Letem kytarovým světem - Akustické kytary Larrivée, Alvarez Yairi, D’Aquisto, D’Angelico

V rámci našeho seriálu se stalo již dobrým zvykem přiblížit si několik kytarových firem a jejich produkty. Ovšem nedávno jsme si uvědomili, že jsme se poslední dobou věnovali více výrobcům elektrických kytar. Takže bychom měli aspoň trochu srovnat skóre a podívat se zase jednou na kytary akustické a akusticko-elektrické, kde nás čekají značky Larrivée, Alvarez-Yairi, D`Aquisto a D`Angelico.

Pro celkovou ucelenost přístupu k tomuto tématu i zde tedy zvolíme podobný postup jako v ostatních dílech s touto tematikou. Znamená to tedy, že nás čeká vývoj každé značky, na vybraných modelech či řadách si přiblížíme vlastní filozofii firmy, v neposlední řadě nebude chybět ani přehled nejznámějších osobností, které hrály či hrají na nástroje uvedených firem, kdy tak nejlépe vyplyne charakteristika a určení jednotlivých značek (tučně uvádíme ty, kteří jsou či byli pro jednotlivou značku nejtypičtějšími "uživateli"). Tyto seznamy tak napoví o profilu firmy mnohdy více než sáhodlouhé popisy zvukových vlastností jejich produktů. Již standardně nebude chybět ani mé osobní zhodnocení, které se bude opírat o vlastní zkušenosti s některými z těchto modelů. Důležitou součástí článku jsou i tabulkové přílohy, v nichž najdete základní rozdělení a přehled nejsoučasnějších linií, řad a sérií jednotlivých firem, včetně typických charakteristik.

Než začneme, tak bych vás také rád upozornil na první a druhou textovou přílohu, uvádějící nejen odkazy na předcházející studie, kde jsme se přímo zabývali firmami produkujícími akustické a akusticko-elektrické nástroje a ke kterým si tento díl můžete zařadit, ale i na další díly našeho seriálu, ve kterých jsme obecně uvedli význam akustické kytary, včetně jejího zařazení do rockové muziky.

Larrivér

Jean Larrivée se o kytary začal zajímat už jako teenager. V té době byl jeho velkým vzorem Duane Eddy, jehož licky si začal zkoušet na svém prvním nástroji, kytaře za osmnáct dolarů. Nástroj jako takový ho ale uchvátil i jinak, než tomu obvykle bývá. Ve snaze dostat z kytary (i z té své první) lepší zvuk, začal se zajímat o její stavbu a po čtyřech letech studia klasické kytary nastoupil do učení k Edgaru Monchovi, významnému německému staviteli klasických kytar.

Své první dvě klasické kytary, ještě pod Monchovým dohledem, postavil již v Torontu, kam se spolu se svým učitelem přestěhoval. Velmi brzy se seznámil s hudebním prostředím této metropole a nebylo výjimkou, že prakticky každou noc hrál na nejrůznějších sessionech po tamních klubech.

V období let 1968-1970 stavěl Larrivée své nástroje doslova na koleně, v přístěnku svého obchodu s hudebními nástroji. Postupně se ale ohlas na jeho práci rozšiřoval, a tak si mohl na přelomu let 1970-1971 dovolit pronajmout větší prostory a přijmout zaměstnance. Díky svým kontaktům z hudební scény v Torontu, která tehdy byla hodně ve znamení folkové a folkrockové hudby, se začal zabývat i kytarami s kovovými strunami.

