas se u nadaných či praxí protřelých studentů jedná o vzájemnou inspiraci). Přesto nezapomeň na některá doporučení z dalších bodů, zejména z bodu D.
B) Hodlám být samoukem.
Je to také cesta jak se naučit hrát či zdokonalit svůj výraz, ale nepoměrně obtížnější a trnitější. Pokud už máš zvládnutý svůj feeling, několik let praxe za sebou a chtěl by ses dál zdokonalovat samostudiem, tak je třeba si nejdříve zvolit, zda 1) se rozhodneš pro studium nějakého určitého stylu či kytaristy, či 2) se hodláš všeobecně rozvinout po všech stránkách hry (tedy i techniky hry, skladby, rozhledu...). Učebnic a notových sešitů se dá sehnat poměrně dost, je ovšem již na tobě, abys zhodnotil, který pro tebe bude přínosem. A to bývá bez zkušeností dosti častým kamenem úrazu (asi u 30 % mé klientely).
Jestliže jsi začátečník, také tudy vede cesta (mluvím o dnešních možnostech, je jasné, že situace v minulých desetiletích byla zcela jiná, to byla v podstatě nezbytnost), ale ta může mít opravdu hodně zádrhelů. Pokud jsi absolutní šílenec, nasáváš do sebe stylově nijak zvlášť vyhraněnou hudbu, pokoušíš se dravě zahrát a technicky i výrazově zvládnout všechno, co před tebou neuteče na strom či se neponoří do vody a máš zároveň možnost hrát s podobně "orientovanými" nadšenci, tak jsou tvé šance velmi vysoké. Je nutné se ovšem časem nezastavit a jít dál (u studentů nad 35, 40 let tvoří tato kategorie na 70 % mé klientely).
Zejména zde pak platí, aby sis uvědomil některé z obecnějších rad, které uvádím pod bodem D.
C) Kombinace obou způsobů.
Pokud se rozhodneš zkombinovat oba předcházející způsoby, tak ti jednoznačně držím palce. Měj ovšem na paměti propojení obou, aby ses ve škole neučil jenom pro výuku samu a v praxi zůstával tvůj výraz pořád stejný. To už učitel moc ovlivnit nemůže, je to na tobě (největší problém mají s tímto studenti mezi 19-25 lety věku s předchozí praxí, pohybující se v rozmezí jednoho roku až tří let).
D) A ještě několik všeobecných rad
D.1) Nezapomínej na vlastní osobnost. Klidně začni od kořenů tvé oblíbené muziky a nechej se jí inspirovat, vždyť hudba sama je nakonec inspirace. Snaž se ale být sám sebou a neupnout se pouze na nějaký úzký styl hry. Zde více než jindy platí rčení o zlaté střední cestě.
a) Klidně kopíruj své oblíbené kytaristy, uč se od nich, studuj jejich postupy. To všechno můžeš, ale nikdy nezapomeň na to, že kytarová dálnice je lemována pozůstatky bezbarvých klonů Eddieho, Yngwieho a dalších velikánů. Měj na paměti (a to platí zejména pro začátečníky), že je totiž pouze jeden Eddie, a to Van Halen, je pouze jeden Jimi, a to Hendrix... Takoví adepti se pak zhrzeně vracejí zpět na začátek (30 % mé klientely). Je jasné, že si svých vzorů vážíš, ctíš jejich umění (a to je dobře), ale mám na mysli i takové časté otázky, jako: "Proč to on vůbec hraje od tohoto tónu" a "jak mám vůbec zaimprovizovat na tenhle jiný podklad, abych se přiblížil svému vzoru..."
