Dnes jsme tady opět s profilem kapely. Tentokrát jde o skupinu výjimečnou z mnoha hledisek. Už jenom pro její stylový záběr, který byl mnohem širší , a to jak generačně, tak i žánrově. Ano, jsou tu Eagles, legendární skupina, která se minulý rok dokázala vrátit v takové síle, interpretační i autorské, jakoby se její činnost nikdy nezastavila.
Jak jste si již na těchto stránkách zvykli, podíváme se na vývoj této skupiny, která vedle obrovské úspěšnosti svých skladeb přispěla i k formování dvojhlasu u sólových kytar, přiblížíme si v miniprofilech její kytarové protagonisty, zkompletujeme, utřídíme a zcharakterizujeme si diskografii a samozřejmě nezapomeneme ani na strom vývoje.
A ještě jedna poznámka. V dnešním díle Kytarových velikánů jsem uvedl přílohy, ve kterých jsou v několika kategoriích uvedeny skupiny a osobnosti a úspěšnost jejich tvorby z hlediska prodeje nahrávek. Takže nevidím důvod, proč bychom si v rámci tohoto seriálu tento celkový přehled nezesumarizovali a neuvedli si zde zase přílohy s nejúspěšnějšími alby. Navíc se nám to stejně jako v případě Riche Robinsona z Black Crowes u profilu Eagles perfektně hodí. A použijeme také stejné kategorie.
Roku 1971 potřebovala zpěvačka Linda Ronstadt doprovodnou skupinu na své nadcházející turné. Manažer zpěvačky John Boylan tehdy angažoval kytaristy Glenna Freye, Bernieho Leadona a baskytaristu Randyho Meisnera, ke kterým, na návrh Freye, přibyl posléze i bubeník Don Henley. Vzniklá sestava jezdila s Ronstadtovou dvouměsíční turné a podílela se i na natáčení jejího alba Silk Purse. O tom, že jim to dohromady hrálo dobře, svědčí mimo jiné i ten fakt, že se rozhodli po skončení nasmlouvaných závazků vytvořit spolu skupinu. Sama zpěvačka jejich návrh podpořila a s její pomocí nová skupina podepisuje 1. srpna roku 1971 smlouvu s Asylum Records, pobočkou velkého labelu Geffen. Kapela si dává jméno Eagles, důvodem je prý hold skupině Byrds, a začíná si tvořit svůj kredit po místních klubových scénách. Daří se jí to dobře. Country rock, na který se skupina začíná orientovat, zažívá v té době svou konjunkturu, kapela se navíc nemusí potýkat s prvotními neduhy začínajících souborů, zejména z hlediska muzikantské erudovanosti jednotlivých členů, protože všichni již jsou více či méně ostřílenými hráči se zkušenostmi jak z pódií a nahrávacích studií samých, tak i z oblasti zákulisí hudebního byznysu. Zpočátku je řídí sám David Geffen, zakladatel společnosti, spolu se svým společníkem Elliotem Robertsem a skupina se na základě stále vzrůstajícího ohlasu vydává do studia.
Eagles
1972, Asylum
Obsazení: Glenn Frey (g, voc, pi, harm), Bernie Leadon (g, voc, ban, mand), Randy Meisner (bg, voc, g), Don Henley (dr, voc, g)
Debut je natočen v Londýně pod produkcí Glyna Johnse a do žebříčků se z něho dostanou hned tři písně. První z nich je Take it Easy, předělávka nebo spíše upravená verze skladby Jacksona Browna. Frey ji v podstatě napsal spolu s Brownem, respektive do ní přispěl několika nápady a Browne mu povolil ji upravenou použít na první LP Eagles. Skladba se umisťuje na 12. místě ankety Billboard. Ještě větší ohlas má Witchy Woman (9. místo), špatně si nevede ani Peaceful Easy Feeling. Deska působí velmi svěže, není divu, že časopis Rolling Stone ji roku 2003 zařadil mezi 500 největších alb všech dob.
