Letem kytarovým světem - elektrické kytary Squier a Duesenberg

Poměrně delší čas jsem na našich stránkách neuvedl další část sondy do světa elektrických kytar. Což nyní rychle napravuji a, to musím poznamenat, s určitým potěšením. Proč?

S produkty všech firem, které jsem v rámci tohoto seriálu uvedl, jsem se vždy více či méně setkal a zahrál si na ně. Také jsem vždy neopomněl vybrat některý z nich a podělit se s vámi o osobní pohled. V některých případech jsem se sice dostal jenom k několika modelům (ve dvou případech pouze k jednomu zástupci firmy - Rickenbacker, B. C. Rich), ale většinou mi jich prošlo rukama i více, zvláště v případě firem Yamaha, Aria, Cort, Peavey a dalších, nemluvě o kytarách Gibson, Fender, Ibanez a Epiphone. A právě do této poslední kategorie patří nástroje první z firem, na kterou se dnes podíváme.

A jak jsme již několikrát předeslali, léta nastavený a vzhledem ke čtenářům již osvědčený způsob přístupu k této problematice nebudeme ani v tomto případě nijak zvlášť měnit, takže i dnes budeme postupovat podobně. Což znamená, že si přiblížíme nejen historii vybraných firem a zhodnotíme si filozofii jejich přístupu k vlastní produkci, ale v odůvodněných případech si uvedeme i některé signální modely. Samozřejmě nezapomeneme ani na kytaristy, kteří na tyto nástroje hráli či hrají (což určitě vypoví o charakteru určité firmy a značky více) a v neposlední řadě nebudou chybět ani tabulkové přílohy, obsahující celkový přehled současných základních linií, řad a sérií nástrojů jednotlivých firem. Osobní pocity z hry na vybrané nástroje tedy chybět nebudou také, a to ani u druhé firmy.

Rád bych ještě připomněl, že tabulkové přílohy si nekladou za cíl celkovou kompletaci celého katalogu firmy v rámci jejího vývoje, ale jsou vytvářeny na základě současných řad a modelů, kdy základním atributem byla snaha o přehlednost a logika řazení včetně přihlédnutí k proslulosti jednotlivých sérií a jejich konstrukci.

A ještě než se pustíme do jednotlivých firem, je nutné v rámci komplexnosti uvést v následujících přílohách i ostatní články, kde jsme se touto tématikou, tedy elektrickými a elektroakustickými nízkolubovými kytarami, již zabývali.

Squier

Ať už to vezmeme z jakékoli strany, jedna věc je nesporná: Hodně muzikantů mi dá jistě za pravdu, že pokud se chtěl člověk dostat k designu Fendera a nejít do nějakých opravdu neprověřených kopií, tak „skvajer“ byla dobrá volba. Mohli bychom klidně i generalizovat v tom smyslu, že vztah Squier „by“ Fender udělal podobnou, ne-li srovnatelnou roli, jako spojení Epiphone „by“ Gibson. Epiphone šel ovšem v některých modelech trochu dál, navazujíce na své předchozí jméno výrobce nástrojů před odkoupením Gibsonem. Squire se v některých obdobích stal, pokud ponecháme stranou ekonomický záměr hlavní značky, tak trochu pokusným králíkem Fendera či někdy i „odkladištěm“ některých nápadů a designů.

Firma Fender získala společnost V. C. Squier Company, etablovaného výrobce strun, v roce 1965. Od roku 1982 byla značka Squier spojována s úspornou alternativou kytar k originálním modelům Fender a jako taková byla i distribuována, nejdříve na japonský, poté i na americký i evropský trh. V osmdesátých letech (a nejen v nich) existovala široká řada firem, které vyráběly nejrůznější kopie klasických stratocasterů, telecasterů, jazzmasterů, jaguarů a dalších. Když se ale tyto typy (včetně basových kytar Precission Bass a Jazz Bass) objevily pod značkou Squier, nejen že to utlumilo tyto výrobce z mnoha hledisek (už jen poměr cena a kvalita), ale přivedlo to jméno Squier opět na výsluní zájmu kytarového světa.

