Letem kytarovým světem - Evanescence

Ano, jsme tady opět s tím, abychom trochu vyrovnali svůj dluh ohledně kapel se zpěvačkou za mikrofonem. A nejen toto měřítko způsobilo, že jsme tentokrát zařadili kapelu Evanescence.

Domnívám se, že když už jsem psal o Nightwish, poté o Within Temptation a i o dalších skupinách, uvedl jsem dostatečně svou současnou stylovou zálibu právě v těchto kapelách. Jistě, při niternějším žánrovém vymezení těchto skupin, včetně dalších se zpěvačkou za mikrofonem, jako Sirenia, Epica, Afer Forever apod., o kterých jsme již psali, se dostaneme na další žánrová vymezení, ale pokud nebudeme hnidopiši, víte jistě, o co mi jde. O velmi naléhavý sound, rezonující prvky severské mystiky, postavený na současném přístupu k hard & heavy, výrazné melodii a patosu i z hlediska instrumentace a konečně i orchestrace, nemluvě o pseudohistorizujících pohledech a u některých souborů velmi silné autorské invenci, mnohdy i napříč vytýčeným žánrem. Takže v celkovém pohledu nám nejde o to, označit právě tuhle skladbu za gothic metal, právě tohle album za symphonic rock a právě tuhle skupinu za já-nevím-co. Vždyť třeba časopis Blender označil tvorbu Evanescence za „goth-křesťanský nu-metal s Enyinou melancholií...“

Dovolte mi ještě jednu poznámku. Pravda totiž také je, že řada právě takto obecně zaměřených kapel (a teď rozhodně nejsem adresný) se velice rychle ocitla v zajetí vlastního, jimi vytvořeného stylu, který dokáže být někdy hodně, hodně úzký. A fanoušci, kteří mohou být do tohoto prostoru vtaženi, mohou (a také to dělají) vykazovat v řadě případů stejnou stylovou vymezenost, která nepřipouští jakékoli úlety stranou. Některé skupiny to poměrně úspěšně řeší koncerty, které staví stále na „provařených“ skladbách, ale to nemůže být dlouhodobá záležitost. Pouze ty soubory, jejichž autorský a koneckonců i interpretační potenciál je dostatečně silný (a navíc uveden i v úvodu jejich kariéry) dokážou přežít první alba a neztratit se v neustálém omílání prvních hitů a jejich napodobování. Skupiny, které si zkusí udělat krok stranou a jednoduše řečeno na to nemají a jejich přání je otcem myšlenky, to poznají hodně rychle. Ale jak už jsem řekl, to si musí každý zhodnotit sám.

Kapela vznikla v podstatě jako duo. Amy Lee byla ve svých třinácti letech na letním táboře v Little Rock, kde si hrála na klavír skladbu I’d Do Anything for Love od Meat Loaf. Byl tam i tehdy čtrnáctiletý spolužák Ben Moody, který ji zaslechl, a tak se mu to líbilo, že jí navrhl, aby spolu založili kapelu. Tito později i životní partneři tak spolu napsali první skladby a to Give Un to Me a Solitude (obě od Lee) a Understanding a My Immortal (od Moodyho).

Skladby se dostaly do rádií, která je začala vysílat čím dál častěji a duo tak bylo postaveno před nutnost předvést je živě. Což znamenalo najít spoluhráče, v podstatě nájemné. Na delší dobu se tak stal třetím členem skupiny klávesista David Hodges, ale další spoluhráči byli spíše jen vždy muzikanti najímaní na sérii koncertů. Už tehdy se tak určil trend, který kapelu provází až do současnosti - totiž výrazný autorský a interpretační tandem a další víceméně doprovodní muzikanti, často obměňovaní. Že to kapele spíše ubližuje, zvláště při tom počtu vydaných alb, je zcela jisté.

Po několika návrzích na jméno kapely, mezi kterými byly i „skvosty“ jako Childish Intention a Stricken, se obě strany shodly na Evenascence. A už to začalo vřít.

Skupina vyprodukovala dvě EP, Evanescence (1998, Big Wig Enterprises) a Sound Asleep/Whisper (1999, Big Wig Enterprises). Náklad nebyl, pravda, moc velký, šlo o cca stovku kopií, které kapela nabízela na svých koncertech. Třetí studiová práce, již s Hodgesem, bylo demo Origin (2000, Big Wig Enterprises) a snaha prorazit na tomto poli na vlastní náklady vyvrcholila EP Mystary (2003), již tentokrát pod hlavičkou labelu Wind-Up, se kterým Evanescence podepsali smlouvu. EP se vytisklo na dva a půl tisíce kopií, které se také prezentovaly na koncertech. Což ovšem vůbec nic nebylo vzhledem k tomu, co mělo nastat.

