Velmi obtížně by šlo vyčíslit všechny kytaristy, které tento otec elektrického blues, jak se mu někdy právem přezdívalo, přímo či nepřímo ovlivnil. A věřte, že by rozhodně nešlo o obtížnost ve smyslu jmenovitého seznamu, ale o to, aby po vyjmenování nám jednak vlastně zbylo místo na další informace a druhak, abychom nikoho podstatného neopominuli, protože vliv tohoto texaského kytaristy je opravdu ohromující. A opět záměrně uvádím v předchozí větě slůvko ,je', protože Walkerův feeling je i v současné době inspirací pro řadu kytaristů.
Jistě tedy postačí, když uvedeme, že jeho vliv se přímo promítl do bluesové generace B. B. Kinga (takže např. i Albert King a další včetně mladších následovníků Ä la Albert Collins, Freddie King, Otis Rush, Buddy Guy...), ovlivnil bluesovou a bluesrockovou generaci Erica Claptona a Mikea Bloomfielda (včetně např. Petera Greena s přihlédnutím k úloze Jimiho Hendrixe), přidejme osobnosti, rozvíjející tento odkaz v dalších letech (např. Stevie Ray Vaughan, Gary Moore, Robert Cray, Johnny Copeland...), nesmíme zapomenout ani na novou generaci bluesmanů, která na vlně opětného zájmu o bluesrockový feeling 60. let, jež propukla na přelomu 80. a 90. let, s velkým ohlasem realizovala svůj přístup k bluesové kytaře (Kenny Wayne Shepherd, Jonny Lang...). Neměli bychom ale zapomenout např. na éru rock'n'rollové kytary (Chuck Berry) ani na jazzrockové osobnosti (George Benson, Barney Kessel, John McLaughlin...) a už vůbec ne na výrazné hardrockové a artrockové velikány, počínaje Jimmym Pagem, Jeffem Beckem a Duanem Allmanem a konče (prozatím) např. Joem Satrianim či Ericem Johnsonem... A to už nemluvě o jeho úloze v celkovém vývoji postavení elektrické kytary.
Spolu s Charliem Christianem a nemnoha dalšími (jejichž úloha se týkala spíše vývoje určitého stylu) stojí T-Bone přímo u počátků elektrické kytary a jejího definování jako svébytného sólového nástroje. Už jsme se zmíněným tématem na těchto stránkách nejednou zabývali, proto si jen rámcově připomeňme tehdejší dobu, dobu kolem 30. let. V tehdy obvyklých velkokapelových tělesech měla kytara funkci spíše doprovodnou, a pokud se mohli někdy kytaristé sólově projevit, tak spíše v menších kombech v klubech. Ale i tam měla jejich sóla, pro něž se později vžil dobově ohraničený termín jednotónová sóla (dnes chápáno jako běžná sóla, tehdy bylo obvyklejší spojovat sólovou linku s dvojhlasy až s celými akordy), omezenou možnost vyznění, vyplývající už jenom z toho základního faktu, že kytaru prostě nebylo na pozadí ostatních nástrojů slyšet. Výrobci se snažili tento nedostatek hlasitosti vyřešit zvětšováním korpusu kytar, instalací různých rezonátorů, ale nic z toho neslavilo výraznější a trvalejší úspěch. Teprve až elektrifikace kytary umožnila muzikantům postavit se z hlediska hlasitosti na roveň ostatním tehdy obvyklým sólovým nástrojům (dechy, piano...), přejít k jednotónovým strukturám, zaměřit se na kvalitu (ne pouze hlasitost) tónu a jeho zpracování (včetně bend-on, release-bend, pull-off, hammer-on...), rozšířit hru do vyšších poloh hmatníku atd. A tyto tehdy zcela nové, neozkoušené způsoby dokázalo využít zprvu jen málo osobností. Rozhodně ale mezi ně patřil T-Bone Walker. Charlie Christian, jazzman, se na postavení elektrické kytary podepsal z hlediska obecného vývoje tohoto nástroje, ale byl to právě Walker, bluesman, který výrazně upozornil na další možnosti sólových linek a stavby sól. A protože na blues byla postavena celá další etapa vývoje hudby, jeho úloha vyplývá v celé své velikosti...
