Letem kytarovým světem - Elektrické kytary Parker, Peavey a Vigier

A jsme tady opět s článkem, kde se na základě vašich ohlasů budeme věnovat kytarovým firmám. A protože to bereme střídavě a minule jsme se zabývali akustickými kytarami, čekají nás dnes produkty firem Parker, Peavey a Vigier.

Je samozřejmé, že v rámci už léta nastaveného a vzhledem ke čtenářům osvědčeného přístupu budeme i dnes kvůli jednotnosti a přehlednosti celého tématu postupovat podobněj jako v minulých případech. Takže si uvedeme nejen historii firem a podíváme se na problematiku filozofie jejich přístupu k vlastní produkci, ale přiblížíme si i některé signální modely, nezapomeneme ani na kytaristy, kteří na tyto nástroje hráli či hrají (což nám ostatně nejvíce vypoví o charakteru určité značky) a samozřejmě nebudou chybět ani tři tabulkové přílohy, obsahující celkový přehled současných základních linií, řad a sérií nástrojů jednotlivých firem.

A protože se zase jednou jedná o firmy, s jejichž několika produkty jsem měl možnost přes své studenty se osobně seznámit, uvedu i osobní pocity z hry na některé z nich.

Na základě některých reakcí jen připomínám, že tabulkové přílohy jsou vytvářeny na základě současných řad a modelů, kdy základním vodítkem byla snaha o přehlednost a logiku řazení, včetně přihlédnutí k proslulosti jednotlivých sérií a jejich konstrukci.

A ještě než se pustíme do jednotlivých firem, je nutné v rámci komplexnosti uvést v následujících přílohách i ostatní články, kde jsme se touto tematikou, tedy elektrickými a elektroakustickými nízkolubovými kytarami, již zabývali.

Parker

Americkou firmu Parker Guitars založil v Rochesteru ve státě New York na začátku devadesátých let kytarář Ken Parker. Podle jeho vzpomínek se musel rozhodnout, jak vstoupit na kytarový trh. Měl stavět jakkoli kvalitní, ale modely přece jenom předvídaných tvarů? To už tady několikrát bylo. Či měl jenom změnit tvar korpusu a nechat standardní krky, jak se u některých firem často stává? Nebo měl změnit lehce i tvar hlavy? To ale také často nezabralo. A co takhle nové materiály? Nebylo to už ovšem několikrát vyzkoušeno a nesetkalo se to s malým zájmem? Zvláště v případech, kdy se nestandardní materiály aplikovaly na tvary, vycházejících z klasických modelů? No a jak vyřešit otázku vybavení - spolehnout se na osvědčené značky, či vyvinout něco osobitě svého? Parker se tehdy rozhodl, že nepůjde cestou většiny nových kytarových firem, ale zkusí něco zcela nového. Něco, co by bylo stejně revoluční jako u akustických a akusticko-elektrických kytar Ovation. Základními prvky jeho přístupu byly tedy následující skutečnosti:

1) Absolutně nový, neotřelý, zatím nikde nevyzkoušeny design těla postavený tak, aby co nejvíce odpovídal ergonomickým požadavkům kytaristů. Vyšel z klasických proporcí běžných kytar, kdy se soustředil na co největší a nejpohodlnější možné umožnění přístupu k nejvyšším polohám na hmatníku.

2) Tvar hlavy byl v podstatě z hlediska nových tvarů jeho největším odbočením, protože samotné proporce neindikovaly nové eventuality uchycení strun či zvuku. Šlo zde prvotně o celkový vzhled, založený samozřejmě na konstrukčních možnostech kytary a krku. Nutno ale uznat, že z hlediska vzhledu tohle zapůsobí jako první. Všech možných i nemožných tvarů korpusu se člověk už ani moc nelekne, ale krk a hlava - to je jiná.

3) Profilované, velmi lehké a dosti tenké tělo korpusu, vyráběné většinou z olše, topolu, lípy, smrku. I když současné úspěšné modely Fly, Fly Mojo, Sigle Cut, Nitefly Classic a další jsou z mahagonu, přesto jsou těla kytar díky vybráním velmi lehká a útlá.