Miniprofil - Ben Moody

Benjamin Robert Moody se narodil 22. ledna 1981 v Little Rock v Arkansasu. Ve čtrnácti letech spoluzaložil kapelu Evanescece spolu s Amy Lee, svou dlouhodobou spoluhráčkou a posléze i družkou. Po odchodu od Lee navázal na svou pověst neúnavného dříče a široce talentovaného kytaristy a začal spolupracovat s řadou umělců, a to nejen jako muzikant, ale i jako producent. Do své sbírky úspěchů tak může zaznamenat spolupráci s Avril Lavigne, Kelly Clarkson, Boem Bicem, Lindsay Lohan a samozřejmě i s Anastaciou. Z novějších činností nesmíme zapomenout na spolupráci s Daughtry, rockery ze Severní Karolíny, hodně osobitými Godhead, alternativními Flyleaf a zpěvákem Jamesem Durbinem, na druhé straně i s popovou star Celine Dion, dále Rebou McEntire a dalšími. Jeho jméno můžeme nalézt také i na řadě soundtracků.

Zajímavým počinem je například EP Mutiny Bootleg, které předcházelo jeho sólovým albům a na kterém si Moody vše natočil sám včetně všech nástrojů, pouze jako druhý hlas mu tam hostuje Hana Pestle.

První sólové album natáčel v průběhu čtyř let a nakonec vyšlo pod názvem All for This (2009, FNR Records). Opět si zde vše natočil sám a opět zde najdeme Hanu Pestle a navíc i Martyho O’Briana na některých partech baskytary.

Poté se Moody rozhodl dát se opět na starou cestu a vytvořit kolem sebe kapelu. To se mu podařilo a pod názvem We are the Fallen vznikla gothicmetalové formace, tvořená ze tří pětin členy Evanescence, Moodym, Rockym Grayem (dr) a Johnem Le Comptem (g), sestavu na kvintet doplnili Marty O’Brian (bg, mimochodem, spolupracoval i s Disturbed) a samozřejmě zpěvačka Carly Smithson, finalistka sedmého ročníku soutěže American Idol. Roku 2010 vydala kapela singl Bury Me Alive, který se dostal na 31. pozici Billboardu. Debutové album Tear the World Down (2010, Universal) mělo dobrý ohlas, v některých subkategoriích ankety Billboard vystoupalo až do první desítky.

Druhé sólové album You Can’t Regret What You Don’t Remember je už trochu jiné i vzhledem k obsazení. Vedle Moodyho, Pestle a O’Briana zde najdeme (vedle jiných) i Johna Tempestu na bicí, známého například z působení s Testament, Exodus, Cult apod.

Moody hraje na řadu kytar, v současné době vedle Ibanezů preferuje modely McSwain s originálními finálními úpravami, kdy tak patří do celkem rozvětvené rodiny zákazníků této firmy - najdeme zde i taková jména jako Steve Vai, Slash a další.

Z aparátů si vybírá nejčastěji mezi značkami Mesa Boogie Triple Rectifier a Diezel, také i Bogner. Efektová zařízení moc rád nemá, z nich pak nejvýše rád užívá delay, zejména pak od TC Electronic.

Fallen

2003, Wind-Up

Už dva roky před vydáním tohoto průlomového alba slyšel řadu nahrávek producent Pete Matthews a prohlásil, že takové skladby, jako kupříkladu My Immortal, prostě musí být hitem. A jeho slova se potvrdila. A když se počátkem roku 2003 sestava kapely ustálila na složení Lee, Moody, Hodges, Rocky Gray (dr), William Boyd (bg) a John LeCompt(g) spolu s dalšími pozvanými do studia - s baskytarista Francesco DiComso, bubeník Josh Freese a další -, vznikla debutová deska, která zahýbala světovými žebříčky, a to doslova. Byl to opravdu neuvěřitelný nástup této kapely, prostě a jednoduše platinová smršť. Posuďte sami - sedmkrát platina v USA, sedmkrát v Kanadě, šestkrát Austrálie, třikrát Velká Británie, platiny ve Francii, Švýcarsku, Španělsku, Švédsku, Norsku, Japonsku, Finsku, Rakousku a v mnoha dalších zemích. V každém případě se jen v Americe prodalo přes sedm a půl miliónu kusů, po celém světě pak prodej dosáhl čísla sedmnáct miliónů!