Spojení Fendera se Squirem přineslo i určitou certifikaci kvality - modely se vyráběly v řadě zemí včetně Japonska, Korey, Indie, Číny, Indonésie a Mexika, ale spojení Squier „by“ Fender působilo jako zaklínadlo (či dodnes působí). Takže i když byly managementem Squiera občas vyprodukovány některé nové modely a inovativní návrhy, nikdy se již nedostaly ze stínu „velkého bratra“, koncernu Fender. O otázce, zda-li je to tak dobře či ne, se může jen a jen polemizovat...

Ke konci 19. století přijel do Battle Creek v Michiganu Jerome Bonaparte (J. B.) Squier, mladý anglický přistěhovalec, původně farmář a obuvník, který se v Evropě naučil houslařině. Roku 1881 se přestěhoval do Bostonu, kde opravoval a stavěl housle již se svým synem, Victorem Carolem (V. C.) Squirem. Zde musíme poznamenat, že jejich nástroje získaly velmi brzy široký ohlas pro svou kvalitu. Za krátkou dobu tak J. B. Squier patřil mezi nejrenomovanější americké houslaře - dokonce se mu přezdívalo americký Stradivari.

Victor Carol Squier se vrátil do Battle Creek, kde si roku 1890 otevřel vlastní obchod. A i on měl úspěch, takže se firma Fiddle Factory několikrát stěhovala do stále větších prostor. Tehdy udělal V. C. Squier další výrazný krok. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století se nejlepší houslové struny dělaly v Evropě. Ovšem doprava výrobu houslí zdražovala, a tak se Squier rozhodl, že si bude struny vyrábět ručním motáním a tažením sám. A udělal dobře, protože poptávka po jeho strunách velmi záhy překonala všechna očekávání - a také i možnosti dosavadní firmy, která se nyní musela rozvíjet daleko rychleji. Squier a jeho zaměstnanci museli často i improvizovat, aby dostáli všem závazkům. Výroba tak vzrostla velmi rychle, od namotávání strun na použitých částech šicích strojů po speciální převíječky, schopné vyprodukovat tisíc stejně kvalitních strun za den. Navíc se firma nesoustředila pouze na houslové struny, ale začala vyrábět i struny na kytaru a bendžo. Což zapříčinilo další velký boom.

Ve třicátých letech začala značka produkovat struny i pro nastupující elektrifikované nástroje a do svého portfolia začlenila i prodej klavírů, rádií a dalšího zboží. Do života společnosti vkročil Fender v padesátých letech, v době, kdy značka Squier začala dodávat Leovi Fenderovi struny na jeho tehdy velmi novátorské kytary. V roce 1963 postoupila spolupráce mez oběma značkami na další úroveň, kdy se Squier stal oficiálním výrobcem vybavení pro Fendera. Což nakonec vedlo k tomu, že na počátku roku 1965 Fender společnost V. C. Squier String Company koupil a začlenil pod sebe. Shodou okolností tato akce velmi krátce předcházela další transakci, kdy sama společnost Fender byla v květnu toho samého roku spolknuta firmou CBS. Což v podstatě znamenalo útlum nejen Fendera samotného (byť některé modely této éry se staly v závislosti na kytaristech, kteří na ně hráli, legendárními - Hendrix, Blackmore, Malmsteen...), ale i eliminaci značky Squier. Zvláště pak v polovině sedmdesátých let, kdy i struny byly přejmenovány na Fender.

Na počátku osmdesátých let pak svitlo na lepší časy. Fender se osamostatnil a vida, že zejména asijští výrobci pilně kopírují designy slavných klasických modelů, rozhodl se vedle své hlavní činnosti jít také cestou menších výrobních nákladů. Řada firem kopírujících stratocastery a telecastery, se snažila nejen o tvary nástrojů, ale věnovala pozornost i logům a nápisům. Například Tokai měl velké T hodně stočené, aby se podobalo písmenu F, místo nápisu Stratocaster byl použit Springy Sound, místo Telecaster zase Breezy Sound, nápis Original Contour Body byl nahrazen Oldies But Goldies, místo nápisu Fender Musical Instruments na hlavách stálo „This is exact replica of the good old Strat“ apod.