4) Použití pryskyřičných a uhlíkových vláken k vyztužení korpusu a hlavně krku a jeho napojení. Zde Parker využil vlastností uhlíkového kompozitu stejně úspěšně jako jeden proslulý australský kytarář.

5) Využití výhod pevnosti a zvukových vlastností kompozitu pro hmatník, kde došlo k úplnému nahrazení běžných materiálů. I když později výrobce zařadil na krky svých modelů hmatníky z ebenu a javoru (řady Single Cut a P), většina kytar má hmatník právě z tohoto kompozitního materiálu. Navíc je zde využita poměrně velká tuhost a malá reakce na změny teploty.

6) Pražce jsou z nerezu.

7) Kytary jsou vybaveny nejen klasickými snímači (u některých modelů vlastní konstrukce), ale většina sérií má instalován i piezosystém Fishman s aktivní elektrikou. Což poskytuje velmi širokou zvukovou paletu.

Největší řadou je řada Fly. Jedná se o klasickou sérii, která od roku 2003 změnila úlohu čtyř knoflíků na tři (master volume, master tone, master volume pro Fishman) plus další ovládání. Kytary této řady mají 24 pražců a jsou osazeny 2 x HB DiMarzio. Série Fly Deluxe Standard má korpus z topolu, Fly Deluxe Classic jakož i celá série Fly Mojo je z mahagonu. Z mahagonu je u těchto sérií i krk, pouze Deluxe a Classic mají krk z lípy. Lípu jako materiál krku najdeme u všech modelů série Fly Select, kde výrobce pamatoval i na kytaristy, užívající nylonové či běžné struny na akustiku. Modely Supreme jsou z javoru, Artist, Bronze a Nylon ze smrku.

Snaha oslovit i muzikanty, kteří si zrovna nelibují v extravagantních tvarech, přiměla firmu k produkci řady Single Cut, která se ale nakonec neukázala jako příliš úspěšný typ. V podstatě se tak naplnilo původní přesvědčení zakladatele, že způsob napůl cesty není moc efektivní. Přesto se modely této série drží a firma je v současné době má v nabídce.

Zajímavé jsou pak kytary série Nitefly, kde mě zaujaly modely Southern a SA. Jedná se o poměrně výrazný krok stranou, kdy Southern se snaží evokovat Fender Telecaster, čemuž napovídá tvar pickguardu, absence vibrata, rozmístění singlů i uspořádání knoflíků. Naproti tomu série SA se zase inspirovala stratocastery, evokace je zde ale o hodně více vzdálenější (už jenom použití HB/SC/SC). Oba modely pak mají korpus z jasanu.

Signature modely jsou pak chloubou této firmy, kdy zejména model Adriana Belewa vévodí už jenom svým vybavením.

Dva moji žáci mi přinesli své Parkery. Jeden před dvěma lety a druhý loni. Mohl jsem si tak zahrát na černý Fly Deluxe a DragonFly.

Musím přiznat, že se mi vybavila slova Stevea Howea, který řekl o kytarách Steinberger, že mají tyto zcela výjimečné typy jednu podstatnou výhodu. Hodilo se to totiž i k Parkeru. Prohlásil, že když člověk přistupuje k Fenderům, Gibsonům, určitým typům Ibanez a k dalším klasickým kytarám, tak ho pro jejich použití vlastně zavádí už jenom ta historie, to, co ty kytary vytvořily, kdo na ně hrál, pro jaký styl byly či jsou typické. Tyto nástroje jsou vlastně zcela anonymní. Co jim člověk vtiskne od začátku, to v nich bude. Nemají žádnou historii, nemají žádnou tradici. A to platí i na Parkery. Ten můj dotyčný student měl na kytaře natažené hybridy 010-011, což mě osobně dost vadí. Přesto ale dohmat byl velmi příjemný, vibrato Parker fungovalo přesně, nedovolil jsem si zde ale ty ekvilibristiky jako na vintage modelech Fenderů z šedesátých let či na například Schecterech s Floyd Rose. Hmatník a jeho uchycení bylo pro mne až příliš vzdušné, ale to jsem přičítal zvyku. Dostupnost k nejvyšším tónům byla excelentní, ergonomie skvělá, ale kytara mi na těle moc neseděla. Při zapojení do lampového aparátu bylo jednoznačně cítit převažující úlohu snímačů nad vlivem dřeva a dalších materiálů. Zvukově se kytara točila spíše kolem středních frekvencí, čistý zvuk mě překvapil svou pregnantností.

