Letem kytarovým světem - Fúze nebo vývoj? aneb Co vlastně zrovna letí v novém miléniu?

V rámci našeho seriálu se díváme na rockový svět z mnoha nejrůznějších úhlů. I těch historických. Ale co se třeba podívat na ten úplně nejposlednější vývoj a říci si, jak se dál ubírá hudební scéna na počátku nového tisíciletí a co zrovna teď letí a je právě in...?

Ano, jsem si vědom toho, že jde o úkol značně nevděčný, protože kolik druhů huby, kolik interpretů, tolik i zapřisáhlých fanoušků přesvědčených, že právě tento styl je tím nejmodernějším a ostatní je jen balast a přežitek nebo umělý výmysl produkce a managementu a určitých nejmenovaných hudebních stanic. Přesto se do toho pustíme i s tímto rizikem, abychom si tak opět další položkou dotvořili celkový obraz rockové, potažmo obecně hudební, scény.

Ale abychom se nezahltili, první desetiletí vezmeme hopem, abychom neztratili kontext, a soustředíme se na poslední dva tři roky.

1. Obecný náhled na období

Pozn.: Zde se soustřeďme na rockovou scénu, nebo spíše na ne-popovou scénu.

Řada klasických skupin a interpretů z oblasti rockové hudby obecně získává post klasiky. Platí to nejen o jménech z období 60. a 70. let, u nichž se o jejich postavení již nediskutuje, ale tuto pozici nabývají i osobnosti 80. let (mj. Metallica, Iron Maiden) a u výjimek i některé soubory z let devadesátých (mj. Nirvana, Dream Theater, Pearl Jam, Dave Grohl, Green Day, Linkin Park, Oasis).

Celkově zcela jednoznačným potvrzením této skutečnosti jsou fenomenální úspěchy alba 1, kompilace The Beatles, kdy album získává v UK desetinásobnou platinu a v USA jedenáctinásobné ocenění tímto kovem. Potvrdil se tak vliv této famózní čtveřice, který byl znát i na platinové smršti při vydání trilogie Anthology v devadesátých letech. Mohli bychom zde uvést neuvěřitelný zájem o vystoupení Led Zeppelin (trojice Plant, Page, Jones, doplněná Jasonem Bonhamem), kdy po zprávě o možnosti uskutečnění jejich vystoupení se z celého světa sešlo přes sedmdesát miliónů žádostí o vstupenky. Ani Cream si nemohli stěžovat na nezájem, když ohlásili své vystoupení v Royal Albert Hall, atd.

Samozřejmě, řada souborů s puncem legendy už neoslovuje trh přímo svými alby, ale jejich koncerty jsou vždy ceněnou záležitostí, byť v řadě případů nijak masovou (například Uriah Heep).

Stále větší důraz bývá kladen na koncerty. Mnozí interpreti navíc přiznávají, že při současných možnostech stahování hudby jde v podstatě o jedinou formu výdělku, často výraznější než prodej alb... Nástup tohoto trendu se v současnosti ale již pozastavuje.

Na záznamy a koncertní pódia se opět začíná vracet instrumentální složka hry. U souborů opírajících se o stále živé styly předchozích desetiletí to ani nepřekvapí, ale tento trend se začíná projevovat i v jiných žánrech. Ještě více než technika se zase začíná cenit feeling a celkový sound tělesa. Návrat techniky hry je nejvíce markantní u baskytary a bicích nástrojů (vzhledem k předchozímu desetiletí).

Obecně je zaznamenán velký nárůst elektroniky a silná přílivová vlna DJ’s (viz níže).

Jednotlivé žánry se také začínají výrazněji prolínat, zejména pak v oblasti progresivnějších přístupů ke tvorbě.

Přejděme nyní ke konkrétnějším příkladům, protože další zobecňování by bylo již nepřesné. Postupujme až na výjimky podle žánrů a zaměřme se zejména na britskou, potažmo evropskou scénu a scénu americkou.

2. Nedávná historie v kostce

Pokud pomineme nástup znovu se vracejících klasických jmen, tak devadesátky se vyznačují mj. i velkým hladem po tématu a myšlence skladby. Dochází tak k obrovskému vykrádání témat a masivnímu nástupu cover verzí či dobově stylových úprav skladeb, které se ne vždy, řečeno mírně, povedly (viz kupříkladu Behind Blue Eyes od Who přístupem Limp Bizkit).

