Kytaroví velikáni - Tim Armstrong + Lars Frederiksen

„Každé nové album, každá nová nahrávka vyjadřuje to, kde zrovna v tom okamžiku jsme, co zrovna cítíme, prožíváme. Takže vlastně nemůžeme říct, jaké bude příští album.“

Tim Armstrong (Consequence of Sound)

Jak už jsme několikrát uváděli, to, že se zabýváme kytarovými dvojicemi, si u vás našlo poměrně velkou oblibu. Zvláště když se jedná u dua, která vyhovují našim stanoveným kritériím. A těm dnes už i historicky nerozlučná dvojka Tim Armstrong, kytarista, producent, režisér, skladatel, textař, majitel labelu, nositel cen Grammy, a Lars Frederiksen, kytarista a skladatel, jednoznačně vyhovují. Stačí se zamyslet na významem Rancid a nad nárůstem jejich popularity v polovině devadesátých let.

Ano, Rancid jsou obecně považováni, spolu s Green Day a Offspring, za nositele opětného nárůstu zájmu o punk rock v USA. Navíc, jak jejich skalní a dřevní fanoušci s uspokojením konstatují, Rancid si ještě více podrželi svou image nezávislých a antiestablishmentových umělců než obě dvě jmenované kapely. V zájmu objektivity je ovšem nutno položit si otázku, zda se právě na tomto faktu nepodepisuje daleko menší úspěšnost jejich alb, samozřejmě ve srovnání s Green Day či Offspring. Odpůrci srovnání těchto skupin tímto často argumentují. Ale to už nechám na vašem posouzení. V každém případě dvojka Armstrong a Frederiksen vytvořila nezaměnitelnou autorskou a interpretační dvojici světa punk rocku s určitými stylovými obohaceními, ovšem vždy v rámci daného žánru. Zvláště osobnost Tima Armstronga je v tomto světě výjimečnou záležitostí, protože jde o opravdu o velice činného a všestranného umělce. A Frederiksen je onou další stranou jedné mince, bez které by nezářila takovým jasem. Pokud mohu vůbec toto slovo v tomto ranku použít...

Tim Armstrong

Timothy Lockwood Armstrong se narodil 25. listopadu 1965. Matta Freemana, svého budoucího dlouholetého kolegu z kapely a dalších projektů, potkal prý už v pěti letech, když se angažoval v juniorské baseballové lize v Albany v Kalifornii. Oba také vychodili základní a střední školu v Albany a protože je tehdy spojoval obdiv k takovým kapelám, jako Ramones či Clash, založili spolu roku 1985 první kapelu, nazvanou Basic Radio. Sestavu tvořilo v přestávkách až sedm členů, kde nadšení a urputnost přístupu kytaristy Amrstronga a baskytaristy Freemana tvořily základ jejich činnosti. Skupina, řazená později do škatulky ska punk, nevydala žádné desky ani EP, ale stačila před svým rozpadem natočit aspoň demo, které se po letech stalo vyhledávanou raritou fanoušků Rancid.

Větším úspěchem byl druhý pokus o kapelu. Po necelých dvou letech činnosti Basic Radia se skupina rozpadla a Armstrong s Freemanem roku 1987 založili spolu s bubeníkem Davem Melloem a zpěvákem Jessem Michaelsem formaci Operation Ivy (název byl inspirován krycím pojmenováním řady nukleárních zkoušek).

Tim Armstrong

Kytary

Armstrong si hodně oblíbil lubové a nízkolubové kytary obecně: „Ten dřevní zvuk tam prostě je.“

Jeho záliba v těchto kytarách ho přivedla ke značce Gretsch, z níž si oblíbil model Country Club, který se stal základem pro jeho signature kytaru G5191 Tim Armstrong Electromatic Hollow Body. Jedná se o nádherný celolubový nástroj, který má korpus i krk z javoru a hmatník z palisandru. Kytara je osazena dvěma humbuckingy Filter’Tron, ovládání je typické pro tuto značku (včetně pátého knoflíku Master Volume, umístěného v dolním předním výřezu). Klasikou je i grafitový ořech, mechanika Grover a palisandrový plátek pod kobylkou Adjusto-Matic.

Do jeho sbírky patří i další kytary Gretsch, zejména pak White Falcon. nevyhýbá se ani jiným značkám, z nichž preferuje Gibsony SG i Les Pauly, oblíbil si i Schectery, modely S-1 a Hagstromy Vikingy.

