A je tu druhý díl exkurze do osmdesátých let. A pokračujeme rovnou, bez zdržování, a navažme na minulé číslo.
Představitelé (pokračování):
Roku 1982 se Whitesnake deskou Saint ‘n’ Sinners připravují na svůj velký skok, nová formace Asia předvádí debutem vrchol pomp rocku, Michael Schenker Group mají úspěch s live One Night at Budokan, Van Halen čtyřnásobně platinují na Diver Down, Rainbow se snaží udržet se na průměrném Straight Between the Eyes, Gillan ztrácí s Magic a Sammy Hagar si připisuje zlato s Three Lock Box. Toto fascinují svět albem IV a Led Zeppelin uzavírají svou kapitolu dodatkem Coda.
Art rock hyne na úbytě, Yes se výrazně zpřístupňují širší veřejnosti a vydávají 90125, své prodejně nejúspěšnější album.
Heavy metal se dostává na neotřesitelné pozice, kdy Iron Maiden vydávají své základní album The Number of the Beast, Judas Priest se s Screaming for Vengeance vracejí, Venom rozviřují debatu s Black Metal a Manowar debutují s Battle Hymns.
A singly? Tam už jsou další jména. Tak třeba Survivor s Eye of the Tiger (z filmu Rocky), dále Men at Work, Joan Jett (I Love Rock and Roll), kterou dotahuje Olivia Newton-John a dobře si vede i Paul McCartney & Stevie Wonder s Ebony and Ivory.
Rok 1983 je takovým úspěšným klidem před bouří. Def Leppard získávají za Pyromania diamantové ocenění, Ronnie James Dio zahajuje skvěle svou sólovou kariéru s platinovým debutem Holy Diver, AC/DC se pořád nezadržitelně valí s Flick of the Switch, Van Halen omračují svým druhým diamantem, albem 1984, Black Sabbath s Ianem Gillanem od Deep Purple získávají v Anglii platinu za Born Again, jejich odpadlík Ozzy Osbourne jim více než úspěšně kontruje trojnásobnou platinou Bark at the Moon. Jen klasičtí Thin Lizzy, i když nakrátko čtvrtí v UK, přesto svým labutím Thunder and Lightning dosahují jen na stříbro.
Art rock vlastně neexistuje (viz podivné The Final Cut od Pink Floyd, vlastně Rogera Waterse), ale zato jižani o sobě dávají vědět a to v případě ZZ Top a jejich celosvětovým úspěchem s LP Eliminator (diamant a platina snad všude). Blackfoot se také docela drží se Siogo (zatím), ale to je tak asi všechno.
V punku je mrtvo, nová vlna vedle Synchronicity od Police a War, Under A Blood Red Sky irských U2 přináší třeba Siouxie and The Banshees, také ale Eurythmics (Sweet Dreams) a Cult se Southern Death Cult
Heavy metla vymetá, co to jde. Iron Maiden se předchozích vrcholů drží s Piece of Mind, tvrdě a vysoce úspěšně ale nastupuje Metallica (Kill'Em All) a tyto dva soubory daleko za sebou nechávají další, byť také úspěšné, albové nováčky Anthrax, Slayer či Petra.
Co singly? Nic moc - vše ve znamení nových vln a vzrůstajícího popu, takže jmen jako Culture Club, Michael Jackson, David Bowie (Let’s Dance) a Police (Every Breath You Take)
Roku 1984 plesají příznivci Deep Purple, když se jejich kapela v klasickém složení dává opět dohromady. Album Perfect Stranger získává několik platin a vše vypadá nadějně. Je totiž rok, kdy se na scéně začínají opět objevovat soubory předcházející dekády.
Kiss skórují s Animalize, Whitesnake zažívají první superúspěch díky LP Slide It In a stěhují se na stadióny, Bon Jovi skvěle debutují a strhávají svým načesaným soundem řadu bezpohlavních fanoušků, Sammy Hagar získává druhou platinu pro VOA, Cars udivují svým Heartbreak City a Scorpions albem Love at First Sting sdělují svým posluchačům: Takové nás tady máte a už se nás nezbavíte.
Jethro Tull už jsou jen svým stínem, rychle se ztrácejí i Blackfoot, z heavíku přicházejí Dokken, Venom a zejména vysoce nadějní Queensrÿche.
U singlů vévodí George Michael, Stevie Wonder a Wham! a suverénně nastupují Frankie Goes to Hollywood.
Rok 1985, to je takové spíše přešlapování na místě. The Firm Jimmyho Pagea se moc nedaří, Bon Jovi dál úspěšně potřásají kadeřemi (7800 Fahrenheita), AC/DC s Fly on the Wall si jedou svůj kvalitní standard, postavený nyní spíše na koncertech, Aerosmith se vracejí s Done with Mirrors a Jeff Beck získává za Flash cenu Grammy.
ZZ Top s Afterburner, byť opět neuvěřitelně úspěšným albem, nepřekonávají předchozí opus.
Z dalších zajímavých jmen bychom mohli zmínit platinové Simple Minds (silné LP Once Upon a Time) a vizionáře Garyho Numana, začínají se prosazovat i Cure (Head on the Door).
Z heavy metalu bych rád zmínil nováčky Overkill, Stryper, Megadeth s dlouhou hnědou opratí u nosu, později vlivné Helloween a další. Škoda, že třeba ale Tygers of Pan Tang už to mají za sebou...