Nové kapely, využívající hlad počátku 90. let po rockové klasice a zaměřující svou tvorbu na tento feeling, sice nejdříve vyhrávají svůj souboj se starými rockery (zejména albově), ale rychle jim dochází autorská invence (viz například Black Crowes). Na rozdíl od klasiků, kteří v této oblasti mají také problémy, se ale nemohou opřít o legendární jméno. Albově oba tábory ztrácejí, koncertně jsou na tom lépe old bands. Do této trhliny ale rychle vniká svět plytké produkce...

Metalová scéna je stále velmi silná, ovšem drží ji hlavně velká jména. Ostatní se stahují do společných turné. Styl ale přežívá velmi výrazně a koncertně je silně aktivní. Celou tuto scénu i řadu ostatních žánrů začíná úspěšně drtit výrazný subžánr - nu-metal (Korn, Slipknot, Linkin’ Park, Limp Bizkit, Soulfly, System of a Dawn, P.O.D. ), často v přístupu některých umělců spojován i s rap metalem.

Alternativnější složky HM jsou výraznější spíše v USA, kde působí kapely Helmet, Primus atd. Totéž platí i o postavení industrial metalu, obecně přiřazovaných k Ministry nebo Fear Factory.

Evropa zde začíná ale hodně diktovat scéně heavymetalové a hardrockové, když se na severu objeví řada souborů, stavějících svůj výraz na patosu instrumentace, včetně orchestrálních rejstříků a keltsko-národních motivech (Nightwish). Síla těchto souborů je taková, že se zvedne široká vlna jejich následovníků - i ze zemí, kde nejvyšší kopec je pod hladinou moře (Within’ Temptation), nemluvě o viking metalu, který ovšem nemá tak žánrově širokou podporu.

V obou posledních dekádách se daří vstup interpretům, kteří dokážou čerpat ze všech složek proběhlého vývoje a ve vzniklém vakuu mají ideální možnost uplatnit se svým osobitým feelingem, což u mnohých vychází dlouhodobě (Red Hot Chili Peppers). Alternativa se vůbec dobře rozjíždí (Jane’s Addiction), mnozí z nich ale nemají dlouhodobější dopad (Weezer), stejně jako představitelé indie scény (Pixies, Sonic Youth).

Chvilku si špatně nevedou ani ska soubory, jako například No Doubt či Sublime.

Trochu jiná situace je na britské půdě, kde se velmi dobře chytá mix alternativy, psychedelie a dance music, přetavený ve formu, nazývanou Madchester a zastoupenou soubory jako Stone Roses, Happy Mondays a dalšími.

Řada stylů se vyvíjí novým směrem a přestává se žánrově vyhraňovat, takže oslovuje čím dál větší množství posluchačů (postgrunegoví Foo Fighters, poppunkoví Green Day).

Grunge obecně má silnou pověst, jeho sílu utvrzují i Candlebox, výrazná Collective Soul či progresívnější Silverchair.

Punkový svět zcela exceluje svou přístupnější tváří, kterou neuvěřitelně úspěšně zastupují Green Day a Offspring či Blink-182 nebo Rancid. V USA se také rozvíjí i skate punk ve tvorbě RKL či NOFX.

Nezařazené generace i stárnoucí populace předchozích generací se šikovně chápe poprocková scéna (Alanis Morissette) a velmi silné a řadu ostatních interpretů nekompromisně válcující britpopové soubory (Oasis).

U pop rocku se mluví až o třetí vlně feminismu, kdy vedle Morrisette jde o Sheryl Crow či Tori Amos.

Britpopová scéna ale zažívá nebývalý rozmach. Vlajkovou lodí tohoto stylu jsou Oasis, kteří jsou v období 1995-2005 vyhlášeni za nejúspěšnější britskou kapelu. Scénu doplňují mimo Anglii i méně úspěšní Blur a Suede.

Zajímavým koktejlem je pak mix soundu a přístupu tradičních britských souborů 60. let s americkým klasickým grunge - výsledkem jsou soubory Verve, Stereophonics a další, definující styl post brit-pop.