Firma Fender tedy v březnu 1982 otevřela pobočku v Japonsku, značku Fender Japan. Ta se velmi rychle rozrostla a v brzké době pohltila i ty drobnější výrobce, kteří sami kdysi produkovali kopie klasických modelů Fender. Již během dvou měsíců se na trhu objevilo šest vintage kytar, ’57 a ’62 Stratocastery, ’52 Telecaster, ’57 a ’62 Precision Bass a ’62 Jazz Bass.

Tímto aktem se ale nepodařilo zabránit stále vzrůstajícímu návalu levných asijských kopií, a tak management Fenderu vzkřísil značku Squier a svěřil jí nejdříve produkci exportních vintage modelů pobočky Fender Japan - vznikla tak řada Squier JV (zkratka pro Japanese Vintage), jejíž velmi kvalitní kytary nesly jen malé designové změny (včetně malého loga Squier na hlavě). Tyto kytary se vyráběly do konce roku 1984 a dodnes jsou vyhledávaným sběratelským artiklem. Až teprve po nich se objevily další nástroje, kde již logo Squier bylo větší, doprovázené nápisem „by Fender“.

Na konci roku 1983 se pro Squiery otevřel trh i v Americe, kde se začaly vedle klasických modelů prodávat i kytary řady Bullet, což byly hybridy mající tělo stratocastera, krk telecastera a variaci snímačů (buď tři SC nebo dva HB).

Od poloviny osmdesátých let do poloviny let devadesátých se značka Squier etablovala na kytarách série Standard. Tyto nástroje, vycházející z klasických modelů Fender, měly v několika případech i některé novinky - například Squier II Stratocaster měl uzamykatelné tremolo, kytara byla bez pickguardu atd. Tyto odchylky ale neměly dlouhého trvání.

Ve druhé polovině let devadesátých spustil Squier série Affinity, Pro Tone a Vista. Kytary první z nich pokračovaly v sérii Standard s tím, že preferovaly úpravu black, red a white. Nástroje série Pro Tone stavěly na přidaných plastických částech, speciálnějších úpravách pickguardu a konečných úpravách designu. Tyto kytary, včetně nástrojů série Affinity, získaly takový ohlas, že se přiblížily ohlasu soudobé produkce když už ne klasických Fenderů, tak určitě nástrojům produkce Fender Japan.

Nástroje série Vista, jako kupříkladu Super-Sonic, Venus či Venus XII, nevycházely z klasických modelů, ale z jiných tvarů.

Na přelomu tisíciletí vznikla série Showmaster a sedmistrunné kytary, které byly bez pickguardu, byly osazené HB, měly uzamykatelné tremolo a reverzní hlavu. V tomto období se rozšířila i produkce sérií Affinity a Standard. O dva roky později přišla série 24 a Artist. U „čtyřiadvacítek“ šlo o nástroje spíše pro začátečníky, s jedním výřezem, patřily sem i pololuby a klenuté jazzové kytary. U Artist se značka soustředila na signature modely, jako například Avril Lavigne, J5, Deryck Whibley atd. Roku 2003 se rozšířila i nabídka Affinity (zvláště v oblasti konečných úprav), vznikla podsérie Vintage a o rok později vznikl Jagmaster a populární Squier ’51 - tělo ze Stratocastera, krk s Telecastera a úprava jako Precission Bass. Rok 2005 se stal ve znamení Master série, neboli kytar s dvěma HB. Nemluvě o dalších modelech, jako Hello Kitty (což je tak trochu úlitba trhu) apod.

Kytar Squier jsem měl v rukou opravdu hodně. Už jenom od svých studentů by to dalo pěknou řádků modelů. Za všechny bych chtěl uvést dvě, Thinline Tele HH a Tele Custom.První z nich je semiakustický nástroj s f otvorem a tvarem těla Telecastera. Osazení je ale 2 x HB Duncan Designed, nástroj má přepínač snímačů podobně, jako u Les Paula, tedy nahoře nad strunami v přední části a ovládání se také inspirovalo tímto směrem - čtyři knoflíky. Ano, rozhodně nejde o nic typického, ale znělo to dobře, výborně to padlo do ruky, zkreslený zvuk byl spíše ke středům, měl jsem z toho dobrý pocit. Jako druhý příklad jsem si vybral také netypický kus, opět se stejným ovládáním, jako u Thinline, ale s masivním korpusem. Tohle už by mohlo někomu sednout méně, protože na první pohled jde o vyložený hybrid. Pro milovníky tvaru Tele a zvuku HB by ale mohlo jít o rozumný kompromis. Ovšem to se týče i originálu.