Ještě než si přiblížíme jeho osobnost, neodpustím si několik dalších údajů, které možná daleko lépe vystihnou její význam . Pokud si vezmeme např. Stormy Monday, pravděpodobně nejznámější skladbu, kterou složil, stačí si uvědomit, že jenom v jeho podání ji najdeme asi na 60 albech a do svého repertoáru ji zařadila (a na svých deskách pak vydala) neuvěřitelně dlouhá řada interpretů a skupin včetně Allman Brothers Band, Counta Basieho, Grahama Bonda, Jamese Browna, Erica Claptona, patří sem např. Rick Derringer, Chris Farlowe, Buddy Guy, John Lee Hooker, Elmore James, Albert King, Alexis Korner, Manfred Mann, John Mayall, Gary Moore, Otis Rush, Muddy Waters, Jimmy Witherspoon, Stefan Diestelmann a další, takže ji tedy včetně všech možných dalších výběrů můžeme najít na téměř čtyřech stech albech! T-Bone Shuffle, další jeho známou věc, proslavili např. Albert Collins a Buddy Guy, ovšem takto bychom mohli pokračovat ještě poměrně hodně dlouho.
Aaron Thibeaux Walker se narodil 28. května 1910 v Lindenu v Texasu. Jako většina jeho vrstevníků byl nejdříve ovlivněn gospelem, když jako kluk vždy o nedělích ve čtvrti Oak Cliff v Dallasu stál pod okny kostela a nábožně poslouchal spirituály místního sboru. Ovšem pocity z této hudby mu velmi brzy začala překrývat nejen drsná realita každodenního života, ale zejména ten fakt, že začal poslouchat blues. Měl k němu opravdu blízko, protože v jeho rodině muzicíroval snad každý - otčím Marco Washington hrál s The Dallas String Band, tety, strýcové a bratranci, ti všichni se občas scházeli na rodinných sešlostech, kde se hrálo a zpívalo. Není divu, že mladý T-Bone, jak se mu začalo v kruhu rodiny a jeho známých říkat, se začal muzikou zabývat, osvojoval si základy hry na různé nástroje a zkoušel jamovat jak se svými vrstevníky, tak i se staršími muzikanty; a to nejen v rodinném kruhu, ale velmi brzo i s dalšími regionálními hudebníky. Na těchto session se začaly objevovat i známější osobnosti, dokonce došlo i k tomu, že se Walker setkal s Leadbellym a Blind Lemon Jeffersonem. A právě Jefferson ovlivnil Walkera natolik, že ze všech nástrojů, na něž se učil hrát, se soustředil na bendžo a zejména kytaru.
Z ulice do klubů
Již teenagerském věku si začal vydělávat jako tanečník a hráč na banjo a kytaru přímo na ulicích. Tam by také asi i skončil, ale když mu bylo 19 let, získal první cenu v jedné místní amatérské soutěži. Odměnou byla smlouva s Columbia Records na natočení a vydání singlu. T-Bone tak ve svých devatenácti letech vydal SP Wichita Falls Blues/ Trinity River Blues. Na desce byl uveden pod pseudonymem Oak Cliff T-Bone. I když se nakonec deska nestala nijak zvlášť úspěšnou záležitostí, přesto už její vydání přineslo Walkerovi větší reputaci v regionálních hudebních kruzích a tím i větší možnosti pro častější vystupování. I když šlo často zatím o taneční složku jeho pódiové show, rozhodně se nevzdával svého teenagerského snu živit se spíše jako kytarista a zpěvák než tanečník, takže se snažil co nejvíce času věnovat cvičení na kytaru. Pamětníci tvrdí, že cvičil prakticky všude, i v zákulisí během krátkých přestávek při vystoupení.
Během těchto produkcí se setkal s Charliem Christianem, který, ač o šest let mladší, měl v muzikantských kruzích již daleko větší reputaci. Christiana nadchlo Walkerovo odhodlání zvládnout kytaru, a protože mu chtěl pomoci, doporučil mu, aby začal studovat u Chucka Richardsona, jeho učitele. T-Bone poslechl a díky těmto lekcím si značně rozšířil své obzory hlavně z hlediska jazzové harmonie a frázování sól.