Není ani špatné čas od času přebrat nějakou skladbu (ať už do detailu, či si ji upravit podle svého), protože se tím do kapely dostanou nové podněty, čerstvá inspirace... Ovšem nezakrnět na tom. Asi před sedmi osmi lety jsem měl takový pocit, že hraju pořád stejně, nedařilo se mi ani skládat nové věci. Když jsem zjistil, že se to týká i ostatních členů skupiny, dohodli jsme se, že se nějaký čas budeme zabývat přebíráním skladeb našich oblíbenců (jen pro svou potřebu). Netrvalo dlouho a až neuvěřitelně nás to nakoplo. Hudba tvých velikánů je obrovská pokladnice, čerpej z ní, ale nezapomeň, že se musíš také "nadechnout" vlastními silami.
b) Nepouštěj se hned od začátku ani opačnou cestou, kdy odmítneš veškeré podněty s tím, že si již od začátku vytvoříš vlastní postupy. Zde velmi rychle narazíš na výraz a techniku sól obecně a dříve nebo později se stejně pokorně vrátíš na začátek (20 % mé klientely).
c) Osobitost feelingu. "Nejdříve se pokuste poctivě do sebe natáhnout všechny ty typy sól, vytváření tónu, akordy a častým hraním a vystupováním si je zautomatizovat. Musí se to stát vaší druhou přirozeností, protože jedině tak můžete být tvůrčí. Druhá věc je ta, že nesmíte při všem tom učení zapomenout na styl hudby, který máte rádi. A tak, když se vám podaří dát dohromady zvládnutou techniku a váš feeling, je to přesně ono! Najednou totiž už nemusíte dávat pozor na to, co hrajete, nemusíte už vnímat techniku, ale můžete se zcela oddat svým pocitům a tvůrčím ambicím. A o to jde." John Scofield.
D.2) Zvládni umění přestat hrát sólo. Jakkoli je napínavé stát ve světle reflektorů a předvádět svou omračující techniku, musíš se umět zastavit a "vrátit" do kapely.
D.3) Neupřednostňuj rychlost sól před melodikou, kvalitou tónu a srozumitelností. Je dobré toho na hmatníku zvládat co nejvíc, ale feeling, procítění, tvorba tónu a logika stavby sóla - to je to, co tě může v dobrém odlišit od nevýrazné řady "rychloběžek za každou cenu"...
D.4) Méně je někdy více. Aneb noty, které nezahraješ, jsou mnohdy stejně důležité jako noty, které zahraješ. Hodně kytaristů má problémy s tím, aby samoúčelně nezahltili svá sóla přemírou tónů ve snaze ukázat, jak je jejich technika dokonalá. Svým adeptům někdy radím, aby zkusili v blues hrát sóla palcem. Když to dokázali staří bluesmani... A to si pořádně promyslíš, než který tón zahraješ. Existuje jeden terminus technicus, říkám tomu "pauza na cigáro". Jde o to, že když začneš hrát sólo, tak (pokud to samozřejmě vyloženě není záměr) zkus tuto linku rozfrázovat, nehraj pořád jak stroj přemíru tónů, pořád a pořád za sebou. Pohraj si z pauzami, délkou not, nesnaž se dostat od jednoho tónu k druhému přes přehršel tónů (pokud, znovu opakuji, to není záměr).
D.5) Cvič spíše to, co neznáš. Co už znáš, si ale přehrávej také, protože tě to může inspirovat k dalším projevům, lickům, skladbám...
a) Pokus si to nejdříve ujasnit v hlavě, třeba si to přezpívat a dát si to v představě dohromady. Je obtížné postupovat při studiu neznámého sóla od noty k notě. Aneb - co je v hlavě, to dříve či později zahraješ.
b) Postupně si pomalu přehrávej celý part dokola (říká se tomu vybudovat si "svalovou" paměť).
D.6) Dobré je naučit se občas zahrát celou skladbu (nebo si ji aspoň ujasnit), ne pouze ty slavné zahajovací riffy. Všechno opakuj, opakování je opravdu matkou moudrosti.
D.7) Nezapomínej na melodiku. Ideální je, když dokážeš suplovat jakoukoli melodii, kterou zaslechneš:
a) Pokus se například zahrát pěvecký part nějaké skladby (pomáhá to ve studiu při improvizaci na vyhrávky mezi motivy či pěveckými party a inspiruje k dalším běhům).
b) Vždy se uč zahrát melodie či nějaké postupy na více místech na krku. Krk kytary musíš znát dokonale. Jeho neznalost tě nesmí omezit.
c) Zkus si promyslet druhý a třetí hlas. Už jenom z hlediska orientace na krku jde o výbornou věc.
