"Fakt je divný, že se slovo 'fuck' stalo tak celosvětově populární. Nechce se mi věřit, že by to rodičům všech těch děcek, co to u každé skupiny přímo žerou, vůbec nevadilo."
Wes Borland (interview k Big Dumb Face)
Úvodní kousavě sebeironická slova dobře vystihují jednoho z nejvýraznějších současných kytaristů, extroverta na slovo vzatého, který na sebe dokázal upozornit nejen v rámci své hry u divokých Limp Bizkit, jež dva roky ovládali první místa anket včetně Billboardu, ale i pro svou schopnost určitého novátorství ve zvuku (a vzhledem ke svým vrstevníkům i méně obvyklým výběrem a skloubením nástrojů). Díky svému přístupu ke kytaře a vypočítavé pódiové i mimopódiové prezentaci se vyšvihl na čelo svých soudobých kolegů, kteří jsou přímými produkty vývoje hudby od poloviny devadesátých let do současnosti.
Wes Borland je totiž jeden z nejpokrokovějších a zároveň nejrozporuplnějších kytaristů a skladatelů, jejichž tvorba prošla během posledních tří, čtyř let velkou změnou. Změny se dotkly i ostatních stránek jeho osobnosti (včetně různých převleků a líčení) a také jeho popularity. Změny též zaznamenalo jeho stylové zaměření... Prostě Borland je nejen 'nejlepší kytarista s těmi největšími černými kontaktními čočkami v rockové historii' (Guitar World, 2000), ale je to zároveň typický představitel současného kytarového světa, a jako takového bychom si ho měli přiblížit.
Wesley Scott
Wesley Scott Borland se narodil 7. února 1975 v Richmondu - předměstí Vancouveru. Když mu bylo deset let, rodina se přestěhovala do Nashvillu v Tennessee, kde žili po dalších pět roků. Už tehdy začal Wes snít o tom, že se stane muzikantem. Ze začátku ho kytara moc nepřitahovala, spíše se zajímal o bicí. Jeho rodiče (otec byl presbyteriánský duchovní) mu ale v obavách o klid domu striktně zakázali pořídit si jakoukoli bicí soupravu, a tak Wes, ve snaze se aspoň nějak věnovat hudbě ustoupil ze svých představ a zvolil si kytaru. Tu dostal ke svým dvanáctým narozeninám zároveň s nabídkou, aby si vybral vyučovací lekce. Mohl volit mezi blues, country a klasickou hudbou. Klasika ho nezajímala a country bytostně nenáviděl: "Co s tím v dnešním technikou prolitým světem? Koho to osloví? Já přece nejezdím na bejkovi..." Takže si zvolil blues a cvičil a cvičil. Zároveň se také pokoušel o skladby svých tehdejších oblíbenců, mezi které patřili Metallica, Minor Threat, Circle Jerks, Black Flag a Testament.
Když poté rodina přesídlila do Jacksonville, kde Wes začal navštěvovat střední školu a posléze i přednášky o umění, začal se kytaře věnovat ještě intenzivněji. Nebylo ani divu. Toto období školní docházky bylo pro Borlanda jednou velkou noční můrou. Téměř každý den byl mlácen a spolužáci si z něj tropili žerty. Nejjemnější přezdívkou bylo "monstrum" nebo "hříčka přírody" a nikdo ho v podstatě neměl rád. Jaký div, že se stále více ukrýval ve vlastním světě hudby, kam nikdo z jeho spolužáků ani nemohl: "Většinou ani nevěděli, o co jde." Tehdy také chodil dokonce ke dvěma vyučujícím ve snaze poznat svůj nástroj co nejvíce. Jeden z nich se specializoval na rock, blues a country a druhý vyučoval klasiku. Ten první získal brzy převahu a, vida Wesovo zapálení pro hru, doporučil ho i na jazzové lekce na floridskou univerzitu, kam Borland chodil tři roky.
Limp Biscuit
Došlo samozřejmě i na zakládání studentských kapel, které s větším či menším ohlasem vystupovaly po místních scénách. Ve volném čase, když zrovna nehrál na kytaru, zajímal se o sci-fi (Star Wars se stal jeho kultovním filmem) a pracoval jako barman v jednom podniku, který byl přes den kavárnou a v noci klubem. Tam také poprvé slyšel o skupině, která se jmenovala Limp Bizkit.
