Sonory jsou jedny z nejprodávanějších značkových bicích u nás, mají svůj charakteristický, a přesto univerzální zvuk, který si získal mnoho vyznavačů i odpůrců stejně jako všechny osobité věci. Není tedy nutné dlouze vysvětlovat, proč se v tomto článku podíváme na historii této "bubnové" společnosti.
Z koželuha bubnovým magnátem
Roku 1847 se v jedné malé vesnici v Bavorsku narodil Johannes Link. Vyučil se koželuhem a truhlářem. Získal bohatou praxi a mnoho zkušeností, které posloužily jako základ budoucího konceptu výroby bicích nástrojů. Vše začalo tak, že mladý Link založil na řece Saale ve Weißenfelsu ve východním Německu malou dílnu, kde vyráběl jednoduché vojenské bubny a blány. Z malé dílny se díky pověstné německé preciznosti vyvinula prosperující firma, která na sklonku století nabízela úctyhodný sortiment bicích nástrojů a příslušenství. S takovouhle pověstí není divu, že si Link nechal firmu roku 1907 zaregistrovat pod značkou Sonor. Roku 1914 převzal vedení firmy syn zakladatele Otto Link, pod jehož dynamickým vedením továrna expandovala tak, že kolem roku 1925 měla sto čtyřicet pět zaměstnanců a stala se jedním z největších podniků svého druhu. A to čelila dvěma světovým válkám, inflaci způsobené hospodářskou krizí i komunistickému vyvlastnění, neboť Weißenfels spadal - vzhledem ke své geografické pozici celkem logicky - pod správu soudruhů z NDR. Tak tedy došlo k tomu, že hned po druhé světové válce byla firma soudruhy "převzata". Bubny jsou však "diagnóza" v pravdě doživotní, a tak není možné se divit, že už roku 1946 založil Otto Link (toho se východoněmecké úřady dokonce pokusily zatknout, takže emigrace byla nevyhnutelná) spolu se svým synem Horstem společnost novou, tentokráte na místě geograficky daleko příhodnějším, a sice v Aue v Západním Německu.
Německá bubnová evoluce aneb "se Sonorem na vrchol"
Produkce v padesátých letech odpovídala dokonale trendům doby, souprava a la Buddy Rich v bílé perleti by vás vyšla bratru na nějakých 1500 marek. Příznačné je, že tehdejší rozměry nebyly uváděny v palcích, nýbrž pěkně po našem - v centimetrech. Již v padesátých letech měla firma své propagační hráče (chloubou byl například Roy Haynes) a zásadní slogany typu "Se Sonorem na vrchol" byly v katalogu jak v němčině, tak angličtině. Sonor odjakživa hodně dbal na detaily: nožičky velkého bubnu měly už tehdy kromě gumové koncovky i vysunovatelné bodce, do velkých bubnů se instalovaly vnitřní tlumicí mechanismy a s naprostou samozřejmostí se začínaly prosazovat ohýbané a lité ráfky. Rovněž mechanismus struníku byl poměrně komplikovaný, jeho osa procházela skrz korpus bubnu, podobně jako tomu bylo u světových firem (například u anglického Premieru). Design hardwaru dlouhá léta sloužil jako hlavní vzor pro jednu nejmenovanou tuzemskou firmu (a že jich tady bylo).
Co se povrchových úprav týče, absolutně převládala perleť, éra lakovaných korpusů měla teprve přijít. Na konci šedesátých let zastupovala Sonory ve Spojených státech firma Hohner a tyto nástroje se zde těšily rostoucí oblibě, rovněž mezi firemními hráči. Namátkou Paul Guerrero, Phil Stanger, Ben Riley, Buddy Lowell, Rich Hoening, Frank Gant, Phil Kelly, Tommy Marken, Fred Below, Buddy Charles, Buddy Rogers nebo Connie Kay. V šedesátých letech se také standardizovalo logo do podoby dvou rovnoběžných protilehlých palic. Vrchním dodavatelem blan byl americký Evans (asi od padesátých let Remo), míry pro větší "mezinárodnost" firma začala uvádět v palcích. Jako dřevo se používal například buk, v povrchové úpravě stále vedly nejrůznější varianty perleti a sparklů. Firma také od počátku vyráběla i činely, na sklonku šedesátých let to byla zejména řada Tyrko z bronzu se stříbrnými příměsemi.
Sonor vždy myslel i na začínající hráče, a tak byla třeba v té době ke koupi souprava Swingers z bukového dřeva a s plastovými mušlemi. Katalog z roku 1975 nabízí menší exkurzi továrnou (www.sonormuseum.com/1975/1975.html) a je to pastva pro oči. Dva basové bubny, hojně rozšířený jev - vedly k nutnosti vyřešit uchycení hi-hatkového stojanu tak, aby jeho nohy nepřekážely. Ani to Sonorům nečinilo větších obtíží, stejného konceptu se používá dodnes. Ačkoli perleťové povrchy stále dominovaly, do nabídky se pomalu začíná vkrádat i dřevo, první vlaštovkou byl rosewood. Sluší se podotknout, že na Sonory hrály například jazzové legendy Charlie Antolini nebo Jim Chapin.