U akustických kytar nedá dopustit na Fendery. U této firmy také vznikl další jeho signature model, Fender Hellcat Acoustic-Electric, který je z mahagonu, krk z javoru a hmatník je palisandrový. Elektronika je Fishman Isys III, Armstrong na ni většinou natahuje struny D’Addario .011-.052.

Aparáty

U aparátů dává Armstrong přednost značce Mesa Boogie, z niž si nejvíce zvykl na hlavy Triple Rectifier. Armstrongův zvuk hodně zkresleného Triple Rectifieru Frederiksen ztvrzuje svým half stackem Marshall, tvořeného hlavou JCM900 a bednou 1960A.

Kapela se stala velice rychle vyhledávanou záležitostí, a i když za svou existenci nevydali mnoho nahrávek, získali si velmi početnou obec fanoušků. Přispěli tak výraznou měrou k renesanci zájmu o punk v Kalifornii. Ve svém výrazu dokázali těsněji spojit hardcore punk se ska, takže byli občas řazeni do kategorie ska-core.

Právě v tomto období Armstrong přejímá svůj umělecký pseudonym Lint, Freeman si zase nechává říkat Matt McCall.

I v tomto případě skupina netrvala déle než dva roky. Stihla si ale získat široké renomé a nechali se jí inspirovat dokonce Sublime či samotní Green Day...

Cesta k Rancid

Po rozpadu Operation Ivy vznikla další formace, nyní již ale velmi na krátkou dobu, která nesla jméno Downfall. Spolu s Armstrongem (ten zde jen zpíval) a Freemanem ji tvořili ještě Dave Mello, který s nimi zůstal po rozpadu předchozí skupiny a kytaristé Pat Mello a Jason Hammon. Kapela stihla natočit několik skladeb a během tříměsíční existence (prosinec 1989 - únor 1990) vystoupila snad jen třikrát.

V těchto časech, kdy se vždy po nějakém čase jeden projekt za druhým vždy hroutil (po Downfall neslavně skončila i další kapela Generator), propadl Armstrong alkoholismu. Jeho propad byl takový, že se stal v podstatě bezdomovcem. Freeman, ve snaze zachránit svého kamaráda, mu navrhnul, že by to měli ještě jednou zkusit. Ještě však dříve, než dali dohromady nějakou sestavu, začali spolu psát skladby a to Armstronga „nakoplo“ zpátky do života. Skladby vznikaly jak na běžícím pásu (většina z tohoto období se jich později ocitla na debutovém albu) a dvojice se rozhodla sehnat si k sobě spoluhráče. Stalo se tak v roce 1991, kdy se k nim přidal bubeník Brett Reed, Armstrongův spolubydlící. Výsledné trio si zvolilo název Rancid. A už to začalo.

Rancid

Ne, ještě není čas na to, abychom se zmínili o Frederksenovi. Rancid jako trio do toho šlápli velmi nekompromisně. Fanouškovská základna se v okolí Berkeley rychle rozrůstala, nepovšimnuta nezůstala ani první EP Rancid na etiketě Lookout! Records, labelu Operation Ivy a Radio Radio Radio pod záštitou Fat Wreck Chords. A protože jejich věhlas rychle vzrůstal, podařilo se jim podepsat smlouvu s Epitaph Records, labelem Bretta Gurewitze, kytaristy Bad Religion. Debut tak vyšel roku 1993.

I když měla skupina čím dál více vystoupení, trio začalo pracovat na dalším albu. Na jedné skladbě jim začal pomáhat i Billie Joe Armstrong, což nakonec vyústilo i ve společné vystoupení. Armstrongovi se líbilo hrát jako kvartet, a protože Billie Joe odmítl jeho nabídku, nabídl tento post dalšímu známému, Larsovi Frederiksenovi, který v té době působil v UK Subs. Ten nejdříve odmítl, ale pak se k Rancid připojil. A udělal dobře.

Lars Frederiksen

Lars Erik Frederiksen se narodil 30. srpna 1971. Jeho otec byl Ital, matka přišla do USA z Dánska a prý sotva uměla několik slovíček anglicky. Otec rodinu opustil v době, kdy Frederiksenovi byly čtyři roky. Matka tedy zůstala v nezáviděníhodné situaci, ale ze všech sil bojovala o to, zajistit svým dvěma dětem, Larsovi a jeho staršímu bratrovi Robertovi, slušné živobytí. Tuto úpornou snahu přežít Frederiksen po matce v každém případě zdědil, protože dokázal zvládnout mnohé situace, do kterých se v následných letech často dostával.