Limp Bizkit, pozdější vládcové anket Billboardu, vznikli tak, že se Fred Durst (zpěvák, majitel opravdu výkonných hlasivek) a Sam Rivers (baskytarista a velký příznivce Megadeath) rozhodli založit kapelu, která bude podle jejich slov kombinovat rock, metal a funky s rapem, hip-hopem - prostě všechno, co se jim líbí. Sestavu brzy doplnil John Otto (bubeník, bratranec Sama Riverse a fanoušek fusion metalu), který si své zkušenosti vydobyl v jazzových kombech a už od sedmnácti let působil jako profesionální muzikant. Rivers znal také Borlanda jako svého spolubydlícího na univerzitě,a tak došlo na konci roku 1994 k založení skupiny, která dostala svůj název podle jednoho výroku. Durst tehdy řekl po jednom z koncertů příteli (nyní to je řidič a bedňák kapely), že jeho mozek je jako "limp biscuit" (dalo by se to přeložit jako "schlíplej suchar"). A po malé změně hláskování bylo jméno na světě.
Limp Bizkit
Skupina jezdila, kde se dalo, hrála po všech možných klubech, zapadlých nálevnách a barech a žádný velký úspěch se stále nedostavoval. Ani jejich různé snahy oslovit nějakou nahrávací společnost nenesly ovoce. Nakonec to vypadalo, že prostě budou jedna z velkého množství regionálních skupin, na které se občas usměje štěstí v podobě nějakého menšího festivalu... a nic víc. Jenže pak přišel ten okamžik, na který v různé podobě čeká každá kapela.
Do Jacksonville přijela koncertovat skupina Korn, která tehdy byla na vzestupu, a její nahrávky (zejména první album) lámaly rekordy v prodejnosti. Fred Durst tehdy nabídl dvěma členům kapely, Jamesi "Munky" Shafferovi a Brianovi "Head" Welchovi, že jim zhotoví tetování. Durstovo umění mělo určitý věhlas,a tak členové Korn souhlasili. S výsledkem byli spokojeni a mezi oběma kapelami vzniklo určité přátelství: "No prostě jsme se znali, věděli jsme, že když zase přijedou, můžeme k nim do šaten."
Když pak další rok Korn znovu přijeli, Fred Durst je už pozval do svého bytu a předal jim demo pásku, kterou s Limp Bizkit natočili. Členům Korn se nahrávky líbily, předali je jejich producentovi, a za několik týdnů byli Limp Bizkit pozváni k podepsání své první nahrávací smlouvy s Flip Records. To za sebou již měli společné turné s kapelami Deftones a House of Pain. Ve druhé z nich působil Leor Dimant, který se pod pseudonymem DJ Lethal (samplery, sekvencery, DJ pult...) stal po rozpadu House of Pain pátým členem Limp Bizkit.
První nahrávací smlouva ale nepřinesla do kapely pohodu. Podmínky smlouvy nebyly podle představ všech členů. Došlo dokonce k autorské roztržce mezi Borlandem a Durstem: "Fred mě tehdy vykopnul a já, místo abych si to třeba rozmyslel a řekl si v duchu, že to bude dobrý, tak jsem se sebral a šel. Mám totiž zkratový jednání a rozhodnu se vždycky hned. A je mi jedno s jakým účinkem." Wes totiž trpí hyperaktivitou a deficitem nepozornosti (ADHD), což tlumí Dexidrinem 10. "Týden jsem se stáhnul uraženě do ústraní a nebral jsem telefony."
Durst získal za Wese náhradu, ale nebylo to ono: "Bylo to hnusný," uvádí DJ Lethal. "Řekli jsme Fredovi, že to nejsou Limp Bizkit a aby ho zavolal zpátky." Každý den tedy Durst vytáčel Wesovo číslo a přemlouval ho k návratu do kapely. Nakonec, po nějakém čase, se Wes uvolil vrátit se: "Měl jsem pocit, že si musím vyřešit nějaké vnitřní problémy, abych ten celý kolotoč vydržel."
První úspěchy
První singl, Counterfeit, sice vyšel, kapela si získávala svým koncertováním stále větší okruh fanoušků, ale vynořily se pověsti, že singl se vysílá tak hodně jenom díky tomu, že Flip Records podplatili místní stanice. Skupina sice začala obrážet stále větší sály, ocitla se dokonce i v New York Times, ale novináři vyrukovali s těmito fámami a: "... najednou jsme byli nejhorší kapela na světě," vzpomíná Durst. "Ale fanoušků se to netýkalo," říká Borland. "Ti nás už znali, a ať už to bylo jakkoli, byli rádi, že nás slyší. A když takhle člověk jde a slyší zvolání: ,Ahoj, Wesi!' tak to mám rád. To je hezký."
