Letem kytarovým světem - Jak a proč aneb Postřehy z praxe (10. díl)

Dnes si dokončíme cyklus všeobecných rad, který v rámci našeho seriálu běžel s přestávkami od roku 2005. Rozhodně to ale neznamená, že jsme celou problematiku vyčerpali, to vůbec ne. Ale ty hlavní oblasti jsme si už přece jen definovali a přiblížili. Takže většina z vás už ví, že se jedná o soubor takových doporučení, která jsou zaměřena na muzikantskou praxi. A protože jsme na stránkách Letem kytarovým světem, tak o koho by mělo jít jiného než o nás, o kytaristy...

Asi už přece jen znovu pronikla mezi muzikanty snaha zajímat se o problematiku kolem muziky a nástrojů, řešit ji, vytvářet možné situace, debatovat o řadě sporných, kolikrát i nesporných otázek - prostě už je pryč ona samospasitelnost devadesátých let, kdy dominovaly názory typu „tohle neřeš“, „to přijde časem samo“, „hlavně že to nějak hraje“ nebo „moc si to bereš“ a podobné perly. Svět kytary se neustále vyvíjí, nadčasový odkaz tvorby minulých desetiletí a jeho vliv na dnešek stále stojí za hlubší a hlubší průzkum (je to vidět i na často zoufalé snaze současných interpretů inspirovat se tím, co bylo již vymyšleno) a řada těch, kteří tehdy opravdu nic neřešili ať už z hlouposti, programové snahy nic nedělat a spokojit se s tím, co je, či z jiných důvodů včetně vědomí vlastní neomylnosti, zůstala tam, kde zůstala. U sebe.

Takže podívejme se dnes na jednu z mnoha oblastí, které by si měl kytarista ujasnit. A že se jedná o běžného muzikanta, to už víte taky.

A stejně jako minule nás opět čeká dosti zrádné téma, totiž Jak se orientovat v aparátech - třeba i z hlediska toho, co chci hrát.

Myslíte, že to není zrádné téma? Nevím, ale na základě vlastních zkušeností, a hlavně vzhledem k tomu, co neustále řešíme s muzikanty, mými studenty, po e-mailu (jak pod Muzikusem, tak i zejména na stara-skola@quick.cz), s ohledem na ohlasy na přednášky a učebnice a i při dalších příležitostech se domnívám, že to tak zase úplně jasné není. I ti staří, protřelí harcovníci, pokud se chtějí něco dozvědět, často s podivem zjišťují věci, o kterých třeba nijak zvlášť nepřemýšleli třeba až do doby, kdy je nemuseli řešit. A ti noví, co přicházejí? To je vůbec pole neorané. Zmateni reklamou na jedné straně a „doporučeními“ na straně druhé, kde jde často o lichocení vlastní volby, a v neposlední řadě i pohledem do peněženky... Takže dost řečí. Pokusme se tuto oblast zmapovat, a to zcela v intencích předchozích dílů.

Připomenutí významu slova běžný

U všech minulých dílů jsem na základě ohlasů dostatečně vysvětlil slovo běžný muzikant. Takže když to ještě ani po tolika opakováních někdo nechápe, tak to mě už opravdu vůbec nemrzí. A to jsem zvědavý, kdo se zase ozve dle vzoru potrefená husa vždy nejvíc...

Tak, a ještě jedna poznámka. Když budeme uvádět jednotlivé typy aparátů, budeme se ve většině případů opírat zejména o Marshally. Ať někdo chce nebo nechce, stejně jako u minulého dílu jsem uvedl, že leadery kytarového světa jsou Gibson a Fender, tak i dnes při vědomí, že existuje celá plejáda vynikajících firem, synonymem pro rockový aparát je prostě Marshall („... jeviště tone zatím ještě ve tmě, do které svítí rudé oči Marshallů...“ Katapult).

Podle čeho si můžeme vybrat aparát

Na tuto otázku existuje několik úhlů pohledu. Za prvé je nutné si uvědomit základní dělení aparátů, a to dle celkové konstrukce (kombo, stack, jiná sestava) a dle vnitřní konstrukce (lampa, tranzistor, hybrid, digitál). Poté bychom měli vzít v potaz parametry, které takový aparát může nabídnout (vybavení, síla, přehlednost, uživatelská vstřícnost) a hlavně - a to je důležité - uvědomit si, co vlastně po takovém kombu či stacku požaduji, na jakých pódiích hraji, jak vlastně všechno budu stěhovat atd. V neposlední řadě bychom si měli srovnat v hlavě, jaké místo v řetězci tvorby tónu aparát zaujímá, zda jako pouhý koncový stupeň zesílení již předtím upraveného signálu všemi možnými krabicemi, či je jeho postavení výsadnější.