A vzhledem k umístění v anketách šlo také o jednoznačný úspěch - album se dostalo v řadě zemí na první místa (Kanada, UK, Dánsko, Finsko, Rusko...), v USA obsadilo třetí pozici, po čtyřicet tři týdny se drželo v Top 10 ankety Billboard. Nemluvě o záplavě cen, které album získalo. Ano, i včetně Grammy. Pozoruhodné je i další ocenění, kdy Fallen se dostalo na šesté místo v anketě Nejprodávanější alba za posledních deset let.

Deska přinesla hned čtyři hity, z nichž dva, BringMe to Life a My Immortal, se staly nadnárodními skladbami. Zajímavostí pak byla i určitá rozepře v zaměření kapely, nebo lépe řečeno v zaměření, v jakém je chápala média. Evanescence po svém útoku na světové scény (a úspěšném útoku) byli často považování za skupinu řazenou do ranku christian metal či christian rock. Hodně je tak podporovala křesťanská rádia, label Wind-Up získal i pověst takto zaměřeného nakladatelství. Pravděpodobně zde pak nastal jeden z prvních názorových střetů mezi Lee a Moodym, protože Lee po odchodu Moodyho z kapely prohlásila, že nechce být řazena do tohoto ranku a že to byla věc Bena Moodyho a že už je to pryč...

Ace Frehley, světoznámý kytarista světoznámých Kiss s maskou Spacemena - jistě není třeba představovat tuto osobnost, jejíž precizní hra bývala v kontextu mediálně dobově módně povrchního nazírání na tvorbu Kiss často podceňována. A přece zrovna třeba sólo k I Was Made for Lovin’ You je obecně bráno jako jedno z nejlepších hardrockových sól vůbec. Z jeho sólové tvorby doporučuji třeba album Anomaly - ne nadarmo se dostalo v Billboardu na 27. příčku...

„Bylo mi asi tak šestnáct let, když jsem poprvé slyšel Are You Experienced Jimiho Hendrixe. Pamatuji si, že jsem to nosil neustále u sebe. Vzal jsem to do školy, aby to každý viděl, tahal jsem to na zkoušky kapely, prostě jsem s tímto albem žil do té doby, než mi to někdo rozsedl na nějakém večírku. Samozřejmě nelenil jsem a okamžitě jsem koupil další kus.

Koncertní album Anywhere but Home (2004, Wind-Up) jen potvrdilo sílu kapely, přece jenom by ale člověk očekával lepší výsledek. Potvrdila se zde tak myšlenka příliš časného uvedení koncertního záznamu u souborů s dosud silněji nepropracovanou jevištní prezentací studiových skladeb včetně instrumentace a případné orchestrace. V té době už ale nebyl Moody členem kapely. Během turné se prostě sebral a odešel. Důvodem prý byly názorové rozdíly na další směřování kapely, kdy Lee chtěla více experimentovat (podle jejich slov se nechtěla prodávat) a Moody se spíše hodlal držet zajetých a osvědčených kolejí (jak prohlásil, proč se stydět za to, že děláte něco, co se lidem líbí...). Naštěstí se podařilo na zbytek turné angažovat Terryho Balsama z kapely Cold, která dělala Evanescence předskokany. Lee i Balsano si ale tak rychle porozuměli, že původní záměr jen zaskočit se změnil na oficiální členství.

Miniprofil - Terry Balsamo

Terry Balsamo se narodil 8. října 21972 v Tampě na Floridě. V polovině devadesátých let si krátce zapůsobil s Limp Bizkit a poté se dal dohromady s kapelou Cold (bývalá sestava Grundig), kterou spolu s ním tvořili zpěvák Scooter Ward, bubeník Sam McCandless, baskytarista Jeremy Marshall a další kytarista Kelly Hayes. Skupina s ním vyprodukovala poměrně úspěšná alba 13 Ways to Bleed on Stage a Year of the Spider a dostala se na pódia i jako předskokan Evanescence. Právě na tom turné, kdy Ben Moody Amy Lee a spol. opustil. Balsano tedy Moodyho nahradil, původně pouze na dokončení turné, ale jak se ukázalo, vzájemně si s Lee hudebně velmi porozuměli, což v důsledku znamenalo jeho oficiální nástup do Evanescence a odchod od Cold.

