Letem kytarovým světem - Co se ze zákulisí tehdy jen tak nedostalo aneb Zajímavosti, postřehy a neobvyklé příběhy kolem vzniku proslulých skladeb

V rámci našeho seriálu se ve dvou dílech podíváme pod autorskou pokličku nejznámějších kytarových osobností a necháme je vlastními slovy odhalit původ vzniku jednotlivých skladeb, způsobu práce ve studiu i okolnosti, při kterých se zrodila mnohá skladba, která se stala dnes již legendou. Aneb proč jednou nezvolnit a trochu se nepobavit?

Historie klasického rocku je plná různých pozoruhodností, zvláštních shod a bizarních situací, při kterých vznikaly skladby či sóla, která dodnes udivují svou silou, dokonalým propracováním a brilantností. Kolikrát si člověk při poslechu říkal, jak vůbec mohl na tak geniální postupy autor přijít. A potom až po letech zjistí, že za těmito nádhernými skladbami stála vedle prověřené autorské invence a nesporné geniality osobnosti mnohdy náhoda, chuť experimentu a další a další faktory. Které ovšem dělají muziku takovou, jaká je - totiž jednoznačně nádhernou.

Vydejme se tedy spolu ve dvou dílech na možná trochu úsměvný, rozhodně však poučný a pro zaryté fanoušky kytary snad až vzrušující výlet ke kořenům klasické, pohodové rockové hudby, který až na dvě výjimky zmapuje období od konce 60. let (přesněji od roku 1967) do konce let sedmdesátých a zkusme tedy poodrhnout tu roušku tajemství a podívat se na jednotlivé skladby a jejich tvůrce a změnit tak některá již obecně přijímaná fakta.

Poznamenejme ještě, že ke každé skladbě uvádíme jejího autora (či interpreta), případně jeho skupinu a hlavně LP, abyste případně mohli nabyté poznatky hned porovnat a přiblížit si tak onu dobu obrovského entuziasmu. A třeba si i položit otázku, kam se to vytratila ta spontánnost...

Keith Richards

(Rolling Stones)

Street Fighting Man

Beggar's Banquet (1968, Abkco)

"Ač se to nezdá, tak na týhle nahrávce nejsou vůbec žádný elektrický kytary. Jenom baskytara, kterou jsem tam později nahrál sám, je elektrická. Celé to vzniklo tak, že základ jsem doma nahrál na akustiku do mého kazeťáku Phillips NorelCo a předimenzoval úroveň nahrávání. Celé jsem to přinesl do studia, k repráčku jsme narvali mikrák a tak, jak to z toho znělo, se použilo na desku. No vida - a zní to jako elektrika i akustika zároveň. Ten suchý tón se nedá zaměnit. Dostal jsem tak z obojího tábora to nejlepší, ne?"

Ted Nugent

Cat Scratch Fever

Cat Scratch Fever (1977, Epic)

"Tato skladba vznikla při poslechu rádia. V jednom okamžiku tam běžela nějaká stupidní reklama a část té podkladové hudby mě dost zaujala. Manželka tehdy uklízela a přinesla mi starožitný lékařský deník, který někde našla zasutý. Když jsem ho otevřel, tak mi padl zrak na seznam nemocí, který začínal slovy Cat Scratch Fever. Můj mozek je jako počítač, všechno katalogizuje. A protože jsem měl v hlavě ještě tu melodii z rádia, tato slova se k tomu perfektně hodila. A bylo to."

Pat Simmons

(Doobie Brothers)

Jesus Is Just Alright

Toulouse Street (1972, Warner Brothers)

"Ta píseň byla dobře přijata i v drsných motorkářských klubech. Dokonce i ti nejmetalovější z metalových fanoušků k nám po koncertě přišli, poklepali nám na rameno a řekli: - Chlape, to bylo fakt dobrý.