V USA narůstá vliv hip-hopu, dotahuje se na pozici rapu a začínají vznikat fúze i se soulem, funky a jazzem. Na scénu tak přichází neo jack swing černé klubové scény New Yorku (Soul II Soul, Teddy Riley), neo soul (Prince, Toni! Tony!, Toné!), hip hop soul (Mary J. Blidge, i Beyoncé) a g-funk, což je subžánr hip hopu, ovlivněný gangsta rapem (Warren G, Dr. Dre, Cold18Sum...)

Obecně je zaznamenán velký nárůst elektroniky neboli downtempa, chill-out či ambientní muziky. Zaznamenáváme nárůst automaticky dusajícího house (Daft Punk), elektronického techno (Inner City), více melodického trance (Paul Van Dyk), samohybného drum & bass (Pendulum), intelligent dance neboli techno do křesla (Aphex Twin) a trip hopu, což je spíše anglická záležitost á la post acid house (Tricky).

Nedá se přehlédnout ani velmi silná přílivová vlna DJ’s, kde najdeme jména DJ Bobo, 2 Unlimited, Culture Beat a v dalším vývoji Massive Attack atd.

Paralelně se rozvíjí i scéna teen popu (Backstreet Boys, Britney Spears, Hanson). Ten má silnou úlohu i v UK a v Evropě (Ace of Base, A*Teens, Spice Girls, Boyzone), kde se v určitých případech úspěšně transformuje do europopu (Robbie Williams) a rockové písničky (Roxette).

V rámci USA nelze zapomenout ani na tamní lidovku neboli country, kde stále excelují jména Garth Brooks a George Strait.

3. A současnost?

Tak třeba v USA.

Vliv severské mystiky a ženského faktoru za mikrofonem se projevuje stále, což dokazují třeba Evanescence. Na vlně post grunge se veze část tvorby Staind a Papa Roach jsou považováni za moderní odnož hardrocku. Což se více hodí spíše na Disturbed. Obojí zařazení je diskutabilní, ale odráží současný pohled této generace.

Po metalové scéně se řítí metalcore kapel Killswitch Engage, Avenged Sevenfold či Bullet for My Valentine.

Je zde místo i pro hodně osobitý přístup Jacka Whitea a jeho White Stripes či Strokes.

Grungeovou vlnu v napětí stále drží k post vývoji se hlásící Creed či Lifehouse nebo Shinedown a pop-punkové hvězdy dostávají své další následovníky ve formě Good Charlotte, Sum 41 nebo Simple Plan.

Začíná se hodně prosazovat styl EMO, tzv. emocionální HC (emocore), který nejvíce proslaví Jimmy Eat World nebo My Chemical Romance.

Hip hop pokračuje ve svém vítězném tažení a ve formě bílých i černých interpretů, raperů má pořád sílu (Eminem, Jay-Z, Black Eyed Peas).

A pokud se podíváme na „lehčí“ styly, tak popová scéna je zahlcena Justinem Timberlakem, osobitostí Lady Gaga či Kelly Carlson. Teen pop zase ovládá Avril Lavigne a Justin Bieber, v mezaninu mezi rockem a popem se úspěšně pohybují Pink či Anastacia.

Jemnější názvuky rocku jsou populární i v Anglii. Softrockovou scénu tam velmi dobře zastupují Muse či nasládlý James Blunt, na britpopové scéně zcela jednoznačně vládnou Coldplay. Všechna jejich alba, od Parachutes po Mylo Xyloto, jsou platinová, a to nejen v UK (a dalších zemích), ale i v USA. V současnosti jde o jednu z nejlépe se prodávajících rockových kapel na světě. Zaznamenávají dokonce čtyři alba na prvních místech anket a číslo jedna v Billboardu v kategorii singl skladbou Viva la Vida - což se moc britským kapelám nepodařilo. Naposledy (s ještě výraznějším úspěchem) to byli The Beatles...

Špatně si nevede ani indie scéna, kterou mají v krvi kapely Franz Ferdinand, Libertines, Kaiser Chiefs, z nichž se řada výrazně komercionalizuje (přeloženo - mají větší úspěch) a jsou řazeny do stále všeobjímavější náruče britpopu. Více alternativnější jsou spíše experimentální Radiohead.

