Letem kytarovým světem - Historie rocku (přelom 60. a 70. let)

Historie rocku

Přelom 60. a 70. let (1969-1971)

A pokračujeme v našem doplňování jednotlivých kamínků mozaiky vývoje rockové hudby, kdy se, na rozdíl od předchozího dílu, zaměříme opět na určité období, kterému jsme se v základních dílech nemohli věnovat podrobněji. A to by byla škoda, protože právě toto období patří k těm nejzákladnějším ve vývoji úžasného fenoménu, obecně zvaného rock.

Ano, dnes nás čeká jedno z určujících období vývoje rockové muziky a tím, jak jsme si už několikrát uvedli a zdůvodnili, i jedno ze základních etap vývoje rockové, chcete-li elektrické, kytary. V úvodu jednoho z předchozích dodatků základních studií o historii rocku, v čísle 12/2011, jsme nanesli jednu otázku, která vyplynula z textu. V uvedeném čísle jsme totiž uvedli šedesátá léta nejen jako zásadní období pro vývoj celé další kultury, ale z hlediska celosvětového i jako jednu ze tří základních etap vývoje současné nonartificiální hudby. Navíc, vzhledem k britskému a potažmo evropskému náhledu na tuto otázku, jsme „šedesátky“ definovali jako první ze dvou určujících fází rozvoje rocku. A tam jsme se zeptali, zdali byste určili ten další okamžik... Protože, pokud se zamyslíme nad celkovým pohledem vývoje této scény, tak všechny další etapy byly v podstatě jen reakcí na podněty těchto základních fází...

Odpovědí se sešlo hodně (čemuž jsem rád), a když odhlédnu od některých nepřesností méně podstatných, tak byly většinou i správné (což jsem také rád). Což nás přivádí k tomu, že ona další podstatná část vývoje rocku byla položena právě v období přelomu let šedesátých a sedmdesátých s následným logickým pokračováním některých aspektů během první poloviny sedmdesátých let. Takže jdeme na to. Jenom ještě poznámka: Vzhledem k povaze tohoto období zkusme se výjimečně zaměřit trochu více na vlastní charakteristiku. Z čehož vyplývá i poznámka číslo dvě: Není možné samozřejmě uvést všechny umělce a všechny styly a substyly. Soustřeďme se tedy jen na ty nejnosnější a nejcharakterističtější pro rock jako takový.

1. Vymezení období

Pokud si obraz vývoje rockové hudby uvedeme v kontextu rozvoje určujícího nástroje doby, kytary, tak můžeme právě přelom šedesátých a sedmdesátých let včlenit do širšího, námi již naznačeného celku, běžně ohraničovaném přelomem let 1967/1968 a koncem první poloviny sedmdesátých let. Z hlediska vývoje elektrifikované kytary obecně jde o její třetí zásadní období. V celkovém historickém kontextu vývoje hudby jde ale o hodně široké období, které si v závislosti na řadě kritérií, zahrnující posun techniky hry (nejen samozřejmě u kytary), výrazné albové debuty, nástup a cizelace žánrů a subžánrů, změna nazírání na skladbu a další musíme rozdělit na dvě základní etapy.

V první části tohoto širšího časového úseku, na konci šedesátých let a hlavně přímo na přelomu let šedesátých a sedmdesátých (tedy v období, o které nám dnes jde), došlo k několika zásadním záležitostem.

a) Cizelace vývoje předchozích skupin.

Vývoj skupin, existujících či založených ještě před tímto obdobím, se dostává na novou fázi vývoje, často určující pro jejich další existenci, a to po stránce stylové, skladební i instrumentální a interpretační. Na základě překotného vývoje tohoto období, dalo by se říci úplného výbuchu invence, řada souborů vzniklých již v předchozí době, dává o sobě vědět teprve v tomto časovém úseku. Často jsou povšechnou historií brány jako skupiny, které se projevují ve svém pravém přístupu teprve na přelomu šedesátých a sedmdesátých let.

b) Vznik nových souborů

Vzniká řada skupin, které se stávají jak nositeli a představiteli, tak v některých případech i zakladateli (či jedni ze zakladatelů) nových substylů či rovnou stylů.

c) Alba

Na trh se dostává velké množství desek (často i debutů), z nichž obrovské množství charakterizuje nové soubory a interprety v jejich úloze nositelů (a později i představitelů) určujících stylů rockového fenoménu.