No vidíte, klasičtí drsňáci silnic to milovali a přitom jsme k tomuto druhu posluchačů původně vůbec nesměrovali. Ale vznikla při našem objíždění jednotlivých štací a ten rytmus kol, náš způsob života a všechno to kolem se do ní odrazilo..."

Mick Jones

(Foreigner)

Hot Blooded

Foreigner (1977, Atlantic)

"Cha, cha, tehdy jsem to při nahrávání ve studiu tak přehnal, že můj zesilovač začal skutečně hořet. A tak vznikl název skladby. Slova se dodělala až na muziku."

Mick Ralphs

(Bad Company)

Can't Get Enough (Of Your Love)

Bad Company (1974, Atlantic)

"Celé jsem to psal v otevřené A ladění, ale tato tónina nevyhovovala Paulovi Rodgersovi, a tak jsem to musel celé přepsat do C. A byl to dobrý nápad, protože právě tohle ladění (Ga, C, g, c, eß, gß) přineslo této skladbě tak charakteristický zvuk. Nahrával jsem to na Gibsona Les Paul Juniora z roku 1957, který jsem si koupil v zastavárně za 75 dolarů. Abych nezničil při přelaďování krk a aby se na to vůbec dalo hrát, natáhl jsem ty nejměkčí struny, které jsem sehnal."

Dickey Betts

(Allman Brothers Band)

Ramblin' Man

Brothers And Sisters (1973, Capricorn)

"Ramblin' Man jsem napsal asi ve čtyři ráno, když jsem zrovna seděl v kuchyni našeho baskytaristy, Berryho Oakleyho. Všichni už dávno spali, ale já jsem pořád dřepěl u stolu. A najednou to na mě přišlo, popadl jsem kytaru a celou píseň jsem napsal za dvacet minut. Předtím jsem o vhodném riffu a stavbě přemýšlel rok nebo dva."

Gary Rossington

(Lynyrd Skynyrd)

Sweet Home Alabama

Second Helping (1974, MCA)

"Tady šlo v podstatě o srandu. V té době jsme hodně koncertovali po Alabamě, bylo to fajn a lidi byli perfektní. A potom Neil Young přišel s těmi posměšnými, provokativními skladbami Southern Man a Alabama, ve kterých kritizoval Jih a jižanskou muziku. A tak jsme si řekli: Moment, jak on vůbec může zpívat o těhle věcech, vždyť je ani nezná, je přece z Kanady. A tak jsme se v týhle skladbě o něj otřeli. Ironické na tom celém je to, že Neil Young patřil (a stále patří) mezi naše velké vzory."

Robin Trower

Bridge Of Sighs

Bridge Of Sighs (1974, Chrysalis)

"Na první část toho úvodního licku jsem přišel náhodou, ale věděl jsem, že je dobrý. Celých následujících šest měsíců jsem přemýšlel, jak ho rozvinout, zkoušel jsem na něj navázat, nebylo to nic platný. Do toho riffu jsem se tak zamiloval, že mi nic k němu nebylo dost dobrý. Ale potom jsem si řekl, že je škoda ho mít stále v šuplíku a tak jsem sám sobě poručil k němu něco doplácat. Přesto jsem ještě chvilku počkal, zda mě pod tlakem nové koncertní šňůry něco nenapadne. A vyplatilo se. Poprvé jsme to zahráli ve Winterlandu v San Franciscu a lidi nám za to připravili ovace, které trvaly celých deset minut. To už mělo svoje kouzlo, co?"

Peter Buck

(R.E.M)

Driver 8

Fables Of The Reconstruction (1985, I.R.S.)

"Driver 8 je pravděpodobně nejtypičtější skladba tehdejších R.E.M. - sled akordů, melodie a harmonie, to jsme byli my. A původně to mělo celé vyznít jako lidová píseň. Dokonce jsem se zaobíral myšlenkou celý svůj part zahrát na banjo. Po několika trapných pokusech jsem to ale vzdal a raději jsem tam dodal ten surfový riff ala Ventures..."