K muzice se dostal díky svému staršímu bratrovi, jehož jednoznačnými favority byli tehdy Kiss a AC/DC. Mladý Frederiksen si oblíbil tuto hudbu zejména prý pro její razanci. Do vod punku ho pak jednoznačně přivedlo zhlédnutí filmu Rock ‘n’ Roll High School. Podle jeho vzpomínek prý tento film viděl sedmadvacetkrát. Hlavním tahákem zde byla hudba Ramones, jejichž tvorba mu učarovala.

Prvním punkovým koncertem, který shlédl, byli Social Distortion v roce 1982. Dostal se blízko do jejich společnosti - co na tom, že mu bylo tehdy sotva jedenáct let. Drsný život na ulici se podepsal nejen na jeho vzhledu, z řady věcí si nedělal vrásky. V té době se více než otřel o kriminální činnost, v jejímž výčtu nechyběly drogy, jejich překupnictví či rvačky, vloupání a přepadávání. Také za tuto činnost i několikrát pykal v borstalech. Již v šestnácti letech se stal vůdcem místního gangu Skunx a dostal se i do područí heroinu. V té době ovšem také, což mu jistě zachránilo život, se dostal i ke kytaře. A ta ho zcela pohltila, samozřejmě zcela ve stylu hudby, které propadl. Již za dva roky se připojil k UK Subs, jedné z prvních anglických streetpunkových formací. Měl také i svou kapelu, která občas předskakovala pro Rancid, jejichž věhlas šel hodně rychle nahoru. Po kontaktu s Armstrongem došlo k nabídce vzít post dalšího kytaristy v Rancid, což Frederiksen nejdříve odmítl. Pak si to ale rozmyslel, odpověděl Armstrongovi, že tedy ano, zavřel se do pokoje a tvrdě se nadřel celou debutovou desku. Jak tehdy prohlásil Armstrong, vyznal se v těch skladbách pak lépe, než sami Rancid...

Lars Frederiksen

Kytary

Frederiksen má raději Gibsony, z nichž používá zejména SG Special. Vlastní modely z let 1964 a 1965, většinou v úpravě Heritage Cherry a Polaris White, samozřejmě s další osobitou grafikou.

A už jako kvartet

Rancid, nyní již kvartet, vyrazili dobýt svět a hned druhé album napovědělo, že je třeba s nimi vážně počítat. Let’s Go z roku 1994 získalo zlaté ocenění v USA, dostalo je mj. i jako předskokany před Offspring na jejich turné a připravilo tak půdu pro zatím nejúspěšnější dílo kapely, album ... And Out Come the Wolves. Platina v USA a zlato v Kanadě, to byl jeden z mnoha úspěchů této desky. Thomas Erlewine z Allmusic ho označil za klasickou záležitost přispívající k dobové obrodě punku.

Špatně si nevedlo ani další album Life Won’t Wait. Nedosáhlo sice na vzácné kovy, ale kapela se zde představila v rozmanitější stylové formě a sklidila od kritiků hodně pochvaly. Deska přispěla k tomu, že Rancid získali hodně kultovní nádech, oslovující ještě širší posluchačskou základnu.

To již kapela přestoupila k labelu Hellcat, společnosti, kterou jako sub-label značky Epitaph Records založil a vlastnil Armstrong. Na dalším albu, nazvaném prostě Rancid, najdeme hodně témat včetně Al Caponeho, Canterburských povídek či Nelsona Mandely, některé skladby trvají něco málo přes půl minuty, nejdelší, Radio Havana, je dlouhá skoro čtyři minuty. Deska nijak zvlášť nezabodovala, stylově se přesunula spíše do hardcore než do ska. Následné album, Indestructible, se kritikům hodně líbilo.

Syrové jádro fanoušků ale kapele začalo vyčítat příliš velký posun do popovějších popěvků. V každém případě se deska vyšplhala na 15. pozici v Billboardu, což už úspěch určitě byl. Nastalé změny ale nevydržel bubeník Brett Reed a roku 2006 z kapely odešel. Nahradil ho Branden Steineckert z The Used.

Po turné k Indestructible se kapela na čas rozešla. Jednotliví členové pracovali na svých vlastních projektech, ale během roku 2006 se Rancid znovu dali dohromady. Nejdříve si zahráli unplugged a v dubnu 2006 ohlásili svůj návrat. Své fanoušky tím hodně potěšili, zejména pak tím, že do nich nevnutili hned nový materiál, ale poctivě si nejdřív „odjeli“ řadu koncertů. Až v roce 2009 natočili další desku, která zaznamenala úspěch - Let the Dominoes Fall. V Americe totiž vystoupala na 11. místo v Billboardu, což byl nejlepší výsledek od poloviny devadesátých let. A že mají Rancid energie ještě hodně a hodně, je znát z jejich stálého koncertování a přípravy dalšího alba.