Jejich další singl obsahoval Faith, převzatou věc od George Michaela, která byla hitem osmdesátých let. MTV tentokrát zareagovalo rychle a najednou, takřka přes noc, se Limp Bizkit stali slavnými a čísla prodeje šla do neuvěřitelných výšin. Tehdy se ale zase ozvalo tzv. tvrdé jádro věrných fanoušků, které začalo kapele vytýkat, že se zaprodává úspěchu: "To mě opravdu nasralo. Co to je za logiku: Jste regionální, ploužíte se po zaplivaných klubech - fajn, jste naše kapela - jste slavní, něco se vám podařilo - zradili jste nás, jste bastardi!"
Pro velký ohlas skupina získala smlouvu u Interscope a vydala roku 1997 své první LP, Three Dollar Bill Y'All. Album přímo přetékalo energií. Občas si při poslechu připadáte, jakoby se jednotliví členové hudebně napadali, skoro jako 'kdo z koho. Zuřivost Dursta má zde rovnocenného soupeře v ostrých Borlandových riffech a DJ Lethalovém skřípotu a vše je dunivě poháněno Riversem a Ottem. Není zde nic na vydechnutí. Album rychle vystoupalo až na vrcholy anket. I když někteří kritici poukazovali na přímou příbuznost Korn, Faith No More a Red Hot Chili Peppers (to už je opravdu trochu vedle), deska si vedla dobře i v odborných recenzích.
Significant Other
Roku 1998 se skupina dobře uvedla i na sérii koncertů v rámci Ozzfestu a připravila další LP, Significant Other, které se dostalo na první místa i takových anket, jako (vedle Hot Rap, Rhytmic Top 40, Mainstream Rock Tracks, Modern Rock Tracks...) Billboard či Top Canadian Albums. "Psali jsme tak, že jsme na tom makali všichni. Rozhodně tam nebylo to, že když náhodou jeden přinesl skladbu, druzí padali obdivem na zadek." Deska přinesla několik pozoruhodných skladeb, jako Nookie (její části viz notová ukázka, 6. místo), Break Stuff (14. místo), Re-Arranged (1. místo), N 2 Gether Now (7. místo) a řadu dalších. Album není tak jednoduše přímočaré jako předchozí LP, v textech je mnohem více lyriky (Dursovo trauma z rozchodu s přítelkyní), zvuková paleta je mnohem širší. "Konečně jsme taky přemýšleli nad tím, jak to bude znít. Pořád jsme si říkali, že to není dobrý, že to není dobrý, a tak pořád dokola, až do té doby, kdy všichni museli mít pocit, že to dobrý už opravdu je." Někteří kritici a velká část fanoušků tvrdí, že tímto albem Limp Bizkit dohonili své učitele a vzory - Korn.
Kapela šla od úspěchu k úspěchu. Vystupovala na WHFStival ve Washigtonu, na Woodstocku '99, stala se hlavním tahounem turné Family Values 1999. Durst byl dokonce jmenován starším viceprezidentem v Interscope Records a rozjel vlastní produkční společnost Flawless. Rivers zase získal ocenění jako Nejlepší basista ankety 2000 Orville H. Gibson Guitar Awards...
Třetí album bylo dychtivě očekáváno a také se podle toho umístilo v žebříčcích (číslo 1 v Billboardu a dalších), ale některé ohlasy již nebyly tak příznivé. Z hlediska Borlanda je LP velmi úspěšné, protože ještě více rozšířil svůj výraz a zpřesnil hru s důrazem na tón a naléhavost riffů. Skladba jako taková (včetně autorské invence) už ale není tak jiskřivá jako na předešlém albu, skupině se nejvíce vytýkala určitá uniformita. Největší kritiku ale sklidily Durstovy texty plné nervozity, hněvu a samolibosti. Celkový výsledek je ovšem velmi kompaktní, deska přinesla pro tento žánr řadu významných skladeb, jako např. My Generation (18. místo), My Way (3. místo), Rollin' (4. místo), Take a Look Around (8. místo), Boiler (30. místo) a další: "Je to třetí úroveň od první desky, takže to musí být lepší," vysvětluje Borland.