d) Nesmírná stylová šíře, osobitost

Tím je řečeno opravdu hodně - když se totiž podíváme už jen na seznam kapel (a nemusí to být jen pouze ty nově založené) a jejich desek, tak jde o přehled vskutku impozantní a v prostém abecedním uvedení až nepřehledný. Nutno zde poznamenat, že na rozdíl od dalších dekád a období, kdy vznikalo také hodně nahrávek a souborů, právě toto období se vyznačovalo novým objevováním (nikoli samoúčelným) prakticky všech kategorií, spjatých s rockovým světem, od skladby přes fúze po produkci desek. A pozor, nešlo už o dětské krůčky prvních objevů (často nemotorně prezentovaných v letech šedesátých), ale o již vyzrálé a promyšlené postupy (stačí se jen zamyslet nad další částí světa rocku, nad aparaturami, nástroji a zvukovými možnostmi včetně efektů).

Už jenom snaha o neprvoplánovou osobitost přístupu (v některých částech šedesátých let také existovaly vlny co nejvíce se přiblížit Beatles, nemluvě například o uniformních letech osmdesátých), kdy nebyl problém poznat každou kapelu již podle prvních taktů, byla chvályhodná.

e) Rozvoj instrumentálních dovedností, objevování možností jednotlivých nástrojů a příslušenství.

Nemusíme zde mluvit samozřejmě „pouze“ o kytaře. V tomto období ji dohnaly ve svém vývoji i další základní nástroje, charakterizující běžnou sestavu pojmu skupina včetně zpěvu, na který nesmíme zapomínat. K bicím se poté velmi rychle přidaly klávesy a baskytara. Kytara ovšem jako vévodící prvek se prezentuje již jako zcela svébytný nástroj. Je rozvinuta nejen v sólových a doprovodných strukturách, ale až na některé výjimky se stává určujícím nástrojem doby, čímž potvrzuje svou roli ze šedesátých let. Zde to ovšem je i po stránce instrumentální.

Pokládá tak svým vývojem mistrovské standardy, mnohdy dodnes na nepřekonaných úrovních, jež se staly podnětem a inspirací až do dnešních dob, a to zejména po stránce feelingu, tvorby tónu, techniky hry a stylové vytříbenosti.Na základě těchto skutečností se pro toto období vžilo pojmenování

2. Zlaté období vývoje elektrické kytary.

Spolu s dalšími standardními nástroji vyústila tak vývoj předcházejících let a nastavila všeobecně platnou premisu, plně pak rozvinutou během první poloviny let sedmdesátých a v určitých menších skocích i v dalších desetiletích. Nikdy už ale ne tak kompletně a v takové návaznosti na předchozí vývoj.

f) Rozvoj skladby a instrumentace

Skladba se zde rozvíjí na nebývalé úrovni. Vedle platformy písničky se začínají vyvíjet (či již dotvářet) další skladební útvary, a to včetně delších celků (až rockových oper a konceptuálních alb). Navíc je tato snaha mnohdy výrazně propojena s využíváním možností dalších nástrojů a hudebních souborů a orchestrů. Zde nejde o tak objevná opatření, jejich zapojení je ale již „vychytáno“.

g) Rozvoj vývoje žánru v interních intencích každého stylu.

Řada interpretů se na rozdíl od dalších desetiletí (zejména období 1975-77, osmdesátá léta, přelom osmdesátých a devadesátých let...) nezastavila u vytvoření něčeho nového, mnohdy osobitě svého, ale v řadě případů to dokázala i rozvinout a i v této fázi opět oslovit a ovlivnit další generace posluchačů a muzikantů. Což úzce souviselo i s následujícím bodem.

h) Výrazná autorská invence protagonistů jednotlivých žánrů

Je až neuvěřitelné, jak dokázali být autoři tehdy plodní. Stačí, když si uvědomíme nesmírnou autorskou šíři tvorby jmenovaných skupin jen v průběhu oněch dvou, tří let... A to i v intencích té kategorie, že nevykrádali sami sebe! Aneb nevařili podle předem nastavených principů, ale podle svého cítění a podle svých ambicí. Že je zde ovšem zcela jasná návaznost na předchozí body a také samozřejmě i na dva další, je jasné.