Desperado
1973, Asylum
Obsazení: viz výše
Skupina se ještě více sehrává, v jejím rámci začíná vynikat Glenn Frey, jehož specifické vybrnkávání a lehkost zpěvných melodií dodávají repertoáru osobité kouzlo. Výrazné to je právě na tomto albu.
Téma desky bylo postaveno na motivu příběhů psanců Divokého Západu a přivedlo skupinu k tehdy velmi módní myšlence konceptuálního alba. Už během nahrávacích frekvencí se z dvojice Frey - Henley vyvinulo silné autorské duo, které je podepsáno pod osmi skladbami z celkových jedenácti. I když deska byla celkově méně úspěšnější než předchozí debut, obsahovala silné skladby, zejména Tequila Sunrise, Outlaw Man, Desperado či třeba bluegrassovou Doolin` - Dalton, jejímiž autory byli Frey, Henley, J. D. Souther a Jackson Browne.
Glenn Frey a Don Henley jako v podstatě výhradní autoři začínají přebírat vliv nad skupinou, a to i z hlediska jejího dalšího stylového směřování. Meisner a zejména Bernie Leadon to nenesou nijak zvlášť libě. Zejména Leadonovi, jehož orientace na country music je velmi silná, se přestává líbit Freyho a Henleyho snaha posunout zvuk skupiny více k rocku.
On the Border
1974, Asylum
Obsazení: Glenn Frey (g, voc, pi, harm), Bernie Leadon (g, voc, ban, mand), Don Felder (g, voc), Randy Meisner (bg, voc, g), Don Henley (dr, voc, g)
Dosavadní producent skupiny na začátku natáčení tohoto alba nijak zvlášť nepodporoval snahu o stylovou změnu, kterou prosazovali Frey a Henley, proto byl po dvou skladbách vyměněn za Billa Szymczyka. Ten s sebou do studia přivedl Dona Feldera, jehož výkon na slide kytaru v Good Day in Hell byl tak přesvědčivý, že dostal nabídku stát se pátým členem Eagles. Jak se ukázalo, byla to dobrá volba, protože z tohoto kytaristy se "vyklubal" výrazný muzikant, jenž zejména na dalším albu nastavil jasný směr dalšího stylového posunu kapely k rockovějšímu vyznění a svými snadno zapamatovatelnými melodickými linkami a harmoniemi se výrazně zasloužil o postavení Eagles jako jednoho z nejpřednějších představitelů AOR.
Deska se stala dvojnásobně platinová, na první místo v anketě Billboard vystoupal její singl Best of my Love.
One of These Nights
1975, Asylum
Obsazení: viz výše
Napětí mezi Leadonem a zbytkem skupiny pomalu ale jistě nabývalo na síle a po realizaci nového alba ještě před zahájením promo turné kulminovalo v prosinci 1975 vzájemným rozchodem. Desce tyto skutečnosti vůbec neublížily, ba naopak, sázka na rockovější zvuk se ukázala být tou správnou. LP se dostalo čtyřnásobného platinového ocenění a vedle takových hitů, jako Lyin` Eyes, One of these Nights či zajímavé Journey of the Sorcerer, tak přineslo triumf autorské dvojici Henley - Frey.
Ve snaze dostát všem nasmlouvaným koncertům skupina za Leadona angažovala Joea Walshe, čímž tak stvrdila definitivní příklon k rocku. A to nejen z hlediska celkového vyznění, ale i po stránce instrumentace a autorské invence.
Povzbudivým impulsem k další práci pak bylo velmi vřelé přijetí na jaře roku 1976 vydané kompilace Their Greatest Hits: 1971-1975, která se v konečném součtu prodaných desek stane nejúspěšnějším titulem skupiny, bude ověnčena 29 platinovými deskami a překoná hranici 40 miliónů prodaných nosičů.
