Na základě jednoznačně kladných ohlasů opět přistupujeme v rámci tohoto seriálu k uvedení hned tří kapel najednou. A jako i minule, tak i dnes vymezujícím faktorem bude styl a období. A také i ta skutečnost, že jejich jména nepatří u nás k těm všeobecně profláklým, a přesto se jedná o kvalitní soubory s takzvaně, jak se říká, velkým tahem na bránu. Takže si opravdu zaslouží naši pozornost.
Zmínili jsme hledisko stylové - ano, i zde budeme vycházet z minulého článku. Tehdy jsme si představili současné soubory, které se hlásí k odkazu hard rocku. Nejinak tomu bude i dnes a troufám si tvrdit, že jejich „nášlap“ ke klasickým strukturám hardrockové muziky je ještě výraznější a mnohdy i stylovější, než tomu bylo u některých sestav z předchozího čísla. Koneckonců, připravil jsem pro vás i větší množství ukázek na CD, takže posuďte sami.
Druhé hledisko jsme také již zmínili. Jedná se vesměs o nové soubory - až na jednu výjimku - vzniklé poměrně nedávno. Při celkovém srovnání s minulou kolekcí skupin se sice jedná o trochu déle trvající sestavy, ale zase na druhou stranu mají v muzice přece jenom o trochu víc jasno. A když už jsme u toho srovnání, i dnes nás až na jednu výjimku nečekají kapely jen z Anglie, ale jedna je opět z Austrálie a další ze Severního Irska. A že odtud pochází celá řada hvězd, takže to není nic výjimečného? No vidíte, takže třeba další hledisko výběru...
Je asi již zbytečné uvádět, že nezapomeneme na to, na co jste si již na těchto stránkách zvykli, totiž miniprofily, rozbor a ucelení diskografie...
Tak zkusíme to zase?
No ano, to víte, že mne to láká položit opět kontrolní otázky. Zvláště po několika pohodových mailech... A tentokrát to zkusíme jinak. Když už jsme u těch trojic či trií, tak třeba takto:
1) Jak se jmenovala první superskupina (trio), která definovala klasiku syrového hard rocku? Nápověda - v lednu 1967 měli svůj první hit - I Feel Free.
2) A jak zněl název dalšího supertria, které svou tvorbou vymezilo jednu z tváří art rocku? Nápověda: Modest Petrovič Musorgskij by je měl také rád.
3) Do třetice: Jak se jmenovala kapela vynikajícího irského kytaristy, který proslul civilním vystupováním (kostkovaná košile), odřeným Stratocasterem z bazaru a bottleneckem, kdy jeho slide hra podnítila ve fanoušcích skálopevné přesvědčení, že delta blues vlastně vzniklo v Irsku?
Nápověda: Jak se vlastně jmenoval ten kytarista?
Odpovědi: 1) Cream, 2) Emerson, Lake & Palmer, 3) Taste (Rory Gallagher)
Answer
Answer jsou hardrocková skupina ze Severního Irska, která si již od svého vzniku vydobyla vynikající pověst, a to nejdříve pro koncerty, plné bluesrockového feelingu a posléze i pro autorský entuziasmus, zaznamenaný na jejich debutu.
Kapelu roku 2000 založil kytarista Paul Mahon. Jako osmnáctiletý se rozhodl stát se muzikantem a zmínil se o nápadu dát dohromady skupinu svému kamarádovi, Mickymu Watersovi. Tento baskytarista už tehdy působil v regionálních souborech, orientovaných na cover verze.
Zakládající členy doplnil zpěvák Cormac Neeson a bubeník James Heatley, který v té době působil jako náhradní člen Ash pro jejich turné. Než k nim ovšem nastoupil, musela kapela počkat, až bude graduovat (studoval psychologii).
Na konci června 2000 se tedy trio shromáždilo ke své první zkoušce. A šlo jim to tak dobře, že celý další rok padl prakticky jen na zkoušení, psaní nového materiálu a ověřování jeho životaschopnosti na místních scénách. A o rok později otevírali jeden festival, kde si jich povšiml Eamonn Keyes, vlastník studií Doghouse.