i) Ochota posluchačů naslouchat

Nesmírně důležitá část tohoto období vývoje rockové hudby. V těchto letech byli fanoušci ochotni pozorně naslouchat výtvorům svých oblíbenců, hodnotit je, snažit se je pochopit a následně je i vyhledávat. Můžeme se zde pustit do rozboru, který by zabral hodně místa, jak je to s možností poslouchat singl, LP desku bez možnosti přeskakování a vzhledem k možnosti místa záznamu ve srovnání c CD a generací iPodů a PC a netu (aneb Co je to za skladbu, když během třiceti vteřin nezazní nosný refrén?), ale nevyvratitelná pravda je, že se k hudbě přistupovalo jako k hudbě (tak jsem to chtěl říci), výrazu, sdělení, feelingu a něčemu, co oslovilo obě dvě strany po mnohých stránkách kultury jako takové včetně sociální oblasti (viz už jenom síla prvního Woodstocku, jehož odkaz by si zasloužil samostatný článek - možná k tomu i dojde...).

j) Otázka labelů

Nechci zde tvrdit, že vydavatelství byla přístupnější, to ne. Viz třeba příklad Deccy a Beatles. Často se ale stalo to, že původně malá, nezávislá vydavatelství dala důvěru novým jménům a vyrostla z nich velká korporace (viz třeba Vertigo a Black Sabbath apod.). Pravda ovšem je, že obecně probíhala snaha managementů vydavatelství objevit nějakého interpreta (ne si jej vychovat, jak tomu bylo později a dnes) a i když ne tak urputně jako na konci padesátých let a obecně v šedesátých letech, tak určitě více než v dalších desetiletích.

Závěr

Z hlediska naplnění předchozích bodů ve své vzájemné spojitosti a vzhledem k obrovské bohatosti forem a vyjádření můžeme charakterizovat toto období z hlediska historie rockové hudby jako celek, kterého nebylo v této šíři již nikdy dosaženo.

3. Představitelé

Z hard rocku vstoupily na scénu v tomto období skupiny, které se staly základními a zároveň klasickými nositeli tohoto žánru (hardrocková klasická pětka).

Z předchozích jmen to byli jistě Deep Purple určující deskou In Rock (1970) a předchůdcem slavné Machine Head, albem Fireball (1971), z nově založených či projevivších pak Free s Paulem Rodgersem a Paulem Kossoffem (zejména Fire and Water - 1970), vzletnější a tehdy hraví Uriah Heep (Very Eavy Very Umble - 1970, Salisbury - 1971 a velmi vyzrálé Look at Yourself - 1971), nekompromisní a riffoví Black Sabbath nehynoucím albem Paranoid (1970) včetně tehdy dalších desek (Black Sabbath - 1970 a Master of Reality - 1971) a samozřejmě další gigant (myšleno i nadstylově) Led Zeppelin (I - 1969, II - 1969, III - 1970 a IV - 1971), kdy právě toto období vyprodukovalo to nejtypičtější ze zeppelinovského fluida.

Nesmíme zde zapomenout na jedny ze základních kamenů hard rocku Who, kteří po opeře Tommy vydali své nejvýraznější LP Who’s Next (1971), patří sem i Jeff Beck (Beck-Ola - 1969, Rough and Ready - 1971).

Již dlouho trvající Status Quo teprve čekali na svůj průlom albem Piledriver, Alice Cooper ale již boduje (Love it to Death - 1971, Killer - 1971).

Z nových jmen žánru sem pak určitě patří dodnes podceňovaní The Gun (Gunsight - 1969) bratří Gurvitzových, dále v jednom období zase přeceňovaní Grand Funk (On Time - 1969, Grand Funk - 1969, Closer to Home - 1970, Survival - 1971, E Pluribus Funk - 1971) a také i nadějní Atomic Rooster (zejména Death Walks Behind You - 1970), zničeni osobností Craneho. Vynikající a z hlediska nově definované úlohy dvou kytar určující Wishbone Ash na svůj průlom (Argus) teprve čekají.

Jak byl na tom art rock? I zde se projevuje základní a klasická pětka. Z předchozích souborů se Pink Floyd začínají stylově vymezovat (Ummagumma - 1969, Atom Heart Mother - 1970, mé nejoblíbenější jejich LP a Meddle - 1971).

Z nových jmen pak do pětky patří ambiciózní trio Emerson, Lake & Palmer (Emerson, Lake & Palmer - 1970, Tarkus - 1971), přemýšliví Genesis (From Genesis to Revelation - 1969, Trespass - 1970, Nursery Cryme - 1971), ještě více přemýšliví King Crimson Roberta Frippa (zejména In the Court of the Crimson King - 1969 a In the Wake of Poseidon - 1970, poté slabší Lizard - 1970, Islands - 1971) a v každém případě giganti tohoto stylu, neuvěřitelní Yes, kdy alby Yes (1969), Time and a Word (1970), Yes Album (1971, již se StevemHowem) a Fragile (1972, již s Wakemanem) směřovali ke svému průlomu, Close to the Edge.