Larrivée na toto období vzpomíná velmi dobře. V té době se přálo experimentu a mezi muzikanty byl velký zájem zkoušet všechno nové. Ovšem to, že se jeho nástroje tak rychle ujaly, nebylo samozřejmě jen díky módní oblibě všeho nového a nezavedeného. Larrivéeho kytary si velmi rychle získaly mezi muzikanty jméno zejména pro svůj silný a vyrovnaný zvuk. Zvláště vyváženost jednotlivých frekvencí se brzy stala pro jeho nástroje pověstným znakem, muzikanti oceňovali nejen silné, ale i zřetelné basy, srozumitelnost středních frekvencí a cinkavost, průzračnost výšek. Larrivée k tomu jen dodává, že se v podstatě jednalo o výzkum stavby nástroje stylem pokus - omyl. Základem ovšem zůstává ten fakt, že použil žebrování z dreadnoughtů Martin a skloubil je se svými zkušenostmi ze stavby klasických kytar. Původní úhel jednotlivých hlavních směrů žeber, 45 °, zkoušel na různých místech korpusu upravovat až na 90 ° (zejména pod kobylkou) a dbal i na symetrické uspořádání žebrování, a to jak v podélné, tak i příčné ose nástroje. Jeho první dreadnoughty tím zaznamenaly velký úspěch a nastavily tak linii, které se značka v podstatě drží až dodnes.

Důležitým faktem pro vývoj značky byla i skutečnost, že roku 1972 se Larrivée oženil s Wendy Jones, která přispěla svými ojedinělými návrhy intarzií.

Během dalších let, do roku 1977, se firma čtyřikrát přestěhovala, a to vždy do větších prostor. Zaměstnávala na osm řemeslníků, kteří produkovali dvacet pět až třicet nástrojů za měsíc. Nástroje se v Kanadě či v Evropě prodávaly velmi dobře, americký trh byl ale pořád trochu chladný. Ale to až do té doby, než se jeho kytary dostaly do rukou známějších muzikantů a po značce začala být najednou velká sháňka.

Roku 1977 se tedy firma přestěhovala znovu, do Viktorie v Britské Kolumbii, kde měla i lepší přístup k výběru dřeva, zejména smrkového a cedrového. Larrivée v této době i vymyslel a zkonstruoval několik přístrojů, které dokázaly usnadnit práci řemeslníkům, a umožnit jim tak věnovat více času na ruční zpracování podstatných částí nástrojů, majících zásadní vliv na výsledný zvuk a vzhled. Do roka tak v jeho podniku vznikaly ve čtrnácti lidech čtyři kytary denně.

V osmdesátých letech se hudební scéna znovu výrazně změnila a výrobci akustických kytar museli svou produkci buď výrazně snížit, nebo ji nějakým způsobem přizpůsobit či obohatit. V době, kdy světovými arénami hřměl heavy metal, se zájem o akustickou kytaru soustředil spíše na její úlohu jako doprovodného nástroje. Tato pódia tak ovládly spíše Ovationy a Takaminy (Martin jako klasická firma zůstala v podstatě nedotčena) a ostatní firmy stály před rozhodnutím, co dál. Larrivée na to reagoval úslovím `co nemůžete utlouct, s tím se musíte spojit` a začal produkovat i masivní kytary.

Na konci osmdesátých let se zájem veřejnosti začal opět obracet k odkazu šedesátých let a první polovině let sedmdesátých, což se projevilo i na poptávce po akustických nástrojích. Roku 1991 tak došlo k dalšímu přestěhování, kdy firmu tvořilo již třicet pět zaměstnanců, schopných vyrobit až pětadvacet kytar denně...

Nakonec i to se ukázalo jako nedostačující a po úspěšném uvedení modelu D-03, série dreadnought řady 03 Recording, s masivním smrkovým víkem, dnem a luby ze sapele, ebenovým hmatníkem a mahagonovým krkem, měla továrna (toto označení si již můžeme dovolit) na sto vysoce kvalifikovaných zaměstnanců, kteří byli schopni postavit až sedmdesát kytar denně. Po tragických událostech z 11. září 2001 došlo sice pod dojmem všeobecné nervozity k poklesu výroby (dokonce až na třicet pět nástrojů denně), ale v následujících letech se výroba opět ustálila na předchozích číslech.