Všechny ostatní modely, počínaje Jagmasterem a konče dlouhou řadou standardů, fat stratů, black & chrome stratů (velmi efektní kytara), flame topů a quilt topů (velmi povedené kytary, když si dobře vyberete, udělají vám službu srovnatelnou s originálem), zněly tak, jak od nich člověk očekával. Mnozí mí studenti také brali své Squiery i tak, že se nebáli na nich experimentovat s jinými snímači (zejména Seymour Duncan či DiMarzio). Potom ale docházelo k situacím, kdy se jim tyto „kopie“ líbily zvukově víc než drahé originály...

Kdo hrál či hraje na kytary Squier?

Katrina Carlson, Chuck Treece, Avril Lavigne, Derick Whibley, John 5, Robben Ford, Tommy Tedesco a další.

Duesenberg

V případě této firmy uděláme jednu výjimku, že si k masivním kytarám přibereme i kytary pololubové a lubové. Nabídka této značky není tak velká, ale zato tak kvalitní, že by nebylo dobré ji nějak zvlášť rozdělovat.

Tato německá společnost by rozhodně neměla být přehlížena. Proslulá germánská preciznost a snaha nejít cestou „vyrobit toho co nejvíc za každou cenu“ se odráží prakticky v každé jejich kytaře. To vše je umocněno neotřelým designem art deco.

Společnost vznikla roku 1986. Veškeré modely jsou tak stavěny v Hannoveru, a to i včetně hardwaru, tedy i snímačů a tremola. Kytary jsou tedy osazeny singly Vintage, vyrobenými na základě klasických P-90 a humbuckery, kde firma vyvinula svůj model Grand Vintage Humbucker.

Nabídka firmy obsahuje jak masivní kytary, tak i masivy se zvukovými komorami, samozřejmě i pololuby, lubové nástroje a dvanáctistrunné kytary. Duesenberg také nezapomněl na signature nástroje, kde se mu podařilo zaujmout řadu výrazných osobností, jako například Rona Wooda a Mikea Campbella (od Toma Pettyho), model 49er byl původně stavěn pro Keitha Richardse apod. Kytary nejnovější série Straplayer TV jsou navíc vybaveny i piezosnímači. Prostě jde sice o menší firmu, ale bylo by zásadní chybou ji přehlížet. Kvalita jejích produktů totiž v podstatě nic jiného nepřipouští.

Ke kytarám Duesenberg jsem se dostal několikrát. Když pominu možnost zahrát si na ně na hudebním veletrhu, tak díky svým žákům jsem měl v rukách hned tři modely. Dva první od studentů ze Slovenska, třetí od mého kamaráda, který kytary sbírá. První tedy byla Starplayer TV, pololubová kytara s center blockem, klenutým víkem i dnem, jedním výřezem a jedním f otvorem. Duesenberg tremolo, vytvořené na základě klasiky Bigsby, chodilo tak, jak se může od tohoto typu očekávat. Zvuk jsem zkoušel na svém Marshallu a nejpříjemněji zněl jen lehce nakreslený. Čistý zvuk měl velmi široký frekvenční obzor, snímač u kobylky nezněl plechově, kytara maximálně využívala potenciálu své konstrukce.

Druhou byla 49er, kde si tvůrci vzali za základ tvar Les Paula. Ovšem osazení bylo opět typické pro Duesenberg, singl u krku (Duesenberg Domino) a HB u kobylky (Duesenberg Grand Vintage). Navíc struny nejdou přes kobylku do struníku, ale jsou protaženy skrz korpus. Mahagonový korpus s javorovou deskou, mahagonový krk s palisandrovým hmatníkem - to vše zaručovalo vřelý, konkrétní a plný tón. Tady mi trochu vadila nemožnost nastavení úhlu vedení strun na kameny kobylky. Pořád jsem také při přepínání snímačů sahal ze zvyku z Les Paula na horní část korpusu, ovšem to jde pouze o zvyk. Zvuk singlu u krku velmi zajímavý. Zpracování, jako obvykle, dokonalé.