D.8) Nevyhýbej se teorii. Pomůže ti tam, kde praxe začne pokulhávat.
D.9) Nahraj si nějaké podklady v různých tóninách a improvizuj na ně. Zkus měnit tyto tóniny, zkus měnit i rytmus - každá změna tě bude inspirovat. Někdy si zkus pustit jenom nějaký rytmus a vymysli si do něho něco. Nemusí to být pořád jen sólo, zkus i riffy, svoje nápady...
D.10) Naprosto vynikající je cvičit tak, že si zároveň hraješ doprovod i sólo a všechno to stíháš. Místo abys zahrál nějaký akord na celý takt, pouze ho brnkneš jednou, a protože ti zní v hlavě, jedeš rovnou na sólo. Při jeho dokončení už myslíš na další akord... Rozvíjí se tak nejen tvá fantazie a rytmické cítění, ale i znalost hmatníku, rychlost reakce a spousta dalších věcí - jedna z podstatných částí již dokončované učebnice Rocková kytara 3.
Úroveň výuky rockové kytary
V rámci jedné ze svých činností jsem si v květnu tohoto roku udělal takový průzkum. První část se týkala výuky hry na rockovou, potažmo elektrickou kytaru na základních uměleckých školách (dále jen ZUŠ) v Čechách a na Moravě. Oslovil jsem všech 466 subjektů, odpovědělo mi na 370 škol. Základními kategoriemi byly otázky: (1) zda se na škole vyučuje elektrická kytara, (2) pokud ano, tak jaký obor (někde se zaměřují spíše na jazz), (3) kolik vyučujících z celkového počtu učitelů toho určitého zařízení vyučuje kytaru jako takovou vůbec, (4) kdo (a to bylo zásadní) vyučuje elektrickou kytaru, (5) způsob přístupu k této výuce, (6) stupeň pedagogické a odborné aprobovanosti, nebo, chcete-li, způsobilosti vyučovat tomuto nástroji, (7) jak se zájem o tento nástroj vyvíjel za posledních patnáct let, (8) technická vybavenost tříd, (9) vybavenost notovými a dalšími výukovými materiály včetně učebnic, (10) hledisko jejich komplexnosti apod.
Druhou část jsem zaměřil na svoje žáky, o kterých jsem si vedl, za více než pětadvacet let hudebně-pedagogické praxe včetně činnosti mé První české rockové kytarové školy, v zájmu lepšího pochopení studentovy osobnosti, podrobné poznámky, kde jsem vedle běžně probírané látky a úrovně hry zohlednil zejména hledisko tonální (smysl pro intervaly, vnímání melodie...), harmonické (doprovod, smysl pro další hlasy...) a rytmické (smysl pro rytmus, frázování...). V celkovém součtu se jedná o více žáků, než kterých se na všech ZUŠ za posledních patnáct let na elektrickou kytaru vůbec učilo.
Výsledky obou částí pak spolu dokonale rezonovaly. Když tyto závěry hodně zobecním a zkrátím, tak lze říci, že problém, vyjádřený souslovím ,jak se mám naučit na elektrickou kytaru` či ,jak někoho naučit na tento nástroj` byl v minulých letech značně přehlížen a bagatelizován. Značnou část viny na tom nesou i sami muzikanti, zejména ti, kteří se slovy a la ,tohle mi stačí` často zakrývali lenost či neschopnost rozvíjet svou hru a hudební rozhled do dalších dimenzí (a zdaleka nemám na mysli jenom techniku hry). Svoji roli zde také sehrála nekritická víra v samospasitelnost podkladů z internetu a přehršle mnohdy nekvalitních notových materiálů, velmi často stylově omezených, nemluvě o minimu zkušeností autora podchytit obecnost informací.
Když jsem pak obě části porovnal, ani mě nepřekvapilo, že největší procento žáků mám z krajů či oblastí, kde je výuka na elektrifikovaný nástroj zcela na okraji zájmu nebo kde právě v devadesátých letech bylo hodně populární ono již zmiňované úsloví ,to stačí, na co se učit něco novýho...`.
Možná by se hodilo, abych nějaký díl našeho seriálu věnoval podrobnějšímu zhodnocení tohoto průzkumu...