Big Dumb Face
Kapela se také úspěšně prezentovala na soundtracku k filmu Mission Impossible 2. Výslednou desku M:I-2 (2000, Hollywood) dokonce svým hitem Take a Look Around přímo otvírají a za nimi následují taková jména jako Metallica (I Disappear), Rob Zombie, Foo Fighters s Brianem Mayem (Have a Cigar), Chris Cornell (Mission 2000), Godsmack a další. Úspěch stíhal úspěch a o to větší bylo překvapení, když v říjnu roku 2001 Wes Borland skupinu opustil.
Ještě před tímto rozhodnutím vydal svůj sólový projekt, který živě realizoval s kapelou Big Dumb Face, jež v podstatě vzešla ze seskupení Goatslayer/Eat the Day (Wes, jeho bratr a skupina přátel z období před Limp Bizkit): "Prostě to celé vzniklo tak, že můj bratr Scott a Kyle Weeks zůstávali u mě dlouho do noci, pilo se a kouřilo, a jen tak jsme improvizovali na kytary a klávesy. A to bylo jádro kapely. A The Big Dumb Face bylo vlastně jenom pokračování, chtěl jsem uvést vzniklou desku živě na jevišti, a tak jsem si pozval staré kámoše z Floridy, jako je Rob Nader na kytaru či Greg Isabel na bicí."
Deska nese název Duke Lion Fights the Terror! a je pojata jako soundtrack ke kreslenému filmu či grotesce, která neexistuje: "Hlavní postavou alba je Duke Lion. Je to takový idiot a barbar. Dále jsou tam skladby o netvorech, kteří musí požírat démony a tak. Je to ale všechno komedie. Když poslouchám death metal, připadají mi ty texty hrozně směšné. Možná, že to ti deathmetalisti myslí vážně, ale já jsem si tady jenom dělal legraci. Takže, rodiče! Klidně to můžete svým dětem koupit!"
Všechny nástroje a zpěvy natočil Wes sám ve svém domácím studiu. Při nahrávání vokálních partů zapojil mikrofon přes DigiTech Whammy pedál: "Tak jsem tam dostal ten vesmírnej rozměr."
Když po vydání desky a dostání svým závazkům k Limp Bizkit odešel, chtěl se věnovat více zpěvu: "Byl jsem celý vyčerpaný, úplně vypumpovaný, a tak jsem si řekl, že založím se Scottem kapelu, Eat the Day, a budu víc zpívat." Borland měl představu, že měsíc bude chodit do kurzů zpěvu a do tří měsíců bude mít venku desku: "No, a takhle lehce to nešlo. Nemůžu bejt prostě zpěvák a přitom hrát. Pamatuju si, že při zkoušce jsem se snažil strefit do zpěvu a házel jsem tam nějaké barré akordy. když jsem pak poslouchal výsledek, znělo to jako kdybychom byli nějací amatéři na samém začátku, nějaká garážová kapela."
A tak začalo shánění zpěváka. Po realizaci projektu s Big Dumb Face se Eat the Day soustředili na hledání frontmana, který by nedělal rap. Borlandovo jméno ale pořád mělo svůj zvuk, takže se na zkoušky dostavila známější jména: "To ale k ničemu nevedlo. Nakonec jsme se uchýlili ke klasickým inzerátům a přišli jsme na Adama Yase, úžasného textaře, který svým projevem vdechl skladbám nový život."
Připravovaná deska Borlandovy nové sestavy Eat the Day je tedy již natočena a měla vyjít toto léto. Wes je mj. hrdý i na to, že stále používá (i při nahrávání) vintage analogové systémy: "To (mimo jiné) znamená, že se konečně nemusím obávat toho, že to může být v rádiu nebo na MTV."
Wesovy nástroje
V Muzikusu č. 8/2003 jsem v rámci seriálu Pódiové sestavy slavných kytaristů uvedl Wesovu sestavu, která byla aktuální pro turné s Limp Bizkit roku 1998. Podívejme se ovšem na Borlanda komplexně.