Třetím z nich byl překrásný Imperial, nádherná celolubová kytara z divize USA, od níž jsem se opravdu nechtěl jen tak odtrhnout. Už jen akustický zvuk „nasucho“ byl jedním slovem nádherný. A to nemluvím o zpracování, typickém pro německý perfekcionalismus. Tyto modely jsou dodávány ve dvou úpravách, v červené a oranžově-žluté barvě. A právě tu jsem měl ve třídě. Tón byl dlouhý, měkký, konkrétní u všech poloh snímačů, krk a hmatník poskytovaly velmi příjemný dohmat. Klasická kovová kobylka je aplikována na palisandrový základ. Každému kytaristovi, který miluje přirozený tón, bych přál si na ni zahrát.

Kdo hrál či hraje na kytary Duesenberg?

Například Ron Wood, Bob Dylan, Chris Jagger, Mike Campbell, Joe Walsh, Brian Oaks, Chris Cornell, Vince Gill, Chris Rodriguez, Billy Gibbons, Rod Janzen, Duff McKagan, JJ Cale, Taj Mahal, Elvis Costello, Carrie Underwood, Richie Sambora, John Mellecamp, Glen Frey, Robbie McIntosh, Peter Maffay, Laurie Wisefield, Sonny Landreth, Keb Mo, Chris Spedding, Carl Carlton, Brad Rice, Larry Garner, Kenny Logins, oba Robinsonové od Black Crowes, Marc Ford a řada dalších.

Mark Tremonti

Muzikus 3/2003 - Kytaroví velikáni (str. 37, noty, diskografie)

Muzikus 7/2003 - Pódiové sestavy slavných kytaristů (str. 24)

V červnu 2004 Creed oficiálně oznámili ukončení činnosti. Scott Stapp se vydal na sólovou dráhu a osiřelí Tremonti a bubeník Scott Phillips nelenili a oslovili Briana Marshalla, někdejšího baskytaristu Creed, který odešel z kapely již roku 2000. Trio pak zlanařilo zpěváka Mylese Kennedyho (ex Mayfield Four). Výsledkem byla nová kapela Alter Bridge, která stihla ještě ten rok vydat svůj debut. Ten se celkem slušně umístil v amerických anketách, ale v ostatních zemích nijak zvlášť oslnivý úspěch nezaznamenal. Deska nakonec sice sklidila zlato, ale oproti obrovské prodejní smršti, kterou zaznamenala alba Creed, se to rozhodně nedalo srovnat. Tremontimu to ale nevadilo, protože za prvé prostě a jednoduše nesešel po rozpadu Creed ze světel ramp a za druhé jejich koncerty se setkávaly stále s velkým zájmem. Skupina se navíc cítila vymaněná z předchozích stylových závazků a zkoušela se pouštět i do jiných výrazů.

Druhé album Alter Bridge, Blackbird, se do anket sice dostalo, ale ohlas byl menší než u debutu. Odborníci ale desku pochválil, o dva roky později Tremonti navíc vydal instruktážní DVD, kde rozebral své sólové party na tomto CD. Jako hosté se zde objevili mj. i Michael Angelo Batio, Troy Stetina a další.

Přes řadu nejrůznějších prohlášení se nakonec Creed ale přece jenom dali opět dohromady. Nebylo divu. Už jenom ohlas na jejich kompilaci Greatest Hits (dvojnásobná platina v USA) hovořil jasnou řečí. Nově nastartovaná kapela se vydala na bouřlivě přijaté turné a vydala další desku, Full Circle. Alter Bridge ovšem pokračují také dál, Tremonti nezpomalil tempo ani co se týče hostování (za všechny můžeme uvést spolupráci se Sevendust, Fozzy a dalšími).

Diskografie

1.  Mark Tremonti + Creed

Greatest Hits (2004, kompilace, Wind-Up)

Full Circle (2009, Wind-Up)

2.  Mark Tremonti + Alter Bridge

One Day Remains (2004, Wind-Up)

Blackbird (2007, Universal)

AB III (2010, Roadrunner)