Výsledkem byla řada nahrávek, které si sami produkovali a i spolufinancovali. Jedná se zejména o EP desky, a to Breakdown Honey (2002) se skladbami L.I.V.I.N., Wake up, Downtown, dále End Your Day on a High (2003, Tonight, Always, Song for the People) a Come on Free Me (2003, se čtyřmi skladbami (tyto skladby, doplněné o další, vyšly poté na následném EP, Keep Believin’ (2005).
Jejich energie je rychle vynesla přes hranice tamní scény, takže si jich začala všímat i média. Roku 2005 byli jmenováni jako Nejlepší objev (časopisem Classic Rock). A když vyšlo jejich zatím nejvýraznější EP, Never Too Late (2005), které obsahovalo i video, začalo být jejich jméno ještě známější. Svůj statut si utvrdili předskakováním Deep Purple a po dalším EP, Into the Gutter (2006), získali další řadu ocenění.
Rise
2006, Albert Records
Obsazení: Cormac Neeson (voc), Paul Mahon (g), Micky Waters (bg), James Heatley (dr)
V červnu roku 2006 jim vychází tento debut, který je okamžitě nominován na řadu prestižních cen (za jediný den se třeba v Japonsku prodalo na deset tisíc kusů). Skupina se tak dostává definitivně do popředí zájmu a vystupuje před Aerosmith a Rolling Stones a na delší dobu působí jako support na turné s Whitesnake.
Pro velký úspěch se kapela rozhodla pro opětné a navíc i doplněné vydání tohoto alba, Rise: Special Edition (2007, Albert Records), kdy další disky obsahují dříve nerealizované skladby či jejich verze. Navíc zde nalezneme i cover verzi slavné skladby Sweet Emotion od Aerosmith, která se posléze objevila na dalším albu Everyday Demons (v live verzi).
Skupina si zahrála na Planet Rock Radio Christmas Party, kde vystoupila s Paulem Rodgersem. Výsledkem je Live at Planet Rock Xmas Party (2008), první ze série oficiálních bootlegů kapely.
Zajímavostí byl její vstup na vzpomínkovém koncertě na Phila Lynotta, kde Micky Waters hrál na jeho baskytaru (poprvé od Lynottovy smrti). K fanouškům kapely se hlásí takové osobnosti jako Joe Elliot, zpěvák Def Leppard či Jimmy Page.
Nové vydání EP Never Too Late (2008, End Records) pro americký trh se také setkalo s úspěchem, kapela na dlouhou dobu byla poctěna tím, že jela jako support k AC/DC na jejich turné Black Ice World Tour.
Everyday Demons
2009, Albert Production
I když šlo o úspěch, ohlasu první desky se tento opus rovnat nemohl. Muzika je zde ale vyváženější, album nabízí i druhý disk, kde je záznam z vystoupení v Tokiu ze 27. března 2007.
Osobně mám tuto kapelu velmi rád. Je velmi zajímavé sledovat, jak zpracovávají po svém své oblíbené vzory, zahrnující tvorbu Led Zeppelin, AC/DC, Free či třeba Thin Lizzy. A že to dělají dobře a že s tím mají ohlas i na dnešních scénách, je jistě pozoruhodné.
Miniprofil: Paul Mahon
Zakladatel kapely. Jeho otec, jazzový trumpetista, působil v estrádním souboru The Freshmen, který má na kontě tři alba a jezdil s takovými skupinami jako kupříkladu Beach Boys.
Mahon hraje nejvíce na Gibsony Les Pauly. Ty vlastní dva, jeden je Classic z roku 2000, druhý je Standard. Dále má Fendera Telecastera a několik Zemaitisů: „Ty používám zejména pro slide hru, např. v Cry Out.“ Ve studiu také hraje na kytary Paul Reed Smith.
U aparátů je více ve znamení značky Marshall, a to série Vintage Modern: „Používám je jak na pódiu, tak i ve studiu. Na pódiu mám za sebou stowattové modely, ve studiu padesátiwattové 2266.“ Jeho artilerie obsahuje ale i marshallskou klasiku JTM45, některé skladby nahrál na hlavy Soldano a Ampeg, je vlastníkem i řady archaických aparátů, které si s sebou také brává do studia (např. Supro).