Spolu s Lee vytvořil i skladatelský tandem a posunul kapelu více směrem k písničce a k pozitivnějšímu ladění celkového vyznění skladeb po stránce harmonické.

Jeho kytarovou výzbroj tvoří Ibanezy řady RG, a to jak série Prestige, tak i například sedmistrunná 1527Z. Dále u něj najdeme i Gibsony (Les Paul + Explorer), Charvely Desolation, Warren DeMartini signature model a San Dimas a konečně i krásnou PRS SE Baritone Mike Mushok. U aparátů dává přednost Mesa/Boogie, jeho pedalboard obsahuje zejména krabice Boss.

The Open Door

2006, Wind-Up

Další album zaznamenalo obrovský úspěch, přesto se mu ale nepodařilo přiblížit se ohlasu debutu. Deska získala dvojnásobnou platinu v USA, Kanadě, Rusku a Austrálii, platinu získala v pěti dalších zemích, o zlatých deskách nemluvě. Prvních míst bylo také trochu méně, zato v USA se album vyšplhalo až na samý vrchol Billboardu. Zcela jistě na tom mělo zásluhu obrovské promo turné včetně účasti kapely na mnoha akcích, nemluvě o objevení se Evanescence po boku zavedených hvězd.

Album také přineslo řadu silných skladeb, z nichž zcela jistě vyčnívaly Call Me When You’re Sober a Lithium.

Zajímavým podnětem k přemýšlení byla i skutečnost, že na rozdíl od debutu toto album již nefigurovalo v anketách severských států. Nechám na každém jeho zhodnocení, ale v každém případě měly na tomto vývoji svůj podíl personální otřesy a vnitřní nesourodost kapely. Do značné míry i myšlenka nanesená v úvodu. A právě ony personální otřesy opět zamíchaly kartami. Po zdravotních potížích Balsana odchází Boyd, kterého nahrazuje Tim McCord, původně kytarista Revolution Smile. Lee Compt a Will Hunt odcházejí také, a když už to vypadá, že Evanescence končí, uvádí Lee na svých stránkách, že to v žádném případě tak není. Po své svatbě dává kapelu opět dohromady, kdy základní trio tvoří ona, Balsano a v současné době McCord, k nim pak patří bubeník Will Hunt, známý ze své spolupráce s takovými soubory jako Black Label Society Zakky Wyldeho, Static X, Staind či Mötley Crüe, a kytarista Troy McLawhorn z Dark New Day a Seether.

Evanescence

2011, Wind-Up

Zkušební, tzv. tajný, koncert nové sestavy s novým materiálem na další desku proběhl 4. listopadu 2009 v New Yorku, kdy se vstupenky ztratily během pěti minut...

Třetí album, které bývá oním přelomovým albem u souborů, které aspoň předpokládají dlouhodobější životnost vzhledem k úspěchům předchozích dvou titulů, v podstatě propadlo, alespoň co se týče drahých kovů. V anketách se ale dostalo na první místa Billboardu a obsadilo první příčku i v žebříčcích US Top Rock, US Alternative Album a US Hard Rock Album. Není ovšem všem dnům konec, přece jenom deska vyšla před rokem a prodeje se nezastavily...

Deska přinesla kolekci vyzrálých skladeb, v celkovém pohledu na kapelu šlo o vyrovnanější tvorbu bez velkých výkyvů, což lze samozřejmě chápat z mnoha směrů, i těch méně pozitivních. V každém případě skladby jako What You Want, Made of Stone či Lost in Paradise patří mezi zlaté hřeby desky. V každém případě jsou Evanescence na rozcestí. Svou sílu si nadále udržují koncerty a účastí na festivalech, ale ohlas na alba je zcela jednoznačný. Pořád se jim totiž nepodařilo překonat onu magickou čáru, která by je posunula do první ligy, a to ne jen na čas, jak se stalo po úspěchu prvního alba, ale stále a standardně, prostě aby se jejich jméno vyslovovalo se stejnou váhou jako u jiných, dnes již zavedených skupin podobného stylového zaměření. Říká se, že první vyhrání z kapsy vyhání. Z historie známe případy, kdy fenomenální úspěch prvního alba, často až historicky monstrózní, v podstatě určil další směřování souboru, totiž pouze po pozvolné (či rychlejší) cestě dolů. Za všechny příklady si můžeme uvést třeba Boston. Existují ale výjimky, takže kdo ví...?

www:

www.evanescence.com