Hodně rychle stoupá popularita interpretů a zároveň i skladatelů, kde se s velkými úspěchy setkávají Dido nebo Amy McDonald. Na vzestupu je i soul, kde kralují Amy Winehouse či Adele (skladba z Jamese Bonda je dokonalá), tyto ženské hlasy atakují i vrcholy amerických hitparádách, takže se dokonce hovoří o třetí britské invazi apod.

Platinový úspěch slaví i rozvláčný éterický pseudokeltský sound zpěvačky Enyi. Alba A Day without Rain se prodalo přes šestnáct miliónů...

A o virtuálních Gorillaz, byť jakkoli úspěšném projektu, mluvit nebudeme...

A pokud chcete kompletizující a tak trochu jiný pohled třeba na anglickou scénu ohledně největšího počtu platinových ocenění za desku od roku 2000, tak na třetím místě s desetinásobnou platinou by byli The Beatles (1) a James Blunt (Back to Bedlam), na druhém s jedenácti platinami Shania Twain se znovu vydaným albem Come On Over. A na místě prvním? Třináctkrát platina pro opětné vydání kompilace hitů fenoménu ABBA - ano, Gold: Greatest Hits. No vida...

4. Výběr z osobního pohledu

V hard rocku jsem zaznamenal několik nových jmen, kdy mne nejvíce potěšil soubor Chickenfoot, jehož tvorbu považuji za nejlepší ukázku klasického hard rocku současné doby. Jak první album, tak i dvojka (nazvaná vtipně III) jsou vyzrálé plody tohoto stylu. Není divu, když zde najdeme taková jména jako Joe Satriani, Sammy Hagar, Michael Anthony a Chad Smith. (Mimochodem, dáte dohromady něco z jejich angažmá? Takže: sólový umělec, Van Halen, Van Halen a Red Hot Chili Peppers.)

V tomto ranku můžeme najít i další velmi dobře znějící skupiny, k nimž určitě patří Black Country Communion, další superskupina, na kterou mne upozornil náš baskytarista Dalibor Štefl, tvořená osobnostmi: Glenn Hughes, Joe Bonamassa, Jason Bonham a Derek Sherinian. (Stejná otázka - čili třeba Deep Purple, sólový umělec, Foreigner, Dream Theater.)

A do třetice bych rád uvedl Black Star Riders, což je dle slov protagonisty souboru, Scotta Gorhama (g, z Thin Lizzy), další vývojový krok Thin Lizzy. Jde o velmi poslouchatelný, solidní, starý hard rock, který spolu s Gorhamem produkují Ricky Warwick (voc, Almighty), Damon Johnson (g, Alice Cooper), Marco Mendoza (bg, Whitesnake) a Jimmy DeGrasso (dr, Alice Cooper).

Vedle svěžích The Corrs a obecně nárůstu folku rocku, keltských vlivů či world music mne překvapila příjemně tvorba kanadské Loreeny McKennitt. (Za kontakt děkuji našemu bubeníkovi Martinu Lapáčkovi.) To je zajímavá muzika! Harfistka, hráčka na tahací harmoniku, klavíristka, zpěvačka a skladatelka na sebe po prvních třech albech upozornila trojnásobnou platinou v Kanadě za The Visit. Pravý boom ale nastal až šestou deskou, The Book of Secrets. Ještě větší zážitek je, když shlédnete koncert Nights from the Alhambra. Srovnání třeba s Enyou se tak trochu nabízí, ale McKennitt je více autentičtější, pokud se to tak dá říct, a zemitější.

Na letošním hudebním veletrhu For Music & Show se mne na seminářích posluchači zeptali v souvislosti s přednáškami, co mne v současnosti nejvíce zklamalo. Přiznám se, nešlo mi to z úst, protože právě ta dvě alba, která jsem zmínil, patří zrovna k osobnostem, které řadím mezi své největší zahraniční kytarové vzory. A tak se mi ani nechce je uvádět. Pro znalce jen řeknu, že šlo o desky Dancer & the Moon a Old Sock. Ale raději se domnívám (možná kvůli sobě), že je chyba spíše ve mně, a už jsem se u nich odnaučil vnímat nějaké posuny ve feelingu. Nevím...