Darkness
Darkness, angličtí zástupci současných představitelů hard rocku, vznikají sice již roku 1991, ale kapela na sebe upozorňuje až na samém konci let devadesátých. I když jsou ze začátku díky svým melodicky průrazným refrénům řazeni spíše do vod glam rocku, velice brzy přesvědčují svou tvorbou o hardrockových kořenech své hudby. Vycházejí z odkazu AC/DC, Aerosmith, Led Zeppelin, Van Halen, T. Rex, Def Leppard, Whitesnake a zejména Thin Lizzy. Základ skupiny byli bratři Hawkinsové, Justin (voc, g) a Dan (g), dalšími členy byli Frankie Poullain (bg) a Ed Graham (dr). Od začátku na sebe upozorňují falzetem zpěváka a výbušnými kytarovými sóly.
Kapela dlouho nemohla prorazit k nahrávacím společnostem. Během let si vytvořila velkou fanouškovskou základnu, ale řada společností včetně poboček Sony Records je považovala za uměle živenou reklamu, za nějaký producentský žert. Kapela to vyřešila tím, že po úspěšném vydání EP I Believe in a Thing Called Love v roce 2002 u malého labelu (Must Destroy) přestoupila k Atlantic Records. A udělala dobře.
Permission to Land
2003, Atlantic
Obsazení: Justin Hawkins (voc, g, key), Dan Hawkins (g), Frankie Poallain (bg), Ed Graham (dr)
Debutové album vstoupilo do anglických žebříčků na druhém místě a velmi rychle se ocitlo na místě prvním, kde setrvalo po další čtyři týdny. Alba se prodalo jen ve Velké Británii přes milión a půl kusů a vedle úspěšného turné přineslo skupině i řadu ocenění včetně prvních míst cen Brit Award a časopisu Kerrang! Deska nakonec obdržela pětinásobnou platinu a ani v ostatních zemích si nevedla špatně (V USA např. dostala zlato, v Kanadě platinu, totéž v Austrálii...). Skupina se tak dostala na výsluní zájmu a předskakovala i Metallice na evropské části jejich celosvětového turné. I jejich vlastní koncerty byly vždy velmi rychle vyprodané.
One Way Ticket to Hell... and Back
2005, Atlantic
Během nahrávání dalšího alba, které produkuje Thomas Baker, známý ze své spolupráce s Queen, odchází z kapely baskytarista Frankie Poullain, citujíce hudební rozdíly a nahrazuje ho Richie Edwards, původně technik Dana Hawkinse. LP One Way Ticket to Hell... and Back (Atlantic) vychází na podzim 2005. I když není tak úspěšné jako jeho předchůdce, přesto získává platinu a skupina podniká rozsáhlé turné. Jednotlivé koncerty už ale nejsou vždy tak beznadějně vyprodané...
Roku 2006 je zpěvák Justin Hawkins nejdříve hospitalizován a poté vydá oficiální prohlášení o svém odchodu z kapely. Zpěvákem se stává původně baskytarista Edwards a jeho postu se ujímá Toby McFarlaine. Nastalé problémy a prudký úbytek zájmu o tvorbu kapely vyvolávají řadu spekulací včetně ukončení činnosti Darkness a vzniku nové sestavy pod novým názvem New Originals. Všechny tyto skutečnosti vyvolávají snahu co nejvíce vytěžit z odkazu kapely, takže vycházejí kompilace The Platinum Collection (2008, Rhino) a 2 in 1: Permission to Land/One Way Ticket to Hell (2008, Earner Brothers). Celkový vývoj pak spěje k tomu, že kapela ve složení Edwards, Dan Hawkins, MacFarlaine a Graham pokračuje dál, ale pod názvem Stone Gods. Roku 2008 odchází ze zdravotních důvodů Ed Graham a nahrazuje ho Robin Goodridge.
Kapela má prozatím na svém kontě jedno album, Silver Spoons & Broken Bones.
Miniprofil: Dan Hawkins
Daniel Francis Hawkins, narozen 12. prosince 1976 v Chertsey v Anglii vyrůstal na kapelách Led Zeppelin, Aerosmith, Def Leppard, AC/DC, Whitesnake, Queen, Mötley Crüe a Thin Lizzy. Nejdříve začal hrát na bicí, poté na baskytaru a posléze přešel ke kytaře. Pracoval jako studiový muzikant, což mu zůstalo až do dnešních dnů.