ES-150
Roku 1936 se Walker přestěhoval do Los Angeles, kde se celkem rychle uchytil jako zpěvák, tanečník a někdy i jako kytarista (přesně v tomto pořadí). Spolupracoval zejména s Big Jim Wynn's Band, kde si na kytaru občas i zahrál. Když později, roku 1940, nastoupil do kapely Lesa Hiteho, ocitl se jeho zpěv dokonce na desce (T-Bone Blues) a jeho jméno se stalo ještě známější. Ale pořád mu nešlo upozornit na svoje kvality kytaristy. To se ovšem mělo změnit, protože v tomto období si koupil pro svá klubová vystoupení Gibson ES-150 a malé kombo.
Po dva roky pak tříbil svůj styl již jako kytarista po různých klubech. První důležitý zlom ale nastal až v okamžiku, když pro Capitol Records natočil singl Mean Old World/I Got a Break Baby. Walker se zde uvedl jako instrumentalista s již vyzrálým přístupem (roky hraní udělaly své), plným, příjemným tónem a hlubokým citem pro blues (je znát vliv Blind Lemon Jeffersona), spojeným s již usazeným frázováním jak v doprovodu, tak i v melodických linkách (Ä la Lonnie Johnson).
... a zrodila se legenda
Následující roky strávil intenzivním vystupováním (jako domácí scéna mu sloužil po dlouhá léta chicagský klub Rhumboogie), s klavíristou Marlem Youngem natočil několik dalších skladeb, a protože ohlas na jeho desky nebyl pořád takový, jak si představoval, podepsal smlouvu s novou gramofonovou společností, Black & White Records z Los Angeles. Poprvé za svou kariéru měl velkou volnost jak při výběru repertoáru, který chtěl nahrávat, tak i při sestavování doprovodné kapely. T-Bone této možnosti využil dokonale a v období 18 měsíců stihl natočit na 50 skladeb včetně jeho nejznámějších věcí jako Call It Stormy Monday (But Tuesday Is Just As Bad), T-Bone Shuffle, T-Bone Jumps Again, West Side Baby a dalších (z jeho doprovodného pětičlenného komba se hodně sehrál s dechařem Teddym Bucknerem a vynikajícím klavíristou Lloydem Glennem). A právě tehdy vybuchla ona pověstná bomba. Nahrávky začaly opanovat rhythm and bluesové žebříčky, jeho styl hry při využívání možností elektrické kytary se doslova přes noc stal vzorem pro tehdejší kytaristy, prostě Walkerovi se splnil sen být úspěšným a uznávaným kytaristou.
Samozřejmě že se tím pádem podstatně změnil jeho životní styl. Pamětníci hovoří o sbírce aut, chovu ušlechtilých koní atd. Také ovšem ve svých vzpomínkách uvádějí, že s narůstajícím kontem se naplno projevila jeho vášeň pro hazard a alkohol. Walker navíc trpěl žaludečními vředy, jejichž stav nezřízenou konzumací alkoholu jenom zhoršoval - stále častěji se stávaly případy, že T-Bone musel odejít z pódia pro nesnesitelné bolesti a křeče žaludku (na odborné lékařské rady nedbal a léčil se, jak jinak, dalšími dávkami lihovin).
Ústup ze světel ramp
Roku 1950 podepsal smlouvu s Imperial Records (vydal např. Glamour Girl, Strollin' with Bones, Party Girl, Railroad Station Blues, Cold Cold Feeling a další) a poté přešel k Atlantic Records. Jeho desky měly stále vysokou úroveň (natočil např. Two Bones And a Pick, Blues Rock a Shufflin' the Blues se svým synovcem, jazzmanem Barneym Kesselem), ale v této době se zájem o jump blues začal snižovat. Na scénu přicházelo městské blues, sílila rhytm'n'bluesová vlna a velice dravě se začal prezentovat rock and roll. Není samozřejmě od věci uvědomit si, že nastupující generace kytaristů postavila svůj feeling právě na Walkerových nahrávkách. A to včetně Chucka Berryho.
A znovu naplno, až...
V šedesátých letech se zájem hudební veřejnosti začal tříbit a odrážel širokou bohatost stylů a forem. Zejména v Evropě se tak začala opět prosazovat americká bluesová scéna, což Walker pocítil zvýšeným zájmem o jeho koncerty. I v USA byl stále považován za jednoho z největších bluesových kytaristů, ale na rozdíl od ostatních osobností byly jeho nahrávky svým pojetím jak z hlediska aranžmá, tak i samotné hry přece jenom vzdálenější od tehdy naplno propukající rockové tvorby, než tomu bylo např. u B. B. Kinga či Freddieho Kinga.
