Tak tohle, přátelé, to byla kapela, která se v kontextu vývoje rockové hudby nejen nedá přehlédnout, ale která se do historie rocku zapsala hodně, ale hodně zlatým písmem.
Creedence Clearwater Revival - už jen ten název je zajímavý. Navíc to byla skupina, která i při svém stylovém zaměření dokázala překročit hranice Ameriky a oslovit i svět. Skupina, která přivedla (aspoň krátce) na scénu styl dobově nazývaný swamp rock (osobité spojení rocku, blues a country), skupina, která dokázala jednoduše a velice výrazně propojit (a ve své tvorbě i prezentovat) country rock, hard rock, psychedelii, skupina, která vystoupila i na legendárním festivalu Woodstock, skupina, která jako první v USA dokázala svými prodeji alb a singlů překonat některé rekordy Beatles, skupina, která přinesla na pódia civilnost projevu a syrovost zvuku v době, kdy se vývoj rockového fenoménu ubíral zcela jiným směrem. Ano, a takto bychom mohli pokračovat dál.
Na svých přednáškách, když hovořím zvlášť o přelomu šedesátých a sedmdesátých let jako o nikdy již nepřekonaném období rozvoje forem hudby a uvádím základní soubory jednotlivých nosných stylů, tak tam tato kapela má své významné místo. Dobře, ojedinělé svým zvukem a feelingem, ale má. Navíc se jedná o skupinu, jejíž nahrávky slouží k řadě tribute projektů a - na druhou stranu - patří k těm souborům, které napodobit věrně prostě nejde. Tedy aspoň hodně těžko...
Pojďme se tedy vypravit do toho vzrušujícího období přelomu desetiletí, kdy v Anglii sílí či vznikají Deep Purple, Led Zeppelin, Black Sabbath, Uriah Heep, Free (základní pětka hard rocku), totéž v art rocku (Pink Floyd, Yes, King Crimson, EL & P, Genesis...). A v USA...
Od modrého sametu ke kredenci
Celý příběh začal už v roce 1959, kde si John Fogerty (g), Doug Clifford (dr) a Stu Cook (pi) vytvořili instrumentální trio pod názvem Blue Velvets. Vydali tři singly, ale ty se nijak zvlášť neprodávaly. Zároveň působili i jako doprovodný band k vystoupením bratra Johna, Toma Fogertyho. Ten se ke kapele brzy připojil a po vydání nahrávek pro label Fantasy došlo k přejmenování souboru na The Golliwogs. Role v kapele se tehdy už změnily a ustálily se na obsazení Tom Fogerty (rg), John Fogerty (lg, lvoc), Stu Cook (bg) a... Doug Clifford (dr). Roku 1966 ale bylo málem po kapele, protože John Fogerty a Clifford vyhověli volání armády a nechali se naverbovat. Naštěstí se ale dostali do záloh, takže příběh mohl pokračovat dál.
Další velkou změnou bylo to, že roku 1967 byla značka Fantasy Records koupena Saulem Zaentzem, který nabídl skupině, jež hrála se stále vzrůstajícím ohlasem, kde se dalo, smlouvu na debutové album. Ovšem za jedné podmínky - změny názvu. Řekl členům skupiny, ať přijdou se deseti návrhy, a že se uvidí. Ovšem už první ho nadchl, a to spojením slov creedence (od slova creed, krédo, vyznání víry) a reklamy na čistou vodu (clearwater).
Roku 1968 se z armádních povinností vymanili Fogerty a Clifford, zbylí dva členové se vzdali svých dosavadních zaměstnání a všichni čtyři se napřeli do muziky a natáčení alba. A to jim vyšlo!
Cesta vzhůru
Pilotní singly z připravovaného debutu, vydané v červnu 1968, dokázaly prorazit, nejvíce však skladba Suzie Q, která vystoupala na jedenácté místo v Top 40. Připravily tak půdy pro první album kapely, Creedence Clearwater Revival (1968, Fantasy), které zapůsobilo jako bomba a celkové prodeje dosáhly na platinové ocenění. Aby ne, vedle úspěšného singlu obsahovalo album i další klasiku, I Put a Spell on You. Kapela poukázala na svůj styl, na skladatelské schopnosti Johna Fogertyho a předložila posluchačům svůj feeling a sound. Hned ze začátku se to úplně nesetkalo s pochopením, ale to se brzy změnilo. Um kapely skloubit rockovou naléhavost s melodikou country, naléhavostí blues a tempem rock and rollu se ukázal jako správný. A úspěšný.
Po stálém intenzivnějším tempu koncertování kapela opět zalezla do studia a výsledkem bylo LP Bayou Country (1969), které tentokrát vystoupalo na sedmé místo v Billboardu a jeho prodeje dosáhly na dvojnásobnou platinu. Deska přinesla to, co všichni chtěli -pokračování úspěšné jedničky. Vedle vynikající skladby Born on the Bayou se na albu objevila ikonická Proud Mary, skladba, které se dostalo přes stovku cover verzí (od Toma Jonese a Tremeloes přes dvojici Ike & Tina Turner po třeba Status Quo). Fogerty po letech prohlásil: „Vydávali jsme u jednoho z nejmenších labelů, neměli jsme žádný management, nebyly za námi žádné peníze, neměli jsme žádnou umělou publicitu, takže jsme se rozhodli to udělat jako Beatles - prosadit se hudbou.“
Album proniklo do anket i ostatních států včetně Anglie (tam zatím šlo o 64. pozici). Není divu - Anglie tehdy žila...
... a pořád nahoru...