DragonFly pak byla výrazně hybridní kytara, jejíž devizou byla široká zvuková paleta (HB/SC/SC). Do rukou mi sedla lépe než Fly Deluxe, zvukově mi ale připadala ještě studenější.

Peavey

Společnost Peavey Electronics založil roku 1965 Hartley Peavey. Stalo se tak vlastně až osm let poté, co postavil svůj první zesilovač. Pravda také je, že značka Peavey se stala známou nejdříve díky svým aparátům. Zde také musím prohlásit, že když jsem se v hlubokých osmdesátých letech na nějakém sessionu či festivalu připojil k nějakému kombu Peavey, moc nadšený jsem z toho, pravda, nebyl. Šlo o tranzistorové produkty, ze kterých lezl takový zvuk, že jsem si tehdy umínil, že pokud budu vědět, že na nějakém setkání muzikantů budou k zapůjčení právě tyto aparáty, budu si raději brát svoje home made kombo Fane. Jenže časy se mění a své stanovisko jsem už počátkem devadesátých let musel hodně rychle a razantně změnit. Stačí si připomenout takové výrobky, jakými jsou dnes už proslulé aparáty řady 5150 Eddieho Van Halena, své jméno získaly hlavy Ultra, například Triple XXX, výborně se uvedla lampová komba řady Classic (třeba Delta Blues 210 či hlava Classic 50, na kterou jsem si párkrát mohl zahrát), neztratily se ani série s možnostmi modelingu (Vypyr).

Nabídce firmy vévodí modely řady HP, z nich pak série Special a Signature. Kytary Special jsou z lípy, mají javorový krk a hmatník z palisandru či ebenu. Jsou opatřeny mechanikou Schaller a vibratem Floyd Rose. U modelů Signature pak výrobce vsadil na mahagon (tělo i krk), palisandrový hmatník, většinou s 24 pražci a kobylku tune-o-matic.

Dosti výjimečně na trhu kytar pak působí modely řady PXD, a to všechny čtyři série, Tomb, Twenty-Three, Tragic i Void. Na první pohled zaujme hliníkový pickguard a tvar, u všech sérií v podélné ose orientovaný posunem spodní části korpusu dopředu (à la Explorer či Thunderbird). „Dvojky“ a „trojky“ (Tomb II, Twenty Three II a III, Tragic II a Void II a III) jsou vždy z mahagonu, základní typy z lípy. „Trojky“ pak obsahují tremolo Kahler, zbytek má buď kobylku tune-o-matic či struny jdou skrz tělo (Void I, Void II).

Je velmi sympatické, že firma nahlédla i do hájemství kytar elektroakustických. A dlužno říci, že ne zrovna špatně, ba naopak. Jeden student z Jižních Čech, silně bluesově a jazzově zaměřený, sbírá celoluby, pololuby a nízkoluby a přinesl mi jich několik ukázat. Samozřejmě, že jsem sáhl po vyhlášených firmách, ale byla mezi nimi i Peavey Rockingham v sunburstu. Vážení, byl to docela zážitek. Palisandrová kobylka nádherně rezonovala s javorovým víkem, celá kytara hrála nádherně, javorový krk byl velmi příjemný, nástroj zněl dobře jak na tranzistor, tak i na lampy. Už jenom akustický unplugged zvuk byl velmi inspirující.