Hotel California
1976, Asylum
Obsazení: Glenn Frey (g, voc, pi, harm), Joe Walsh (g, voc, key), Don Felder (g, voc), Randy Meisner (bg, voc, g), Don Henley (dr, voc, g)
Jednoznačně nejznámější, nejtypičtější a zároveň nejprodávanější studiové album Eagles. Vedle věhlasného, celosvětového a nadčasového hitu Hotel California zde najdeme i další vynikající skladby, jako Victim of Love, Pretty Maids all n Row, Life in the Fast Line či kupříkladu New Kid in Town. Přesto všechny písně blednou před "Hotelem", písní, která už jenom z hlediska souhry inspirovala a dodnes inspiruje generace kytaristů a muzikantů obecně, a to zdaleka ne jen fanoušků a posluchačů Eagles. Rozklady akordů, postavení harmonie, použití kapodastru, stavba skladby, a zejména nádherné gradující dueto sólových linek v závěru - to vše je neopakovatelné a asi těžko se najde někdo, kdo by tuto melodii neslyšel.
Album se prodává doslova "po kilech", v průběhu času dosáhne až na šestnáctinásobnou platinu, přesto během nesmírně úspěšného následného turné odchází další zakládající člen skupiny, baskytarista Randy Meisner. Na jeho místo přichází další výrazný muzikant, Timothy B. Schmit.
The Long Run
1979, Asylum
Obsazení: Glenn Frey (g, voc, pi, harm), Joe Walsh (g, voc, key), Don Felder (g, voc), Timothy B. Schmit (bg, voc), Don Henley (dr, voc, g)
Během dalších dvou let se Eagles ocitli na samém vrcholu slávy. Ten si ovšem ale brzo začal vybírat svou daň. Na jedné straně stáli Frey a Henley, úspěšné autorské duo, na straně druhé čím dál tím více autokratický Don Felder. Schmit jako nově příchozí byl spíše loajální vůči původním členům, Joe Walsh, jako výrazná persóna s hlubokými zkušenostmi z předchozích působišť, moc dobře věděl, že kvalitní autorský potenciál spojený s úspěšným jménem je základem úspěchu. I když výsledné album neodráží nervozitu uvnitř kapely a deska byla oceněna sedminásobnou platinou, přesto vnitřní vývoj spěje k zániku. Ač byl Don Felder vlastně sám proti všem, přesto byl jeho vliv velmi silný, a nadto byla skupina vším tím kolotočem slávy hodně unavena. Jednoduše řečeno, potřebovali si odfrknout. Protože ale museli podle smlouvy natočit pro svůj label ještě živou desku, vystoupili v létě 1980 v Santa Monice a Long Beach a koncerty zaznamenali na LP Eagles Live (1980, Asylum), které získalo sedm platinových ocenění.
Poté se kapela rozešla, a to na dost dlouhou dobu. Jednotliví členové se začali věnovat sólovým projektům (viz miniprofily) a přestávka v činnosti byla vyplněna řadou nejrůznějších kompilací, jako kupříkladu Greatest Hits, Vol. 2 (1982, Asylum, jedenáctinásobná platina), The Best of (1985, Asylum), Very Best of (1994, Elektra) a dalšími.
Návrat
Když roku 1993 získá tribute album The Songs of Eagles, které jako hold kapele natočily hvězdy country music, trojnásobnou platinu, volání po znovusestavení Eagles výrazně zesílí. Nakonec, 25. a 26. dubna 1994, dojde ku příležitosti vysílání živého vystoupení pro MTV opravdu k opětnému návratu kapely a v říjnu sleduje jejich výkon, vydaný o měsíc později na Hell Freezes Over, více než dva miliónů diváků.
Hell Freezes over
1994, live, Geffen
Obsazení: Glenn Frey (g, voc, pi, harm), Joe Walsh (g, voc, key), Don Felder (g, voc), Timothy B. Schmit (bg, voc), Don Henley (dr, voc, g)
Název desky je inspirován výrokem Dona Henleyho, který na dotaz, zda se Eagles dají ještě dohromady, odpověděl v osmdesátých letech slovy "to spíš dřív zamrzne peklo".