Po rozpadu Darkness roku 2006 pokračoval v hard ‘n’ heavy souboru Stone Gods, který založil vedle svých bývalých kolegů Eda Grahama (toho od roku 2008 nahradil Robin Goodridge) a Richieho Edwardse i s baskytaristou Tobym MacFarlainem. Jejich debut, Silver Spoon & Broken Bones vzbudil očekávanou pozornost. Opakování úspěchů Darkness se ale nekonalo.
Hawkins postavil i studio, Leeders Farm, které se pomalu stává vyhledávaným nahrávacím zařízením (natáčel tam např. Luke Morley, ex-kytarista Thunder).
Nejtypičtějšími nástroji jsou Gibsony Les Pauly, z nichž preferuje klasického Standarda v úpravě honeyburst (pro kytaru se vžilo označení Dune). Pro některé skladby používá další kytary, jako Gretsch Elliot Easton. Zajímavostí jeho sbírky je Gibson Les Paul Custom Black Beauty, který byl původně postaven pro Jimmyho Pagea. ten ho ale nakonec nechtěl, protože mu připadal příliš těžký.
Miniprofil: Justin Hawkins
Justin David Hawkins se narodil 17. března 1975 a vyrůstal na téže muzice jako jeho bratr. Ještě před rozpadem Darkness se Hawkins angažoval v projektu British Whale, se kterým realizoval singl This Town Ain’t Big Enough for Both of Us, jenž se umístil na 6. příčce anglických anket. Spolupracoval s Def Leppard a dalšími umělci a roku 2008 založil další, spíše do glam rocku směřující kapelu Hot Leg, se kterou předskakoval např. Extreme (LP Red Light Fever se umístilo v první stovce). Navíc, jako by mu to nestačilo, se stal členem dalšího tělesa, poprockových Saving Aimee, kterým i produkoval album. Hraje i s Steel Panther, spolupracuje s Adamem Lambertem.
Jako bratr, i on hraje na Gibsony Les Pauly, a to zejména Customy. Dává zde přednost modelům Alpine White (v období Darkness), černým (s Hot Leg) a dalším různě upraveným (kupříkladu jde o speciální airbrush s mýtickým psem). Ve skladbě Bald použil ale i Ibanez JEM.
Aparáty Mesa/Boogie má raději naež Marshally. Bedny si většinou nechává stavět.
Wolfmother
Australské trio Wolfmother jsou další hardrockovou skupinou, která sklízí v současné době úspěchy. Vznikají roku 2000 a jejich základními vzory jsou Black Sabbath, Deep Purple, Pink Floyd, Who, Led Zeppelin, Jimi Hendrix či The Beatles. Kapela vzniká roku 2000 ve složení Andrew Stockdale (g, voc), Chris Ross (bg, key) a Myles Heskett (dr). Známější se stávají až po vydání EP desky Wolfmother (Modular) roku 2004, jež se v Austrálii umisťuje na 35. místě. Následný singl Mind’s Eye/Woman se dostává až do ankety Top 20 a skupina začíná být známá nejen svými koncerty a účastmi na stále prestižnějších festivalech, ale i díky zájmu časopisu Rolling Stone.
Wolfmother
2005, Modular
Obsazení: Andrew Stockdale (g, voc), Chris Ross (bg, key), Myles Heskett (dr)
+ hosté: Lenny Castro na perkuse v Apple Tree, Witchcraft a Love Train, Dan Higgins flétnu v Witchcraft.
Na debut prakticky do té doby neznámé skupiny se album umisťuje velmi dobře, ve Velké Británii na 25. místě, v USA na místě dvaadvacátém, v Anglii, USA i Kanadě dosáhne na zlato, v Austrálii získá pětinásobné platinové ocenění nemluvě o řadě cen včetně Grammy za skladbu Woman. Soubor sklízí úspěchy, kam se jen vrtne. 14. listopadu 2006 dokonce vystupuje jako host při uvádění Led Zeppelin do anglické Music Hall of Fame, kde zahraje předělávku Communication Breakdown.