V tomto ranku by neměli chybět ani stylově svébytní, neopakovatelní a tehdy nadčasoví Jethro Tull (Stand Up - 1969 a zejména klasická alba Benefit - 1970 a úžasné Aqualung - 1971).

U dalších jmen bychom měli zmínit tehdy bluesrockové Fleetwood Mac, glamové T.Rex (Unicorn),v našem přehledu by pak neměl chybět ani vysoce vlivný Carlos Santana, který tehdy vydal nadčasové Abraxas (1970) - ovšem vynikající byla i LP Santana (1969) a III (1971).

Nesmíme zapomenout na úlohu rockové písničky v zastoupení nesmírně úspěšných Creedence Clearwater Revival (od Bayou Country a Green River po Pendulum), Neila Younga (After the Gold Rush), CSM & Y (DejáVu) a Joea Cockera, z Jižanů bychom pak rozhodně měli uvést Allman Brothers Band a jejich vynikající živák At Fillmore East (1971) a určitě ZZ Top, tehdy teprve čekající na svůj průlom.

Svou úlohu zde sehráli The Stooges Iggyho Popa, Grateful Dead s American Beauty (1970), Jefferson Airplane jako dozvuk ideálů hippies, Kinks s konceptuálem King Arthur, řinčiví MC5, tehdy již na ústupu, ale pořád koncertně silní Velvet Underground a i bluesový texaský albín Johnny Winter s dobře udělaným Second Winter.

První superskupina, power trio Cream se po obrovských úspěších tehdy loučili albem Goodbye, Blind Faith, další projekt Erika Claptona měl jepičí život a nezničitelní, syroví a klasičtí Rolling Stones vydali další nadčasové album, trojnásobně multiplatinové Sticky Fingers, které mám od nich, přiznám se nejraději (v sestavě je zde již Mick Taylor a je zde silná koncentrace vynikajících skladeb).

Je až neuvěřitelné, jak se tehdy dokázala vyvinout muzika v období, které začalo rokem 1969, kdy v lednu toho roku měli Beatles poslední veřejné vystoupení na střeše budovy Apple a v září jim vyšlo LP Abbey Road...

Jedna z největších osobností kytarové virtuozity posledních dvou, dvou a půl, desetiletí, která na rozdíl od řady soudobých ikon nezůstala „pouze“ u jednoznačně sólové činnosti, ale dovedla se jak v současnosti, tak i v průběhu času zviditelnit v mnoha vynikajících a nepřehlédnutelných projektech, od záskoku u Deep Purple přes vyhlášené G3 po členství v jedné z nejvýraznějších hardrockových sestav dneška, Chickenfoot.

„K Hendrixovi mně dostal můj starší sourozenec. Bylo mi tak asi dvanáct nebo třináct. Ale až v době kolem roku 1970, když jsem se začal víc zabývat kytarou, jsem byl schopen pojmout ta tři základní Hendrixova alba. A z nich právě Electric Ladyland (1968, Reprise) mělo na mne největší vliv. Tohle dvojalbum ukázalo Hendrixe ve všech myslitelných rovinách, ať už jako týmového hráče, který dokáže doprovodit kolegu, Noela Reddinga na Little Miss Strange, tak i vynikajícího improvizátora, kde jinde, než ve Voodoo Child. Nemluvě o takové celkové esenci toho nejlepšího z předchozích dvou alb. A to už se nezmiňuji o sólových partech v All Along the Watchtower, to je bez debat.

Ovšem 1983... (A Merman I Should Turn to Be) - to byla skladba, kterou Hendrix udělal přímo mně na tělo. Všichni kolem mne poslouchali nejvíc takové ty přístupnější věci, jako Crosstown Traffic nebo Come On, ale tohle, to byla naprosto syrová dřeň veškerého feelingu.

Minulou zimu jsme byli se synem ZZ na snowboardech a strávili jsme tak spolu víc času. Je to mladý kytarista, který ani neměl šanci proniknout k těmto základům, je to už úplně jiná generace. A tak jsem udělal takovou konspiraci a zkusil jsem upoutat jeho pozornost právě na tuhle skladbu. A ono ho to chytlo! Jako kdysi mne! Takže jsem byl hrozně rád...“