Skupina se tedy vrací plna elánu a není divu. Live album se čtyřmi novinkami sklízí úspěch, vystoupá až na 1. místo celonárodní ankety Billboard a osmkrát získá platinovou desku. Výborný ohlas má i stejnojmenné DVD, následné dvouleté turné je ve znamení velkého sukcesu.
12. ledna 1998 je skupina uvedena do rockandrollové Síně slávy, kde vedle stávající sestavy si s ní zahráli ve skladbách Take it Easy a samozřejmě Hotel California i bývalí členové Bernie Leadon a Randy Meisner.
Postupem času došlo k opětným rozbrojům mezi Felderem a zbytkem skupiny, což nakonec 6. února 2001 vyústilo jeho odchodem. Tímto datem pak začíná dlouhé období soudních pří Felder versus Eagles, kdy se objevují zejména obvinění z inkasování větších procent na celkovém zisku, požadování až 50 miliónů dolarů za porušení smluv atd.
Kapela Felderův odchod tentokrát neřeší nějakou náhradou a pokračuje jako kvartet. Před realizací další desky pak vycházejí kompilace, jako Selected Works: 1972-1999 (2000, Elektra, platina), Very Best of (2001, Elektra), Very Best of (2003, WSM, trojnásobná platina), Box Set (2005, Warner Music Group) a další, stranou zájmu nezůstávají ani DVD, z nich pak zejména Farewell Tour: Live from Melbourne (2005).
Long Road out of Eden
2007, Polydor
Obsazení: Glenn Frey (g, voc, pi, harm), Joe Walsh (g, voc), Timothy B. Schmit (bg, voc, g), Don Henley (dr, voc, g)
Po nových skladbách, vydávaných postupně jako singly, se skupina odhodlala vydat po dlouhé řadě let nové studiové album. 30. října 2007 tak vyšlo dvojalbum, které ve Spojených státech, Velké Británii, Austrálii, Novém Zélandu, Nizozemí a Norsku obsadilo rovnou 1. místo anket. Podle dostupných zpráv o prodeji by mělo zamířit také na několikanásobnou platinu, a není divu. Na desce je kolekce skladeb, při jejichž poslechu se zdá, že zde vůbec nebyla ta téměř třicetiletá pauza - a to věrní fanoušci těchto už zase hodně vysoko letících "orlů" rozhodně oceňují. Přijetí DVD In Perfomance to jen potvrzuje. Kdo ví, jak bude pravdivý výrok Dona Henleyho, který prohlásil, že jde o poslední album Eagles. Vzhledem k nenaplněnosti jeho minulých prohlášení se spíše máme na co těšit.
Don Felder
Donald William Felder se narodil 21. 9. 1947. K hudbě ho přitáhl pořad Ed Sullivan Show, kde viděl Elvise Presleyho. První kytaru měl už v jedenácti letech, v patnácti "sjížděl" rockandrollové standardy v kapele The Continentals, kde hrál i Stephen Stills z pozdější superskupiny Crosby, Stills, Nash & Young. Po přesídlení do New Yorku založil kapelu Flow, která byla spíše jazzově orientována. Po jejím rozpadu nastoupil jako studiový hráč v bostonském studiu.
Po rozpadu Eagles vydal sólové album Airborne, dvěma skladbami přispěl na soundtrack Heavy Metal (Heavy Metal: Takin` a Ride a All of You).
Soudní pře se zbylými členy Eagles ho pak zaměstnaly na dlouhou dobu, takže do hudby již nijak výrazně nezasáhl.