Samozřejmě, že budoucí adept pódií se může rozhodnout tak, že přes nějaký modeler či počítač pojede rovnou do pultu - ale jak jistě uznáte, rozhodně se nejedná o běžný případ. Takže ho zmiňovat ani nebudeme.

Základní dělení aparátů dle celkové konstrukce

Tato problematika, zdánlivě méně podstatná, totiž hodně souvisí s celou řadou dalších otazníků. Kombo neboli zařízení, které v sobě, v jedné krabici, obsahuje zesilovač se všemi prvky a reproduktor či reproduktory, má nespornou výhodu zejména v jedné věci - je snadno stěhovatelné. Jistě, existují hodně rozměrná komba (u některých basových aparátů), ale ve srovnání s objemnou bednou a ještě hlavou klasického half stacku se přeci jenom jedná o manipulovatelnější zařízení. Nevýhodou jsou přeci jenom jiné (rozuměj ve srovnání se stackem) zvukové vlastnosti - a většinou jde o barvu zvuku. Málo platné, litry klasické bedny se přeci jenom musí projevit na celkovém projevu výsledného zvuku. Zvuk je hutnější, plnější, vykrývá větší plochu (což ale nemusí být vždy výhoda), při silnějších výkonech je rozložení při osazení 4 x 12“ (a více) na čitelnosti zvuku znát atd. Ovšem pokud jdeme cestou preference čistého zvuku nebo lehce nakřáplého, tak se skóre velmi rychle vyrovnává, v některých případech je i opačné - stačí si uvědomit postavení komb Fender. Koneckonců v tomto případě původně basový aparát Fender Bassman proslul při zkresleném zvuku spíše jako kytarová aparatura. Nezanedbatelnou otázkou je i osobitost některých proslulejších komb, jako například u Marshalla Bluesbreakera...

Zde je totiž důležitá ona provázanost s otázkou, co vlastně od aparátu očekávám a kde hraji. Když jezdím po seminářích, zaměřených tematicky jinak než na prezentaci určité značky, tak s sebou vozím kombo Johnson JT50, které se mi nejen pohodlně vejde do kufru auta, ale svým výkonem a nabídkou zcela postačí mým záměrům. V učebnách hrajeme se studenty na komba Marshall řad Valvestate a stačí to. Představa, že v místnosti 5 x 6 metrů oba zapneme stowattové full stacky a začneme s výukou, je opravdu nesmyslná. Tedy aby to aspoň k něčemu vedlo i po stránce zvukové.

Pokud vím, že mým působištěm jsou klubové, malé komorní scény, tak tam je kombo ideálním řešením.

Ovšem pozor - řada z vás ví, že dlouhá léta uvádím seriál Pódiové sestavy slavných kytaristů. A tam jste si mohli všimnout, že nemalý počet kytarových celebrit má na pódiích za sebou komba. A že nejde o malá jeviště, je nasnadě. Ano, proč ne, ale musíme si také uvědomit, že zvukově má onen kytarista prostor pódia pořádně vykryt (ať už soustavou monitorů či in-earingem), v mnoha případech se nejedná o jedno kombo (viz Brian May a jeho Voxy ve třech řadách po čtyřech aparátech), nemalé procento kytaristů využívá kombo pro jeho zvuk, který je dále zesilován atd.

Můžete také namítnout, že stejně jako jsou stowattové stacky, existují i jejich protějšky, stowattová komba. Často i stejných řad. Jistě, ale právě tam je potřeba srovnávat ve výsledku onen zvuk - někomu může vyhovovat kombo, kde se firmy mnohdy snaží jiným osazením co nejvíce dohnat zvuk prostornějších a samostatných beden (a někdy se jim to i daří), někdo nedá dopustit na pořádný vítr do zad od bedny či beden. Je to individuální, ale obecně platí předchozí slova.

Řada firem ve své strategii upustila u různých sérií od snahy srovnat komba se stacky a nebojí se zdůraznit přednosti obou typů aparátů - viz například produkce Mesa/Boogie.

Uvědomil jsem si ale ještě, že jsem zde sice vysvětlil slovo kombo, ale nezmínil jsem se o stacku. To je systém hlavy a jedné bedny (half stack) či dvou beden (full stack).

Na doplnění této problematiky je nutné ještě poznamenat, že existuje spousta kytaristů, kteří se při zkreslení nechtějí spolehnout na možnosti aparátu a vyžadují od něj pouhé zesílení toho, co si předpřipravili na svém pedalboardu. U těchto muzikantů dominovala spíše komba, a to zejména značky Fender, poté například Roland, Peavey a další.