Výsledky hlasování čtenářů časopisu Rolling Stone také hovoří samy za sebe - album vítězí v Top 10, do Top 10 Singles se dostávají skladby Mind´s Eye (č. 1), Woman (č. 2), kapela je na druhém místě v kategorii Umělec roku, vítězí v kategoriích Nejlepší skupina, Nejlepší obal alba, Nejlepší hard rock/metalový soubor, Nejlepší objev atd.
Následné EP Dimension (2006, Interscoope) se umístilo na obou stranách Atlantiku také velmi dobře a kapela zazářila na řadě prestižních festivalů. Totéž lze prohlásit i o jejich DVD Please Experience Wolfmother Live (2007, Modular), které v Austrálii získalo platinu.
Uvnitř kapely ale nastalo pnutí. Obrovskou zátěž úspěchu neunesli hned dva členové, Chris Ross a Myles Heskett, kteří nakonec ohlásili, že u kapely končí. Oficiálním důvodem byly neshody s frotnmanem Stockdalem. Ross a Heskett založili další formaci, Palace of Fire, kde je doplnil kytarista a zpěvák Matt Blackman.
Andrew Stockdale nelenil a obklopil se novými muzikanty, a to hned třemi, takže Wolfmother se stali kvartetem. Druhým kytaristou se stal Aidan Nemeth, baskytaristou a klávesákem Ian Peres a bubeníkem Dave Atkins. Výsledkem bylo další album.
Cosmic Egg
2009, Modular
Obsazení: Andrew Stockdale (g, voc), Aidan Nemeth (g), Ian Peres (bg, key), Dave Atkins (dr).
Nové album se neslo v ještě syrovějším duchu než debut. Ohlasy jsou prozatím dobré, ovšem hlavní síla kapely spočívá hlavně v jejich živých vystoupeních. Což mj. prokázala při předskakování AC/DC na australské části jejich turné. Následné EP 2010: iTunes Live from Sydney (Modular) ve formátu DL potvrdilo renomé kapely i přes její všeobecně klesající pověst - personální změny a příliš dlouhá přestávka mezi oběma alby prostě udělalo své. Možná i proto v dubnu 2010 odchází z kapely bubeník Atkins a na jeho místo usedá Will Rockwell-Scott.
Stockdale má v sobě neobyčejný potenciál, který by mohl být zárukou, že pokud k sobě najde odpovídající spoluhráče, jméno jeho kapely rozhodně nezapadne. Pokud si ale bere vzor z kapel přelomu 60. a 70. let, neměl by zapomenout na jednu podstatnou záležitost. Ta totiž okamžitě vyplyne už jenom při pohledu na počet desek za jeden či dva roky, které tyto legendární kapely natočily během prvních let své existence.
A to ostatně platí pro všechny tyto nové soubory...
Miniprofil: Andrew Stockdale
Kytarista a zpěvák Andrew James Stockdale se narodil 20. července 1976. Kořeny svého feelingu získal poslechem kytaristů přelomu šedesátých a sedmdesátých let (kde je veliký rozsah, od Tonyho Iommiho k Davidu Gilmourovi), hlasově mu nejvíc imponovali Robert Plant a Ozzy Osbourne.
Stockdale hraje na Gibsony, a to jak na Les Pauly, tak i na SG, Flying V či na další modely, jako kupříkladu dvoukrkou bílou EDS-1275 se zlatým hardware či ES-335. Vlastní i Fendery Stratocastery.
Pro pódia používá Vox AC30 a Marshally JMP. Jeho efektová řada obsahuje Radial Tonebone, wah pedál Fulltone Clyde, dále Fulltone SupraTrem, od Electro-Harmonix Microsynth a phaser Small Stone, má také DigiTech Whammy I (zde má nastaven zdvih na jednu oktávu)
Doplňky 80 - Micky Moody
Muzikus 11/1999 - Letem kytarovým světem - Whitesnake (v rámci miniprofilu) (str. 27)
Muzikus 1/2003 - Kytaroví velikáni (str. 42, noty, diskografie)
Muzikus 9/2003 - Letem kytarovým světem - Kytaristé za zády hvězd, 3. díl (v rámci miniprofilu) (str. 44)
Vyhledávaný studiový muzikant i stálý člen mnoha seskupení - to je Micky Moody. A nutno poznamenat, že ani v novém tisíciletí jeho činnost nijak nepolevila. Ba přímo naopak. Vedle spolupráce s Rogerem Chapmanem, Westernhagen, Rock and Soul Unlimited, pokračujících seskupení Micky Moody Band, Moody Marsden Band a M3 Classic Whitesnake, Company of Snakes a mnoha projektů, jako kupříkladu kytarových klinik, se zmiňme aspoň o jednom, tedy o Monsters of British Rock.