Od evoluce k revolucím
V katalogu o čtyři roky mladším se pomalu začínalo schylovat k několika malým revolucím: perleť byste na jeho stránkách nenašli jedinou, naopak, přibyly metalické povrchy, pro milovníky přírodních vizáží nějaké to lakované dříví, ale hlavně: na trh se poprvé dostaly bubny z řady Acryl, ke kterémužto konceptu se firma nyní vrátila u top série SQ2. Ale k ní se ještě dostaneme0¦ Pro úplnost bych měl ještě dodat, že Sonor kromě souprav vyrábí i kvalitní perkuse a melodické bicí nástroje jako marimby, vibrafony nebo tympány. Každopádně už v roce 1980 byla nabídka těchto a nejrůznějších etno nástrojů velice široká. Ale zpět k soupravám.
Opravdová revoluce přišla roku 1983 s řadou Sonorlite. Buk nahradila devítivrstvá skandinávská bříza a Sonor se stal jednou z prvních firem, které s jejím použitím začaly, a sklidil obrovský úspěch. Bicí této řady u nás dodnes používá například Martin Šulc. Nejvyšší řadou té doby byla Signature series (která se stále vyráběla z buku, podobně jako velice populární a o něco levnější Phonic Plus) a byla slibnou předzvěstí série Designer. O dva roky později byla nabídka rozšířena ještě o řadu Performer s plastovými povrchy a přijatelnou cenou. S postupem času se těžiště výrobního programu přeneslo právě na zmíněné řady Phonic a Phonic Plus, které se dostalo několika inovací například v sérii Phonic Plus Hi-tech s černě chromovaným hardwarem, stejně jako u řady Panther, která navázala na již zmíněnou sérii Performer. S řadou International se Sonor pokusil uspokojit poptávku i těch nejméně majetných hudebníků, a tak nechal kovové součástky vyrábět na Taiwanu. Od toho po dvou letech upustil.
Rok 1990 znamenal ve výrobním programu velké změny: v řadě Hilite se začal používat javor, navíc se rozjel koncept řady Force, který měl saturovat méně majetné hráče. Force 1000 a 2000 se vyráběly z topolu, 3000 z břízy a Force Maple z javoru. Všechny nástroje byly vyráběny ručně v Německu, ve stejné továrně jako "top produkce", přičemž zejména řada 3000 vykazovala všechny profesionální parametry.
Na přelomu tisíciletí
V první polovině devadesátých let přišel Sonor s řadou S Class, která byla hybridem zhotoveným z šesti vrstev břízy a tří vrstev javoru. Řada nabízela mnoho variací povrchových úprav a nový zvuk, stejně jako originální hardware. S Classy se později vyráběly z javoru, letos se tato řada nahradí řadou S Classix, jejímž materiálem bude bříza. Další průlom přišel roku 1994 s řadou Designer, která se stala vlajkovou lodí společnosti. Koncept spočíval v "customizaci" výroby, kdy si zákazník mohl určit materiál a jeden ze tří typů korpusu. Špičkové povrchové úpravy a precizní provedení hardwaru vyneslo Sonorům i prestižní cenu za design. V roce 2002 Sonor kapituloval a část své výroby - všechny řady Force - přesunul do Číny. Ukázalo se, že to byl krok poměrně rozumný, neboť díky tomu uvedl v roce 2005 na trh celojavorové a celobřezové soupravy v cenách 25-35 tisíc včetně hardwaru. I letos došlo k několika důležitým inovacím: Designery již rok nahrazují vynikající SQ2, u nichž se stupeň "customizace" blíží maximu, neboť si zákazník může vybrat ze tří typů dřeva (do nabídky se opět poměrně silně vrátil buk, který má velice zajímavou fekrvenční charakteristiku a v kombinaci s heavy provedením korpusu má obrovskou projekci) a akrylu, zvolit z mnoha variant parametrů korpusu, to vše osadit chromovaným, zlatým nebo černým hardwarem. Množství barevných povrchů je obrovské, obzvláště efektní jsou různá exotická dřeva, kterých je nově použito i u již zmíněné nové řady S Classix. U řad Force výrobce sleduje trend v podobě mělčích korpusů a neustálého vylepšování podstatných detailů. Je příjemné vědět, že kromě anglických Premier je na starém kontinentě dynamická bubnová továrna proslulá pověstnou německou precizností s tradicí, z níž těží při neustálém vývoji a o jejíž kvalitě svědčí angažmá hráčů mnoha zvučných jmen - namátkou Jacka De Johnetta nebo Steva Smithe či rakouského technického ekvilibristu a bubenického "hypersportovce" Thomase Langa.