Měl jsem v rukou několik kytar Larrivée. Nejvíce šlo o dreadnoughty, z nichž mě nejvíce oslovily D-03R a akusticko-elektrická D-10E. První z nich měla oproti základnímu modelu dno a luby z palisandru, její zvuk byl jasný, velmi zajímavě se snoubila průzračnost smrku (víko) s hebkostí mahagonu (krk). Druhá z nich patřila do řady Rosewood Deluxe a měla nainstalován pre-amp LR Baggs Onboard iMix Notch. Je to jeden z řady snímacích a zesilovacích systémů, které firma používá. Současným hitem je Fishman Aura s digitalizovaným procesem zesílení a plně programovatelnou ekvalizací. Larrivée jím osazuje modely série L-09, LV-09, L-10 a LV-10. Dalším, již klasickým pre-ampem, je LR Baggs Element Notch System, obsahující i frekvenční filtr k omezení feedbacku. Firma jím osazuje modely řad 03. Systém iMix Notch je v podstatě hybrid mezi předchozím zařízením a snímacím systémem The iBeam (Acoustic Soundboard Transducer) a je osazován na řady 05 a výše, LR Baggs iMix System je pak preamp/pickup, nevyžadující zásah do korpusu, ale přiléhající celým svým mechanismem na vnitřní stranu dna a okraj ozvučnicového otvoru.

Velmi dobře se také hrálo na další model, OM-19CA, z dnes již zastavené řady California Special Edition. Kytara měla sendvičové víko ze smrku a palisandru, z palisandru byl pak celý zbytek nástroje. Nástroj se velmi lehce rozezvučel, jeho doménou byly středy.

Alvarez-Yairi

Již od roku 1965 se na trhu objevují kytary Alvarez, které si svou reputaci zvýšily spojením s proslavenou japonskou značkou Yairi, zastoupenou loutnařem a kytarářem Kazuo Yairi. Výlučnost jejich kytar spočívá už jenom ve vysokém podílu ruční práce na vzniku nástrojů, a to u všech zastoupených řad, sérií a linií. Značka tak z hlediska počtu vyprodukovaných nástrojů za určitou časovou jednotku nemůže sice konkurovat firmám, které vsadily na větší účast strojních, digitálních technologií, ale zato se může pochlubit výjimečností kvality zpracování, zaměřením se na detaily a v neposlední řadě i specifickými charakteristikami vlastností každého jednotlivého nástroje. "Naše nástroje nejsou jeden jako druhý," prohlásil mluvčí oddělení designu v sídle firmy v St. Louis, odkud jsou návrhy posílány do pobočky Yairi v Kani v Japonsku. "Každý má svou duši a jeho další zvukový vývoj tak zcela záleží na tom určitém muzikantovi, který si ho pořídí. Kytara se tak stává jeho součástí a ztrácí svou anonymitu."

Firma klade také velký důraz na materiál. Základem je severoamerický smrk a cedr pro vrchní ozvučnicovou desku - víko, vedle mahagonu, starého palisandru, javoru, koa a ebenu se firma nebrání použít i exotičtější dřeva, jako například ovangkol.

Ruční práce se netýká jen korpusu jako takového, ale i jeho žebrování. I zde kytaráři z Yairi ručně, nikoli strojově, ubírají, vyřezávají tvar žeber, a to vždy v závislosti na zvukových vlastnostech určitého víka. Nejde zde tedy o to, že se na jakoukoli vrchní desku použije již hotové, předem zhotovené žebrování. Ručně jsou tvarovány i kobylky a ořechy.

Přes veškerý tradiční způsob zpracování se firma nevyhnula (ani nemohla vyhnout) použití snímání zvuku a instalaci pre-ampu do korpusu nástrojů. V současné době je vedle zavedeného systému 200T hitem System 600T MkII, obsahující možnost snímání zvuku snímačem Alvarez ASP50 MkII či kondenzátorovým mikrofonem Alvarez ACM50, kdy zde najdeme, zcela typicky pro japonskou pečlivost a snahu nabídnout co největší komfort, i filtr na eliminaci feedbacku s možnostmi jeho nastavení, trimry na citlivost sliderů a chromatickou ladičku.