Jak už jsem uvedl v nadpise k této kapitole, nemusíme se „omezovat“ pouze na kombo či stack. Můžeme tak navázat na předchozí myšlenku a zvuk, který si utvoříme v efektovém řetězci včetně nejrůznějších pre-ampů, můžeme pak „prohnat“ pouze koncovým zesilovačem a samozřejmě bednou či bednami (čili jde o takový hybridní stack). Velkým favoritem jsou zde konce firmy Marshall, a to produkty řady EL - EL84 20/20 se čtyřmi lampami EL84 a jednou ECC83 v předzesilovači či padesátiwattová EL34 50/50 nebo stowattová EL34 100/100 racková zařízení s klasickými koncovými lampami EL34. Tento postup využívají či využívali namátkou třeba Dave Murray, Phil Campbell, Jerry Horton...

Základní dělení aparátů dle vnitřní konstrukce

V tomto případě existují dvě základní kategorie - aparáty tranzistorové a lampové. Zde jde o známější záležitost, proto jen uveďme, že u lampových zesilovačů je signál upravován, kreslen a zároveň zesilován elektronkami, u tranzistorů žádné lampy nenajdeme. O srovnání obou kategorií se toho napsalo už hodně, takže si řekněme v kostce jen ty nejvýraznější výhody a nevýhody.

U lampových zesilovačů je lepší plynulý přechod od čistého tónu ke zkreslenému, vykazují velmi široký frekvenční i dynamický rozsah, tóny zkreslených rejstříků zvuku jsou „hudební“, jsou rozeznatelné, čitelné, je jim rozumět, aparát se lehčeji přizpůsobí se ruce, tón táhne, lampy vydrží i větší zatížení a rázy než tranzistory atd. Na druhou stranu ale zase „lampáče“ jsou výrazně těžší (transformátory atd.), výrazně dražší, je třeba počítat s výměnou lamp, zesilovač je celkově hlučnější, produkuje větší teplo, je náchylnější na různé mechanické poškození, je náročnější na údržbu, okamžitě „potrestají“ jakoukoli překážku při vytváření tónu, včetně unavitelnosti prstů, zašpiněnosti strun, stáří strun... Jenže si zde můžeme aspoň z hlediska zkresleného zvuku položit otázku: Proč většina tranzistorových aparátů nabízí snahy o přiblížení se ke zvuku lamp? Proč se do zkreslovacích krabiček a procesorů dává často lampa? Proč u plně digitálních modelerů mají přednost ty zkreslené zvuky, které zachovávají vřelost zvuku lamp?

Na druhou stranu je ale potřeba uvést, že tranzistorový aparát produkuje velmi čistý, ostrý a zřetelný tón a není tak náchylný na některé aspekty, které z hlediska stylu hry lampám vadí (včetně stavu strun).

Určitým východiskem může být pro řadu kytaristů tzv. hybrid neboli aparát, kde najdeme jak lampu (jednu, nanejvýše dvě, většinou v předzesilovači), tak i tranzistorový konec. Zde se řada výhod obou břehů spojuje, ovšem do určité míry, kterou výrobci dotahují zařazením řady uživatelských vychytávek (à la Marshall Mode Four).

Dalším typem aparátů jsou digitální zařízení, která nabízejí vedle řady efektů modeling jak proslulých aparatur, tak i beden s možnostmi vybrat si různé variace zapojení a podobně. Pokud hledáme vysokou variabilitu nastavení (čili hračičkovství se zvukem), vyhovují nám komba (i vzhledem k menším prostorům jeviště) a nechceme hrát pouze blues rock, hard rock či heavy metal a nevadí nám sterilnější zvuk, tak nemusíme už dál nic řešit a můžeme rovnou začít shánět třeba Roland VGA s jedenácti modely zesilovačů, kytarovým modelingem, třemi efektovými procesory...

... a ještě

Pokud je to trochu možné, snažme se nelitovat peněz. Kvalita se prostě projeví a investice se vrátí ve spolehlivosti aparátu, kvalitě tónu a určité muzikantské jistotě a spokojenosti. A to platí jak pro lampy, tak i pro tranzistory. V současné době ale i u některých známých firem ceny poklesly do té míry, že by i tato položka neměla být převažujícím problémem.