Z kytar preferuje dvě, respektive tři značky, Ibanez (je jedním z firemních hráčů), Paul Reed Smith a prototypy, které mu zhotovuje George Gorodnitski, loutnař ruského původu: "Jeho nástroje jsou těmi nejlepšími kytarami, na které jsem hrál. Co postaví či přestaví, to vydrží. I moje akce na pódiu." Ibanez má Wes několik. Po kytarách řady UV a K7 (vše sedmistrunné nástroje), kdy se nechal inspirovat kytaristy od Korn, hraje nejvíce na sedmistrunné modely řady RG, a to typy 7620 (dvě kytary RG7621), a na nástroje řady AX7221 včetně dvou na zakázku upravených kytar. AX7521 a čtyřstrunný prototyp - ten můžete slyšet v Nookie z LP Significant Other. Tyto, už jenom z hlediska přístupu ke kytaře, nesporně velmi zajímavé party si můžete zahrát na šestistrunnou kytaru podle námi uvedené notové ukázky (ovšem pozor na ladění).
Kytary Paul Reed Smith také patří k jeho favoritům. Na LP Chocolate Starfish and the Hotdog Flavored Water, v podstatě jeho posledním albu s Limp Bizkit, dokonce tyto nástroje (šestistrunné) preferuje. Na desce můžete slyšet i další dvě jeho oblíbené kytary, lubovku Gretsch a Fender Jazzmaster: "Na Gretsche hraju hrozně rád, inspiruje mě to." Wes ji použil i na dalších albech, např. v No Sex a Break Stuff na Significant Other. Celkový mix zvuku při přidání dalších kytar (sedmistrunných Ibanez a akustik, vše přes distortion) však nedopadl nějak příliš brilantně, a to ani podle Borlandových představ: "Producent Terry Date to celý nějak zakulatil a výsledek není tak drtivý a nářezový, jak bych si přál. No, ale na další desce si to už ohlídám."
Na následujícím albu, Chocolate..., si to už opravdu ohlídal, jak tvrdil. Zvuk je nepoměrně vyrovnanější, vlastně většina "nařvaných" partů je natočena na kytary Paul Reed Smith (každá do jednoho kanálu) a Gretsche či Fendera Jazzmastera (do středu): "Ibanezy jsem neriskoval."
U sedmistrunných kytar si Wes také vyhrál s laděním: "Když jsem si poprvé vyzkoušel sedmistrunnou Ibanezu, byl jsem úplně hotovej z toho kvanta možností různých variant přeladění. Hrozně dlouho jsem se v tom motal, hrál jsem pořád dokola s různými dropped a open laděními, zkoušel jsem, jak to zní na zkreslený zvuky, a pak jsem zjistil, že nejlepší bude, když si to naladím podle svýho." Borland tedy preferuje dvě základní ladění pro své sedmistrunné kytary. První je C-, F, H, e, g, c, c' a druhé H-, F, H, e, g, c, c'. Čtyřstrunný hybrid, na který natahuje struny síly buď .080, .052, .042, .030 (Ibanez/Gorodnitski), nebo .065, .042, .030, .020 (Paul Reed Smith/Gorodnitski), pak ladí do F-, F, H, e.
Podívejme se nyní na jeho aparáty a příslušenství. Vedle námi již uvedené pódiové sestavy Wes používá i hlavy Mesa/Boogie Dual Rectifier a německé Diezel včetně komb Line6 AX212 a Mesa/Boogie Trem-O-Verb. K vyobrazeným efektům můžeme ještě přidat Wesem oblíbenou řadu Digital Delay od firmy Boss, z té pak zejména DD-3, a dále pak Rocktron Studio Hush či Hush IIC (noise reduction). Rozhodně také nesmíme zapomenout na Borlandem poslední dobu preferované krabičky Ibanez, a to SM-7 Smash Box a CF-7 Chorus/Flanger. Vedle Q-Tron od Electro-Harmonix si také oblíbil vintage páskové echo Echoplex: "Jedině Echoplex může docílit takový ten sytý, doslova a do písmene analogově konkrétní zvuk." Borland si tento efekt tak oblíbil, že na Chocolate Starfish and the Hotdog Flavored Water je Echoplex skoro v každé skladbě.
Ibanez CF-7 má nastavený tak, aby vlastně suploval klasický ring modulator: "Mám rád ten čistý zvuk, který se mění ne do hloubky, ale co do šířky zvuku. Na Chocolate... je dost skladeb, kde jsem použil na jednu stopu i tři efekty najednou, a to CF-7, Q-Tron a samozřejmě Echoplex." Do jeho současnějších sestav můžeme ještě dodat DigiTech XP300 Space Station, Voodoo Lab Pedal Power, Fulltone Deja-Vibe a řadu rackových ladiček (nejvíce od firmy Korg).