U singlů se do top 5 se dostávají Foreigner (I Want to Know What Love Is), jsou ovšem obklopeni jmény, jako Madonna, A-ha atd.
Roku 1986 se řada kapel začíná oklepávat. Bon Jovi si zadělávají na svou nehynoucí slávu se Slippery When Wet, Van Halen se vracejí na 5150 s novým zpěvákem, Sammy Hagarem a David Lee Roth zase naopak vypouští album Eat ‘Em and Smile, které si také mlsne platiny v USA.
Pomprockoví Kansas přežívají, Boston svým Third Stage jen dostávají vydavatelským smlouvám, totéž lze prohlásit i vybledlých Bad Company, zato Status Quo si dobře vyšlapují s hitovým In the Army Now. Queen svým LP A Kind of Magic dosahují stejných prodejů jako v dobách Night at a Opera, Cinderella, tehdy ještě hairmetalová, debutuje s Night Songs a Ozzy Osbourne je v top 10 díky The Ultimate Sin.
Art rock také zvedá hlavu, ovšem jak kdo - Yes si věší na zeď platinovou Big Generator, Genesis s Invisible Touch jsou na tom ještě lépe, ale zato sestava Emerson, Lake & Powell vůbec neoslovuje.
V Anglii se dobře chytají Smiths. A heavy? Ten přináší řadu jmen, ale ne řadu objevů.
V singlech se na třetí pozici v top 5 usidlují Europe se svým „podnikatelským“ singlem The Final Countdown. Jsou zde ale osamoceni, protože i zde jsou kolem nich jména jako Falco, Madonna, Pet Shop Boys...
Rok 1987 přináší další ikonu, Guns N’ Roses s jejich eponymním Appetite for Destruction. Pozadu rozhodně nezůstávají ani Def Leppard (druhý diamant s Hysteria), Aerosmith pro Permanent Vacation prožívají plný a úspěšný návrat, Whitesnake dosahují svého vrcholu (1987), ovšem Deep Purple těžce ztrácejí s dvojkou po svém reunionu - The House of Blue Light. Motörhead také nevědí, kudy se dát, Rush totéž, zato Cult do toho s The Electric šlapou naplno. Kiss vydávají svou poslední americkou platinu Crazy Nights a Black Sabbath se ztrapňují s The Eternal Idol.
V plné kráse a vysoce úspěšně se vrací artrocková legenda Pink Floyd a vydává silnou deskou The Momentary Lapse of Reason. Vrací se i další legenda, jižanští Lynyrd Skynyrd, ale zatím bez alba.
U2 vydávají eponymní The Joshua Tree, u těžkého kovu se střídají optimisté se jmény Venom, Sodom, Napalm Death, Voivod a další. Rozkližování metalu je v plném proudu a v singlech, tam už vůbec nic není.
V Anglii v albech bodují Dire Straits (není divu - Brothers in Arms), v prodejích vše válcují Michael Jackson a U2.
A co 1988? Dobrý! Van Halen pokračují ve svých „číselných“ albech OU812 (a trochu ztrácejí), Cinderella si zvyká díky Long Cold Winter na platinová ocenění, Motörhead řinčí dalším živákem No Sleep At All, AC/DC pořád těší své fanoušky (Blow Up Your Video), Ozzy Osbourne už neví, co se všemi těmi platinami včetně No Rest for the Wicked, Jeff Healey vydává zaslouženě platinovou desku See the Light, blonďatá dračice Lita Ford vynáší trumf albem Lita, Bad Company jsou za zenitem a Scorpions a Bon Jovi jedou jak draci.
Pink Floyd jako jediní zástupci klasického art rocku bodují živákem Delicate Sound of Thunder a Rick Wakeman se snaží zaujmout (marně) albem Gospels.
U2 nemají žádný problém (Rattle and Hum) a ze stylově rozklíženého heavy metalu se vynořuje výborný Marty Friedman, na chvilku zaujmou i Vixen (ale jen kvůli tomu, že jde o „křehké“ ženy).
V singlech jsou mezi první pětkou INXS (Need You Tonight) a George Harrison (Got My Mind Set on You).
V posledním roce dekády je už jasné, že klasický rock je v plném tempu návratu. Aerosmith drtí žebříčky (Pump), Alice Cooper (Thrash) a Whitesnake (Slip of the Tongue) jakbysmet. Mr. Big šokují svou instrumentalitou, Cult jedou albem Sonic Temple na vlně úspěchu pořád dál, Queen se také, jak jinak, daří (Miracle) a Jeff Beck má za Guitar Shop další Grammy. Klasičtí Black Sabbath po dlouhé době získávají zlato (Headless Cross) a Uriah Heep se pořád pokoušejí probudit, ale zatím jim to nejde (Raging Silence).
Art rock dostává mocnou injekci v podobě sestavy Anderson, Bruford, Wakeman & Howe a jejich alba An Evening of Yes Music Plus a poprvé vystrkují růžky později megaúspěšní Green Day.
Z nepřehledné řady pořád uniformněji znějících kapel HM sub-a-sub-a-substylů se vynořuje řada kvalitních jmen, mezi nimiž lze uvést Extreme s Nuno Bettencourtem. A také i s jepičím životem.
Rozporuplné osmdesátky končí nástupem grunge, který přímo ovlivňuje počátek další dekády. Ale to si řekneme, jak zpívá Oldřich Říha, „... někdy příště.“