Od téhož studenta se mi do rukou dostala i nízkolubovka JF-2 EXP s klasickým tremolem Bigsby. Minihumbuckingy jí dodávaly potřebnou světlost tónu, Bigsby dodávalo kytaře specifický zvuk, ve kterém se dřevo trochu vytrácelo. Osobně nemám toto tremolo nijak v lásce, vadí mi ta spousta kovu, ale zde tvořilo s nástrojem dokonalý akord. Kytara hrála dobře i na mírně nakřáplý zvuk. Zkusil jsem ji i na hodně zkreslený rejstřík a feedback se dal díky osazení a Rocktronu Hush uhlídat.

Z masivních kytar se mi poštěstilo zahrát si na Wolfganga. Neuhlídal jsem si přesně typ, ale měl instalováno tremolo Floyd Rose a přelaďovákem D-tune pro strunu E. Masivní, nádherná kytara dokonale sedla do ruky, dohmat byl přímo ukázkový, zvuk z obou HB EVH neuvěřitelně kompaktní a silný. Lehce klenutý korpus prozrazoval jednu z původních předloh, totiž Les Paul.Totéž se týkalo i hmatníku, kde bych raději uvítal vyšší a širší pražce. V každém případě jsem ji ale nerad dával z ruky.

Vigier

Roku 1978 začal Patrice Vigier stavět nástroje, které poprvé předvedl v Paříži na hudebním veletrhu. Jednalo se o nástroje série Arpege s průchozím krkem, javorovým tělem a krkem, u něhož o šest let později použil poměr 90 : 10 vzhledem k materiálu javor : grafit. Kytara měla 24 pražců, aktivní elektriku s dvanácti presety a custom Vigier tremolo. Kytary zaujaly také extra nízkým action, což okamžitě ocenili někteří rychlokytaristé, zaměřující se na obouruční tapping.

O dva roky později vyšla série Marylin se snímači DiMarzio. Větší úspěch se dostavil až na začátku devadesátých let, kdy firma vyprodukovala sérii Excalibur se vsazeným, šroubovaným krkem a vibratem Floyd Rose.

Jednoznačnou zajímavostí pak je bezpražcová kytara Surfreter, výrobce zabrousil i do sedmistrunných kytar, roku 2001 instaloval na svou nejdůležitější sérii Excalibur neuzamykatelné vibrato 2010 na otočných čepech, o dva roky později přišly modely s MIDI.

Zvláštností jsou pak poslední dobou stále více oblíbené modely řady GV, což je zkratka Georgese Vigiera, který zemřel roku 2007.

V nabídce firmy byly i další modely. Delší dobu se například držela řada Centurion s elektroakustickou kytarou CT5 mahagonového těla a ubíraným javorovým víkem. Vigier na přelomu tisíciletí vyráběl i celolubové kytary, jako HB 35či J9 s javorovým tělem a kobylkou tune-o-matic. Nevyhýbal se ani speciálním modelům. Vedle signature kytar jako Dime 333 Dimebaga Darrella (lepený krk, Floyd Rose), JB100MIDI Jennifer Batten (s MIDI snímačem GK-2) a N4 ESA Nuno Bettencourta (Feiten Tunning System, Floyd Rose, snímače Lawrence L-500 a Duncan 59) vyprodukoval i sběratelskou záležitost PS2000, nástroj milénia, pro Paula Stanleyho (mechanika Schaller, Grover, pevná kobylka).

Do rukou se mi dostaly z Vigieru tři kytary. První dvě byly Bumblefoot a Supra HSH, třetí byla unikát, protože to byla bezpražcová kytara. Když jsem na ni hrál a pokoušel se orientovat dle značek na boku hmatníku, nejen že jsem si připomněl svá léta hry na housle (ale to je už neuvěřitelně dávno), ale i snahy některých kytaristů vtěsnat podobné nástroje do svého výrazu (například u Franka Zappy). Je to velmi podivný pocit, když svíráte v rukou takový nástroj. Akordy najednou nezní správně, zažitá technika zpracování tónu u běžných elektrických kytar ztrácí smysl - například prstové vibrato či vytahování tónu. Samozřejmě že se to dá, ano, ale mnohdy to najednou postrádá původní záměr, půvab vzniklého tónu a - je to prostě divné a nezvyklé. Ale pokud se ptáte, zda je to inspirující, tak ano.