Kytar Alvarez či Alvarez-Yairi jsem poznal také několik. Nejvíce na mě zapůsobila Concert Master ze začátku devadesátých let, která měla vrchní desku z cedru, dno a luby z jacarandy, krk z nato a ebenový hmatník. Její zvuk byl velice silný, připomínal mi svou intenzitou kytary s uhlíkovým kompozitem od jednoho proslulého australského kytaráře. V polovině devadesátých let mi jeden žák přinesl hrdě ukázat dreadnought Graphite Maple, který měl vedle standardních materiálů (víko: smrk, dno + luby: javor, krk: nato, hmatník: palisandr) kobylku z grafitu. Právě z tohoto období vzešlo hodně kytar, které se staly základními modely pro dnešní řady a série. Nejvýraznějšími byly tehdy Regent Deluxe 5214, Koa Dreadnought 5040, Elegance Rose s krásným vykládáním na 12. políčku, Cutaway Fusion 5088C s krkem, dnem i luby z mahagonu, Canyon Creek s palisandrovým dnem a luby, Burled Mahogany a celá řada dalších. Nedávno se mi další žák pochlubil svým letitým jumbem řady JYM86. Kytara měla smrkové víko, mahagonový krk a ebenový hmatník, ale, co jí dodávalo naprosto krásný, průzračný zvuk, javorové dno a luby. Silný, čitelný zvuk a příjemný hmatník - to byly první dojmy.

D`Aquisto

James L. D`Aquisto se narodil 9. listopadu 1935. Již jako dospívající se začal zajímat o stavbu nástrojů, a když mu bylo 17 let, nastoupil do učení k vyhlášenému staviteli louten a kytar, Johnu D`Angelikovi. Právě díky jemu se stal ve 20. století jedním z nejvýznamnějších stavitelů kytar s klenutým víkem, protože D`Angelico, jeho učitel, proslul právě touto technologií ubírání obou vík nástroje.

Roku 1964, po D`Angelikově smrti, se D`Aquisto osamostatnil a vytvořil si vlastní dílnu a obchod ve Farmingdale. Považován za nástupce svého učitele, stal se rychle oblíbeným a vyhledávaným tvůrcem kytar a byl nezřídka i oslovován dalšími firmami, kterým poskytl některé ze svých návrhů. Právě takto vznikly třeba modely Fender D`Aquisto Elite, Fender D`Aquisto Ultra či Hagstrom Jimmy. A nejednalo se jen o firmy. D`Aquisto oslovil celou řadu dalších stavitelů, z nichž mezi nejznámější patří kupříkladu Linda Manzer, tvůrce custom nástrojů Pata Methenyho.

Během své činnosti přišel D`Aquisto na celou řadu novot a zlepšovacích návrhů. Patrně nejtypičtější pro jeho tvorbu byl například nastavitelný struník, tlakem (ne tedy "pouze" ubíráním) tvarovaný masiv rezonanční desky, menší ochranné kryty korpusu, jiný tvar ozvučnicových otvorů a další.

Úzkostlivý smysl pro detail a celkové zpracování nástrojů spolu s jejich výjimečně kvalitními zvukovými vlastnostmi přinesly D`Aquistovi světový věhlas. Skutečnost, že byl roku 2006 posmrtně uveden do Long Island Music Hall of Fame, zcela bledne před kvalitou jím produkovaných nástrojů, jejich ohlasem a celkovým odkazem a třeba i tím faktem, že je zcela běžné nalézt u těchto kytar cenovku s částkou, která neklesne pod 40 000 dolarů. Ba naopak, kytary D`Aquisto mají čím dál větší cenu (a to nejen pro sběratele) a podle některých odborníků není daleko doba, kdy první akustická kytara s klenutým víkem dosáhne ceny jednoho miliónu dolarů...

Z kytar této značky jsem měl možnost si zahrát jen na jednu, D`Aquisto Solo. Přinesl mi ji jeden sběratel. Nástroj měl 170ť korpus, tvořený smrkovým víkem (smrk sitka) a javorovými luby a dnem. Krk byl z jednoho kusu javoru a hmatník i kobylka se struníkem byly ebenové. Na kytaře okamžitě zaujaly dělené ozvučnicové otvory, které měly protáhlý, kapkovitý tvar (čili žádný f-tvar). Zvuk byl měkký, ale výrazný, s důrazem na středy, nižší středy a vyšší basy. Hmatník byl velmi příjemný, zejména do osmého devátého políčka.