Typický nástroj: Gibson Les Paul
Bernie Leadon
Narodil se 19. července 1947 v Minneapolis. V šedesátých letech spolupracoval s řadou bluegrassových a countryrockových seskupení, jako The Scottsville Squirrel Barkers (s budoucím členem Byrds Chrisem Hillmanem), Hearts & Flowers, The Flying Burrito Brothers, Dillard & Clark a dalšími.
Po odchodu od Eagles pokračoval ve své činnosti, orientované na countryové a bluegrassové umělce. Vystupoval s Nitty Gritty Dirt Band, stal se členem Run C & W, postupem času svůj stylový záběr rozšířil - hostoval na nahrávkách Stephena Stillse, Andyho Fairweater-Lowa a dalších. Ve stínu těchto aktivit pak zůstává jeho sólová tvorba. jejíž nejtypičtější ukázkou je album Mirror Leadon z roku 2004.
Typický nástroj: Fender Telecaster
Glenn Frey
Narodil se 6. listopadu 1948 v Detroitu. V polovině šedesátých let vstoupil na tamní hudební scénu jako člen několika teenagerských kapel, z nichž nejvýznamnější byl kvartet Mushrooms. Prvním profesionálním angažmá se pak stala jeho spolupráce s Bobem Seegerem, na jehož Ramblin` Gamblin` Man Frey zpíval i hrál. Po přestěhování do L. A. spolupracoval s dalšími umělci včetně J. D. Southera a Jacksona Browna.
Po rozpadu Eagles se neztratil. Vedle úspěšných sólových alb No Fud Aloud s hitem The One You Love, The Allnighter se singlem Sexy Girl a dalších (Soul Searchin`, Strange Wheater, Live in Dublin) se prosadil i pracemi na soundtraccích, kupříkladu k Beverly Hills Cop (The Heat is On), Miami Vice (You Belong to the City), Ghostbusters II (Flip City) či Thelma and Louise (Part of Me, Part of You).
Doporučuji sehnat si kompilaci The Best of Glenn Frey z roku 2000.
Typický nástroj: Rickenbacker Signature model
Joe Walsh
Joe Fidler Walsh se narodil 20. listopadu 1947 ve Wichitě v Kansasu. Po častých stěhování nakonec zakotvil v Clevelandu, kde hrál s řadou teenagerských skupin. Roku 1969 nahradil kytaristu Glena Schwartze u James Gang. Vydal s nimi alba Yer` Album, Rides Again, III a Live in Concert. Po odchodu zakládá vlastní skupinu Barnstorm, se kterou realizuje desky Barnstorm a The Smoker You Drink, the Player You Get. Zvláště druhé album bylo úspěšné kvůli hitu Rocky Mountain Way.
Po ukončení činnosti Barnstorm se orientoval na sólovou kariéru, která byla před jeho vstupem k Eagles prezentována alby So What a You Can`t Argue with a Sick Mind. Již jako člen "orlů" vydal But Seriously Folks, kde trochu ironicky medituje nad pomíjivostí slávy. Ve vydávání sólových desek pak pokračoval stále se střídavým úspěchem: There Goes the Neighborhood bylo celkem úspěšné, ale po You Bought It, You Name It a The Confessor bylo následné Got any Gum? spíše podprůměrné. Zajímavé je pak MTV Unplugged, další alba pak mají stále stoupající ohlas: Ordinary average Guy a zejména Songs for a Dying Planet.
Walsh také spolupracoval s REO Speedwagon, výrazně se podílel na nahrávkách Ringo Starra (např. Old Wave, Ringo Starr and His All-Starr Band, Vertical Man atd.), hrál se Stevem Winwoodem, natáčel s Andym Gibbem, Frankiem Millerem, Danem Fogelbergem, Emerson, Lake & Palmer, Johnem Entwistlem a mnoha dalšími.
Pro ilustraci jeho osobnosti byla v devadesátých letech vydána antologie Look What I Did, která na dvou CD přinesla průřez jeho tvorbou.
Typický nástroj: Gibson Les Paul, Fender Stratocaster