Zájem o jeho desky se opět probudil až díky Allman Brothers Band, kdy tito jižanští klasici uvedli roku 1971 cover verzi Stormy Monday na svém proslulém albu Live at the Filmore East. Hudební veřejnost a kytaristé byli najednou zvědaví, kdo stojí za všemi těmi skladbami, které se najednou začaly stále více objevovat v různých verzích na deskách známých interpretů a skupin. A tak se opět začal plnit jeho itinerář termíny koncertů, hostování a natáčení. Roku 1972 byla dokonce cenou Grammy oceněna jeho deska Good Feelin'. I když nepatří k jeho nejlepším albům, přesto toto ocenění přišlo včas. Jeho zdravotní stav se začal velmi rychle zhoršovat, roku 1974 prodělal mrtvici, k letitým problémům s vředy se přidaly i dýchací potíže - to vše spolu se zraněním z autonehody přispělo k tomu, že jeho organizmus už nevydržel a 16. března roku 1975 tento zakladatel elektrické bluesové kytary zemřel.
Hlavní předností jeho hry bylo vedle celkového přínosu pro kytaru frázování, dynamika, práce s tónem (zdůrazňoval každý tón, jakoby to byla slabika textu), ohýbání tónů (jako jeden z prvních používal nenavinutou strunu g, jeho typické bend-on bylo o půl tónu). Svá sóla hrál většinou v jedné poloze (ve 2. figuře), málokdy vystoupal po krku až za dvanáctý pražec.
Kytary
Po celou svou kariéru hrál T-Bone na gibsony, z nichž si nejvíce oblíbil čtyři modely řady ES (Electric Spanish), dnes obecně řazené mezi klasické elektroakustické kytary (celolub, luby různé šířky, klenuté víko). Nejdříve to byla klasická ES-150 s f-otvory na klenutém víku (tu v rámci elektroakustických kytar řadíme spíše k průkopnickým modelům), osazená tyčovitým snímačem, pojmenovaném později po Charliem Christianovi, který tuto kytaru proslavil. Následovaly kytary ES-250 a zejména ES-300 s jednocívkovým, diagonálně osazeným snímačem. Walkerovým nejoblíbenějším nástrojem se ale stal ES-5 s okrouhlým výřezem a třemi snímači (obecně to byla vůbec první kytara se třemi snímači, která se objevila na trhu). Zajímavé na jeho stylu hry bylo mj. to, že při některých, zejména sólových pasážích, držel nástroj tak, že se mu horním lubem opíral o tělo (dno kytary bylo v podstatě rovnoběžné s podlahou jeviště, jako kdyby hrál na lap-steelku).
Aparáty
První lampové zesilovače, jejichž výkon se většinou pohyboval kolem 10 až 15 wattů, si oblíbil pro typicky vřelý, konkrétní tón, ideálně se hodící pro zpracování zvuku z jeho lubovek. Obecně měl raději čistší tón vyšších frekvencí, což vedlo časem k tomu, že hrál na řadu různých komb Fender.
Efekty
Walker stejně jako většina standardních bluesových kytaristů jeho generace a přímých následovníků nepoužíval prakticky žádná efektová zařízení. Samozřejmě že se nevyhnul některým pokusům o dobarvení zvuku, ale ty v celkovém vyznění jeho hry a feelingu hrály zanedbatelnou roli. T-Bone se těmto snahám vyhýbal i ve studiu. Ovšemže na některých jeho nahrávkách můžeme zaznamenat např. reverb či delay (tape delay), ale v žádném případě se nejednalo o podstatnou část úprav jeho kytarových partů. Jak kdysi uvedl, jeho posluchači mají nárok slyšet ho takového, jaký je - a ne aby zaznamenali diametrální rozdíl mezi deskou, kterou si koupí, a návštěvou koncertu.