Vybírat aparát podle toho, co chci hrát, to není zase tak ošemetné téma. Pro ty jazzmany, countrysty a další, kteří preferují suchý, čistý tón,  může být tranzistorový aparát tím pravým řešením. Ovšem pokud i tito muzikanti mají rádi kulatý, přirozený tón s množstvím alikvotů - lampa je lampa. Důležité je také vědět, zda chci po aparátu jenom jeden kanál, či dva, tři a více. Některé firmy vyšly kytaristům vstříc i z toho hlediska, že vybavením svých zesilovačů dávají muzikantovi možnost výrazně eliminovat pedalboard - takže možnost nezávislého zesílení signálu každého kanálu (tedy i čistého) na sóla, různé typy zkreslení, vzájemnou návaznost jednotlivých kanálů, vestavěné digitální efekty, výběr mezi pružinovým a digitálním hallem, možnost zanesení posledního nastavení do paměti aparátu, včetně úrovně hlasitosti a korekcí atd.

Rozhodně není špatným krokem inspirovat se u svých idolů. I když je zřejmé, že už jenom z hlediska financí nemůže jít o plnou nápodobu, přesto již jen značka může výběr navést správným směrem.

Odtud už je jenom krok ke vztahu mezi výběrem aparátu a stylem, který chceme hrát. Už jsme se zmiňovali o variabilitě - tu najdeme dneska už prakticky všude (zejména u hybridních, tranzistorových a digitálních aparátů). Lampová zařízení zase mají svou nezastupitelnou výhodu v kvalitě a průzračnosti zvuku. Pokud preferuji větší zkreslení, měl bych uvažovat dát do cesty signálu aspoň jednu lampu (třeba 12AX7 v pre-ampu či v nějaké zkreslovací krabičce). Pokud nehraji v tiché (rozuměj třeba folkové - bez urážky -) kapele či v baru (a nyní zásadně nepodceňuji tuto nezáviděníhodnou pozici) nebo na zaoceánské lodi německým turistům, kterým není méně než šedesát, uvažuj u tranzistoru nejméně o stowattovém zařízení, u lamp pak nejdi pod čtyřicítku. Zde se předpokládá, že nemáš vedle sebe PC s nabouchanými podklady, ale živé muzikanty, tedy bicí, jejichž akustická síla obecně nejde pod sedmdesát wattů, a baskytaristu, který dobře zná jedno ze základních rockových pravidel, že basový aparát musí být třikrát a vícekrát silnější než aparát kytaristův. A i když jsem uvedl, že i u lamp, které se dokážou velmi dobře prosadit (jedna z dalších obecných pravd je, že dvacetiwattový lampový aparát dokáže smést osmdesátiwattový či stowattový tranzistor), můžeme přemýšlet nad menšími výkony, přece jenom je lepší zakoupit silnější výkon. Když už, tak už. Pokud chci zmírnit, tu možnost mám (řada aparátů nabízí možnost à la power break, tedy omezit výkon na polovinu či čtvrtinu). Pokud chci zvýšit výkon a už není kam sahat, je to problém.

V každém případě je nutné si aparát předem vyzkoušet. Je ideální si na něj zahrát při různých sessionech a festivalech, kdy je tam instalován pro potřeby všech zúčastněných (což někdy bývá trochu zkreslující, protože zvláště na festivalech nebývá moc času si s jeho nastavením pohrát). V prodejnách bychom si ho měli také vyzkoušet, ovšem představa, co udělá naše hodinová produkce na stowattovém lampovém stacku s prodavači a zákazníky... Velkou výhodou je, pokud obchody vlastní zkušebnu (jako například v Music City). Vybereme si značku, odebéřeme se s ní do zvukově odhlučněné místnosti a tam si to můžeme pustit naplno. A nebo: V jednom obchodě jsem se dohodl se svým známým prodavačem, že tam můžu přijít vždy o polední přestávce, kdy je na obědě, či půlhodinu před pracovní dobou.

Slovo závěrem

Dávat rady v něčem tak vysoce individuálním, jako je muzika, je vždy ošemetné. Radit kytaristům, těmto velmi osobitým individualitám (což z nich právě činí onu těžko definovatelnou, ale o to výraznější část hudebního rockového národa), no to už je vyloženě sysifovština. A dělat to ještě k tomu takto na dálku... Vězte proto, že jsem se opravdu poctivě pokusil definovat velmi široké téma a postupoval jsem na základě zkušeností s výukou tisícovek studentů, skoro již třicetiletého hraní s kapelou a vším, co s tím souvisí. Takže jsem si vědom faktu, že nejlepší tříbení názorů je v dialogu. Živém. Proto jsem ani zde nezabíhal do detailů, které by třeba někteří z vás rádi slyšeli. A pokud jsem občas celé téma trochu nadlehčil, tak to by snad nemuselo tak úplně vadit. Aneb - v úvodu jsem uvedl jeden ze svých mailů. Aneb - tento článek je zase jedno z doplnění celé plejády mých článků tohoto seriálu. Aneb - ať vám to všem hraje!