D`Angelico

John D`Angelico se narodil roku 1905 v New Yorku. Už v devíti letech začal pracovat v dílně svého strýce, který stavěl mandolíny a kytary s plochým víkem. Navíc se začal učit i houslařem, což se mu hodilo při pozdější výrobě klenutých vík jeho kytar. Po smrti strýce převzal jeho obchod, který vedl při patnácti zaměstnancích až do roku 1932. Tehdy se zkusil osamostatnit a na Kenmore Street si otevřel vlastní dílnu. Výroba probíhala ručně, s co nejmenší účastí jakýchkoli strojů. D`Angelico byl právě na tuto skutečnost hrdý a velmi brzy se ukázalo, že právem. Po newyorských hudebních kruzích se brzo roznesla zpráva o kvalitě zpracování a zvukové vyrovnanosti jeho kytar, takže během třicátých a na počátku čtyřicátých let mohl ve své malé dílně za pomoci vždy dvou nebo tří dělníků produkovat až třicet pět nástrojů ročně.

Roku 1952 k němu do učení nastoupil D`Aquisto, který se rychle vypracoval v jeho pravou ruku. Pro firmu to bylo štěstí, protože v padesátých letech se D`Angelikovo zdraví začalo prudce horšit, takže řada modelů byla pod jeho vedením vyráběna v podstatě jeho zástupcem.

Rané modely D`Angelico stavěl na základě proslulých kytar Gibson L-5. I žebrování bylo podobné. Kytary ale nenesly žádná označení, řada z nich byla vyráběna jen podle přání zákazníků. Přesto se ale postupem času objevily čtyři základní řady, A, B, Excel a New Yorker, dodnes živá série. Kytary řad A a B měly paralelní žebrování a 170ť široká těla, nástroje řady Excel měly při stejné šířce žebrování tvaru X a New Yorker měly při stejném žebrování ještě širší tělo, 180ť. Nástroje o šířce 170ť byly tvarované a la Gibson L-5, New Yorker měl blíže spíše k Gibsonu Super 400.

Jak už jsme uvedli, přesná specifikace nástrojů D`Angelico je velmi obtížná, ne-li přímo nemožná. Zaměřením značky bylo vyjít vstříc zákazníkům, takže ani šířka korpusu, nemluvě o dalších záležitostech, včetně výběru dřeva, nebyla vždy standardní záležitostí. Jako příklad třeba stačí uvést, že na přelomu padesátých a šedesátých let stavěl D`Angelico tyto námi uvedené modely pro potřeby nahrávacích studií (zde se také s nimi setkal Pete Townshend), ovšem s užšími korpusy...

Poté, co roku 1964 D`Angelico zemřel, převzal jeho standartu D`Aquisto, který svému učiteli rozhodně neudělal ostudu (viz výše).

Z celého původního katalogu se dodnes nejvíce uchovaly modely New Yorker. Na jeden jsem měl možnost díky jednomu šestačtyřicetiletému studentu si i zahrát. Šlo o D`Angelico New Yorker NYL-2. Víko bylo smrkové, dno a luby byly z javoru, ze dvou kusů javoru byl i krk, a hmatník byl ebenový. Jeho předchozí majitel vyměnil původní mini humbucking za Gibson P-100 a dokonce ke kobylce přidal i další snímač, Seymour Duncan SH-10. Všechno fixoval na ochranném krytu, takže mohl s oběma snímači v omezeném měřítku pohybovat. Na první pohled se mi tyto úpravy nelíbily, ale když jsem kytaru zapojil do letitého Fendera Bassmana, tak jsem ji jen těžko a neochotně dával z ruky. Dlouhý sustain, vyrovnanost tónů, prostě zážitek.?