Kapela vyvolala velkou pozornost. Vždyť se stačí podívat na složení a příznivci klasického rocku zjihnou - Micky Moody a Neil Murray (bg) - když už nic jiného, tak oba „aspoň“ z Whitesnake, dále Laurie Wisefield (g, od Wishbone Ash), Harry James (dr, od Thunder), Chris Ousey (voc, z Heartland) a Michael Bramwell (key, od We Will Rock You). Feeling kapely je postaven na souhře obou kytaristů, Moodyho i Wisefielda, repertoár je postaven na klasických peckách Whitesnake.
Diskografie:
1. Micky Moody sólově:
Don’t Blame Me (2006, GPA)
Acoustic Journeyman (2007, GPA)
Electric Journeyman (2009, Armadillo Music)
2. Micky Moody + Micky Moody And Friends
Live and Rocking! (2008)
3. Micky Moody + Tony Ashton & Friends
Live at Abbey Road (2009)
4. Micky Moody + The Snakes, Company of Snakes, M3 Whitesnake
Classic Snake Live (2003)
Rough An’ Ready (2005, live)
5. Micky Moody + Whitesnake
Best of Whitesnake (2003)
The Early Years (2004)
6. Hostování, účasti, spolupráce na projektech
- s Chrisem Catenou, se Smokie: On The Wire (2004, slide kytara na Ain’t Gonna Rain, Hot Lovin’ a Tomorrow), Westernhagen: Nah Aufnahme (2005, slide kytara na Daneben, dobro na Eins a Liebst du mich), Rogerem Chapmanem: One More Time for Peace (2007), Garym Fletcherem: Human Spirit (2007, slide kytara na Payback, dobro a slide kytara na So Lonely, elektrická kytara na You Took Me to the Edge) apod., Jimmy Copleym atd.
Nejtypičtějších 12 „otvíráků“ a 5 ukončení blues 14
Sólový otvírák třeti-druhé figury
Za celou sadu příkladů zde máme poprvé sekvenci, která je postavena na sledu samostatných tónů, tvořících vyhrávku nebo sólo (podle toho, jak se bude dál pokračovat). Z hlediska orientace na hmatníku vzhledem k pěti základním sólovým figurám je pak nutné si zde uvědomit, že základ tohoto otvíráku je postaven na tónech třetí figury (čili ne druhé, jak by bylo správné vzhledem k feelingu bluesové skladby) - právě na tomto místě je vhodné připomenout, že se stále pohybujeme v tónině, vyjádřitelné pro naše potřeby jako A-blues (tedy durové akordy, ale mollové postupy). Sice se vytahováním tónu h1 (7. políčko struny e1) můžeme přiblížit k tónu c2 a v podstatě tak harmonicky souznít s původním feelingem 2. figury, lépe řečeno jejího hraničního tónu, ale zde je lepší nevytahovat tento tón o půltón, ale jen o čtvrttón. Dosáhne se tak větší autentičnosti.
Po zahrání této řady tónů v pokračujícím standardu blues už můžeme přejít do běžné roviny sólování, tedy do 2. figury. Zvláště z tohoto začátku tak můžeme učinit obzvláště lehce, protože přestup z 3. figury do 2. figury se zde ze závěrečného tónu sekvence, tónu a1 na 5. políčku struny e1, přímo nabízí.
Pro lepší orientaci na hmatníku je pak vhodné vyzkoušet přenést si tento způsob do jiných figur. Zde nám pak vyplývají tyto možnosti. Nejčastější po námi uváděné, ne-li stejně často používanou, je pak přestup z druhé figury do první. Jako nápovědu můžeme uvést, že začnete na 14. políčku struny g nebo na 2. políčku této struny. Používá se i další možnost, totiž z figury č. 5 na č. 4 (začněte na 9. políčku struny g). Méně obvyklý je pak postup ze čtyřky na trojku, tedy od 9. políčka struny g.