Nejen v době částečného rozpadu kapely, ale i během jejího fungování uvedli Armstrong i Frederiksen své další projekty. U Armstronga to byli například The Transplants, formace, která by snesla do určité míry označení superkapela. Tvořili ji totiž Armstrong, Skinhead Bob (Expensive Taste), Travis Barker (mj. od Blink-182 přes Stevea Vaie po Eminem) a bubeník Kevin Bivona. Ani jedno album nebyl žádný velký propadák, první se dostalo do Top 100, druhé, Haunted Cities, se umístilo dokonce na 28. místě. Projekt Devil’s Brigade, tvořený Armstrongem, Freemanem a DJem Bonebrakem zase získal řadu pochvalných recenzí a dostal se hodně do rádií.

Armstrong se stal známým i pro svou producentskou činnost, napsal skladby pro řadu dalších umělců včetně Pink, spolupracoval s Gwen Stefani, Bad Religion, Good Charlotte, Jimmem Cliffem a řadou dalších. Vydal i svou sólovou desku za pomoci studiové kapely The Aggrolities.

Frederiksen roku 2001 vytvořil také svůj vlastní projekt, kapelu Lars Frederiksen & The Bastards, spolupracoval s Dropkick Murphys, Anti-Heroes, Agnostic Front a dalšími.

Diskografie

1. Tim Armstrong

1.1 Operation Ivy

Pozn. č. 1: Armstrong veden pod přezdívkou Lint.

Pozn. č. 2: Včetně vybraných kompilací, rarit a vydání po rozpadu, bez souhrnných stylově zaměřených vydání (některé jsou zmíněny v textu).

Hectic (1988, spíše EP, Lookout! Records),

Energy (1989, 19 skladeb, Lookout! Records),

Plea for Peace (1992, spíše EP, M & E Records),

Seedy (1996, dříve nevydaný materiál, Karma Kredit),

Unreleased Energy (1996, Red Robin).

1.2 Downfall

Pozn.: Jediné nahrávky této formace jsou jednotlivé skladby na kompilacích: North Berkeley (Can of Pork, 1992), New Regulations (Very Small World), Long Way to Go (They Don’t Get Paid, They Don’t Get Laid, But Boy Do They Work Hard) a My City (Later That Same Year).

1.3 Special Forces

Pozn.: Armstrong zde hrál na basovou kytaru, zaznamenáno na singlu Red White and Blue (1991).

1.4 Rancid

Rancid (1992, EP, Lookout! Records).

Radio Radio Radio (1993, EP, Fat Wreck Chords).

Rancid (1993, Epitaph).

1.5 Transplants

Transplants (2002, Hellcats).

Haunted Cities (2005, Atlantic).

1.6 Sólová tvorba

A Poet's Life (2007, Hellcat).

1.7 Devil's Brigade

Devil's Brigade (2010, Hellcat).

1.8 Spolupráce, hostování, účasti na projektech

1.8.1 Výrazné záležitosti

S Jimmym Cliffem: Sacred Fire (2011), Rebirth (2012).

1.8.2 Další záležitosti

Patří sem kupříkladu produkce celé řady alb umělců včetně Pink (Try This), výrazná je i filmografie, jak z hlediska režie (Larry Is Dead), tak i produkce (Punk’s Not Dead).

2. Tim Armstrong, Lars Frederiksen + Rancid

2.1 Základní, profilová alba

Let’s Go (1994, 23 skladeb, zlato v USA, Epitaph),

... And Out Come the Wolves (1995, platina v USA, zlato v Kanadě, Epitaph),

Life Won’t Wait (1998, Epitaph),

Rancid (2000, Hellcat),

Indestructible (2003, 15. místo v USA, Hellcat),

Let the Dominoes Fall (2009, 11. pozice v USA, 7. místo v Kanadě, Hellcat),

2.2 Rarity, vybrané kompilace

BYO Split Series Volume III (2002, split album, Rancid společně s NOFX, každá hraje skladby té druhé kapely, BYO),

B Sides and C Sides (2007, Hellcat).

Pozn.: Rancid vydali na svém webu řadu koncertních záznamů, celkově se jedná o více než 30 položek.