It's The End Of The World

As I Know It (And I Feel Fine)

Document (1987, I.R.S.)

"Tady jsem dal vlastně dohromady Dylanovo Homesick Blues a Chucka Berryho Too Much Monkey Business a celé to přefiltroval přes lacině pozlátkové, kabaretní show z jižanských barů. Je pravda, že jsou tam sbory, což Dylan nedělal. Výsledek se mi zamlouvá už jenom pro to apokalyptické vyznění. Přál bych si, aby to byl hit, protože by to bylo zábavné slyšet to na rádiu, jak to jde hned po takových závažných dílech, cha cha, jako My Baby Takes The Morning Train od Sheeny Easton."

Brian May

(Queen)

We Will Rock You

News Of The World (1978, Hollywood)

"Skladba vznikla jako naše přímá reakce na požadavky publika, které s námi velmi rádo zpívalo. Nejradši by chtěli s námi prozpívat celý koncert. Byly okamžiky, kdy obecenstvo bylo tak hlučné, že jsme přestali hrát a nechali jsme je zpívat za nás. Freddie Mercury a já jsme připadli na myšlenku, že by bylo zajímavé s tím dopředu počítat a napsat skladbu, která by se hodila pro obě strany pódia, aby se i lidi mohli zapojit a vytleskávat a zpívat jednoduchý motiv. Když jsme pak nahrávali We Will Rock You, tak jsme to točili ve starém, přestavěném kostele, kde byl naprosto vynikající zvuk. Na nahrávce nejsou vůbec žádné bicí. To jsme jen dupali po takové fošně a tleskali k tomu. Přes různé delaye a efekty to docela vyšlo, ne? No a pak se dohrál kousek zpěvu, kytary a vyšlo z toho něco, co oslovilo statisíce lidí. Dodnes mi jde mráz po zádech, když se dívám na nějaké sportovní události a slyším ten dav, jak to vydupává, vytleskává a zpívá. Je to dobrej pocit, když se vaše skladba stane součástí folklóru."

Eric Clapton

(Cream)

Strange Brew

Disraeli Gears (1967, Polydor)

"V té době jsem poznal Jimiho Hendrixe, který mě instrumentálně hodně ovlivnil a ten mě zase přivedl k Albertu Kingovi. Tehdy se na londýnských diskotékách hrály věci jako Crosscut Saw a s Jimim jsme to společně poslouchali. Albertovo sólování se mi začalo líbit čím dál víc a tak jsem se pokusil v této skladbě zahrát jako Albert. No... No, snažil jsem se."

White Room

Wheels Of Fire (1968, Polydor)

"Tehdy jsme začali hodně experimentovat, bylo to velmi módní, dělat něco jinak. To intro k White Room jsem nahrál tak, že jsem ten motiv zpětnou vazbou zahrál na každé struně zvlášť a zvlášť se to také i nahrálo! Formixem jednotlivých stop to pak dostalo ten zvláštní zvuk. Myslím, že v historii nahrávání se něco takového ještě nestalo."

Mike Campbell

(Tom Petty And The Heartbreakers)

American Girl

Tom Petty And The Heartbreakers (1976, Shelter)

Tady si vždycky hodně lidí myslelo, že jsme to nahráli na dvanáctistrunku, ale ve skutečnosti jsou to dvě kytary, které hrají v unisonu různé obraty akordu D. Nechtěli jsme tehdy nijak soupeřit s Rogerem McGuinnem, jak si tehdy pár lidí myslelo. Ale Byrds jsme vždycky měli moc rádi a byli jsme jimi ovlivněni. Zpočátku jsme napsali pár skladeb na jejich způsob, zvlášť, když jsme s Pettym společně poslouchali jejich desky. Ale věděli jsme, že to není ta pravá cesta. Šokem pro nás ovšem bylo, že když jsme nahráli tuhle skladbu a pustili jsme ji ven, tak nám McGuinn zavolal a řekl, že by také chtěl nahrát tuhle naši skladbu. A tak jsme k němu přijeli a ukázali mu, jak to hrajeme. Bylo to dost zajímavý, protože nám řekl, že když slyšel American Girl v rádiu, tak si pomyslel, že to napsal a nahrál on a zapomněl na to."