Naopak mne uchvátilo album God & Guns (není špatné ani Last of Dyin’ Breed) od Lynyrd Skynyrd, plný zvuk 13 (Black Sabbath) a obě alba Chickenfoot.

A rozporuplné pocity? Že jsem znovu a opět (a marně) zkoušel kytaru s Floyd Rosem...

Scott Gorham

Reformovaní Thin Lizzy se nakonec ukázali jako dobrý a úspěšný počin. Po řadě personálních změn se v listopadu 2010 sestava ustálila na složení Gorham, Vivian Campbell (g, nahradil Johna Sykese), Ricky Warwick (voc, od Almighty), Brian Downey (dr), Darren Wharton (key) a Marco Mendoza (bg). Světové turné bylo zahájeno počátkem roku 2011 a úspěšně pokračovalo až do roku 2012. Během této doby odešel Campbell a nahradil ho nejdříve Richard Fortus (z novodobých Guns ‘N Roses) a poté Damon Johnson, který působil v hardrockové formaci Brother Cane a hrál i s Alicem Cooperema Sammym Hagarem a dalšími.

Počátkem roku kapela oznámila start prací na novém albu. Po určité vlně kritiky, že by nový materiál měl vyjít pod hlavičkou Thin Lizzy došlo k reakci, kdy Wharton a Downey se projektu odmítli účastnit. Skupina tak oznámila prozatímní konec existence a Gorham, Johnson, Warwick a Mendoza založili novou sestavu pod názvem Black Star Riders. Doplnil je bubeník Jimmy DeGrasso, který spolupracoval s celou řadu osobností, mj. i s Litou Ford a Ozzym Osbournem. Kapela bývá občas označována jako „další krok ve vývoji odkazu Thin Lizzy“ (mimochodem, Bound of Glory z alba navozuje různé domněnky).

Diskografie

1 Scott Gorham + Thin Lizzy

Pozn.: Neuvádíme nová vydání starých alb ani souhrnná vydání včetně několika bonusů.

Live in London 2011 (koncertní záznam z 22. 1. 2011 v Hammersmith Apollo),

Live in London 2011 (koncertní záznam z 23. 1. 2011 v Indigo 2),

High Voltage Festival - Recorded Live (live 23. 7. 2011),

Live 2012 (z koncertu v O2 Shepherds Bush Empire, Londýn).

2 Scott Gorham + Black Star Riders

All Hell Breaks Loose (2013, Nuclear Blast)

33 + 333 světových kytaristů - 1. vydání, 1997 (str. 287, miniprofil)

Muzikus 1/1998 - Letem kytarovým světem - Thin Lizzy (str. 24, miniprofil)

15 + 3 světových kytaristů a kytaristek, 2002 (str. 81)

Muzikus 8/2006 - Kytaroví velikáni (str. 48, noty, diskografie)

33 + 333 světových kytaristů - druhé rozšířené a aktualizované vydání, 2006 (str. 445, miniprofil)

Michael Schenker

Kytarista a skladatel, známý nejen z působení s Scorpions, od nichž odešel těsně před jejich celosvětovým úspěchem, ale zejména i jako člen slavných UFO a poté i projektu MSG, Michael Schenker Group, skupiny, která po změně na postu zpěváka sice nezměnila iniciály, ale jméno ano, na McAuley Schenker Group (už to ovšem nebylo ono). Upozornil na sebe i řadou zajímavých sólových desek a hostování.

„Když mi bylo tak čtrnáct nebo patnáct let, tak mi tohle album, Truth (1968, EMI, Epic) od Jeffa Becka, pustil kamarád, když jsme šli ze školy k němu domů. A úplně mi to změnilo můj pohled na hudbu. Šel jsem pak domů a celou noc mi v hlavě zněla ta sóla. Tak nějak jsem prostě věděl, že právě tohle je ta pravá cesta, kterou se chci dát. Byl jsem z toho jak utržený z řetězu. Vzal jsem do ruky kytaru a začal jsem cvičit úplně jinak. Neznamenalo to, že jsem začal kopírovat Beckova sóla, to ne, ale nechal jsem se inspirovat jeho přístupem.