Pokud používá wirelees, tak Shure U4D, na své kytary natahuje Dean Markley sady .011-.052 a trsátka jsou Jim Dunlop.
Diskografie:
A) Wes Borland + Limp Bizkit:
Three Dollar Bill Y'All (1997, Interscope)
Significant Other (1999, Interscope/Flip)
Chocolate Starfish and the Hotdog Flavored Water (2000, Interscope)
B) Wes Borland sólově v projektu The Big Dumb Face:
Duke Lion Fights the Terror! (2001, Interscope)
... a nezapomeňme také na raritní a pro fanoušky Limp Bizkit velmi zajímavé album New Old Song, které přináší remixy jejich skladeb.
Kdo nastoupí za Wese Borlanda?
Někdy v únoru jsem se dozvěděl že jistém v hudebním časopise chválí skupinu Seven, tak jsem si časopis koupil a v něm stálo, že kapela Limp Bizkit shání kytaristu. Nejsem žádný počítačový expert, ale našel jsem si jejich stránky a napsal jim - jen tak ze srandy, že bych se chtěl zúčastnit konkurzu.
Za pár dní přišla odpověď, že se mám dostavit 3. 2. 2002 do Atlanty, GA Guitar Center, 4. 2. do Jackson vill, FL DU 8 618 W, 5. 2. do New Orlanas, LA Guitar Center a 7. 2. do Dallasu,Texas. Byl to takový malý šok, že vůbec odepsali, protože když komunikujete s českými firmami nebo kapelami, je to dost vzácné. Měl jsem tedy jet do států a musel jsem to stihnout za tři dny, zařídit vízum... Bylo to nereálné.
Odepsal jsem, že nežiji v USA, ale jsem z Evropy. Rozpoutala se zajímavá věc. Napsali mi, abych poslal vše o sobě a CD. Za čas přišla odpověď od manažera, že je překvapen, a že se určitě mám zúčastnit konkurzu. Protože nejsem z USA, musel jsem si vytvořit na americkém serveru www.mp3.com svoje stránky.
Není to jednoduché. Podklady musí být v jejich formátu, což mnoho lidí neumí vyrobit. Pak požádáte o přijetí. Je logické, že ne každý si může vytvořit stránku na www.mp3.com. Schválení závisí na speciální komisi, a navíc trvá minimálně tři měsíce - to bych se nemohl účastnit konkurzu. A tak zapracoval manažer, který se stará o konkurz. Měl už moje CD a postaral se, že do týdne mě přijali a stránky zprovoznili. Konkurz přímo v USA probíhal v různých městech, kde kapela hrála. Každý měl pár minut na to, aby se předvedl: jacka do kytary a hraj, díky, ozveme se. Ti nejlepší si mohli večer na koncertě zajamovat s kapelou. Byly to dlouhé fronty vynikajících i začínajících kytaristů i kytaristek.
Manažer mi nabídl větší spolupráci nezávisle na konkurzu. Vypracoval posouzení CD s tím, že mi pomůže s vyhledáním vydavatelské firmy, třeba Shrapnez Universal M. G. z Kalifornie. Cituji posouzení: Technicky je CD solidní, hráčské výkony jsou světové třídy, kytara je přesně v souladu s pojetím, které známe z G. I. T. (Guitar Institute of Technology), pěkně výrazná. Bicí a basa do sebe dobře zapadají. Přirovnání někde mezi Gary Howem a Zakkem Wyldem. To, co děláš, děláš nesmírně dobře.
Konkurz probíhá asi stále dál, i když vím, že si všichni přejí, aby se Wes Borland vrátil zpátky. Vím, že jsem se dostal z velkého množství kytaristů a kytaristek do užšího výběru, což je pro mě vítězství největší. Že se vůbec někdo zajímal o to, co dělám, a bylo to dříve v USA než v Čechách. Chci moc poděkovat V. Smolkovi a J. Černému, kteří mi s tím moc pomohli.
Na podzim chystám nové CD, které nebude jen instrumentální, ale i zpívané. Hlavním hostem bude Doro Pesch (Warlock), má velká kamarádka. Jsme domluveni, že ona mi nazpívá CD a já jí nahraji kytary. Tímto článkem jsem chtěl jen poznamenat, že všichni mají stejné šance a nikdo neví, kdy nastane ten správný čas.