DISKOGRAFIE
U Walkera, stejně jako u některých dalších klasických bluesmanů, je trochu problém s kompletizujícím přehledem nahrávek, protože řada firem vydala desky sice se stejným titulem, ale s odlišným obsahem. Naopak, u některých alb se setkáme s tím, že (ač jiného či lehce změněného názvu) obsahují prakticky identický materiál. Proto jsem zde zvolil spíše výběrovou diskografii, kde jsou tyto matoucí možnosti eliminovány. Musíme mít také na paměti, že některé firmy se u tohoto kytaristy ve snaze zmapovat jeho tvorbu nezdržují přísným dělením na profilovou, základní desku, rarity či kompilace, takže dochází často ke stírání rozdílů mezi těmito kategoriemi třeba už jen tím, že k remasterovanému starému albu se přidá jen několik skladeb, často třeba jen jedna - a máme zde úplně nový titul, řazený do profilových alb atd.
A) T-BONE WALKER SÓLOVĚ:
A. 1) alba, obecně počítaná do základního katalogu s přihlédnutím k námi již uvedené poznámce k diskografii:
I Get So Weary (1961, Imperial)
Great Blues Vocals and Guitar (1963, Capitol)
I Want a Little Girl (1967, Delmark/Black & Blue)
Stormy Monday Blues (1967/1968, Wet Soul/Stateside)
Legendary T-Bone Walker (1967, Brunswick)
Blue Rocks (1968, Charly)
Truth (1968, Brunswick)
Bosses of the Blues, Vol.1 (1969, RCA)
Feelin' the Blues (1969, Black & Blue)
Funky Town (1969, BGO)
Everyday I Have the Blues (1970, Blues Time)
Good Feelin' (1970, Polydor)
Dirty Mistreater (1973, Blues Way)
Fly Walker Airlines (1973, Polydor)
Stormy Monday (1973, LRC)
Well-Done (1973, Collectables)
Stormy Monday Blues (1978, Charly)
Back on the Scene: Texas, 1966 (1999/2003, Silverline/Castle/Sanctuary)
Mean Old World (2002, Our World)
Midnight Blues (2004, Complete Blues)
A. 2) vybrané kompilace (jejich celkový počet vysoko přesahuje číslo 100)
Sings the Blues (1959, Imperial)
T-Bone Blues (1959/2002, Atlantic/Proper)
Singing the Blues (1960, Imperial)
Blues Classics (1973, Blues Way)
Jumps Again (1981/2002, Charly/Ocium/Proper)
Natural Blues (1983, Charly)
Low Down Blues (1986, vynikající, Charly)
The Hustle Is On (1990, Sequel)
Stormy Monday (1996/2002, Instant/Beat Goes On)
T-Bone Shuffle (1996/2002, Proper/Charly)
T-Bone Standard Time (1999, Edsel)
American Blues Legend (1999, Charly)
T-Bone Blues (2000, Catfish)
The Very Best of T-Bone Walker (2000, Koch)
T-Bone Blues: The Essential Recordings (2000, Indigo)
Blues Masters: The Very Best of T-Bone Walker (2000, Rhino)
Beginning 1929 - 1946 (1997, Classics)
Blue on Blues (2002, s Lowellem Fulsonem, Fuel 2000)
Father of the Modern Blues: 1929 - 1950 (2002, Fremeaux & Associes)
No Worry Blues (2002, Past Perfect)
A. 3) Zvláště doporučený výběr z box-setů, celkově kompletizujících kompilací:
Complete Recordings of T-Bone Walker 1940 - 1954 (1990, Mosaic)
Complete Imperial Recordings: 1950 - 1954 (1991, EMI)
Complete Capitol: Black & White Recordings - T-Bone Walker (1995, Capitol)
Original Source (2002, Proper)
Stormy Monday: Complete 1949 Black & White Sessions (2004)
B) VÝRAZNÉ SPOLUPRÁCE (včetně těch, které můžeme chápat jako dueta):
Např. s Rayem Charlesem, Clarencem "Gatemouth" Brownem, Lightin' Hopkinsem, Johnem Lee Hookerem...
C) RARITY:
Very Rare (1974, Reprise/Warner Brothers)
Original 1945 - 1950 Performances (1975, EMI)
Rare & Well Done (1996, Magnum)
D) KDE JEŠTĚ MŮŽEME SLYŠET JEHO KYTARU?
Na cca dvou stovkách tematicky zaměřených kompilací, jako např. řady Legends of Blues Guitar, Legends of Texas Blues, Blues Guitar Masters, Modern Blues Anthology, Blues Classics atd.