Kapela jede nezadržitelně vpřed a její úspěch se stále stupňuje. Pro život kapely vždy důležité třetí album překonává předchozí dvě desky a získává dokonce trojnásobné platinové ocenění. Green River (1969) se navíc poprvé umisťuje na prvním místě v Billboardu, v sousední Kanadě je na druhé pozici a v Anglii výrazně stoupá nahoru (obsazuje dvacáté místo). Deska je velice silná, opětně přináší příznivcům a věrným posluchačům to, co čekají - tedy silné, na melodice a riffech postavené skladby ve srozumitelném kabátě a s přehlednou instrumentací, včetně stálé syrovosti a opravdovosti projevu. Ta se velmi těžko definuje, ale rozhodně se dá vycítit. A tady to bylo jasné. Na albu najdeme kolekci skladeb, z nichž vyčnívá titulní Green River a pak zcela jistě Bad Moon Rising.
Po vystoupení na festivalech ve Woodstocku a v Atlantě ještě tentýž rok stíhají vydání další desky, Willy and the Poor Boys (1969), která se probojovává do top 5 ve většině zemí, pokračuje v tažení kapely v UK (už je to desáté místo) a prodej dosahuje na dvojnásobnou platinu. Ani takovýto spěch kapele neublížil, bylo vidět, že má co říci a že je stále plná nápadů (tedy spíše John Fogerty). Koneckonců, skladby jako Down on the Corner, Cotton Fields, a zejména Fortunate Son jsou toho příkladem. V kapele už trochu začínají sílit hlasy, že by se rádi autorsky uplatnili i ostatní členové, ale John Fogerty je přesvědčen (a vlastně i správně) o tom, že jeho autorství je úspěšné.
... a ještě nahoru
V dubnu 1970 Creedence Clearwater Revival zahajují první evropské turné a ten samý rok jim vychází další album, Cosmo’s Factory (1970). Kdo by si pomyslel, že takové tempo kapele přinese ústup ze slávy a v prodejích, tak by se hluboce mýlil. Deska se stává nejúspěšnější v diskografii skupiny, je oceněna čtyřnásobnou platinou a obsazuje první místa ve většině anket včetně USA, Kanady a konečně i Anglie. Vlastně všechny skladby jsou velice příjemné, velmi dobře napsané, jde o klasickou a vyzrálou interpretaci kapely jako takové, kdy stačí za všechny hity jmenovat Up Around the Bend či Long As I Can See the Light.
Menší skluz, a pak pád
V tomto období hodně sílí napětí v kapele, zejména mezi Johnem a Tomem Fogertovými. Únava, napětí a stres kapelu rozkládá a John se ujímá více autoritativního vedení. Což Tom Fogerty nevydýchal a koncem roku 1970 kapelu opustil. Během toho vychází deska Pendulum (1970), která se umístila v top 5 opět celé řady zemí (v Anglii je osmá) a prodeje dosáhly opět na platinu. LP obsahuje jednu z mých nejoblíbenějších jejich skladeb, totiž Hey Tonight. Album toho ale přináší daleko více, viz třeba Molina, skladbu, která si našla cestu hodně hluboko do srdcí zejména obdivovatelů Beatles, či kupříkladu Have Your Ever Seen the Rain?.
Kapela se nejdříve snaží nahradit post Toma Fogertyho, ale nakonec pokračuje dál ve třech. Navíc John Fogerty naléhá na ostatní, aby tedy demokraticky, když chtějí, přispěli svými songy také, že tam jen doplní svou kytaru. Ostatní členové se tomu najednou tak trochu brání, ale Fogerty je postaví před hotovou věc - buď, a nebo. Výsledkem je Mardi Gras (1972), poslední album skupiny a zároveň jediné, které nedosáhlo na platinu (stalo se „pouze“ zlatým), ale přece jen vystoupalo většinou ve světových anketách do top 10. Přispěly k tomu hity jako Hello Mary Lou (což byl cover) a zejména Sweet Hitsch-Hiker (autorem je opět John Fogerty). Špatné renomé alba, trvání stále špatné smlouvy s labelem, to všechno nakonec vyústilo k tomu, že 16. října 1972 kapela ohlásila rozpad. A bylo to.
„Byl jsem sám, když jsem dělal muziku,“ vzpomínal John Fogerty. „Byl jsem sám, co to všechno dodělával ve studiu, kdy kluci chodili akorát na zkoušky. Tehdy jsem řekl kapele, že se nechci zase vrátit do autopůjčovny, a musíme tedy udělat superalbum a je přece jedno, kdo tam dá svoje skladby. Hlavně že budou nejlepší. Ale oni byli úplně posedlí myšlenkou větší vlády nad kapelou a tak, a tak to dopadlo, jak dopadlo...“
Zanikla tak jedna z nejvýraznějších kapel historie. Netrvala dlouho, ale vytvořila spoustu skvělé muziky. Ani sólové počiny Johna i Toma Fogertyho, ani projekt Creedence Clearwater Revisited, nic si ani vzdáleně nesáhlo na úroveň a úspěch původních alb. Všechny pokusy o znovuspojení (i přes smrt Toma Fogertyho aspoň jako trio) selhaly na egech jednotlivých protagonistů, kdy jeden sváděl vinu na druhého. CCR je tedy minulostí a kdo ví, zda není dobře, že se nepodařilo dát je znovu dohromady. Vždyť známe řadu případů, kdy ve většině šlo o chabý pokus, který navíc dokázal do určité míry zdiskreditovat odkaz onoho umělce či kapely. Takže? Bylo to fajn!