Ritchie Blackmore

(Deep Purple)

Highway Star

Machine Head (1972, Warner Brothers)

"Jeden novinář se mě cestou do Porsmouthu v našem autobuse ptal, jak vůbec skládáme. Vzal jsem kytaru a z hlavy jsem zahrál ten riff."

Jimmy Page

(Led Zeppelin)

Stairway To Heaven

Led Zeppelin IV (1971, Atlantic)

"Pohrával jsem si tehdy s akustickou kytarou a přišel na několik různých částí, které jsem prostě dal dohromady. Věděl jsem, že to nemůžu celé nechat jenom na akustice, skladba se potřebovala rozjet, tak jsem počítal s tím, že někde uprostřed se přidají bicí a závěr by měl jít do velkého crescenda. Také jsem chtěl během skladby zrychlovat, což je proti všem hudebním zvyklostem. Když jsem měl pak celou strukturu skladby hotovou, šel jsem s tím za Johnem Paul Jonesem, jestli by mi nepomohl s tím, kdy by se měl do skladby vložit John Bonham. Hned druhý den jsme to zkusili nahrát a John se tam trefil dokonale. Je také nutné si uvědomit, že v té struktuře skladby bez zažitých slov se nebylo zpočátku čeho chytit. Ale nakonec tam ten pocit je. Roberta Planta to tak oslovilo, že devadesát procent textu napsal přímo ten den ve studiu. Když pak přišel čas na nahrání sóla, tak jsem natočil tři verze, které se navzájem dost odlišovaly. Dost jsem váhal nad tím, kterou použít, ale nakonec jsem vzal tu nejlepší. Tím jsem si jist."

George Thorogood

Bad The Bone

Bad The Bone (1982, Capitol)

"Když jsem složil Bad The Bone, tak jsem se několik měsíců trápil s textem. Chtěl jsem pak tu skladbu dát Muddymu Watersovi nebo Bo Diddleymu, protože jsem věřil, že z toho udělají nadčasovou věc. U Muddyho se mi líbil ten jeho houpavý zpěv, ale on to i po několika našich úpravách nevzal. Pak jsem to ukázal Diddleymu a tomu se to líbilo, jenže v té době byl bez jakékoli nahrávací smlouvy. No a tak mi zbyla ta třetí volba - natočit to sám. A nakonec se Bad The Bone stala mou nejznámější skladbou."

Joan Jett

I Love Rock And Roll

I Love Rock And Roll (1981, Blackheart)

"Demo k téhle věci jsem natočila v Anglii se Stevem Jonesem a Paulem Cookem od Sex Pistols a poslala to dvaceti čtyřem gramofonovým společnostem. Dvacet tři z nich mi skladbu zamítlo. Dodnes mám schované jejich dopisy. Na všech je v různých obměnách napsáno: "Je to zajímavé, ale neslyšíme v tom hit."

Vážení čtenáři, touto v hudebním průmyslu někdy až moc častou myšlenkou uzavřeme 1. díl těchto osobních výpovědí. I když jsem u některých jmen mohl uvést více skladeb, neučinil jsem to z toho důvodu, aby se u jednoho kytaristy nenakupilo více skladeb a aby se v každém díle vystřídalo co nejvíce jmen. Takže v dalším díle vás čeká nejen Keith Richards, Gary Rossington, Ted Nugent, Dickey Betts, Ritchie Blackmore, Brian May, Eric Clapton a Jimmy Page, ale také Gene Simmons, Neal Schon, Leslie West, Mick Jones, Jim Cregan, Robbie Krieger, Billy Gibbons, Jimi Hendrix a Joe Walsh.